Duben 2010

Proti čecháčkům

Pavel Kosatík

V dějinách funguje zavedený do kolonky „literární vědec, historik a kritik“, svůj nejvýznamnější výkon však předvedl Václav Černý až na sklonku badatelské dráhy, kdy během několika let, jako autor beznadějně umlčený, zkoncipoval třídílné Paměti. Popsal v nich svůj život v letech 1921–1972. Kdyby se u nás za páteř literárního vývoje místo románu a lyriky pokládala esejistika, tvořily by tyto paměti (spolu se Zábranovými Deníky) základní, kanonický text, od něhož by se odvíjela celková, nejen historická, ale i estetická pravda o české kultuře ve dvacátém století. I tak však dnes tyto paměti fungují v mnoha rovinách. Člověk, který s mnoha Černého vášnivými úsudky o jeho současnících nemusí souhlasit, obyčejně podlehne obrazu pisatele, který se v knize rodí „mezi řádky“: nebojí se, nevzdává to, rozumí své odpovědnosti a drží.

Začínal v literatuře a umění, odkud se prohloubením a rozšířením své metody dostal až k etice a politice. V minulém století u nás byli asi jen čtyři lidé, kteří urazili tuto cestu od zvláštního k nejobecnějšímu: filozofové Masaryk a Patočka a kritici Šalda a Černý. Žádný z nich mezi množstvím svých žáků nezískal rovnocenného nástupce, ačkoli se o to například právě Černý po Šaldovi snažil. Nešlo to, vkročit do stop největších myslitelů nejde „rozvíjením“ a „navazováním“, ale jen generační a osobnostní redefinicí: objevit totéž, ale po svém, úplně jinak.

Černý pocházel z Jizbice u Náchoda, kraje z „nejčeštějších“, jeho otec byl učitel a literární historik, syna však přesto zformovala více francouzská než česká kultura. Ne nadarmo začal zmíněné Paměti odjezdem na studia do Dijonu. Všechno se prostě dalo do pohybu, až když mu bylo šestnáct: v roce 1921 byla Francie politickým spojencem i kulturním vzorem, kam jinam by tedy republika měla dát studovat své nejlepší syny? Černý znal Paříž dříve než Prahu a francouzskou školu si navykl označovat za prostředí, kde ho naučili spojovat vzdělání s charakterem. Nepoznal prý tam například učitele, který by se k žákům choval nespravedlivě. Na rozdíl od české školy, kde se cepovalo, prý francouzská škola kultivovala. Černý se tam naučil číst literaturu jinak, než bylo zvykem ve střední Evropě – takže se později nepřidal k žádnému z proudů, které se u nás rozšířily, zůstal například imunní vůči strukturalismu.

Z Francie domů si odvezl tři duchovní vzory. Kritik Albert Thibaudet je dnes pozapomenut, filozofovi Henrimu Bergsonovi se to děje, ale spisovatel André Gide, vzor nejsilnější, i v českém prostředí přetrvává, byť nejčastěji kvůli aféře z třicátých let s „protisovětským pamfletem“ Návrat ze Sovětského svazu. Černý si z něj vzal víc – a bral si celý život: sebrány v jedné knize vydají jeho „gidovské“ přednášky, studie a kritiky, vzniklé v rozmezí půl století, na knihu o čtyřech stech stranách.

Jako myslitel Gide provokoval nikoli k souhlasu, ale ke konfrontaci. „S nikým jsem se víc nenapolemizoval,“ vzpomínal Černý. Odpoutání se od učitele až k jeho popření: tolik volnosti většina českých univerzitních pedagogů nenabízela, snad jen kdysi Masaryk. Ale Gide jako literární autor Černého naučil, že je možné zásadně i dospěle nesouhlasit – a zároveň při tom nepřestat vést tvůrčí dialog.

Když se Černý v roce 1924 vrátil do Prahy, začal studovat na filozofické fakultě a poohlížet se po učiteli, který by splňoval jeho vysokou poptávku po mravním vzoru, nalezl ho v Šaldovi: sotva byla náhoda, že v člověku, u něhož se také silně projevovaly francouzské vlivy. Černý se brzy stal mezi Šaldovými žáky prominentem, od roku 1925 ho začal navštěvovat doma – a postupem času jako ten, koho si největší český kritik vybral za svého pokračovatele.

Získat toto postavení pro Černého znamenalo mnohem více než uspokojit ctižádost. „Otec“ mu symbolicky předal žezlo, které mohlo znamenat vládu nad českým literárním světem a s tím i odpovídající celospolečenský vliv. Pro Černého však snad ještě důležitější byla shoda, které se Šaldou dosáhl v názoru na to, co obsahuje práce kritika: mnohem více než poznávání a vynášení soudů. Šalda shodně s Černým věřil (co víc, po desetiletí podle této víry jednal), že hlavním smyslem kritikovy práce je uskutečňovat sebe sama jakožto tvůrčí osobnost. Ne kritiky, studie nebo knihy, ale kritik (tvůrce) sám byl cílem všeho. Znamenalo to pochopitelně bez výhrad se této práci odevzdat a nic neschovat bokem. V Šaldově i Černého podání šlo vlastně o jakýsi nový druh postnáboženského heroismu: člověk schopný tvůrčí sebeproměny se měl stát nositelem nové mravnosti, podobající se té předchozí, náboženské. Až na to, že nový řád, vnášený do umění a světa, už nebyl definován Kristem, ale člověkem-sebetvůrcem.

Kdo si na to troufl, byl pochopitelně hrdina. Opět však nešlo o to, uspokojovat jenom ambici. Černý si definoval moderní svět slovy: mnoho mozků, ale málo charakterů – a rozhodl se pomoci zaplnit prázdný prostor způsobem, který plynul z jeho romantické povahy a francouzského vzdělání a který se mu tím nabízel „sám“.

Přál si být dobrým vysokoškolským učitelem a určitě se jím stal, byť učit mu nakonec v různých režimech dovolili jen pár let. Z univerzity ho vyhodili hned třikrát: v roce 1939, 1951 a 1970. Zajímavý je způsob, jakým Černý o pedagogice mluvil a psal: od vztahu učitele a žáka se mu odvíjela představa řádu, z níž dále plynula i celá další hierarchie poznávání. Na to, že si ho Šalda vybral, byl Černý pyšný způsobem, který druhým říkal nikoli to, že profesor je ješita, ale že literatura a její poznávání je něco důležitého. Svou břitkostí, ironií a sarkasmem si Černý držel druhé, hlavně mladé, od těla – když byl student pozván na návštěvu, připravoval prý se na to někdy i četbou celých ročníků Černého Kritických měsíčníků. Profesor nedovolil hloupému, aby se přiblížil, odehnal ho svou aurou předem. Ale když pak ten druhý, vyznamenaný, doopravdy stanul před profesorovým zrakem, často prý zjistil, že zdálky děsuplně působící učenec je k nelhostejným lidem laskavý a mírný.

Stopy titanismu, jehož byl sám vyznavačem, hledal Černý v celých dějinách české literatury od začátku do konce – a často marně. Například ve své knize o existencialismu musel konstatovat, že ten český je proti onomu francouzskému myšlenkově krotší, nahrazující Sartrovu nebo Camusovu úzkost ze svobody a vzdor z ní plynoucí pseudofilozofickým hloubáním. Opakem titána, člověka s bezvýhradnou odvahou nést vlastní osud, ať je jakýkoli, se Černému stal jeho proslulý „čecháček“, tedy člověk naopak odezírající vnitřní situaci zásadně ze svého okolí, netrvající na ničem, schopný přizpůsobit se čemukoli.

Tento typ lidí se přemnožil po druhé světové válce. Černý ji prožil jako odbojář, představitel Národního revolučního výboru inteligence, v lednu 1945 zatčený gestapem; z pankrácké cely se dostal jen díky květnovému povstání. Venku zjistil, že odbojové zásluhy se měří jinak lidem jako on a jinak těm, kdo mají rudou knížku v kapse. Hodně věcí bylo jinak, celá národní povaha se jevila změněná, Černý se však jako vždy zahleděl do vlastní heroické pozitivní vize. Převzal ji od prezidenta Beneše, s nímž se osobně znal. Představa budoucího Československa jako mostu mezi Západem a Východem hověla středoevropskému vzdělanci tím, že slibovala ponechat střední Evropě mír, demokracii i politický vliv. Vydřidušský Západ se měl polidštit, barbarský Východ zdemokratizovat a oba světy si měly podat ruce na půli cesty, snad v Praze.

Černý ve třech letech před únorem zahodil velkou část svého „francouzského“ kriticismu a dal se do psaní prosovětských textů, které se ještě dnes nečtou zcela snadno. „Že nám Rusko předepisovat nechce a nebude, je jisto,“ psal v Kritickém měsíčníku v říjnu 1945. Pochválil novou vlnu ždanovovských čistek (Sovětský svaz ví, co činí). Zkritizoval nesvobodnou západní společnost, založenou podle něho na moci peněz a sociální nerovnosti, a sliboval, že ta nová bude vypadat úplně jinak.

Bývá však křivdou, pokud je Černý za podobné články nazýván „příkladem sebeabdikace české demokracie před komunistickým převratem“ (Peter Bugge). Černý stále lépe rozlišoval, co je ideál a co životní praxe. Dávno před únorem, v lednu 1946, v osobě stranického ideologa Gustava Bareše obvinil komunisty z toho, že u nich „převažuje taktika nad zásadou“. Jeho socialismus rostl z mnohem více zdrojů než jen z Marxe; například historický materialismus, jeden z pilířů Marxovy slávy, Černý vůbec neuznával. Je-li pravda, co o Černém napsal básník Lumír Čivrný (že kritik tehdy učinil vstřícné pohyby, aby se stal členem KSČ), pak není bez zajímavosti, proč prý ho tenkrát Čivrný podle svých slov poslal domů: protože Černý prostě nebyl marxista.

Dokáže si někdo představit Václava Černého v KSČ? Hodil by se do ní třeba jeho pověstný názorový individualismus? V lednu 1946 psal Barešovi: „Svými názory nezavazuji nikoho leč sebe a za mnou nestojí nikdo leč já sám. Mně to stačí.“ Straně by to ale určitě nestačilo. Nejpozději v létě 1946 Černý pochopil (a napsal), že mezi individuem a kolektivem je propast. Má-li člověk zůstat věrný sám sobě, znamená to často vystoupit proti druhým. Začne-li však kolektiv jednotlivci diktovat, je s individualitou konec.

Ať Černý říkal a psal o socialismu cokoli, komunisté od začátku věděli, koho ve svobodomyslném individualistovi mají: svého zásadního nepřítele. Tajná policie na něho začala sbírat informace v dubnu 1946 a nepřestala s tím do jeho smrti. Některé „mediální výstupy“ této činnosti, třeba zveřejnění odposlechnutých rozhovorů, které Černý vedl v roce 1968 doma s Václavem Havlem, patří k nezapomenutelným normalizačním zážitkům pro všechny, kdo v té době byli na světě. Ďábel míval tehdy v komunistických hlavách dvojí jméno: Pavel Tigrid a Václav Černý (později se přidal ještě Václav Havel). Pro český duchovní svět je dodnes vyznamenáním, že komunisté se tak třásli před vzdělancem.

VÁCLAV ČERNÝ (1905–1987)

Nejvýznamnější český literární kritik po Šaldovi. Studoval na lyceu ve francouzském Dijonu a na pražské filozofické fakultě. Od roku 1936 vysokoškolský učitel, redaktor kritické přílohy Lidových novin. 1938–1942 a 1945–1948 řídil proslulý Kritický měsíčník. Od roku 1945 profesorem obecné a srovnávací literatury na FF UK. Za okupace a v letech 1952–1953 vězněn. Později působil v Kabinetu pro moderní filologii a v archivu ČSAV. 1968–1970 znovu přednášel na FF UK, pak byl až do smrti zakázaným autorem. Signatář Charty 77.

KE ČTENÍ:

Václav Černý: Paměti I–III, Brno 1992–1994

Václav Černý: Skutečnost svoboda, Praha 1995

Václav Černý – Život a dílo (sborník), Náchod 1995

(Respekt, www.respekt.cz)