Duben 2010

Pozdní partyzáni a revoluce

Eduard Vacek

Při příležitosti dvacátého výročí ekologických demonstrací v Teplicích, ale průběžně i dříve, se vynořily mediální i hospodské legendy o tom, kdo je právoplatným dědicem ducha této dramatické doby. Jedni využili těchto skutečností u příležitosti své kandidatury do volených orgánů a označili sami sebe jako organizátory, další rozšiřují legendy o svém významném podílu na demonstracích, jiní pak od těchto historických událostí odvíjejí svoji další profesní kariéru a ti, kteří stáli, řečeno otřepanou frází na „druhé straně barikády“ se ve svých rozhovorech s historiky soustřeďují na svou vlastní roli, jako roli obětních beránků. (viz např. bývalý okresní tajemník KSČ A. Váňa který vidí ekologické demonstrace v Teplicích jako „přílivovou vlnu“ která měla být generální zkouškou na listopadové dny v Praze). Dlužno říci, že nikdo z nich nemá úplnou pravdu a přece mají mnozí k pravdě blízko.

Jak je zvykem v české kotlině, po všech válkách, revolucích a událostech se vynořují tzv. pozdní partyzáni, aby se ujali dědictví, jež vybojoval někdo jiný. Tito lidé jsou zpravidla velmi hluční, aby si jich veřejnost povšimla, neboť dříve o nich nikdo nic nevěděl. To, v čem mají tito lidé pravdu, je, že byli blízko těchto událostí a že pocítili závan tzv. velkých dějin.

Mnoho se spekuluje o tom, kdo vyvěsil ve vnitřních Teplicích pozvánku na první setkání nespokojenců místním životním prostředím na náměstí. Tuto skutečnost nezjistila ani tehdy všemocná StB, která to vyšetřovala. Pokud hovoříme o organizátorech, pak se tento pojem vztahuje především na tyto odvážlivce. Ano, oni byli skutečně první a také pouze oni nastavili svoji kůži případným trestním dopadům, neboť pokud by byli zjištěni, hrozil by jim jistě nejméně rok vězení, možná i pár měsíců navíc, jak bylo v tehdejší době zvykem. Vyšetřovatel by použil známé a komunisty oblíbené ustanovení paragrafu o výtržnictví, nebo podle míry tzv. společenské nebezpečnosti (o ní by nejdříve rozhodl krajský výbor KSČ, jehož byl teplický tajemník KSČ A. Váňa členem), paragraf ještě tvrdší. Trestní justice by vynesla takový rozsudek, jaký by si krajské řídící orgány KSČ objednaly.

Připomeňme si tehdejší situaci, o níž podrobně předtím referovalo několik ekologických dokumentů Charty77, o nichž při vzpomínkách na tyto události nikde nepadla ani zmínka. Celkové znečištění severních Čech dosáhlo takových rozměrů, že přímo ohrožovalo životy a zdraví obyvatelstva. Byli to tedy především rodiče malých dětí, kteří byli postaveni komunistickou stranou zodpovědnou za drancování země před volbu, donutit zodpovědné orgány řešit problém života a smrti, zdraví a těžkého zdravotního poškození. Tyto orgány si situaci plně uvědomovaly, neboť nesmyslně a nedostatečně na situaci reagovaly tak, že zorganizovaly tzv. systém varování obyvatelstva. Byly to v podstatě výstražné cedule, které upozorňovaly obyvatelstvo na závažnou situaci. Informace o skutečném stavu však byly tajné, „aby je naši nepřátelé nevyužili proti nám!“. O život a zdraví však šlo všem, kteří tu žili. Proto pozvání organizátorů (kteří si možná ani neuvědomili, co oním pozváním způsobí), padlo v Teplicích na úrodnou půdu.

Na náměstí jsme proto přišli všichni ti, u kterých převážil strach o životy a zdraví, nad strachem z důsledků, které to možná přinese. Příslovečný pohár celospolečenské trpělivosti překypěl. Ani tehdy nikdo nic vědomě neorganizoval kromě KSČ a její pořádkové policie, která se snažila těmto demonstracím zabránit. Profesorka Dvorská jednala pod tíhou zodpovědnosti za přítomné studenty, neboť si plně uvědomila represivní hrozbu, která se nad nimi vznášela, její statečný počin spočíval v tom, že přijala roli tzv. mluvčí, spíše však roli usmiřovatelky mezi mocí a revoltujícími studenty, ale samozřejmě potažmo i všemi přítomnými. Pokud někdo vyzval shromážděné, aby se vydali na pochod teplickými ulicemi, nebyli to tajemní organizátoři, ale ti, kteří z bezradnosti jakéhosi vzdorovitého postáváni na náměstí, motivovali přítomné k akci, tedy k pochodu, neboť toužili po činu. Moc, která si byla svou mocí absolutně jistá, reagovala pomalu a opožděně. Nebyla ani přílišná vůle proti davu použít stříkačku, neboť to mohlo mít neblahé politické důsledky. Nakonec se vedení rozhodlo k ráznějšímu kroku - opakující se demonstrace policejně rozehnat. Ani policisté však nebyli jednotní, v tom, zda a v jaké intenzitě mají zasáhnout. Osobně znám teplického policistu, kterého jeho kolegové zavřeli po dobu policejní akce do kanceláře, neboť se zásahem projevoval zásadní nesouhlas.

O událostech v Teplicích zpočátku nikde sdělovací prostředky neinformovaly. Rozhodl jsem se proto referovat o tomto významném dění RFE (Rádio Svobodná Evropa), která mojí reportáž odvysílala. O této mé iniciativě podal StB zprávu její agent, který byl mým kolegou v zaměstnání. Poslední demonstrace jsem se nemohl zúčastnit, neboť jsem byl zatčen a umístěn do cely předběžného zadržení. Ani za této situace však nemohu říci, že jsem byl spoluorganizátorem ekologických demonstrací. Byl jsem jen jejím účastníkem. Všichni, kteří jsme tam tehdy byli, jsme jednali živelně, s pocitem, že něco musíme pro zdraví svých dětí i své vlastní zdraví učinit. Je proto pro mne velmi smutné, když vidím kolem sebe osoby, které se snaží zmocnit těchto odkazů a využit je pro posílení svého slabého ega, případně pro svoji kariéru.