Duben 2010

Muž bez minulosti

Jaroslav Spurný

S Jiřím Pernesem přichází do Ústavu pro studium totalitních režimů normalizace.

Je nepřijatelné, aby v čele Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) stanul Jiří Pernes, student Večerní univerzity marxismu-leninismu a autor dílka, v němž oslavil Lidové milice, který svou minulost v klíčový okamžik zapřel. Podstatnější pro Pernesovo odmítnutí však je, že jde o člověka, který se svým přístupem k minulosti naprosto rozchází se základní ideou, na níž ústav stojí.

ÚSTR vznikl, aby roztřídil a zpřístupnil dokumenty totalitního režimu tak, aby se v minulých dějích mohl každý orientovat a udělat si na ně názor. Pernes je zastáncem odborné disputace a různých výkladů, v jejichž mlze může každý o minulosti tvrdit, co se mu zrovna hodí. Dobrou ukázku hned předvedl sám osobně, když – bez opory v ničem než ve své okamžité potřebě – prohlásil studium komunistické univerzity pro kované kádry za neškodnou, bezvýznamnou věc. Všichni ti, kteří docházku na VUML svého času odmítli jako nepřijatelné klanění režimu, se tak rázem stali zaslepenými hazardéry, kteří kvůli lpění na banalitách ohrozili kariéru a pohodlný život svůj i svých blízkých.

Vlastně jsem nic neřekl

Počátkem devadesátých let jsme stáli ve značném zmatku a nevědomosti nad otázkou, jaký mechanismus nás v totalitě ovládal. Měli jsme velmi kusé informace o fungování StB a jejích agentů a hlavně nás ovládal strach, aby jejich metody neovládly nebo neničily vznikající svobodu. Informací o možnostech a plánech protagonistů totality bylo minimum. S odstupem času se zdá být překvapivé, že první nesmělé otevření archivů Státní bezpečnosti došlo až v roce 1996. Řeklo nám o fungování StB jen velmi málo – zpřístupněny byly jen spisy pronásledovaných osob a agentů, a to jen pro jejich vlastní nahlédnutí.

Pořád jsme nevěděli skoro nic. Politici a intelektuálové se sice pouštěli do debat, jakým způsobem ovlivňuje naše současné bytí minulost, ale jejich úvahy stály na osobních zkušenostech nebo spekulacích, nikoli na dokumentech, které minulost zaznamenávaly. Teprve v roce 2004 přišel zlom. Současný šéf ÚSTR Pavel Žáček za podpory několika senátorů z ODS prosadil zákon, který umožnil plošně zveřejnit veškeré archivy StB a komunistické strany. Otevřela se nám tak nejtemnější část naší minulosti, která najednou začala přinášet poněkud komplikovanější obraz o řadě osobností či událostí než ten, který zůstával ve vzpomínkách.

Završením boje za otevřenou minulost byl vznik ÚSTR, motorem jeho založení byl opět Pavel Žáček. Ústav nevznikal jako klasické historicko-vědecké pracoviště, jeho hlavním posláním bylo digitalizovat zaprášené svazky, aby se staly lehce dostupnými, dát veřejnosti jakýsi logistický základ k poznání toho, jak fungovala Státní bezpečnost, jak komunistická moc lámala lidi k udávání a posluhování režimu, a konečně – po osmnácti letech od pádu železné opony – možnost začít pátrat po tom, kdo z pilířů normalizace i jejich posluhovačů a jak ovlivňuje dnešní společnost.

Stalo se, po čem jsme volali od roku 1989. Skončila doba subjektivních vzpomínek. Už nejde vykládat minulost, jak se nám to hodí – třeba, že studium VUML byla neškodná trapnost nebo že odvážný disident, vedený jako agent StB, vlastně estébákům nic neřekl. Dokumenty říkaly něco jiného, ústav se pro řadu lidí stal poslem špatných zpráv a v okamžiku, kdy se špatné zprávy dotkly idolů společnosti (třeba Milana Kundery), se zvedla velká vlna kritiky ústavu. Ale jeho zaměstnanci za nic nemohli, dělali jen to, co společnost chtěla, a nebylo jejich vinou, že jejich zprávy nebyly příznivé.

Je naprosto mylné považovat Žáčkovu instituci za akademický historický ústav, jehož práce by měla spočívat ve výzkumu. ÚSTR je dnes logistickou základnou pro badatele i veřejnost. Spisy StB jsou často zpochybňovány, sami estébáci dnes tvrdí, že si spoustu informací vymysleli. Informace zpochybňují agenti i jejich zastánci a kamarádi. Pokud dělá Žáčkův ústav nějaký výzkum, tak se týká ověřování důvěryhodnosti těchto dokumentů. A zatím zjišťuje, že jsou v drtivé většině autentické a pravdivé.

Kdo, když ne my

Jednou z hlavních výhrad historiků vůči ústavu je nedostatek vydávaných vědeckých publikací. Jenže ani Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, ze kterého se kritici rekrutují, nevydal mnoho publikací, jež se týkají totalitní minulosti. Z logiky věci ani nemohl. Dokumenty byly obtížně přístupné, situaci změnil teprve Žáčkův ústav před dvěma lety. Práce na zpřístupnění dokumentů a ověření pravosti zdaleka neskončila. Rada ústavu měla nechat Žáčka svou práci dokončit.

Jiří Pernes není osobou, na kterou bychom se mohli spoléhat, že to udělá. Předpojatost, s jakou vysvětluje své studium na VUML, dokonce vylučuje, že by mohl objektivně přistupovat k vyhodnocování dokumentů StB a dalších totalitních organizací. Stejná předpojatost, s jakou k jeho studiu přistupuje rada ústavu (že vlastně o nic nešlo), nahrává domněnce, že nás v budoucnu ohledně práce ústavu čeká svévolné vykládání minulosti – tedy přesně opačný vývoj, než má ústav jako zakládající ideu.

Všechno tedy nasvědčuje tomu, že velká část společnosti nijak netouží po otevření naší minulosti. Je příliš živá, nepříjemně se dotýká řady osobností, mnoho vlivných byznysmenů se skvělými kontakty v politice má minulost nějak spojenou s StB nebo komunistickými podniky zahraničního obchodu a evidentně netouží po nových faktech o minulosti. Oporou ústavu nejsou ani někdejší disidenti – třeba v okamžiku, kdy úřad zveřejnil informaci o agentu Goghovi alias Joskovi Skalníkovi, který měl udávat StB informace o vznikajícím Občanském fóru, začali podepisovat petici za Žáčkovo odvolání. Prý Žáček neslyší na Skalníkovu obhajobu, že s StB nespolupracoval. Žáček následně upozornil na soubor více než padesáti Skalníkových výpovědí na StB, na ně už signatáři petice v čele s Václavem Havlem nereagovali. Zachovali se jako Pernes ohledně VUML. Důležité je to, jak vykládají minulost oni, ne jaká je.

Zvolení Jiřího Pernese je jen průsečíkem všech tlaků, kritik a strachů, který spojuje odpůrce ústavu. Sami historici dnes tvrdí, že naše společnost prochází obdobím lhostejnosti vůči politice, a tuto dobu nazývají neonormalizací – společnost se podobně jako za husákovské normalizace v sedmdesátých letech minulého století uzavírá do sebe a vzdává se možnosti ovlivňovat veřejné záležitosti.

Jakási normalizace čeká i Žáčkův ústav. Jeho dosavadní práce bude zpochybněna a místo dalšího zpřístupňování dokumentů nás bude čekat odborná debata, zda má smysl zkoumat minulost skrze dokumenty StB a zda se dá jejich původu věřit. Jenže původní myšlenka vzniku ústavu počítá s aktivní účastí veřejnosti, s její zvědavostí a schopností udělat si úsudek. Místo toho nám budou zřejmě nabízeny prefabrikované studie, „očištěné“ od všeho nevědeckého. Je tu samozřejmě i jiná alternativa. Rada ústavu vyslyší kritiku veřejnosti i médií a Pernesovo jmenování zruší. Má na to ještě tři týdny. (Článek vyšel 07. 03. 2010 - pozn. red CS-magazínu.)

(Respekt, www.respekt.cz)