Duben 2010

Čerstvá plavba - Přejmenovaná metropole

Otto Ulč

(pokračování z minulého čísla)

Spějeme k nejjižnějšímu konci naší plavby - 905 námořních mil, což mi na kilometry vychází na 1674,25 – přesně tak. Z domova jsem si přivezl mapu jihozápadní Asie tak důkladně podrobnou, že se v ní nelze vyznat. Spousty městysů označených mrňavým písmem a politicky pozměněnými písmeny. Ze Saigonu se stalo HCMC - Ho-Či-Min City a ačkoliv lid si na změnu málo zvyká, pošta zásilky s původním označením odmítá doručit. Jak to asi bývalo v případě baťováckého Zlína poté, co se stal Gottwaldovem? Jak provokatér či pouhý popleta tehdy dopadl?

Žádná loď nás ale na přejmenovanou adresu nemohla dovézt. Muselo se autobusem z beznadějně nezajímavého místa jménem Phu My. I brožurky, zpravidla velebící i tu nejzoufalejší nicotu, se tentokrát vyjádřily zdrženlivě, připustivše „nedostatek zajímavosti“. Velikánské horko beztoho tlumilo příznivý dojem vůči čemukoliv okolnímu.

Jedna prašná silnice, na ní plno domorodců a motocyklů, obchůdky a pár židlí k posezení. Jak mohou tisíce takového živnostenského minipodnikání ekonomicky přežívat? Pod každou druhou střechou prostor a příležitost k ošetřování, opravování, pokusy o zmrtvýchvstání bicyklů, motocyklů, skútrů. Jimi se vozovka hemžila požehnaně. Ochranná helma téměř na každé hlavě, hygienická rouška zakrývala každou druhou tvář. Míjíme staveniště, některá v čilém tempu, jinde jen rozvrtaný terén, o nějž budovatelé ztratili zájem.

Ptám se průvodce na podivnost: proč že tam domy stavějí pouze do výšky na úkor jejich šíře? Třeba třípatrové stavení, ale uskrovněné na pozemečku jen několika pár metrů. Proč to neudělat opačně, se značnými úsporami - jako něco zcela přízemního, ve stylu motelů roztroušených po americkém kontinentu. „Ovšem že je to napadlo,“ dozvěděl jsem se a obdržel vysvětlení, vyjádřené pouhým jedním slovem: daně. Berní zátěž, což už pak jsou slova dvě, se vyměřuje podle rozsahu použitého pozemku.

Míjíme hřbitovy s nebožtíky kdysi rozličného náboženského světonázoru. Buddhistické a katolické krchovy jsou snadno k rozpoznání. Najednou pár polí a u kraje silnice člověk s nápodobou mobilní výkladní skříně - metr krát metr, s nabídkou tmavých zelených brýlí, jimiž je vietnamský trh zavalen. A on tam chudák vytrvalec v žáru sedí, aniž by se mohl zákazníka dočkat, žádný bicykl natož autobus nezastaví .

Sto kilometrů se vleče, nepokojně se vrtím, není co fotografovat. Tak tedy aspoň dumat o zdejší nedávné minulosti – však i tady, v důkladně nezajímavé končině, probíhaly líté boje prosazovatelů komunismu se zastánci, obhájci demokratického pluralismu, a teď aby se všichni potýkali v těchže tržních, konzumních podmínkách. Konečně se monotónnost začínala vytrácet: vzhlednější výstavba, jakž takž udržované trávníky, na nich krávy, patrně svaté, ležérně se pasoucí. Pěkných ulic přibývá, neomylné znamení, že tohle už bude downtown, s jmény Dior či Gucci, dámská elegance s vysokými podpatky a druh dopravy se zácpami, dobře známými a proklínanými v západním světě. Řidič našeho autobusu několikrát objel park se sochou Ho-Či-Mina, nedařilo se mu zastavit před hotelem Rex, plánovaným to stanovištěm našeho pozdějšího odjezdu. Policie zrovna ochraňovala skupinu hodnostářů nastupujících do limuzín s diplomatickým označením a čumilové tleskali..

Pak tedy před námi úkol, jak zvládnout, seznámit se s velkoměstem s hodně pošramocenou pověstí, o niž se přičinili vojáci, civilisté, novináři, misionáři, dobrodruzi, šejdíři, špioni, vytvořivší druh atmosféry, s níž si zdárně dovedlo poradit pero Grahama Greena. Všemožné neřesti kdysi a třeba i teď k mání. Velkoměsto Saigon – HCMC se prý už zmnožilo z šesti milionů na sedm.

A my na jeho důkladné poznávání máme k dispozici hodin jen pět. Kruté časové ultimatum, nutno rozhodnout o prioritách. Šmahem odepisujeme všechny pagody. Pokud tedy historie, tak jen ta nejsoučasnější, naší zkušenosti nejbližší. Na rozdíl od našich včerejších spolustolovníků, neučarovala nám velké popularitě se těšící příležitost s jménem CU CHI TUNNELS DISCOVERY. Inspekce tunelů, podzemních prostorů, do délky mnoha kilometrů, s jejichž výstavbou komunisté a nacionalisté započali za války proti Francouzům. Nory necelý metr široké, o trošku víc vysoké, stále pak rozšiřované, důkladněji hloubené, lépe odolávat bombardování. V nich skladiště, kuchyně, nemocnice, ubytovny, velitelské prostory, kde vymýšlet správnou taktiku a strategii. Návštěvníci tam též uvidí nedávno dohotovený pomník odhadovanému počtu deseti tisíc bojovníků, kteří v podzemí přišli o život.

Tam jsme my nespěchali, jakož i pominuli návštěvu zcela nejpopulárnějšího Museum of Chinese and American War Crimes, nejen tedy pouze válečných zločinů našich, ale i jejich čínských občasných spojenců. Doba si však vyžádala sémantické vylepšení, takže z muzea zvěrstev se staly „válečné pozůstatky“ (War Remnants Museum). Dáváme přednost obhlížení francouzské koloniální architektury, zejména náš potomek si libuje, však je to jeho obor. Opera i hlavní pošta, porovnávám s hlavním pražským úřadem v Jindřišské ulici. Pár kroků ke katolické katedrále, uzamčené, nepřístupné, před ní fotografování novomanželů, nevěsta stále v bílém, závoj jí vlál.

Lidi okukujeme, tolik švarné mládeže. Mnohé prodavačky pohlednic a vějířů, i zde kus za jeden dolar. Překvapivě málo žebráků, třeba je policie odhání. Předpokládal jsem potkávat válečné invalidy. Neploužili se, různě uťatí, umenšení, zahlédl jsem jen jednoho, pohled úděsný – chyběla mu část čelisti. Kde jinde než ve válce by o ni byl přišel.

Snažím si představit chaos, drama 30. dubna 1975, nejposlednějšího dne války. Nad hlavou helikoptéry, sem a tam pílící odtransportovat tisíce uprchlíků do bezpečí na americké námořní paluby. Na mnohé tisíce se již nedostalo. Ono ráno poslední příslušníci námořní pěchoty opustili americké velvyslanectví, v jehož prostorách téměř okamžitě započalo důkladné rabování.

Zamířili jsme ke správnému cíli, k centru vrcholícího finále – původně to palác Gia Long z roku 1868, sídlo francouzského guvernéra, který tam ale jen zřídkakdy pobýval, však hlavní vládní sídlo měl na severu, v hodně vzdálené Hanoji. V roce 1955, době dodýchávajícího kolonialismu, Francouzi palác Vietnamcům darovali (však domů si ho vzít nemohli) a do něho se nastěhoval prezident Ngo Dinh Diem. Přejmenoval ho na Presidential Palace. Na vstupenkách – cena 15.000 dongů - je stále totéž označení, ač již došlo k prozatím nejposlednějšímu přejmenování na Reunification Palace, místa dosaženého sjednocení. Posledním předkomunistickým prezidentem tam sídlícím byl Nguyen Van Thieu, až do jeho odletu helikoptérou .

Za bránou velké prostory, vpravo pak tank s informacemi. Z jejich anglické verze opisuji: sovětský tank číslo 203 typu T 54, velitelem čtyřčlenné posádky první poručík Bui Quang Than, 4. rota, 1. prapor, 2. brigáda. Na růžovo ho tam zcela určitě nikdo přemalovávat nebude. Vcházíme do rozsáhlých, velikánských prostorů. Jak útulně se tam poslední prezident Thieu mohl cítil? Náramné koberce, nábytek, výtečně vše zrestaurováno, prolézáme všechna poschodí, další a další komnaty a síně, kde před soumrakem doby asi zasedala ponurá vláda. Za okny park, zahrady, ledacos bychom měli ještě fotografovat.

Jenže, sakramente, ten čas ale letí! Ještě máme po kapsách téměř celý milion dongů. Na bankovce o hodnotě 200.000 dongů zobrazen je Ho-Či-Min, kdo jiný. Stejně tomu na bankovkách s číslicemi 50.000, 20.000, 10.000. Otec vlasti na jedné straně, kdežto na té opačné jsou rozličné motivy. Jedna ta scenérie se mi zdála povědomá – snad právě tam probíhalo natáčení prima bondiády, filmu Man With the Golden Gun. Fofrem tedy na trh, autenticky orientální, se spoustou obchůdků pod společnou prostornou střechou. Tam horko, hlučno, přemnoho pachů, včetně těch libovonných.

Neodoláme, zasedneme, patrně jediní to zámořští opovážlivci. Vietnamská kuchyně má oprávněnou pověst kombinace té čínské a francouzské - co víc by si gurmán mohl přát? Kdysi císařští kuchaři dovedli zvládnout přípravu dvou tisíců různých lahůdek k uspokojování vládce. Nejsme tak znační labužníci dychtící ládovat se opičími varlaty, pomineme hmyz, pavouky, tarantule. Volíme mísu s obsahem Pho, ten vylepšujeme improvizacemi všelijakých přísad. Servírující dívenka se zdála být víc potěšená než poděšená zájmem cizokrajných návštěvníků se u ní posadit a viditelně znamenitě si pochutnávat. Nemělo by jí spíš vadit, že zrovna krmila Amerikány, válečné vrahouny? Ovšem je mladá, tehdy ještě nežila. Žili ale její rodičové a prarodičové, kteří třeba právě americkou zásluhou předčasně dodýchali. Nebo je naopak zabili prosazovatelé Ho-Či-Minových vizí a dotyčná pozůstalá s Kainovým znamením nesměla na studie, a proto je teď přikována u obsluhy Pho.

Plno variant k přemýšlení. Nalezli jsme náš autobus, jemuž se podařilo před hotelem Rex na minutu zaparkovat. Návrat touž nevábnou končinou, která nám už tolik nevadila, však jsme se vraceli za tmy. Ta přece v tropech, čím blíž k rovníku, tím rychleji se dostaví.

Danang a Hué

Obě adresy historické důležitosti s odlišným datem: v roce 1966 na břeh Danangu vystoupily první jednotky americké námořní pěchoty ve vietnamské válce, kdežto v Hué sídlili domorodí vládci až do roku 1945. A v roce 1968, Čechy snadno pamatovatelném, se Hué stalo urputným bojištěm mezi Vietcongem a Washingtonem s mnohým dědictvími dávných dob tam roztříštěným na cimprcampr.

Před sebou k zvládnutí jsme měli přesně 500 námořních mil, což mi neméně přesně vychází na 925 kilometrů. Po recepci nás abiturientů Mariner Society, jehož členství se automaticky nabývá odplutím většího počtu dní (v našem případě jich tehdy bylo pouze přes padesát, kdežto jedna tam přítomná vdova jich už absolvovala sedm set, dva celičké roky strávené na palubě), jsem vlezl do výtahu a dospěl na deváté poschodí lokat čerstvý slaný vzduch a dívat se do dálav, kde nebylo nic k vidění.

Na tenisovém kurtu, natož u pingpongu ani noha. Balonky by nám tam uletěly, ba i já jsem málem uletěl, byť pevně se držel zábradlí, a přesto cítil akutní nebezpečí být z paluby smeten do hlubin. Blížil se totiž tajfun z Filipín, jemuž míníme uniknout a nebýt vichru na ráně. (Jen pošetilý ignoramus může vítat takovou zkušenost – až tedy do okamžiku, když se spoušť dostaví. V Americe mi na návštěvu přijel jeden lékař s rodinou ze severních Čech, cestou na Floridu, kam se ale zrovna přibližoval hurikán. Na mou zprávu radostně reagovali, celí dychtiví stát se svědky něčeho tak dramatického. Přání se jim splnilo vrchovatě a zájem o jeho zopakování promptně pominul.)

Nesmeten do hlubin, odebral jsem se na své oblíbené Lido, osmou palubu, tam se schoulit v koutě, smolit si poznámky, s výhledem na bazén a v něm se šplouchající těla, vesměs tak nevábná jako to moje. Penzisté tlustokožci převažovali, všeho všudy jsem na lodi napočítal dětí jen pět. Naše na značných vlnách se pohybující, už i poněkud kolébající plavidlo způsobilo úbytek účastníků schopných a ochotných se dostavit k večeři. Hezky v poklidu jsem si tam popovídal s kanadským pilotem, jehož bratr je předsedou nejvyšší soudní stolice v Britské Kolumbii. Den mi končil poslechem australského kvarteta, zručně fidlajícího hudbu osmnáctého století. V rozkolébané kajutě mě čekal výcuc The New York Times s novinkami dne. Ruský prezident Medveděv varoval spoluobčany, aby nezapomínali na hrůzy stalinských čistek. Komentátor Nicholas D. Kristof vyjádřil svůj nesouhlas s posíláním dalších bojovníků do nevyřešitelného Afghánistánu. Vypočítal, že roční výlohy Washingtonu za každého jednoho vojáka by postačily k výstavbě dvaceti škol. A pak je Talibán, prosazující návrat do středověku, beztoho vyhodí do povětří, dodal jsem a usnul.

Probuzení do mrholení, obloha pošmourně zatažená, z verandy s dohledem do přístavu Danangu. Na molu velikánské shromaždiště kontejnerů, zejména s písmeny Maersk. Město značného rozsahu (800.000 obyvatel), na půl cesty štíhlým podlouhlým Vietnamem, si vysloužilo přezdívku „menší Saigon“ – hospodářský to však silák, s pěknými plážemi, boulevardy, stromovím a poněkud nelichotivou pověstí. K takové reputaci ovšem přispělo někdejší nemalé množství amerického vojenského personálu.

Před třemi týdny se do Danangu dostavil tajfun jménem Kasena a zasáhl s pořádnou vervou. U břehu byly k spatření výsledky - například vyrvaný, překocený dům, snad z betonu. Poněkud mrholí, Danang pomineme. Raději jsme zaplatili dost peněz k zájezdu a inspekci císařského Hué, a dobře jsme udělali. Odjezd autobusem od břehu, tedy z nulové nadmořské výše, až do kopců téměř dva kilometry vysoko čili dost výš, než kam se tyčí naše česká Sněžka. Toť Truong Son Mountain Range, pohoří, z něhož lze bez obtíží dohlédnout do blízkého sousedního Laosu. Ovšem v našem ponurém počasí jsme nedohlédli.

Jedeme tunelem šest kilometrů dlouhým, prý nejdelším v celé jihozápadní Asii, oprávněná to pýcha země, financování poskytly japonské banky. Krajina s borovicemi, marně se rozhlížím po džungli, zákeřném terénu, v němž se v šedesátých a sedmdesátých letech hodně krvavě bojovalo, tak známo nám z dokumentárních záznamů oné války. Pěknější, zajímavější než cesta do Saigonu. Architektura – stavby i zde značně víc vysoké než široké, v barvách pastelových. Hodně zeleně, políčka, na nich občasný vodní buvol a na některém z nich nikoliv seděl, ale stál hošík, asi tak desetiletý. Proč tomu tak, ptám se průvodce a dozvídám se, že takový to tam je zvyk. Též informoval, že vodní buvol je považován za téměř člena rodiny, že taková dvě zvířata postačí ji celou uživit. Když buvol umře, tak nebude sněden, neskončí rozparcelován na mnohých pekáčích, ale dočká se důstojného pohřbu. Poslední ohleduplná pocta vůči blízkému tvoru, ale též pragmatická realita, při uvážení, že maso tohoto tažného zvířete je příliš tuhé a málo chutné.

Vietnam je druhým největším vývozcem rýže (primát patří Thajsku) a úplně největším vývozcem pepře na světě. Další informace: 80 procent Vietnamců prý dosud žije na venkově. Pětičlenné rodině k živobytí postačí ekvivalent 20 dolarů měsíčně. Porovnávám s našimi americkými výdaji: aspoň desetkrát tolik, ne za měsíc, ale za den.

Míjíme hodně hřbitovů – ne válečných, ale tradičních, roztroušených po značném prostoru. Mnohé budovy patří státu či partaji – tak jsem usuzoval podle rudých praporů, revolučních symbolů a nápisů žlutými písmeny na rudém pozadí. V těchže barvách po okolí trčely billboardy ve velikánském provedení – aspoň šestkrát dva metry a k tomu portrét Ho-Či-Mina. Těch tam měli dost – asi jako stalinů kdysi v SSSR. Jaké to asi slogany, provolání, exhortace, nakolik plamenné? Třeba jako ono rozkošně české VČASNÝM PŘÍCHODEM DO PRÁCE ZASADÍME ZDRCUJÍCÍ ÚDER AMERICKÝM AGRESORŮM, u toho rudá hvězda, srp a kladivo? Tuhle báječnou kravinu láskyplně v americkém domově přechovávám mezi svými memorábiliemi.

Cestou míjíme mnohé školy, děcka způsobně, disciplinovaně se pohybující, aspoň polovina jich s pionýrským šátkem kolem krčku. Tento druh okrasy už ale ve mně nevyvolává někdejší alergické reakce. Jestlipak tam také mají modré košile, do nichž se navlékaly naše svazácké generace? Přibývá člověčiny v ulicích, vjíždíme do ulic Hué s 300.000 obyvateli, pouhé to jedné třetiny v porovnání s Danangem. Království Champa tam fungovalo víc než tisíc let a centrem dynastie Nguyen zůstalo až do roku 1945. (Nguyen je nejběžnější jméno v zemi, častější než čeští Nováci či van der Merwe mezi jihoafrickými Búry.) V roce 1993 se Hué dostalo na prominentní seznam – UNESCO Heritage Site – jak už dřív například docílil Český Krumlov či náměstí v Telči.

Ždibec historie: v roce 1885 poradci třináctiletého císaře Ham Nghi vznášeli namitky proti počínání Francouzů v Tonkinu, došlo k francouzskému obležení a dobytí města, spálení knihovny, uloupení z paláce všeho možného včetně párátek. Též to znamenalo konec vietnamské nezávislosti. Podruhé se Hué stalo bojištěm v roce 1968 za tzv. Tet ofenzívy a též jediným místem v Jižním Vietnamu, jehož se komunisté zmocnili a udrželi po dobu tří a půl týdnů. Ty jim postačily k říznému třídnímu postihu: víc než 2.500 nepřátel – boháče, vládní úředníky, kněze, intelektuály – postříleli, všelijak umlátili či pohřbili za živa. Posléze došlo k exhumaci z mělkých hrobů. V téže době probíhaly boje dům od domu, s odhadovanou ztrátou deseti tisíc životů, vesměs civilistů. Po komunistickém vítězství (1975) město hynulo a teprve s notným zpožděním (1990) si vládci uvědomili jeho komerční potenciál.

Tam tedy vcházíme: Citadela obehnaná zdí dva metry silnou, deset kilometrů dlouhou, s deseti branami a devíti svatými kanony, symbolickými ochránci paláců a monarchie. Procházet, nahlížet do komnat, přikyvovat památkám civilizace, jíž nerozumíme, a dozvídat se, kolik že takových památek podlehlo válečnému děsu, že po nich vůbec nic nezbylo. Musíme se potýkat se značným náporem prodavačů pohlednic, všelijak potištěného textilu, všemožného tovaru. Koupil jsem – na polovinu původní požadované ceny usmlouval - cosi v podobě divně prohnuté dýmky, tradičními motivy pomalované. Teď tedy mi doma přibyla ke zbytečnostem ve světě posbíraným.

Ještě pak odjezd k hrobce posledního císaře. Tento Nguyen dlouho vládl (1848-1883), měl 102 konkubín a ani jednoho potomka. Když některá se neúspěšně pokusila o útěk, hlavu jí uťali. Dosud neplodný císař, vypuzen do exilu, se ve Francii znovu oženil (s Francouzkou) a stal se tatínkem. Dodnes se nepodařilo vypátrat, kde tam v obrovském areálu vlastně je pohřben.

Napěchováni dojmy, odjezd do pětihvězdičkového hotelu k hodování s nemenším počtem hvězdiček. Připadám si jako jeden z valutových cizinců, z dálav opačné strany železné opony kdysi přivezených, podívat se na stalinismus, jemuž nemohli rozumět, a my tamější tehdejší domorodci na ně se závistí a též nenávistí bezmocně civěli. Lahodné holčičky v krojích a s podivnými hudebními nástroji nám k tomu všemu prozpěvovaly – dost značné to utrpení pro náš druh uší.

Návrat k Volendamu poněkud jinou cestou a tedy i krajinou. Ublížené, amputované, přeživší oběti války ani tam nebyly k vidění. Priscilla ale postřehla tváře míšenců, jiné to americké památky. A pozor na miny - nadále tam zabíjejí. Zase se v mysli zaobírám dvěma vousáči ve vzdálené bělošské Evropě ve vzdáleném devatenáctém století, s jejich utopickými recepty na předělávání světa a lidské mentality, člověčí přirozenosti. Což se ovšem nemohlo povést, vzdor jakkoliv vysoké ceně, ztrátě desítek milionů zbytečně zmařených životů. Mohl by to být optimistický precedens k vyřešení současné hrozby islámského fanatismu?

Tím nám tedy Vietnam končil a hurá vpřed k čínským břehům.

Ostrov, který nebyl

Hainan je druhý největší čínský ostrov (pokud počítáme i Taiwan, který s oprávněným zájmem o vlastní suverenitu takový primát ignoruje), svým rozsahem 34.000 čtverečních kilometrů asi jako polovina České republiky, ale s větší hustotou obyvatelstva (přes 8 milionů). Inu, velepočetní jsou Číňané, nebýt jejich ne zcela dodržovaného zákona opravňujícího rodiny zplodit jen jedno dítě, bylo by těch stamilionů ještě víc. Naprostá většina (83 %) obyvatel ostrova je čínského etnického původu, lid Li tvoří menšinu 16 %, o níž nic nevím.

V sousedství s Vietnamem je to ostrov nejjižnější, značně z ruky, taková jejich Sibiř s tropickým, nezřídka hanebně vlhkým klimatem, s pravidelnou sezonou monzunů. Pěstuje se tam rýže, palmový olej, sisal, káva, čaj, všelijaké tropické ovoce jako kokos a ananas. Vnitrozemí je dost kopcovité, nejvyšší hora rovněž pokoří naši Sněžku.

Hainan býval součástí guangdonské (kantonské) provincie, teď však povýšil na uznání být provincií svou vlastní, byť tou nejmenší v Číně. Měst má všeho všudy osm, mezi nimi přístav Sanya, k němuž právě míříme. Ostrov poskytoval úkryt pro piráty a azyl, nedobrovolný exil, pro nepopravené zločince a zostuzené vládní úředníky. Osud podobný těm nejvzdálenějším výspám v Tasmánii či Patagonii.

Plujeme s úmyslem vyhnout se tajfunu pojmenovaném jako Mirinea, z balkonu civím na notně zčeřené vlny s obavami, aby nezpůsobil tolik alotrií, jako jeho nedávný předchůdce, tam překotivší mnohá obydlí vzhůru nohama. Na Hainan jsem se obzvlášť těšil, zajímal mě z několika důvodů. Číňané tam v zálivu (Gulf of Tonkin), udržovali mohutnou námořní bázi s 300.000 mužstva, v nikoliv vždy harmonickém sousedství se spojencem Vietnamem. Ti v roce 1978 začali po sobě značně střílet a příčiny sváru byly aspoň dvě: jednak vyhnání („odsun“ v tradiční české terminologii) čtvrt milionu Číňanů z vietnamského území, kde sídlili po řadu generací, a jednak nejedno porušení suverenity, když vietnamská armáda pronikla na čínské území a prý si tam nedobře počínala.

K prostornému Hainanu patří asi dvě stovky ostrůvků a na další – zejména seskupení Sprattly Islands a Paracel Islands – si dělají vlastnický nárok. Maličké rozlohou, ale významné svým hospodářským potenciálem. Tam totiž v hlubinách je ropa a řada států baží se jich zmocnit. Usilují o ně nejen Čína a Vietnam, ale také Malajsie, Filipíny, Taiwan, Jižní Korea a Japonsko. S touto dost zašmodrchanou záležitostí jsem se zabýval v přednáškách mezinárodního práva.

Prvního apríla 2001 v blízkosti Hainanu došlo ke kolizi letadla amerického námořnictva a čínské stíhačky, jejíž pilot zahynul. Všech čtyřiadvacet členů americké posádky přežilo, zatčeni byli, Washington se téměř omluvil, ztráta čínské tváře odvrácena.

Zajímavější ale byl vývin domácích událostí. Hainan míval pramálo průmyslu a značnou pověst typu Wild West. Pragmatik reformátor Deng Xiaoping prosadil, obšťastnil ostrov povýšením do kategorie tzv. Special Economic Zone, s přilákáním zahraničních investorů, s výrobou produktů výlučně pro export. Koncem osmdesátých let se Hainan stal tou SEZ zcela největší. S udělením tří svobod – pohybu kapitálu, cizinců a zboží tam i ven – nabyl podobu jakési enklávy kapitalismu, s předzvěstí a vbrzku i realitou hodně bezuzdého kapitalistického počínání. Tam se začali hrnout podnikavci z všemožných koutů země.

Jako všude jinde v Číně, i na Hainanu se uplatňoval systém dvouvládí - strany a státu, dualismus, v němž prvním houslistou ovšem byl první partajní tajemník a nikoliv soudruh guvernér. Jenže tam za větrem se papaláši společně pustili do bezuzdého podnikání na vlastní pěst, pořádně předělat svou zanedbanou provincii, v níž mnoho lidí dosud žilo, živořilo v bídných chatrčích, z bláta splácaných. Tamější nomenklatura využila všemožných daňových a celních výhod, nikoliv však pro oficiálně předepsané investice a plánovaný rozvoj, ale na dovoz luxusního zboží, které pak se značným, až 300 procentním ziskem prodávala v oblastech s normálních finančním zatížením. Cituji z New York Times, 12. 11. 1985: Během čtrnácti měsíců místní činitelé vydali povolení k prodeji importovaných 89.000 automobilů včetně luxusních mercedesů, 2,9 milionu televizorů s barevnou obrazovkou, 122.000 motocyklů, velkého množství kosmetiky, potravy a hraček. Do přístavu Sanya dorazilo víc automobilů než do zbytku celé země dohromady. Téměř 900 institucí, organizací, úřadů se pustilo do byznysu s prodejem automobilů. Rovněž došlo k machinacím s valutami, k největšímu černému obchodu v historii země.

Velmi čile si počínala redakce novin Hainan Ribao, ostrovního Rudého práva. Jenže na rozdíl od korupčních, tolik populárních praktik dnešních dnů, tehdejší neortodoxně si počínající podnikavci většinou nekradli do vlastních kapes, ale činili tak ve prospěch tamějšího veřejného blaha. Například tělocvikářský výbor (physical culture commission) tak činil se záměrem ze zisku postavit sportovní stadion. Došlo k zatčení pouze tří funcionářů včetně šéfredaktora hainanského Ruďase. Jak altruistické, vlastně i dojemné bývalo takové šizení! Doba teď již natolik pokročila, že všeobecně platným principem a praxí se stalo personální a rodinné obohacování. A ani hrozba řízného postihu, střílení provinilců, pramálo pomáhá.

Na Hainanu hlavní prioritou tamějších budovatelů se teď stal turismus, jehož již dosažené úspěchy potvrzuje neutuchající výstavba hotelů. Písčité pláže s pěkným koupáním jsou leckde k dosažení, ne však v zimních měsících, kdežto na tropickém ostrově nemrzne, a proto se tam valí rostoucí množství zkřehlých turistů, aby pookřáli. Hainan, v horkém vlhkém létě obtížně snesitelný, se pak z někdejší pověsti Sibiře přetváří do nynější lahodné podoby Riviéry.

Tuze jsem se těšil na seznámení s takovou končinou. Vážil jsem nabídku cesty do Nanshan Cultural Resort, do parků kultury, „Parku požehnání a dlouhého života“, zda se šplhat k Buddhovi, víc než sto metrů velikánskému či se v Pearl Culture Museum raději seznámit s perlorodkami a příslušnými procedurami.

Studuji, vážím tyto a další nabídky. Obtížné to rozhodování, načež se na lodi rozlehl kapitánův hlas a mého břemena mě zbavil tuze nemilým oznámením, že Sanya nebude, poněvadž Hainan z důvodů meteorologických, bezpečnostních vůbec nebude. Že tedy s politováním se poploužíme dál a zklamání nám bude kompenzováno sklínkou šampaňského gratis. Zkázonosný blbec tajfun nás okradl o ostrov, oprávněně jsem rozlícen. Což by to mohl spravit gratis lok bublavého něčeho? Šampaňské, které já beztoho nerad, výměnou za ostrov, po němž jsem tolik dychtil. Sakramenstská smůla se nám lepí na paty, však na to máme smolné precedenty.

Stalo se již v roce 2003 v Karibiku. Tam druhým největším městem na karibském kolumbijském pobřeží je Cartagena, jeden z cílů naší cesty, též na seznamu UNESCO mezi kulturními památkami lidstva. Tam se seznámit s mohutnou tvrzí San Felipe, klášterem La Popa, před čtyřmi stoletími postaveném na místě zničeného indiánského svatostánku, na náměstí osvoboditele Bolívara nahlédnout do katedrály, která dělá spíš dojem pevnosti než modlitebny. A hned odtud je to skok ke skvostu, na který jsem se perverzně těšil, totiž k Palacio de la Inquisicion, kde strážci správné víry po dvě století vyslýchali, mučili a upalovali disidenty. Teď je tam muzeum s exponáty nástrojů podporujících přiznávání viny nevinných, též knihovna a kavárnička pro občerstvení. Načež tomu všemu pak náhle sklaplo: než jsme do přístavu vůbec dorazili, kapitán nám přečetl text zaslaný americkým velvyslanectvím v Bogotě. Varování, že hrozí nebezpečí útoku příslušníků marx-leninské revoluční organizace na americké občany. Mohamedáni tedy nemají na moderní terorismus úplný monopol. Tady nám hrozil v převážně katolické zemi.

Tři roky poté, ještě víc nemilé překvapení z důvodů nikoli politické, ale meteorologické nepřízně; plavili jsme se kolem jižního cípu Latinské Ameriky, s plánovanou zastávkou na Falklandských ostrovech, místu válečného konfliktu britsko-argentinského v roce 1982. Kromě jiného jsem se těšil na nákup pohlednic obdařených místními známkami, expedovat je tehdy v předvánoční době jako unikátní P. F. do světa. Předplatil jsem si expedici po bojištích, kde kvůli dosud zcela neodstraněným minám je nutno opatrně našlapovat. A právě tam našlapují pinguini, jejichž počet se takto zmenšuje. A na poslední chvíli s náhlým zhoršením počasí kapitán oznámil, že rozbouřené moře nám neumožní bezpečně dorazit ke břehu.

A teď to máme znovu, do třetice všeho nemilého. Hodně to s námi kolébá, do kabiny dorazilo urgentní varování dát si velikánský pozor na vichry, konec zdravotním pochodům na třetí palubě, hrozí nebezpečí odvátí, smetení do hlubin. Též se nám dostalo instrukcí, kdo do kterého záchranného člunu má zamířit, bylo-li by třeba. Pak přišla zpráva, že tajfun kazisvět se do Hainanu skutečně trefil a důkladně pošramotil.

Marně hledám důvod k vylepšení nálady. Zpráva v New York Times s nadpisem European Treaty Clears Roadblock, že Václav Klaus lisabonskou smlouvu konečně podepsal, k tomu nepostačila.

Příjezd do rodiště a do minulosti

Ráno mhouřím na monitor. Obrazovka tvrdila, že jsme prozatím absolvovali 1999 mil, do přístavu Xiamen, kam míříme, nám zbývá 243 mil, vlny momentálně dosahují výše sedmi až dvanácti stop. V New Yorku je sedm hodin večer, v Honolulu dvě hodiny odpoledne, v Tokiu devět hodin ráno, v Berlíně, a tudíž stejně tak i v Praze, jedna hodina po půlnoci. Odmítám přemýšlet, zda to ve střední Evropě má být dnes či zítra nebo už včera. Prý pílíme rychlostí devatenácti uzlů, jenže to spíš vypadá, že se pouze ploužíme. Z verandy pozoruji loď CHINA SHIPPING LINE, její palubu napěchovanou kontejnery, většina jich s písmeny MAERSK. Pán či paní takového jména aby byl hodně mohutný rejdař(ka). Každopádně se žene vpřed větším tempem. Stejně tak i tanker, co veze pohonnou hmotu, kterou my, nikam nepospíchající, spotřebováváme v množství 85 galonů čili víc než 200 litrů za každou ujetou míli.

Míjejí nás vpravo od nás, kdežto na levé straně již máme v dohledu čínskou provincii Fujian či Fuklien či ještě jinak – transkripce čínských jmen, čehokoliv, hýří až perverzní rozmanitostí. Má to ale výhodu, že ač nelze dosáhnout dokonalé přesnosti, rovněž se nelze stoprocentně mýlit.

Nezpochybitelné je však tvrzení, že z této provincie se vždy nejvíc emigrovalo, vždy odcházel největší počet zájemců o lepší existenci v dálavách. To se jim značně dařilo, jak dokazují jejich výsledky zejména v Singapuru, Malajsii, Indonésii či Filipínách, kde mnozí tuze zbohatli. Za poslední mandžuské dynastie Čching (1644 až 1911, po Mongolech druhé a poslední to cizácké vládnutí nad Číňany) vešly v právní moc edikty nikoliv nepodobné praktikám československých normalizátorů: výzva k návratu se slibem amnestie a zapomenutí původního prohřešku. Stejně jako v našem případě amnestie nezabrala a rozkacený imperátor vydal manifest, na jaký se normalizátoři nezmohli, totiž lapat všechny exulanty, ať už kamkoliv odběhli, domů je dopravit a popravit.

Ve stejné době do Číny přicházeli evropští, převážně nevítaní zájemci. Činili tak ve vlnách: jako první Portugalci, v 16. století, po nich Španělé, následováni Holanďany a Angličany.

Britové po opiových válkách v 19. století se rovněž zmocnili přístavu Xiamen, v místním fukienském dialektu známém jako Amoy, což znělo přijatelněji evropským uším. Po kolapsu monarchie začátkem 20. století následovala éra chaotická, s občanskou válkou a s konečným komunistickým vítězstvím v roce 1949.

Posléze se Xiamen (Amoy) stal jablkem sváru s potenciálem nabýt tvaru houby při nukleární explozi. Přibližujeme se k vodám, kde v roce 1958 málem došlo k výpuku třetí světové války, když Mao se mínil zmocnit ostrovů Quemoy a Matsu. V Kremlu tehdy rozhodující Nikita Chruščov odmítl poskytnout velkému kormidelníkovi jaderné zbraně a charakterizoval ho jako megalomanického válečného štváče. (Kormidelník se revanšoval definicí Nikity jakožto „v bibli si čtoucího a žalmy prozpěvujícího šaška“.)

Následovaly dvě pohromy (kulturní revoluce a Velký skok vpřed či vzad), po nich Maova smrt a počátek éry reformátora Deng Xiaopinga. Stejně jako Hainan i Xiamen obdařil povýšením na Zvláštní ekonomickou zónu. Rozproudila se výroba v mnoha odvětvích – strojírenství, elektronika, chemické produkty, textil, v loděnicích stavět jachty, dokonce i kontejnerové kolosy. Xiamen se stal zcela největším výrobcem sunglasses – brýlí tmavých, zelených, proti slunci. Ročně jich 120 milionů vyrobí a světové trhy zaplaví, což můžeme v případě Vietnamu svědecky potvrdit.

V roce 1999 v Xiamenu vypukl velikánský skandál, odhalení korupce, v níž bylo namočeno, ošklivě potřísněno 200 vládních úředníků. Zabředli do pašeráckých aktivit, z jejichž zisku se financoval fotbalový tým, filmové studio a rozsáhlý nevěstinec pronajatý místním složkám veřejné bezpečnosti.

Přístavní město má už téměř milion obyvatel. Když jsem se tam v roce 1982 poprvé dostal, byla jich jen jedna pětina nynějšího počtu. Na přilehlém ostrůvečku Kulangsu, nyní však spíš označovaném jako Gulangyu, scénické končině necelé dva čtvereční kilometry, převládá architektura spíš evropská středomořská než orientální. Kdysi tam fungovalo jedenáct konzulátů (Belgičané, Holanďané, Dánové, Francouzové, Němci, Španělé, Britové, Američané, Japonci a ještě nějaké dva další), tam sídlili a paláce si stavěli bohatí Číňané, mezi nimi můj vyženěný dědeček Lim Nee Kar, hlava rodinného klanu.

Rodný ostrov vystupoval z ranní mlhy, tamhle ten kopec s věží – to bývala signální stanice, vysvětlovala rodačka, má manželka. Tam za války japonští okupanti vytahovali prapor, kdykoliv se blížily americké bombardéry. Před očima jsem spíš měl starodávnou čínskou malovánku – břeh s balvany podivných tvarů, pokroucené stromy na svahu, šinoucí se džunky s černými plachtami, jak můry, noční motýlové.

Pak tedy přístav Xiamen, též Amoy. Sice, pane Herakleite, nevkročíme dvakrát do téže řeky, ale aspoň na první pohled, ať si protírám oči jakkoli důkladně, tam jsem v roce 1982 vstupoval do minulosti, tohle mohla být dvacátá léta dvacátého století – Čína ta nejčínštější. Ženy v placatých slamácích na bobku vyprázdňovaly jakási zvířecí střeva do mísy. Vedle v košíku batalion much na snad čerstvě nasekaném mase, odpovědného okresního hygienika by právem měla ranit mrtvice. Cožpak Mao už dávno neporučil dětem všechny mouchy pobít? Vedle klusal asi tak dvanáctiletý kluk, mezi zuby cigaretu, přes rameno táhlo s dvěma nůšemi, v jedné uhlí, v druhé polouškrcené slepice. Chodí se nejen po chodnících. Na vozovce se mezi pěšími všemi směry pohybují osoby na kolech. Zvonečky cvrlikají. Rikšové šlapou na tříkolkách. Podařilo se nám sehnat taxík - místní produkt inspirovaný pobědou. Kudy jel, tudy houkal. I zde se trumpeta, klakson, jakýkoliv hluk zřejmě považovaly za hlavní zdroj pohybu. Plesnivé, rozpadající se domy. Hledám správné slovo, snadno jsem je našel: ZAŠLOST.

To bylo tehdy. Nyní tam, zcela podle Herakleita, vjíždíme nejen do jiné doby, atmosféry, do jiného světa. Ultramoderní přístavní prostory, perfektně čisto, příjemně se tvářící personál, vesměs si zakrývající ústa hygienickými rouškami, náhubky. Porovnávám s někdejší situací tam na letišti: chaos jako přesvědčivý důkaz, vizitka Třetího světa.. Tehdy s opakovanými kontrolami dokladů, před chvílí již kontrolovaných strážci v uniformách s mramorovým výrazem ve tváři.. Žádné již tlačenice uštvaných hord, teď pocit pohody, dojem racionálně fungujícího prostředí.

Autobus se s námi rozjel, zírám na okolní výstavbu, třicetiposchoďové činžáky v různých odstínech, provedení, na hony daleko od tolik zkrušující uniformity českých panelákových králíkáren. Přeptávám se, kde že to jsme, tady to vůbec nepoznávám. Jak bych mohl, zde před několika roky nic nestálo - pouze políčka a na nich občasný vodní buvol.

Porovnávám se svým prvním návratem po sametovém listopadu do rodné Plzně a s tam teď po dvaceti letech zaznamenatelnými změnami. Ano, došlo k nim, město všelijak prokouklo, Japonci tam vyrábějí televizory, vznikla vlastní univerzita, nyní s víc než celostátní ostudou. Jestliže se Plzeň v očích náhodného návštěvníka změnila deseti procenty, tady v Xiamenu aby procent bylo aspoň devadesát.

Dorazili jsme tam do centra k nepoznání, s úmyslem najít ulici, v níž Priscilly klan stále vlastní několik domů. To už pak byla trošku starší Čína – obchůdky místo supermarketů, omamné vůně, kupy koření, ochota a podiv, když na ně manželka promlouvala jejich místním dialektem, který se od mandarínské čínštiny liší asi jako čeština od maďarštiny. Naštěstí dorozumění mluvčích tak rozličných dialektů umožňuje řeč psaná, ta je jednotná. Není tedy radno být analfabetem. Majetky nalezeny a fotografovány. Jdeme dál.

V mysli odplouvám do dob jedné z mých zdejších minulých návštěv. Tehdy jsem se dost vyptával na místní dopad kulturní revoluce. Dozvěděl jsem se, že škody na majetku tehdy byly veliké, ale vzájemně se tam prý pobilo ne víc než dvacet tisíc lidí – čili desetina tehdejšího obyvatelstva. „Tadyhleto všechno bylo rozbité,“ ukazoval mi pamětník v městském parku, kde revolucionáři roztrhávali lavičky, rozdupávali pavilonky, můstky ohnuté přes potůčky házeli do povětří. Ničili všechno aspoň poněkud pěkné. V mělké tůňce jsem rozpoznal překoceného, dosud nerehabilitovaného amorka – co ten asi schytal facek na své baculaté tvářičky!

Představili mi tam jednu naši příbuznou, jejíhož otce umlátili mladí idealisté, bojovníci za lepší příští. Na místní univerzitě jsem se seznámil s profesorem – veselá kopa, ruku mi podal levou. Pravou mu totiž studenti při mučení zlomili, lékařskému ošetření zabránili, kost špatně srostla, ruka odumřela, uschla. Potkali jsme řadu obětí – zpřerážené, bídně vypadající, šinuly se přískoky Quasimoda. Jestliže jsme potkávali mučedníky, to abychom rovněž potkávali mučitele.

Jak se s tím vším vyrovnává, nakolik je dosud traumatizován přeživší národ? Částečně optimistickou odpověď nám poskytl gong. Ten jsme si koupili, přivézt domů na památku. S ním v podpaží ještě hupky do banky. Tam úřadovalo aspoň třicet osob, ticho téměř kostelní. Načež se mi ten gong vysmekl a dopadl na podlahu na placato. Wagneriánská salva, rána z děla, petarda z Aurory. Úředníci zmrzli, bez nápadu, bez návodu, jak reagovat. My se začali řehtat. A z Wagnera jsme se doladili ke Smetanovi: první osůbka tam u finančníků se uchichtla, druhá se přidala, přidali se další, z potůčku proud, tok a veletok, až banka jako Vltava osvobozeně burácela a my měli radost z naděje, že národ tak poničený se přece jednou vzpamatuje.

To bylo tehdy. Tentokrát naši australští spolupasažéři z Melbourne se nám rozpovídali o své čerstvé zkušenosti: vlezli do obchodu s elektronikou a nemohli se za žádnou cenu domluvit – inu, vzájemná vzdálenost angličtiny a čínštiny je snad porovnatelná k šíři námi právě zdolávaného oceánu. Prodavač se ale nevzdával a přinesl jakousi mašinku. Na ni australský zákazník anglicky vyťukal svůj požadavek, což chytrý stroj bleskurychle přeložil do druhého jazyka. Transakce, nákup bezkonfliktně uskutečněn. My jsme ale místo nakupování celý den strávili na rodném ostrůvku Gulangyu neboli Kulangsu.

Unikátní ostrůvek Gulangyu

Čínská instituce National Geography ho ocenila jako jedno z pěti nejkrásnějších míst celé země. V informační brožuře Shore Excursions 2009-2010 Asia and Pacific Rim, na křídovém papíře o více než 100 stranách, největší doporučení se dostává malebnosti picturesque Gulangyu Island a tam slavným zahradám Shuzhoang, původně privátní domény magnáta, spolu s muzeem pian, světovým unikátem. Spěchám s chvástavým oznámením, že dotyčný magnát je můj vyženěný dědeček. Ostrůvek o nepatrném rozsahu necelých dvou čtverečních kilometrů se po opiové válce a potupné, Brity vynucené smlouvě nankingské z roku 1841 stal výlučnou enklávou, adresou jedenácti konzulátů, vítaným místem, kde si svá sídla stavěli a před chaosem občanské války mezi nacionalisty a komunisty uchylovali boháči, celebrity, penzionovaní vládní úředníci, válečníci a místní tyrani. (War lords and local tyrants, tak se tvrdí v knize The Universal Architectures on Gulangyu Islet, vydané v roce 1955, v Maově éře.)

Vzdálenost od pevniny k předmětnému břehu byla téměř porovnatelná s šíří pražské Vltavy. Kdysi přepravu obstarávaly džunky, teď úkol zastávají plavidla, odjezd každých patnáct minut a jízdní řád dodržují přesně. Z mlh se vynořila velikánská socha, minule tady ještě nebyla. Toť místní hrdina Zheng Chenggong, v historii znám jako Koxingha, chrabrý obránce posledního císaře dynastie Ming.

„Vypadá jako ten český, s jedním okem,“ mínil náš potomek. „Tenhle má ale dvě,“ namítl jsem. Též jsem na dálku usuzoval na Jana Žižku, jenže jak by se sem z Trocnova náš kališník dostal? A nebude to ani náš dvouoký dědeček. Jeho sochu, kulturními revolucionáři roztříštěnou, již obnovili, uvidíme ji v turisty značně navštěvovaných zahradách na opačném konci ostrova.

Dáváme se na pochod. Lidovláda zachovala unikátní pravidla z předválečných dob, totiž zákaz vjezdu vozidlům všeho druhu – ani bicykly tam nesmějí. Život je tu pěší, ač později jsme zahlédli dvoukoláky s nákladem (uhlí nebo mrtvol).

Tristní byl dojem za naší první návštěvy začátkem osmdesátých let při pohledu na okolní sešlost, zanedbanost, způsobenou časem, tropickým klimatem a vládní politikou neinvestovat do bytového fondu. Opadaná omítka, polámaná okna, zhaslé oči domů, s nahnilými žaluziemi na jednom pantu. Proč to někdo aspoň trošku neopraví? Ať prý pošlou peníze zámořští Číňané. Sestřenice ze San Franciska zaplatila za vzkříšení několika rodinných domů, dva už získaly nátěr kanárkovou žlutí, jedinou barvou tehdy k mání.

Tohle že je jeden ze zámků, kde Priscilla prožila dětství? Tam, kde bydlívala jedna rodina se služebnictvem, je teď napěchováno aspoň sto lidí. Však prostor se zdá být tím největším čínským luxusem. Parkrát jsem pozdravil nájemníky, kteří nereagovali.

Můj excentrický tchán mi dal v Americe příkaz, abych se mu podíval po pokladu. Po dvou. S plánkem a majzlíkem v ruce jsem u vchodu či spíš vlezu bušil do prachu, co se tam spekl za všechna léta lidovlády. Slezli jsme do hlubin. Jen aby tam na nás nečíhali hadi, strachoval jsem se. Neohrozila nás ani myška. Prázdno, vymeteno. Druhý poklad se měl blyštit v trezoru na nejvyšším poschodí. Tam prý občas po schodech dupala japonská kontrolní stráž. Šli jsme po stopách Hirohitovy soldatesky. A tam, kde jsme si měli nacpat kapsy drahokamy, byla ve zdi jen díra – nenašli jsme tedy ani prázdný sejf. V opuštěné zahradě za rozpadlou zdí jsme vlezli do neméně opuštěného paláce, ze slepých oken mu rostly lodyhy a menší stromky. Po schodech do zdevastovaného vestibulu kdysi diplomatického sídla vedl přírodní zelený koberec. V komnatách někdejších recepcí a dýchánků sídlila smrt zašlé doby.

To bylo tehdy. Teď už je zanedbaná končina důkladně zvelebována, hodně návštěvníků se tam hrne okoukávat výsledek, nálada se zdá být převážně sváteční. Potkáváme se tam s autentickými svatebčany, nevěstinka stále v bílém, fotografování s pozadím paláců z doby revolucí smetené.

Ejhle, na rohu mezi pilnými obchody TOURIST BUREAU, pojďme tam. Na rozdíl od uličního hemžení, uvnitř jsme byli jedinými návštěvníky. Rozhlížím se po mapách, brožurkách, ty ale vesměs až výlučně v čínštině. Pouštím se do listování v knize s písmeny v latince na hnědé obálce. Co asi mohla znamenat čtyři tato slova: LAOBIESHU CONGSHU DAOGULANGYU KANLAOBIESHU? Uvnitř spousta černobílých fotografií z dávných dob a na jedné s datem 1932 tři ženské postavy – dvě domorodé, ta třetí zřetelně jinačí. Však ano, byla to, rozpoznal jsem svou vlastní švýcarskou tchyni, Hedy Kaufmanovou rozenou. Prstem kynu na její dceru a svou manželku, ocenit můj úlovek. Holčičky za pultem se všimly a jedna se chopila telefonu, aby informovala pana ředitele.

Do minuty se dostavil, s představováním, vzájemným předáváním vizitek, jeho autentickým potěšením z návštěvy tak vzácné rodačky a že hned se nám bude celý den věnovat – rovněž k našemu potěšení. A poučení. Konverzace mnohojazyčná, podílel jsem se jen angličtinou, jak jinak. Dozvěděl jsem se, že permanentních obyvatel je na ostrově jen šestnáct tisíc, kdežto návštěvníků se tam ročně nahrne pět až šest milionů. Velikánská jejich většina jsou Číňané z jiných končin státu, mířící k tomuto turistickému cíli, aspoň tolik populárnímu, jakým bývaly a v Americe částečně ještě jsou Niagarské vodopády.

Nepoženeme se na nejvyšší kopec ostrova, jehož vrcholek, prý v podobě velbloudího hřbetu, byl příčinou původního jména Camel Rock, nyní přejmenován na sluneční světlo – Sunlight Rock. První zastávkou bylo museum se soustředěním na výkony někdejších zvlášť zasloužilých dobrodinců, filantropů. Mnoho memorabilií o dědečkovi, jednu celou zeď zaplnila zvětšená fotografie z roku 1932 s onou trojicí včetně mé tchyně. Priscillu jsem ponoukl k nim se přidat a cvaknutím kamery zvěčněnu mít takovou čtveřici.

Načež spěcháme k magnetu, nejvíc tam navštěvovanému, k dědečkem v roce 1931 vytvořeným zahradám Shuzhuang - jejich terasy, pavilonky, jeskyně, vodopády, můstky, botanické unikátnosti. Z Limových zahrad se zásluhou revoluce stali Lidové zahrady, nyní znovu však Limovy, blízko u vchodu s jeho nově stvořenou sochou. I tam se rodina, jakož i mnozí nezúčastnění návštěvníci fotografují.

Pak se dát na pochod, zvládnout svah s parádním výhledem k zálivu a seznámit se s oním unikátem – muzeem pián. Klavírů tam tucty, snad veletucet. Však i celému ostrovu Gulangyu či Kulangsu se občas říká PIANO ISLAND. Téměř před sto lety zámořský Číňan z Austrálie dodal jedno piano, jež podnítilo místní pozoruhodné muzikantské sklony. Už za své první návštěvy mě překvapily zvuky z různých oken, za nimiž zpravidla holčičky pinkaly do piana a ozýval se tehdy již rehabilitovaný Mozart, Beethoven, Chopin. Náš průvodce ředitel turismu informoval, že na ostrově mají v provozu aspoň 500 pian, též housle, violoncella, dechové nástroje. Však jsme minuli pár hudebních škol a viděli děcka vlekoucí své nástroje. Někteří absolventi to dotáhli daleko, mezinárodního renomé například docílil klavírní virtuos Yin Cheng Zhong, trvalou adresou teď v USA.

Priscilla mě představila své kdysi privátní pláži, co jsem dosud znal jen z černobílých rodinných fotografií. V roce 1982 jsme tam nesměli, tehdy to ještě byla vojenská doména.

Jak má plebejský středoevropský suchozemec reagovat na pojem, ponětí, fakt vlastního soukromého mořského břehu? Enkláva s hebkým pískem, palce tu olizuje dorážející teplá voda. Metám upřímné komplimenty na tuto kdysi její zcela privátní nádheru. Už to není, co bývalo, utrousila. Ovšem že to není ono. Už hodně dávno není mladičká panenská princeznička, přemnohé se mění, ať se přeptá Herakleita. Zdůraznil jsem nemravnost privilegií, jimž jsem v životě neměl příležitost se oddávat a poté je pokrokově odmítat.

Z kopce za zády se ozval hlas – ne čínsky, ale italsky. O sole mio, rozbujel se baryton. Podsaditý žlutý muž, jednu ruku na srdci, druhou v leninském gestu k moři, nám prozpěvoval. Vždyť já si tolik nestěžuju, připustila někdejší vlastnice.

Domorodci na naši přítomnost nejednou reagovali slovem, znějícím nějak jako CHUANA. I mrňavá holčička na nás ukázala prstíkem a radostně volala „Koukej, koukej, maminko – chuana, chuana!“ DIVOŠI, BARBAŘI ve fukienské verzi.

Posléze, po rozloučení se sdílným ředitelem turismu, jenž nás zavedl do správných obchodů ochutnat ty zcela nejlepší kulinární skvosty ostrova, jsme se přeplavili na opačnou, xiamenskou stranu. Sedíme v parku, já si něco čmárám, matka se synem konverzují ve fukienštině. Je s podivem, když cizinec zvládne mandarinskou čínštinu, ale tohleto že v našemu místním dialektu je úplný zázrak. Prodavačky, zpravidla přepadající turisty se svým tovarem, se zarazily, nic nenabízely, sběhly se, došlo k překotné rozpravě, pak k nadšení z jejich strany, s kým že měly tu čest. Načež přistoupil pán v nejlepších letech, pamatující maoistická léta, a v mandarinské čínštině se začal nevřele vyjadřovat o exulantském živlu. Došlo k hádanicím, na nichž jsme se my ale nepodíleli. Vlezli jsme do taxíku a odjeli oněmi novými moderními čtvrtěmi, které tam nedávno ještě nestály. Na jedné křižovatce při čekání na zelenou, mladík nám do otevřeného okna vhodil fotografii mladé pěknice, s adresou a nabídkou sexuálních služeb.

Zpět ve Volendamu, ze zpráv v kajutě se dozvídáme, že Hainan zavalilo plno deště, že v Beijingu je osm stupňů Celsia pod nulou a ve Vladivostoku devatenáct takových zmrzlých stupňů. Tam ovšem my nikdy nemíníme zamířit. Před sebou máme Šanghaj. Odjíždíme s prima zážitky, nemohly být lepší.

To jsme si tedy mysleli. A pořádně se mýlili, poněvadž na nás čekala právě ta Šanghaj.

Hurá do Šanghaje

Perla Orientu, Čínská Paříž - onen trailblazer neboli pionýr, prosazovatel tam do přístavu pronikajících novinek z dálného světa. Nápady případně blahodárné nebo též i značně šílené - však domácí posedlost v podobě velké proletářské kulturní revoluce započala právě tam. Po Maovi se ale začali prosazovat racionálnější modernizátoři rovněž ze Šanghaje. Nesnadno pochopitelná, obtížně uvěřitelná je tato metropole, jejíž jméno v překladu pouze znamená "U moře". V polovině osmnáctého století ještě s nepozoruhodným počtem padesáti tisíců obyvatel, začátkem dvacátého století už jich byl milion a v současné době se rozrostl na milionů devatenáct. Z Evropanů - oněch bílých ďáblů, barbarů - Britové po opiové válce si v roce 1842 jako první vynutili tzv. concession (koncesi, ústupek, úlevu, výhodu) v přístavu ideálním pro obchodování, vzniklo tak mezinárodní settlement, extrateritoriální osídlení, v němž neplatily čínské zákony. Notná to potupa, uštědřený políček v kultuře, tolik citlivé na ztrátu tváře. Za pět let po Britech stejný privilegovaný statut získali Francouzi - v jejichž enklávě se pak v roce 1921 konal zakládající sjezd čínské komunistické strany, čili přesně ve stejnou dobu, kdy došlo k zrodu naší rodné KSČ. Další neblahá novinka: rok 1937, japonské bombardování Šanghaje, zabíjení civilního obyvatelstva ve velkém, instruktivní předehra wagneriánských bakchanálií druhé světové války, pak již brzo brzičko vypuknuvší.

Šanghaj si postupně získala míň než lichotivou pověst centra podnikatelů, finančníků, dobrodruhů, podvodníků, misionářů, prchajících exulantů (desetitisíce z bolševického Ruska, ve francouzské enklávě jich žilo víc než Francouzů) a rovněž gangsterů. Však i jméno města vešlo v podobě slovesa do angličtiny (to shanghai = lstí, nátlakem se někoho zmocnit a unést) a třeba i jiných jazyků.

Tam se tedy na rozbouřeném moři, na značně zčeřených vlnách blížil náš Volendam. Chtěl jsem na třetí palubě naše plavidlo ze zdravotních důvodů několikrát kolem oběhnout, což ale znemožnil pořádný vichr. U vchodu na palubu varování BEWARE OF STRONG WINDS, WATCH YOUR STEPS, MIND YOUR HEAD - buďte si vědomi silných větrů, opatrně se pohybujte, pozor na hlavičku! Čtu též druh varování pochopitelného i těžkým oligofrenikům, jako CAUTION - SLIPPERY WHEN WET, ano, na vlhké podlaze lze skutečně uklouznout. DON'T CLIMB ON RAILING, však kdo by dychtil vylézt v dešti a pořádném vichru na zábradlí, mohl by být hravě odvanut do hlubin, což v případě takového pitomce by asi pro lidstvo neznamenalo příliš znatelnou ztrátu.

Návrat do útulné kabiny, prohrabuji se přivezenými materiály. Že prý v Šanghaji současný objem, rozsah výstavby je větší než veškeré budování ve všech ostatních končinách světa dohromady. "To přece musí být kravina, nehorázná hyperbola," taková byla má reakce až do okamžiku, kdy se Volendam po nikoli pozoruhodné řece Huangpu přibližoval do centra, aby zaparkoval. Zírám na unikát, mnu si oči. Tyhle výtvory, aspoň z dálky připomínaly Tjibaou Cultural Center, dílo světově proslulého architekta s italským jménem Renzo Piano na Nové Kaledonii, jež jsme obdivovali za loňské plavby v Pacifiku.

Jenže tady to bylo ve větším provedení, v daleko mohutnějších dimenzích. Se synáčkem jsme si notovali, že tady se už realizuje budoucnost, že si nedovedeme představit takové výsledky docílitelné někde jinde. Čekali jsme něco obrovského, jenže realita byla obrovštější. Zaslechl jsem nadšeného pozorovatele, jehož jednodenní pozorování ho přimělo k neotřesitelnému přesvědčení, že Šanghaj je unikát a velmi obtížné si představit, že někdo jiný by toho tolik dovedl docílit. Třeba bohužel měl i pravdu.

Pozor, neměli bychom tolik jančit - co třeba počínání a výkony v arabských emirátech, Abú Dhabí či Dubaji, petrodolary oplývajícími? Jenže tam v poušti vyrůstají zázraky nikoliv zásluhou talentu, úsilí tamějších domorodců, ale pro ně šťastnou náhodou vrtochu přírody mít pod písčitým povrchem ropu a zemní plyn, cizinci objevený. Outsideři se postarají o další potřebnou technologii, cizí architekti vymyslí a vytvoří modernistické nádhery. To ale Číňané doma docilují vlastním umem a pílí.

Naši spolupasažéři aby se potýkali s břemenem rozhodování, jak nejužitečněji strávit, co nejvíc toho zvládnout za pouhé dva dny k dispozici, až do okamžiku, kdy zvedneme kotvy k návratu do Hongkongu, kde jsme s plavbou započali. Kterému muzeu, divadlu, mrakodrapu, pozoruhodnosti, místům historicky významným dát přednost. My jsme ale měli velikánskou výhodu, jež nás zbavila břemena takové volby. Tu jsme milerádi přenechali našemu tamějšímu příbuzenstvu, s jehož některými příslušníky jsme se na rodném ostrově Priscilly potkali v dávném již roce 1982. Bože ten čas ale letí! Její sestřenice, manželka lékaře, tehdy přijela s dvěma dcerami a každá z nich s jedním, státem povoleným potomkem. Šílenosti kulturní proletářské revoluce i s touto rodinou pořádně zacloumaly, jenže čas asi dost úspěšně odvál dopad hororů, děti dospěly a jak jsme pak měli možnost si ověřit - či aspoň takový dojem získat i u jiných domorodců - s optimismem posuzovat a oceňovat možnosti současné doby. Jásání a objímání na molu. Vzájemně jsme se jakžtakž rozpoznali včasným vzájemným zasláním fotografií. Všechno důkladně naplánovali, starat se nemusíme - trojjazyčné povídání páté přes deváté. Odchod do garáží v podzemním areálu, v provozu teprve pár týdnů. Hupky do mercedesa a vyjíždíme.

Jako první ovšem byl BUND, tedy za Brity do minulosti, historie devatenáctého a dvacátého století, tam na téměř dvou kilometrech na západním břehu řeky Huangpu, na jejímž opačném břehu se usadil Volendam. Zakladatel legendární společnosti Jardine Matheson byl první, kdo v roce 1848, kdy Evropou cloumala revoluce, zakoupil v Šanghaji pozemky a otevřel obchod s čajem a opiem. (Firma se později natolik rozmohla, že jí patřila polovina Hongkongu. Nevím, co se s tou polovinou stalo po sjednocení bývalé kolonie s vlastí v roce 1997.) Šanghaj již získal označení "Wall Street Orientu", již je centrem vší Asie ve finančním, komerčním počínání, k multimilionovým transakcím dochází právě tam. Bylo to rodiště první banky, burzy, obchodních společností, vyslanectví , hotelů, privátních klubů a parků. Mezi nimi významné zahrady British Public Gardens, jež zas tak moc veřejné nebyly - u vchodu viselo varování NO DOGS OR CHINESE ALLOWED. Nepřekvapuje nynější přejmenování na Huangpu Park. Číňané ve své vlastní zemi nesměli vstoupit to tehdy nejmajestátnějšího hotelu, nyní s jménem Peace Hotel. V neméně legendárním Shanghai Clubu Noel Coward napsal svou slavnou hru Private Lives (Soukromé životy, tak asi dopadl český překlad). Tam nesměli vstoupit nejen Číňané, ale ani ženy jakékoliv rasy. Gentlemen Only. To byly doby mystérie, hříchů a moci.

Hodně tam zbylo budov v neoklasickém stylu z třicátých let, dost mi připomínaly New York, jeho downtown Manhattan. Začátkem devadesátých let čili již za postmaoismu, šanghajská městská správa se pustila do renovací a všelijakých změn. Přibyl pomník hrdinů, fontány s hudebním doprovodem, vylepšená náměstíčka, zmizely všelijaké sochy z koloniální éry, včetně páru lvů před majestátní Hongkong and Shanghai Bank of China z 1921, onoho roku zrození komunistické strany. Tato HSBC si nadále velmi zdárně počíná leckde ve světě, značně tak v USA a třeba se již uchytila i v České republice.

První dojem z okolní dopravy. Je značná, ale hodně odlišná od situace ve Vietnamu s tamějším obrovským množství bicyklů a motocyklů. V Číně již došlo na povýšení do limuzín. Však v současné době je tam víc výrobců automobilů než kdekoliv jinde na světě. Už důkladná, až přespřílišná, se zdá být tato automobilová saturace. Nejpopulárnější, nejpočetnější je Volkswagen, místní výroba passatů, názvem Santana, nemám tušení, co by mělo znamenat. Z americké produkce vede Buick, dost jsem se divil. Vysvětlení poskytl spřízněný mladík, z maličkého hošíka, jak jsem ho znal v Kulangsu, vyrostlý do vyšší funkce tzv. account executive v reklamní agentuře reprezentující General Motors, na domácím americkém trhu již téměř hynoucí. Vysvětlil, že GM byla první, která využila příležitosti proniknout na čínský trh. Stejně tak si pospíšila společnost Kentucky Fried Chicken a McDonald's, vzdor všem snahám, ji stále nemůže dohonit. Škodovky v černém provedení tam vidím. Vypadají impozantně, sebevědomě.

Značná doprava a brilantní manévrování, ale druh hulvátské agresivity, s jakou se setkávám v rodné zemi, jsem tam nepostřehl. Nebyl jsem svědkem ani jedné bouračky, dával bych známku chvalitebnou až výtečnou za schopnost se proplétat ve zdánlivě beznadějné zácpě, jak karambolu se dovedou vyhnout se zachováním milimetrové vzdálenosti, aby do sebe nekřápli. Zázračné manévrování, kdy se vozidla dovedou na poslední zlomek vteřiny sobě vyhnout a vzájemně se nezabíjet.

(pokračování)