Duben 2010

Až u vás zazvoní

Tomáš Sacher

Česko zažívá dramatický nárůst exekucí. Loni jich bylo více než milion a čísla dále rostou. Spolu s tím se v exekutorském byznysu rozhořela zlatá horečka a vlastníci patřičného razítka mezi sebou bojují, kdo utrhne nejvíc.

Ve chvíli, kdy Kryštof Rimský (34) našel ve schránce dopis se zeleným pruhem, se v jeho životě namísto zabydlování nového domu roztočil nervy drásající kolotoč s nejasným koncem. Nešlo jen o čerstvě pořízenou nemovitost, kterou exekutor bez varování obstavil, ale prakticky o veškeré hmotné jistoty. „Na ten dům padly veškeré moje úspory, nezbylo mi nic. Nebýt přátel a rodiny, skončil bych na ulici,“ říká mladý divadelní herec. Víc než dvě stě tisíc dal nakonec díky rodině a přátelům dohromady. Rozčilení nad tím, jak tvrdě se v Česku trestá za pár osmikorunových jízdenek nezaplacených kdysi v pražské tramvaji, se ale, jak říká, už nikdy nezbaví.

Šoková terapie

„Na začátku jsem netušil, o jak velké peníze jde. V tom dopise stálo patnáct tisíc za jednu exekuci a s tím jsem se vydal i na adresu exekutorského úřadu,“ vzpomíná pan Rimský na začátek loňského jara. Po několikahodinovém čekání na chodbě a následném stručném sdělení úřednice, že „může být rád, že se s ním vůbec někdo baví“, přišel druhý šok a přesnější bilance: exekucí čekalo na pana Rimského hned šest v celkové sumě zhruba sedmdesáti tisíc. (Do schránky by mu prý chodily postupně.) Dalších jedenáct bylo připravených na pražském soudu a čtrnáct k vyřízení teprve čekalo. Celkové skóre bylo šokující: celkem třicet jedna pokut za jízdu načerno v tramvaji z doby před více než deseti lety.

„Já jsem tehdy žil bouřlivý studentský život a jízdenky moc neřešil. Těch pokut jsem pár nasbíral a nechal to být,“ přiznává dnes pan Rimský a nad aktuálním trestem za nezodpovědnost by se tak dalo mávnout rukou – načerno se nejezdí a ani mladický „život bouřliváka“ neplacení pokut neomlouvá. V takovém moudrém poučení však brání minimálně dvě důležité věci. Zaprvé, závratná bilance jedenatřiceti pokut je přinejmenším sporná (viz rámeček Podezřelé pokuty). Jde ale především o to, že vymáhání zapomenutého dluhu metodou, jakou zakusil pan Rimský, nelze označit za nic jiného než systematické vyrábění nových českých bezdomovců.

Nechme teď stranou, že nikdo nezohledňoval poměr finální částky k původně několikasetkorunovým dluhům, jde především o přístup, s jakým se do vymáhání nečekané sumy exekutoři pustili. „Jako mladík jsem dělal hodně chyb, ale pak jsem se dal dohromady, vystudoval vysokou, našel práci a rodinu. Celou dobu jsem měl řádné trvalé bydliště. Stačilo, aby mi někdo poslal dopis s varováním,“ kroutí hlavou pan Rimský nad čerstvým čtvrtmilionem dluhů. „Když se to stalo, chtěl jsem to hned řešit, domluvit si splátky nebo alespoň sloučit ty exekuce do jedné. Jenže vůbec se nechtěli o tom bavit a jediné, co jsem slyšel, byla výhrůžka prodejem domu,“ dodává. S podobnou šokovou terapií přitom není zdaleka sám. Počet exekucí roste v Česku každoročně zhruba o třicet procent a loni přesáhl jeden milion případů. A pražský dopravní podnik tvoří v milionovém balíku největší část – více než dvě stě tisíc exekucí.

O tom, že něco je špatně, dnes kromě postižených hovoří i ministryně spravedlnosti a pomalu to začínají připouštět i sami exekutoři. „Je to alarmující množství,“ říká prezidentka Exekutorské komory ČR Jana Tvrdková a potvrzuje, že drtivá většina exekucí dnes probíhá kvůli dlužným částkám v řádu několika stovek či maximálně tisíce korun, tedy například za nedoplatky za telefon, pokuty za parkování či jiné běžné služby. Z takových přešlapů dnes rostou úřednické plomby na dveřích vybraných či rovnou obstavených bytů. Exekutorské menu začíná být notoricky známou záležitostí: 3500 poplatek právníkovi zpracovávajícímu exekuční žalobu, stejná částka za náklady na exekuci, 3000 jako čistá odměna exekutora a 1500 korun soudu. Podtrženo sečteno, jediná vymáhaná položka vyjde minimálně na dvanáct tisíc, byť by šlo na začátku o dvě stovky. K tomu je nutné připočítat ještě úroky.

Práce něco stojí

Sami exekutoři mají pro čísla o rostoucím zástupu neplatičů jasné vysvětlení: „Je to neúcta k právu. Lidé se zkrátka musejí naučit, že dluhy se splácejí,“ říká prezidentka komory Tvrdková. S takovým vysvětlením se však při vší dobré vůli nelze spokojit. Aktuálně očkovaná exekutorská „výchova k odpovědnosti“ má minimálně dvě vady na kráse – ať už jde o to, že Česko dosud proslulo především svou neschopností potrestat ty skutečně velké neplatiče (zhruba 300 miliard za dluhy firem z 90. let zaplatili všichni Češi v konsolidační agentuře z daní), nebo připomínky expertů, že v Česku dodnes neexistují skutečně účinné zákony proti lichvářům, kteří do dluhové pasti řadě lidí pomáhají. Na celém systému je zarážející především skutečnost, jak výnosný byznys se kolem exekucí – a pro samotné exekutory – roztáčí.

Ztělesněním dnešní praxe je už zmiňovaná neochota slučovat dluhy do jediné exekuce, byť by šlo o sebepodobnější pohledávky typu dvou pokut z tramvaje. Exekutoři si počítají každou zvlášť, a co je ještě horší, někteří dokonce vypisují exekuce zvlášť na původní dlužnou částku, zvlášť na úroky a do třetice i poplatky související s vymáháním dluhu. „Člověk prosící o vstřícnost a sloučení těch pokut do jedné nemá šanci. O něčem takovém se se mnou odmítli bavit,“ popisuje zkušenost s nezaplacenými pokutami za tramvaj i jedenatřicetiletá Michaela.

„Byly by s tím komplikace, zpracováváme to chronologicky tak, jak pokuty přicházejí,“ říká nad podobnými výtkami advokát Jan Sokol, který má už od devadesátých let pohledávky pražského dopravního podniku na starosti. „Dopad na dlužníky neřešíme. Dluhy se prostě mají platit,“ dodává už citované poučení. „Těmi pár korunami se musejí složitě zabývat vysokoškolsky vzdělaní lidé a jejich práce zkrátka něco stojí,“ doplňuje ho prezidentka Tvrdková.

Vzhůru na VZP

Sám pan Rimský je však přesvědčen, že taktika „pozvolného udolávání“ jednotlivými exekucemi má ještě hlubší smysl. „Ve hře jsou hlavně ty nemovitosti a já věřím tomu, že chtěli tu moji chalupu,“ říká. Zní to divoce, jak už však v minulosti novináři odhalili, zabavené nemovitosti si někdy kupují za zlomek ceny i sami exekutoři a je to ostatně i případ exekutora spravujícího dluhy pana Rimského, předchůdce paní Tvrdkové v čele Exekutorské komory ČR Juraje Podkonického. Ten obdobným způsobem získal i sídlo svého úřadu – honosnou vilu v pražských Dejvicích.

V tomto podezření prý pana Rimského utvrzují i další věci. „Exekutoři se nikdy nezajímali o mé konto, od začátku šlo jen o dům. A dodnes mi nikdo nevysvětlil dopis, který jsem našel ve schránce ve stejný den, jako ten exekuční,“ pokračuje pan Rimský. „Naprosto neznámá firma mi nabízela pomoc s finančními potížemi. Když jsem na uvedené číslo zavolal, znali nejen moji adresu, ale i všechny detaily o obstavení domu.“

Organizátor exekuce Juraj Podkonický dnes zajišťuje většinu dalších pohledávek pražského dopravního podniku. Právě s ním uzavřel už zmiňovaný advokát Tomáš Sokol před lety dlouhodobou smlouvu, a jak už rovněž bylo zmíněno, spolupráce obou mužů loni dosáhla grandiózních rozměrů v podobě dvou set tisíc exekucí za černou jízdu v tramvaji.

Byznys, který bývalý šéf exekutorů v uplynulém roce roztočil, tím však zdaleka nekončí. Spolu s někdejším ministrem spravedlnosti Pavlem Němcem získal Juraj Podkonický nedávno například i obří zakázku na vymáhání dluhů státní VZP v hodnotě 430 milionů (férovost soutěže v tuto chvíli zkoumá antimonopolní úřad). A přestože v Česku působí více než sto dvacet exekutorů, sám jediný Podkonický dnes zajišťuje se svými lidmi každou čtvrtou v Česku probíhající exekuci.

O příčinách tohoto úspěchu už se Češi mnohé dozvěděli. Šlo například o odhalení, že Podkonický spolu s dalšími funkcionáři Exekutorské komory založili sdružení BKP, v rámci něhož si mohli spolu s kolegy rozdělovat lukrativní pohledávky (za BKP jednal Podkonický i se zmíněnou Všeobecnou zdravotní pojišťovnou). Týdeník Reflex přišel dokonce s podezřením, že spolu s nizozemskou firmou GGN Inkaso, kterou pomáhal zakládat, hodlal Podkonický nejdříve odkupovat pohledávky, a poté je sám pro sebe jako exekutor vymáhat. Něco takového je přitom nejen neetické, ale i protiprávní.

Promluvit si o celé věci dnes – po více než roce od chvíle, kdy pan Podkonický odstoupil ze židle exekutorského šéfa – bohužel není možné. „Hned mu vaši žádost o rozhovor vyřídím,“ slibuje nejdříve do telefonu sekretářka, odpověď ale ani přes urgenci nepřichází. „Není tady a já vám žádný jiný kontakt nedám. Vzkaz jsem předala, tak s vámi asi nechce mluvit,“ říká další den sekretářka i přímo v předsálí exekutorské úřadovny pana Podkonického v pražských Dejvicích.

Účet za bývalého manžela

Efekt, jaký jeho práce vnáší do českého právního prostředí, je však podle expertů všeobecně známý: nahromaděné exekuce se řeší déle než u „malých“ exekutorů a z několika měsíců se nezřídka protahují na roky. Spolu s tím pochopitelně rostou náklady, jaké si za své služby kanceláře účtují. „Praxe u velkých exekutorů, jak ji známe ze zkušenosti, je taková: jsou nevstřícní a odmítají se s dlužníky domluvit,“ říká například ředitel Poradny při finanční tísni David Šmejkal, na jehož organizaci se jen za loňský rok obrátilo dvanáct tisíc lidí. „Počet těch, kteří se kvůli exekuci dostanou do existenčních problémů, přitom neustále stoupá,“ říká pan Šmejkal.

Něco je tu tedy špatně. Exekutoři mají ze zákona fungovat jako služba nejen pro věřitele vymáhající své nesplacené dluhy, ale také jako garant pro férové zacházení s dlužníky. K tomu má, zdá se, dnešní roztáčející se exekutorský byznys daleko. Nejde tu jen o přístup k „notorickým hříšníkům“, jako je pan Rimský. Zaručenou ochranu před exekucí dnes v jistém smyslu nemá nikdo. „Z ničeho nic jsem zjistila, že mám obstavený pozemek, protože bývalý manžel před lety nezaplatil nějakou pokutu,“ popisuje čtyřicetiletá Monika situaci, kterou spolu s rostoucím počtem exekucí zažívají Češi stále častěji. „S úroky a náklady na exekuci vystřelila ta původně třítisícová částka na sedmdesát tisíc a nikoho nezajímá, že už s ním dávno nežiji.“

Exekutor má totiž právo zabavovat i majetek příbuzných, který podle jeho přesvědčení dlužník využívá, a dokazování opaku může u soudu trvat i několik let. Podobná „pochybení“ jsou podle exekutorské komory výjimečná, v milionovém balíku však tvoří minimálně tisíce případů.

Spolu s tím přitom roste i důvodná obava, že velcí hráči jako Juraj Podkonický budou chtít nastartovaný byznys ve vysokých otáčkách udržet i do budoucna a pod kotlem přitápí i státní instituce. Jak potvrzují samotní exekutoři, spolu s ekonomickou krizí, která stahuje do dluhové pasti stále více obyčejných lidí, roste i počet státních úřadů a institucí, které se snaží vymáháním starých pohledávek lepit aktuální problémy s rozpočtem. To, jak může taková situace vypadat, mohli Češi naposledy sledovat například před chomutovským magistrátem, kde městem najatí exekutoři odebírali zadluženým a v lichvářské pasti většinou lapeným chudákům sociální dávky rovnou před vchodem úřadu.

Nejdůležitější úkol

Jak už bylo řečeno, exekutoři a právníci, kteří pro velké firmy pohledávky vymáhají, se o nějaké změně – například povinném slučování obdobných pohledávek do jedné – nechtějí bavit. Tlak na změnu však s rostoucím počtem exekucí začíná sílit a nervozita podle všeho přibývá i v dnešním vedení Exekutorské komory ČR. „Zatím je ta debata na začátku, ale uvažujeme o možnosti změny systému, kdy by měl každý exekutor na starosti pouze svůj jasně vymezený region a zakázky z celé země by se tak nehromadily u několika málo lidí,“ říká nástupkyně Juraje Podkonického Jana Tvrdková. „Regionální systém ostatně funguje v devadesáti procentech zemí civilizovaného světa,“ dodává.

A snahu zkrotit situaci dnes hlásí i ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. „Aktuálně dokončujeme přípravy na výběrové řízení pro čtyřicet nových exekutorských úřadů, které by vnesly do prostředí větší konkurenci, a pracujeme i na novele, která by zmírnila tvrdost exekucí v některých případech,“ pokračuje ministryně s tím, že do budoucna by tak například exekutor povinně musel zvažovat i sociální situaci dlužníka a případně i snížit svou odměnu na polovinu. Ve hře je podle ministryně i plán, jak exekutory donutit ke slučování pohledávek v případech jako je zmiňovaných několik pokut z tramvaje, a dokonce i lék na klíčový problém dneška: kouzlo měnící původně několikasetkorunovou částku na desetitisícový dluh. „Hledáme alternativní řešení, než je exekuce, které by nebylo tak nákladné,“ slibuje ministryně Kovářová. „Do voleb mi nezbývá příliš času, považuji to každopádně za jeden ze svých nejdůležitějších úkolů.“

JAK SE VYHNOUT EXEKUCI

Nejjednodušší je nahlédnutí do centrálního registru dlužníků www.solus.cz, kde lze po registraci zhruba za devadesát korun jednoduše pomocí SMS ověřit, kdo, případně kolik po člověku vymáhá. Samozřejmostí by mělo být aktualizování doručovací adresy pro případné upomínky či přímo výzvy od soudu. (I když opakované případy z minulosti ukazují, že ty často docházejí na dávno neplatné adresy a firmy se po změně bydliště – jakkoli na úřadech oficiálně hlášené – většinou nepídí.) Jakékoli předexekuční varování exekutoři odmítají s tím, že by se dlužník mohl na příchod exekutora připravit a případné cennosti schovat.

Pan Rimský měl podle dopravního podniku nasbírat celkem 31 pokut. Problém je, že minimálně při třech údajných prohřešcích vůbec nebyl v Praze – a dnes to dokládá i přesvědčivým záznamem o pobytu v léčebně. „Tohle je bláznivé, nemohla to být ani polovička. Vypadá to, že si na mě psali další a další černé jízdy, zřejmě aby zvedli bilanci chycených,“ myslí si pan Rimský a je nutné uznat, že není sám. Respekt hovořil s několika lidmi, popisujícími podobný příběh, kdy po letech dorazila pokuta například člověku pracujícímu v době údajné černé jízdy na Novém Zélandu.

„O těch pochybnostech vím. Nevím přesně, kolik jich je, ale není to mnoho. My každopádně pochybení odmítáme,“ opakuje mluvčí dopravního podniku Ondřej Pečený. Problém je ale v tom, že záznamy o pokutách – kde by bylo možné například zkontrolovat podpis hříšníka – firma už nemá. „Toto je věc právníků a soudu, to už my neřešíme,“ zní doporučení z dopravního podniku. Tam se však pan Rimský dozvěděl, jen to, že podobné záznamy se po pěti letech skartují.

(Respekt, www.respekt.cz)