Květen 2010

Nejde jen o Obratníky

Vladimír Cícha

Jako spirituální příklad stojí mezi největšími muži našeho věku. (Karl Shapiro, významný americký básník)

Letos v červnu tomu bude třicet let od úmrtí spisovatele, kterého měl Karl Shapiro na mysli. Henry Valentine Miller není často jmenován mezi nejvýznamnějšími americkými spisovateli našeho věku. Taková hodnocení pochází z per a hlav literárních kritiků a odborníků většinou věci znalých. Pravděpodobně. Já se samozřejmě za takového odborníka nepokládám, ale přesto si myslím, že tento autor je mnohdy poněkud nesprávně chápán a jeho význam nedoceněn. Je mu přičítáno významné místo mezi spisovateli, kteří se svým dílem, poznamenaným sexualitou či obscenitou, dostali ve známost čtenářům či po přestálých potížích s cenzurou, na literární výsluní. A to je, myslím veliké nedorozumění, hodnocení poněkud pokulhávající jednostranností náhledu. Neboť H. Miller není jen autorem knih, které jej na vynesly na oběžnou dráhu jako tzv. kontroverzního autora. Takové jeho knihy naopak tvoří jen bezmála nepatrnou část jeho bohaté tvorby.

Dovoluji si poznamenat, že kromě knihy Sunday After War (Neděle po válce) snad všechny jeho další knihy jsem četl a dokonce je i mám. Mohu tedy říci, že snad trochu vím, o čem píši. Dle mého názoru se H. Miller směle řadí mezi autory jako Joyce nebo Céline či básník Whitman a další, vedle nichž ale uváděn mnohdy není.

Co považuji na jeho knihách za nejcennější, je jakási opravdovost, věrohodnost, ač někdy to snad může být i jenom jím vytvořený dojem. A někdy si třeba na jedné stránce i protiřečí. Ale to jsou jen, dle mého názoru, malé závady na jeho zcela ojedinělém díle, kde sex (to slovo se mi nikdy nelíbilo) je chudičkou popelkou mezi závažnými myšlenkami, sdělovanými navíc zajímavým, vpravdě originálním způsobem. Mnohdy je to text připomínající poezii v próze, případně díla impresionistů.

Je to autor, který čtenáře (tedy mě rozhodně) s obdivuhodnou snadností dostává mezi postavy svých knih, po jeho bok, neboť převážně jde v nich o autora samého. Jeho kritika Ameriky jeho časů (a do jisté míry i mých časů) mi nejednou připadá, snad vlivem zkušenosti s jinou velmocí, Sovětským svazem, až mnohdy velmi přísná, ale dnes, po mnoha letech života na americkém kontinentě musím mu dát ve velmi mnohém za pravdu.

Napadlo mě jednou, jak asi by byl H. Miller hodnocen, kdyby nenapsal knihy, kde je zmínka o tělesném obcování mezi mužem a ženou. To by mě skutečně moc zajímalo! Jak by pak kritik mohl vycházet jen z knih jako Air Conditioned Nightmare, Remember to Remember, Black Spring, Big Sur and the Oranges of Hieronymus Bosch, Cosmological Eye, The Colossus of Maroussi (snad jedna z nejlepších knih napsaná o Řecku) Wisdom of the Heart, The Books in My Life, Reflections, Letters to My Friends, Stand Still Like the Hummingbird, The Time of the Assassins, Just Wild About Harry, The Smile at the Foot of the Ladder?

Jmenované knihy se mi podařilo opatřit během sedmdesátých let. Četl jsem je s gustem na cestě autobusem do zaměstnání a zpět, když už jsem jakžtakž ovládl angličtinu. A klidně se přiznám, že to byly knihy tohoto autora, které mne svedly k mému písmáctví, jež začalo, blahosklonností redaktora časopisu Západ v roce 1979. Nejsem literární kritik, ale jenom čtenář, spíš knihomol. A tak možná, místo mých odborných úvah si dovolím ocitovat některé pasáže z knihy H. Millera Reflections. Mám zato, že pomohou k tomu, aby si čtenář mohl dělat důkladnější obrázek o autorovi. Navzdory názoru, který jsem se kdesi dočetl, že charakter autora a jeho dílo by neměl čtenář porovnávat.

O svých přátelstvích H. Miller otevřeně píše: „Co bych rád zdůraznil, je dvojí názor a přístup v mém životě k přátelství. Byl jsem oceňován jako veliký přítel a stejně tak jako bezmezně nesolidní v přístupu k přátelům. Mluvil jsem o nich za jejich zády, kritizoval je a dělal si legraci z jejich slabších stránek.“ To je velmi upřímné přiznání. Zda dílem pokročilého věku, v němž tato kniha vznikla?

„Věřím, že je život na jiných planetách. My, jednoduše, dosud nemáme přístroje, abychom s těmito inteligencemi mohli komunikovat. Gnostici říkají, že naše země je kosmický omyl. Mám stejný pocit. Mám pocit, že jsme se nenaučili o moc víc o naší planetě než to, jak ji ničit, zbraněmi, bombami, počítači.“

Čtenáři se asi moc líbit nebude, co píše o Picassovi: „Lituji, ale k tomuto člověku nemám úctu. Je to bastard, zvláště vůči svým dětem. Setkal jsem se s nimi jednou, před časem, byli jako z jiné planety. Báječní, delikátní, citliví lidé. Řekli mi, že jednou, když se ocitli u brány obydlí otce, řekl jim: Běžte pryč, pracuji.“

O Charlie Chaplinovi (s nímž se setkal): „Chaplin byl ten druh člověka, velikého člověka, muž velikého talentu. Byl to laskavý člověk, který vás přesvědčil o tom, věřit v zázraky.“

Ve stati o hudbě: „Měl jsem možnost naslouchat dílům velkých houslistů Jaschy Heifetze a Jana Kubelíka. A pianistů také: Paderewski, Rubinstein, Cortot. A cellista Pablo Casals mi zůstává v mysli jako veliký muzikant, stejně jako člověk. My favorite composer is Skrabin“, svěřuje se Miller. (Mám jen jedno CD s dílem tohoto autora v interpretaci mladého ruského pianisty a nemám problém s názorem Millera souhlasit). A dále se vyznává: „Setkal jsem se s Bobem Dylanem v Pacific Palisades přibližně před deseti lety. Přišel s Joan Baez a naše setkání nebylo nijak šťastné. Nebylo kloudné komunikace mezi námi.“ Musím podotknout, že tomuto pocitu H. Millera velmi dobře rozumím.

O ctižádosti: „Cctižádost ničí, pohlcuje člověka zaživa. Zrození motýla je jedním z nejzáhadnějších a zázračnějších věcí v biologii. Je to ilustrace onoho Fénixova povstání z popela.“

O ženách: „Pokud jde o feministky, připadá mi poněkud směšné, že tolik z nich přijímá způsoby mužů, o kterých tak rády mluví. Víme, že to byli muži, kteří nejdříve zkurvili svět. Proč se tedy ženy chtějí po nich opičit?... Muž věří, že zamilovat se je veliká věc, ač je to pouze počátek a po něm je mu žít život se ženou. A je to žena, která ví víc o tom než muž, jak vztah uchovat... Myslím, že svět by měl být řízen ženami. To by byl svět, o jakém někdy sním.”

Docela závěrem. Může-li autor napsat tak citlivou skicu jako je The Smile at the Foot of the Ladder, příběh stárnoucího klauna, který v zastoupení za onemocnělého kolegu, v době, kdy sám už jako klaun nevystupoval, ale chtěl tomuto méně schopnému kolegovi pomoci ke slávě, pak si snad čtenář uvědomí ono zkreslující hodnocení Henryho Millera jen jako spisovatele, který prolomil bariéru psaní o sexu, jak je klasifikován např. v Almanachu 2000, Stručné encyklopedii a patrně i jiných učených zdrojích pro čtenářovo poučení.

Naše první Československá republika vyznačovala se nemalou znalostí dobré literatury. O tom jsem se mohl sám přesvědčit. Kontroverzní díla Joyceho Odyssea a Millerův Obratník raka vyšly česky na sklonku třicátých let. Obratník v roce 1938 jako druhé v cizím jazyce kromě francouzského vydání. Dodnes si pamatuji ten čtenářský zážitek, když jsem obě knihy, vypůjčené jen na legitimaci v Univerzitní knihovně, hltal s větším zaujetím než vztahy matematické a fyzikální, které mne ale také nádherně fascinovaly.