Duben 2010

Řecké tance

Luděk Niedermayer

Řecko se přes noc změnilo ze symbolu evropské dovolené v symbol evropského průšvihu. A během několika týdnů se zdánlivě abstraktní problémy se státním dluhem a kouzlení se statistickými čísly proměnily v reálnou možnost bankrotu státu. Nedůvěra trhů se přelila i na další slabé členy Evropské měnové unie a angličtina jim už přiřkla i posměšnou zkratku PIGS (prasata) – Portugalsko, Irsko, Řecko (v angličtině Greece) a Španělsko.

Řecko spustilo lavinu nedůvěry finančních trhů, jimž jsou vlády těchto zemí (vedle Irska by do klubu mohla patřit také pokulhávající Itálie) více než dříve vydány na milost a nemilost v tu nejhorší dobu. Krize jen pomalu odeznívá a státy i nadále potřebují více půjčovat. Jenže růst nedůvěry finančních trhů v jejich schopnost splácet v budoucnu půjčky situaci ještě zhoršuje.

Vývoj na trzích sice v posledních dnech naznačuje, že obavy investorů (mnohdy jde o spekulanty, kteří se chtějí na kolísání nálady přiživit) na jistý čas ustoupily, a státům tedy nehrozí bezprostřední kolaps pokladen, jenže objevilo se nové nebezpečí. Minulý týden byl zveřejněn průzkum, podle něhož 92 procent Nizozemců nechce Řecku pomáhat a přeje si, aby Řecko raději vystoupilo z eurozóny. Jen o něco menší procento Nizozemců si pak přeje návrat ke svému guldenu.

Vývoj posledních týdnů ukazuje, že v Evropě propukla fiskální krize – první od zavedení jednotné měny v lednu 1999. Je to důležité varování ministrům financí a také vládám států EU (eurozóny zejména). Ministři by si měli uvědomit, že jejich dlouhodobé pochopení pro finanční potíže svých méně zodpovědných kolegů vyvolává stále větší odpor jejich vlastních voličů, kterým byla fiskální přísnost dlouho lhostejná. Měli by si uvědomit, že v těchto týdnech nejde o nic menšího než o osud historicky unikátního a pro Evropu tak důležitého integračního projektu.

Co se děje v Řecku

Pohled do historie ukazuje, proč je pro Atény pojem fiskální disciplíny poněkud exotický. Za posledních 120 let absolvovalo Řecko jak státní bankrot, tak měnovou reformu či moratorium na splácení dluhu. V řízení ekonomiky země selhávali i lídři, kteří měli předpoklady pro lepší výkon: například Andreas Papandreou, otec dnešního premiéra, byl před začátkem své politické kariéry profesorem ekonomie v USA, jenže i on Řecko během své vlády zcela neprofesorsky zadlužil.

Čísla o dnešním dluhu s hodnotou kolem 125 procent HDP staví tuto zemi na delší dobu do čela evropských tabulek. Vysoké zadlužení pak znamená pro rozpočet značný náklad na roční úroky ze státních půjček, přičemž země si musí udržet náklonnost finančních trhů, které jí peníze na splácení předchozích půjček zajišťují.

A právě v této oblasti Řecko selhalo. Země se po desetiletí točila v bludném kruhu, kdy každá nová vláda tvrdila, že odhalí „fiskální manipulace vlády předchozí“, ale nic se nedělo. Ale tentokrát tradiční rituál nové vlády – zveřejnění vyššího deficitu i dluhu – finanční trhy nestrávily se stejným klidem jako v minulosti. Zveřejnění detailů o účetních manipulacích (za pomoci velkých amerických bank, což jistě nepomůže krizí poškozené reputaci finančnictví, ale nepředstavuje jádro problému) situaci jen dále přiostřilo.

K obsluze svého dluhu Řecko letos potřebuje nové půjčky v objemu přes 50 miliard eur. Jádro krize, která se s Řeckem spustila, tkví ovšem v tom, že finanční instituce najednou přestaly jevit ochotu vládě půjčit za jakýkoli úrok. Dnes je výhled na získání úvěrů pro vládu Aténách se sice lepší, jenže cena je velmi vysoká: za „řecké riziko“ si banky účtují pořádnou přirážku k úrokové sazbě, za kterou si půjčují ekonomicky stabilnější země (hlavně Německo). Rozdíl činí více než tři procenta. To znamená, že na letošní půjčky si Řekové jen na úrocích budou připlácet půl druhé miliardy ročně.

Co na to Evropa

Problémy s fiskální politikou v EU – a zejména v eurozóně, kde za rozhazovačnost jednoho člena platí náklad ve formě vyšších úrokových sazeb všichni – nejsou vůbec nové. Maastrichtská smlouva vytvořila mechanismus, který měl nutit členy k disciplíně, jenže ten nezafungoval, protože sankce byly mírné, a navíc se na nich měli dohodnout samotní ministři, kteří se však chovali rádoby solidárně. Dlouho se zdálo, že problém není tak vážný, protože finanční trhy tyto vady v systému přehlížely a „pokutovaly“ státy eurozóny za jejich špatné veřejné finance jen v řádu nejvýše desetin procent. To nenutilo nedisciplinované země své dluhy krotit.

Toto se však změnilo. Rizikové přirážky vystoupaly nejen pro Atény do astronomických výšin (Česko neplatilo tak vysokou marži jako dnes Řekové ani v roce 1993) a hrozba bankrotu začala obcházet Evropou. Reakce EU v podobě mlhavého příslibu pomoci Řecku byla ve vzniklé mizerii celkem pragmatická. Na jedné straně deklarovala podporu (pomůžeme členovi klubu v potížích), na druhé straně odmítla tuto podporu jasně definovat do té doby, než řecká vláda prokáže schopnost učinit podstatné reformy.

Dnešní relativní klid finančních trhů ovšem není žádnou zárukou jistoty do budoucna. Při další vlně nedůvěry již Brusel s obecnými sliby nevystačí. Přitom vůbec nejde o to, že by dluhy Řeků splácel kdokoli jiný než oni sami – jde jen o poskytnutí půjček. Nicméně politici mají oprávněné obavy předstoupit před voliče s tím, že nepopulárním Aténám jakkoli pomáhají (ač půjčky za dnešní řecké marže jsou finančně lákavé).

Vše by bylo jednodušší, kdyby řecká vláda vzala potřebu reforem opravdu vážně. Bohužel, zkušenosti s ochotou evropských vlád „dobrovolně“ reformovat veřejné finance nejsou dobré. Dobrá není ani zkušenost se schopností Bruselu vynutit si na členech EU disciplínu. Stačí připomenout, že ministři financí neudělili Aténám či předtím Budapešti, tedy zemím, které porušily platné dohody o výši deficitů několikanásobně (!), ani sankce, ke kterým je v těchto případech zmocňuje Maastrichtská smlouva (tedy bezúročné pokuty ve formě vkladů či omezení přístupu ke kohezním fondům). A jiné jasně funkční nástroje unijní legislativa nezná. Teoreticky by přicházel v úvahu „dohled“ disciplinovanějších členů EU nad vládou v Aténách, to je však v tomto případě politicky neprůchodné kvůli historické averzi Řecka například vůči Německu, stejné by to bylo v případě hříchu jakékoli jiné země.

Zachránit či demontovat EU

Byl to především populismus evropských politiků, kteří se zdráhali dodržovat nepříjemná pravidla, i když ta jsou pro úspěch evropské integrace klíčová. To dnes přivedlo Unii do krize, která během hodin zasela v myslích mnoha Evropanů pochyby o smyslu společné měny a společného osudu v Evropě vůbec. Napravení této těžko odpustitelné chyby politiků nebude vůbec snadné.

Nejde jen o to, že samotná možnost vystoupení z EU je spíše jen teoretickým konceptem (možná ne v případě geograficky izolovaného Řecka, ale jistě v případě našeho regionu) a že možnost zavedení vlastní měny se v okamžiku vrcholící nedůvěry v ekonomiku blíží ekonomické sebevraždě (kdo by stál o měnu, kterou čeká masivní propad hodnoty). Ve hře jsou jiné nedozírné politické a ekonomické škody, které na tomto místě raději nebudeme rozvádět.

Jaká cesta tedy vede ven z této krize? Krátkodobě především přes dobré řešení řeckého průšvihu. Evropa musí nekompromisně vynucovat řecké reformy a nesmí být tím, kdo Řekům pomůže, pokud jejich sliby zůstanou jen na papíře, což je bohužel častý případ nejen u Řecka. I když to zní jako urážka evropské hrdosti, Mezinárodní měnový fond jako poměrně technokratická instituce má mnohem silnější páky na vynucení reforem a dohled nad jejich dodržováním (stačí se zeptat o pár kilometrů na jihovýchod v Budapešti). Otázkou totiž je, zda Evropskou unii poškodí více povolání úředníků MMF (což se mimo jiné v řadě zemí EU mimo eurozónu v krizi stalo a nezdá se, že by reputace EU tímto utrpěla), nebo opakování řeckého (či maďarského) průšvihu, ke kterému současná evropská nedůslednost vybízí.

Ovšem obrácení Atén na správnou a evropskou cestu nestačí. Legislativní změny vedoucí k posílení koordinace fiskální politiky v EU, o jejichž potřebě nelze pochybovat, by šly až k základním dokumentům ekonomické integrace (Maastrichtské smlouvě či Paktu stability a růstu) a jsou během na dlouhou trať. Prozatím by stačilo, kdyby EU začala dodržovat existující fiskální pravidla z těchto smluv. Vzhledem k tomu, jak se většina zemí po celá léta vyhýbala jejich dodržování, by i toto byl výrazný pokrok.

Politici v Evropě by proto měli rychle přijít s jasnými kroky, které občany této politické i ekonomické supervelmoci přesvědčí, že Evropu nečeká jen budoucnost plná nejistot a krizí. Nebude to snadné a bude to o něčem zcela jiném než o předvolebních sloganech či průzkumech toho, co voliči chtějí. Doufejme, že to evropští politici začínají – vlivem Řecka – chápat.

(Respekt, www.respekt.cz)