Květen 2010

Krystlíkovo slovo do pranice

Petr Andrle

Nedávno nám redakční pošta doručila tuto zprávu: „Vážení přátelé, Federace nezávislých spisovatelů se rozhodla vydat kompletní knihu Tomáše Krystlíka Zamlčené dějiny (24 kapitol), bez jakéhokoli omezení. Dosud vyšel její první díl, který byl během krátké doby zcela rozebrán, reakce nacionalistických kritiků pak zbrzdily vydání druhého dílu. Kniha již byla přeložena do německého jazyka a stále vyvolává spory a vzbuzuje vášnivé emoce. Protože FEDNES nevlastní téměř žádné finanční prostředky, rozhodli jsme se nabídnout spoluúčast na vydání knihy těm, kteří mají zájem na tom, aby byly české dějiny objektivizovány. Svůj příspěvek si můžete vybrat formou odběru množství knih, které bude odpovídat výši Vašeho vkladu. Pokud máte zájem podpořit náš projekt, napište nám prosím na e-mailovou adresu: FEDNES@seznam.cz. Za projekt zodpovídá Eduard Vacek.“

Především to zkuste a knihu si objednejte. Od doby, kdy spatřily její první řádky světlo světa, vznikají kolem ní vášnivé diskuse. Její odpůrci nejvíce vyčítají Tomáši Krystlíkovi, že není vůbec žádný Čech, když tak przní naši minulost dávnou i nedávnou. Co vlastně provedl tento muž? Inu, vystrčil hlavu z české kotliny a popsal naši minulost tak, že „by se v něm české krve nedořezal“, abych parafrázoval jeden výrok, který byl v době Hilsnerovy aféry určen Masarykovi, přezdívaném v té době Masařík. Pokud jde o minulost, je těžké být arbitrem. Ale Tomáš Krystlík usoudil, že bychom si zasloužili, aby někdo napsal o naší minulosti také něco zcela jiného, než nám prezentoval v lepším případě Palacký, v horším případě Nejedlý a jeho dodnes žijící pohrobci. A tak sedl a napsal Zamlčené dějiny. Místy se nečtou dobře. Neboť my Čechové jsme vždy nebyli statní jonáci. Nu, a od té doby tuto knihu „statní jonáci“ odsuzují a Krystlíka za jeho nám nastavené zrcadlo, pranýřují.

Kdo to je, ten Krystlík? Mohu dosvědčit, že je docela normální Čech jako každý jiný, a že má rád tuto zemi. Viděl jsem ho před lety osobně a dokonce jsem s ním debatoval o všem možném. Má normální hlavu, nerostou mu na ní žádné rohy, mluví dobře a kultivovaně česky a vůbec si nemyslím, že žije z fondů, které mu potomci nacistů posílají z daleké Argentiny, nebo odkud. Každý měsíc s námi diskutuje tím, že vydává zajímavý měsíčník (www.cs-magazin.com) a stará se, spolu se stovkami dalších přemýšlivých autorů, abychom si opravdu nemysleli, že před 390 lety u nás nastala doba temna a že jsme rozsvítili až v roce 1918, nebo snad dokonce až v letech 1945-1948. Krystlík si nevymýšlí. Pracuje s historickými texty (odkaz na autory a zdroje má v jeho knize 21 stran), odkazuje na ně a vypráví nám něco, co jsme ve školách nikdy neslyšeli a v čítankách nikdy nečetli. Je nekompromisní a tvrdošíjně se snaží dobrat pravdy. Pokud by snad někdo ze soudruhů tvrdil, že nemá pravdu, dovolil bych si opět vzpomenout známého výroku Vladimíra Iljiče, který kdysi napsal, že „ pravda není kůl, ke kterému doběhneme a obejmeme ho oběma rukama“. Jenže Lenin si tím chtěl zdůvodnit bolševickou genocidu v Rusku, kdežto Krystlík sundává z tohoto kůlu nejrůznější národní fangle, které tam byly v minulých letech navěšeny. Jistě, mnohé lidi (dokonce i historiky) jeho kniha děsí. Jen malá ukázka.

„Češi vyznávají rovnostářství, jehož základem je víra, že všichni jsou v podstatě stejní. Tuto představu jim podsunuli již národní buditelé a česká oddanost národu, který kmenovou příslušnost staví nad individualitu jednotlivců, tento étos jen zesiluje. Je společensky přijatelné připisovat neúspěch jednotlivce nedostatku jeho snahy nebo pracovitosti, ale ne nedostatku inteligence nebo schopností, protože by to popíralo český axiom o rovnosti. Výslednicí je typický reprezentant českého národa, malý český člověk, který je zosobněním průměrnosti a tzv. zdravého selského rozumu. Ať mu chybí cokoli, určitě nepostrádá inteligenci. Malý český člověk má ,zlaté české ručičky´, které zvládnou cokoliv, Čech je talentovaný, zručný a vynalézavý. Hloupost je jako hlavní znak vyhrazena pro konstrukci toho druhého, pro představy o nečeších. S předchozím souvisí i otázka: Byl dobrý voják Švejk blb, nebo inteligentní člověk? Češi se kloní k výkladu, že byl inteligentní a svou hloupost jen předstíral. Ono to jinak ani být nemůže – Švejk je Čech, a proto musí být inteligentní. Hloupost je podle představy Čechů vyhrazena pro ostatní národy nebo etnika, například stereotyp Slováka jako tupého bači, Američanů jako hloupých kovbojů v čele s Ronaldem Reaganem nebo Georgem W. Bushem. Pověst o českých zlatých ručičkách je mýtus, což potvrzují i statistiky z první republiky: na české výrobky, vynikající nižší technickou úrovní, připadalo v průměru pětkrát víc reklamací než na produkty z Německa či Francie a Británie. Slovní spojení ,zlaté české ruce´, v originálu die böhmischen goldenen Hände, se vyskytovalo již za Rakouska-Uherska. Adjektivum böhmisch znamená český, ale ve smyslu zemském, což se v češtině pracně musí opisovat: český ve smyslu všech obyvatelů Čech. Do Vídně a Rakouska přicházeli řemeslníci z Čech převážně však německého původu. Jejich zručnost místní Němce alpských zemí (dnešní Rakušany) fascinovala. Úsloví se automaticky vztahovalo i na Čechy v jazykovém smyslu. Václav Černý píše, že slovo zmetek se začalo používat pro vadné výrobky teprve v prvních letech po druhé světové válce, kdy cizina šmahem vracela ČSR vadné výrobky.“

Nebo co tento text? „Dne 3. 11. 1918 svrhly rozvášněné davy pod vedením proletářského spisovatele a pašeráka Franty Sauera mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze. S provazem ke svržení sloupu na něj iniciativně vyšplhala mladá studentka Milada Králová, později komunisty popravená Milada Horáková. (Podle jiných zdrojů vylezla po pohotově přistaveném hasičském žebříku, další zdroje angažmá mladé Horákové popírají.) Jen zásah vojáků zabránil zdivočelému davu Čechů ze Staroměstského náměstí svrhnout do řeky i sochy z Karlova mostu. Masaryk 23. 12. 1918 ve zprávě vládě o mariánském sloupu na Staroměstském náměstí: ,socha byla politickou potupou pro nás“´. Také ve Slaném na výzvu gymnaziálního profesora obklopilo asi 200 lidí sousoší svaté Trojice na náměstí, jeden vylezl nahoru a dal Bohu Otci pár facek, načež mu kladivem rozbil hlavu, což bylo signálem ke zničení celého sousoší. Ačkoliv bylo 96 % obyvatel v českých zemích římsko-katolického vyznání, vrhly se zdivočelé české davy, včetně legionářů, na církevní památky, sochy svatých, morové sloupy, kostely, kláštery, kaple, dokonce i náhrobky, ničily a kradly. Odhaduje se, že vykradly a zničily nejméně 500 cenných památek. Kromě toho rozbíjeli sochy s představiteli mocnářství a německých básníků. Podnikaly se nájezdy Čechů na ,zpátečnické´ Slovensko, kde Češi ničili vše církevní a strhávali i krucifixy ze zdí, vyvraceli náhrobky a kříže na hrobech. Časopis Lid dne 14. 6. 1919 konstatoval, že na Slovensku bylo vyrabovaných 300 kostelů, zničených 500 soch Panny Marie a Jana Nepomuckého a z 1513 škol byly vyhozené kříže. Alice Masaryková, dcera TGM a předsedkyně Československého červeného kříže, zaslala v duchu doby do Švýcarska žádost, aby Československu povolili mít místo červeného kříže na bílém poli husitský kalich.“

Ano, nemusíte souhlasit, chtělo by se říci. A v tom je celý problém. Zvykli jsme si na to, že když se nám něco nelíbilo, tak jsme si odhlasovali, že to tak nebylo. Tomu nás neučili jen bolševici. Jádro pudla je již v názvu Krystlíkovy knihy: Zamlčené dějiny. Něco nám bylo zamlčeno a bylo toho hodně. Zkuste si o tom něco přečíst. Návod je v úvodu tohoto textu.

(Čas)