Duben 2010

Češi teplem posedlí

Jan Brabec

„My jsme tady na rozdíl od vás celý den, tak snad máme právo se trochu ohřát,“ zlobí se asi padesátiletá prodavačka v bílém tričku za pultem pekařství na rohu Staroměstského náměstí. Venku je skoro minus deset stupňů, zato uvnitř v obchodě vzduch sálá téměř tropickým horkem. „Tady se to nedá vydržet, to je o zápal plic,“ říká zkraje fronty žena v beranici a pádí raději zpátky do mrazu. Podobnou situaci zažil určitě každý: vystát si v českém obchodě či na úřadě frontu zachumlaný ve svetru a teplé bundě není rozhodně nic příjemného. Jenže nejde ani tak o zpocená záda jako o to, že spotřeba energie na výrobu tepla v českých obchodech, úřadech či domácnostech tvoří čtvrtinu naší celkové spotřeby. Český zvyk roztápět radiátory, až se v místnostech pomalu nedá vydržet bez současně otevřených oken, navíc vystavuje naše tělo nemocem a hlavně – stojí nás velké peníze.

Otázka tudíž je, kde se tu takový zvyk vlastně vzal. Vždyť v porovnání s našimi sousedy neprožíváme výrazně krutější zimu, přesto je naše spotřeba energií vydávaných na teplo největší v Evropské unii. Třeba obyvatelé Německa vytápějí své příbytky tradičně o několik stupňů méně a z prováděných průzkumů vyplývá, že šetří, jak mohou. Podle údajů německého statistického úřadu klesla během prvních sedmi let současné dekády spotřeba „topné“ energie o celých 21 procent na každý metr čtvereční. Větší otužilost přitom není jen doménou Německa, stejný trend je možné sledovat i v Rakousku a vůbec v celé západní Evropě, jejíž obyvatelé jsou, co se zimy a vytápění bytů týče, mnohem srdnatější než rezidenti z české kotliny. Větší chlad v bytech snášejí s klidem i proto, že považují za normální chodit doma nikoli v tílku a trenýrkách, ale v kalhotách a ve svetru.

„Být k topení velkorysí až lehkomyslní jsme se naučili za komunismu,“ říká sociolog Ivo Možný. „Ten přístup – však on to za nás někdo zaplatí. Teplo zdarma a ty slavné rozpálené radiátory ústředního topení pod otevřeným oknem byly pro nás něco jako výraz bezstarostného luxusu.“ Ekolog a energetický poradce Edvard Sequens ze sdružení Calla spojuje zdejší tepelnou marnotratnost s tím, že komunistické Československo neprožívalo v sedmdesátých letech ropnou krizi jako Západ. „Takže v západní Evropě začali daleko dřív šetřit než my, třeba zateplováním, a ta zanedbanost je na našem bytovém fondu vidět dodnes,“ říká Sequens.

Podle klimatologa Martina Nováka nás v našich zvycích ovlivnilo budování velkých městských sídlišť. Například Praha, sevřená jejich prstencem, je jedním z nejteplejších míst Česka – její roční průměr je bezmála deset stupňů nad nulou a můžeme v ní tak pozorovat nefalšovaný skleníkový efekt. Během posledních pětadvaceti let totiž předhonila bývalé nejteplejší místo u nás – Hodonínsko s průměrnou teplotou devíti a půl stupně Celsia. Vedle automobilů se o ten rekord zasloužily především špatně zateplené budovy fungující jako gigantické radiátory.

„Odvykli jsme zimě, dřív to byla úplně přirozená věc, se kterou lidé počítali a nijak je neobtěžovala. Nakonec ji jako roční období velice dobře znali a pomocí stovek pranostik reflektovali,“ říká další z odborníků, klimatolog Zdeněk Vašků. „Stavěli domy s metrovými zdmi a místnosti nijak nepřetápěli: dobře totiž věděli, jak je pro organismus náročné vycházet z horka do mrazu ven a zase dovnitř z mrazu do horka.“

„Dřív jsme zimu a sníh dokonce rádi viděli,“ doplňuje ho kolega z klimatologického oboru Martin Novák. „Na tom ročním cyklu bylo závislé celé naše zemědělství, a tedy schopnost uživit se. Množství sněhu také zaručovalo dostatečnou zásobárnu vody, díky níž budou rostliny na jaře klíčit.“ Úměrně klesajícímu sepětí s přírodou se v nás podle klimatologů postupně usadil dnes převládající pocit považující zimu spíš za jakousi zbytečnou překážku věčného léta, za obtížný čas bez slunce, plný depresí a nepříjemností třeba s oblečením, rýmou či udržováním silnic a chodníků.

Naši současnou rozmařilost v oblasti „tepla“ sice znají znalci počasí či sociologové, žádná relevantní studie, jak a proč topíme, však neexistuje. Jakžtakž „pevná data“ o naší teplomilnosti poskytují jen mantinely stanovené státem. Hygienické normy vyhlášené během posledních deseti let detailně předpisují, jaké má stát zajistit či garantovat teplo ve veřejných budovách, na úřadech, v nemocnicích, na školách a jaké má mít, co se týče tepla, podmínky široká paleta zaměstnanců – od sedícího pracovníka na ručním rotačním lisu až třeba právě po prodavače při silné frekvenci zákazníků. Žádná energetická krize či větší důraz na šetření nejsou v těchto moderních předpisech na první pohled patrné – vlastně se téměř neliší od těch stanovených ještě za komunismu. „Požadavky na teplo se nezměnily, protože k tomu nebyl žádný důvod,“ říká k tomu mluvčí ministerstva zdravotnictví Vlastimil Sršeň. „Požadavky na zajištění tepelné pohody jsou stanovovány na základě vědeckých podkladů a nemohou být ovlivněny politickým režimem.“

Podle platné „vědecky podložené“ vyhlášky tedy topná sezona začíná v září a končí v květnu, přičemž teplo se do radiátorů pouští v momentě, kdy teplota dva dny po sobě klesne pod třináct stupňů, a končí se v opačném gardu. Mimochodem: to je přece jen znatelný posun k otužilosti, neboť za komunismu to bylo stupňů patnáct.

Pro místnosti k dlouhodobému pobytu, jako jsou třeba učebny či kanceláře, je stanovené „optimální rozmezí“ teplot mezi dvaceti a čtyřiadvaceti stupni, na chodbách má být stupňů osmnáct. Obecně doporučovaná teplota obytné místnosti je jedenadvacet stupňů, při vyšších stupních začíná člověk cítit únavu a fyzickou nevolnost. Jako „tepelný diskomfort“ uvádějí zdejší předpisy až sedmadvacet stupňů Celsia, nicméně žádná maximální hranice teplot, jejíž překročení by bylo nějak postihováno, stanovena není.

„Vycházíme z evropských předpisů, které tepelné prostředí kategorizují podle počtu nespokojených s daným tepelným stavem. Za optimální je považován stav, kdy s teplotou je nespokojeno deset procent lidí v daném prostředí, méně procent nespokojenců už je nadstandard, více pak diskomfort,“ vysvětluje mluvčí Sršeň. Postoj Evropské unie tedy přece jen k rámcovým „vědecky neměnným“ normám zavádí jistou novinku: lidé na pracovišti se musejí mezi sebou dohodnout.

Praxe je taková, že úřady nad svými normami žádný dozor nevykonávají, jejich dodržování čas od času prověřují pouze hygieničtí kontroloři. „Naše kontroly se týkají především provozů a pracovišť, kde se pracovníci pohybují buď v nadměrném teple, nebo v chladu, ale chodíme také třeba do škol, kde kontroloři upozorňují pedagogické pracovníky na nutnost zajistit pravidelné větrání učeben během výuky, přetopená a nevětraná místnost a suché teplo mají negativní vliv na sliznici dýchacích cest, a tedy na nemocnost,“ říká mluvčí Sršeň. Avšak přestože právě v minulém týdnu vrcholila vlna zimních respiračních a chřipkových onemocnění (1905 případů na sto tisíc obyvatel), žádný záznam popisující souvislost mezi nemocí a přetopenými místnostmi není k dispozici.

Jak je patrno, rozptyl ve stanovených normách je díky nejrůznějším profesním výjimkám tak velký, že se dá pro laika jen těžko dohledat, kde a v kterém oboru se přetápí a kde by šlo ušetřit. Navíc do věci podle expertů vstupují těžko postřehnutelné, avšak důležité vlivy. „Minimální teplota často nemusí znamenat teplotu optimální,“ varuje například mluvčí ministerstva zdravotnictví Sršeň. „Sedí-li třeba člověk u počítače při teplotě dvacet stupňů a nemá takový luxus, jako je vyhřívaná klávesnice nebo myš, tak začíná pociťovat chladné ruce a nohy a tím se pomalu blíží k nachlazení.“

Nedostatkem těchto moderních pomůcek vysvětluje mluvčí fakt, že se u nás na úřadech můžeme setkat spíš s vyšší tepelnou hranicí než s tou nižší, a také to, že u našich západních sousedů je úředně stanovená teplota ve veřejných místnostech posunuta rozhodně směrem dolů. V německých kancelářích má být dvacet stupňů, v místnostech, kde se při práci sedí, sedmnáct až osmnáct, a tam, kde lidé vykonávají těžkou fyzickou práci, stupňů dvanáct. V Británii se dokonce kanceláře vytápějí na pouhých šestnáct stupňů a místnosti pro fyzickou práci mají stupňů třináct.

„Rozdíl mezi námi a třeba Německem je spíš v přístupu k hospodaření s teplem, v tom jsou prostě rozhodně před námi,“ říká mluvčí Sršeň. A má určitě pravdu: v oblasti celospolečenských snah o přizpůsobení se nárokům energeticky náročné moderní doby může Německo sloužit jako jistý vzor. Už jen to, že šetrný přístup ke spotřebě energie považuje podle nedávného průzkumu institutu Forsa za „velmi důležitý“ drtivá většina německých majitelů domů a bytů, je zásadní věc. A o nastavení našich západních sousedů vypovídají i další postoje: staří lidé šetření počítají mezi ctnosti, mladí lidé zase šetří energií kvůli světovému klimatu. Německý internet se také jen hemží zkušenostmi, jak co nejlépe zateplit, jaké izolace použít, jak co nejšetrněji topit či jaká nová technologie topení se kde v kterém domě osvědčila.

O významu, který dnes šetrné topení zaujímá v německé společnosti, svědčí příklad tamní největší banky Deutsche Bank. Ta v současnosti investuje obřích dvě stě milionů eur do modernizace firemní centrály ve Frankfurtu nad Mohanem, a to tak, aby sídlo německých bankéřů spotřebovalo o 55 procent méně energie než dosud. Záměrem zhruba řečeno je, aby centrála po rekonstrukci vykazovala takové tepelné vlastnosti, že by se v ní topilo pouhých padesát dnů v roce.

A ve Velké Británii jdou ještě dál: tam mají dokonce přímo zřízené ministerstvo energie a klimatických změn. Tento úřad podobně jako v Německu zaznamenal v sedmiletce 2000–2007 třináctiprocentní úsporu britské spotřeby energie a teď se zabývá myšlenkou vybavit do roku 2020 každou domácnost v britském království měřicími přístroji nové generace, tzv. smart meter. Z nich spotřebitel nejenže zjistí svoji energetickou spotřebu, dozví se i to, jakým způsobem se dá tato spotřeba řídit směrem k úspoře.

Co se týče současných českých domácností, ještě donedávna byly „měřáky“ či regulátory tepla nainstalované na místních radiátorech poměrně neznámou věcí. „Navíc se lidé ze zvyku spíše zajímají o cenu za jednotku tepla, než aby sledovali svoji roční spotřebu a podle ní došli sami k nějakým vlastním úsporným závěrům,“ míní ředitel odboru udržitelné energie ministerstva životního prostředí Petr Holub. Energetický poradce Edvard Sequens je ovšem přesvědčen, že i když jsou měřicí přístroje dobrá věc (v činžovních domech slouží k spravedlivějšímu závěrečnému rozúčtování spotřeby tepla a hrají i roli jistého „vychovatele“), podstatnějším problémem a viníkem naší velké spotřeby je mizerný stav místní zástavby. „Co se týče úspor, hrají v domech nejdůležitější roli jejich špatné konstrukce, vnější neizolované zdi a hlavně mizerná okna. Náš panelák je v tomto smyslu snad úplně tou nejhorší stavbou,“ říká Edvard Sequens.

Tepelnými izolacemi vhodně ošetřená stavba dokáže ušetřit až sedmdesát procent tepla na vytápění. Ministerstvo pro místní rozvoj proto už léta financuje program zvaný Panel, který dotacemi pomáhá rekonstruovat a izolovat nekvalitní panelové domy. Jenže dědictví panelové výstavby je tak obrovské, že je to pořád málo. Na ministerstvu životního prostředí proto už před časem rozběhli Operační program životního prostředí, který se zaměřuje na zateplování veřejných budov, jako jsou školy, nemocnice, obecní úřady či domovy důchodců. Vedle toho pak paralelně probíhá slavná akce Zelená úsporám, inspirovaná Německem a Rakouskem, která se zaměřuje na pomoc při zateplování českých domácností. Podle ministerských odhadů by oba programy ve finále mohly přinést úsporu energií až tři miliardy korun ročně.

„Kvalitně zateplený dům je už dnes pro každého běžně dostupný a ekonomicky dosažitelný a musíme lidi k tomu prostě motivovat,“ říká Petr Holub z ministerstva životního prostředí. Proto prý chtějí do budoucna pomocí zákonů prosadit při výstavbě nových budov tzv. nízkoenergetický standard, který by měl úsporu energie pomocí tepelných izolací či moderních stavebních materiálů vepsánu už v samých svých základech. U novostaveb by tato norma měla být povinná od roku 2013, budovy hrazené třeba i je částečně z veřejných prostředků by ji měly splňovat už příští rok. Úředníci si od toho slibují, že se naše spotřeba energie kvůli teplu alespoň přiblíží průměrné spotřebě EU, v níž jsme prozatím v této oblasti konzumními rekordmany.

(Respekt, www.respekt.cz)