Květen 2010

Můj pokus

Radka Denemarková

Zamýšlím-li se o dvacetiletí po roce 1989, musím se zamýšlet nad tím, proč na mne přes všechnu svobodu vane chlad. Dostávám se logicky k letům předchozím, dnešek je jejich důsledkem. Česká společnost je nemocná. A co je horší, odmítá se léčit. Žijeme ve zfalšovaných dějinách, dokud se klubko nerozmotá, nebudeme svobodní. Život v tragické zemi, kde lidé chtějí zapomenout, současné umění jim v tom pomáhá.

Zdrojem této atmosféry je neustálý pocit, že jsme jen jakýsi nárazník mezi Západem a Východem. Ale také k ní přispěla první masová hysterie: vysídlení Němců v roce 1945. Nikdy jsem se ve škole nedozvěděla, že tu po staletí žili Němci a Češi (podle školní interpretace přišli až s Hitlerem, a byli tudíž po právu vyhnáni). K organizovanému odsunu podstatné části německého obyvatelstva z Čech a Moravy, obhajovanému i národně státní myšlenkou, došlo v souladu s rozhodnutím vítězných mocností. Ale už v létě 1945 proběhly neorganizované odsuny prováděné místními orgány státní moci, provázené terorem a masovými vraždami na Němcích, kolaborantech i nevinně nařčených.

Tyto revoluční výstřelky předznamenávaly poúnorové politické čistky na českém obyvatelstvu. Česko-německé vztahy na území Čech představovaly hluboce tabuizované téma až do devadesátých let 20. století. Z odsunu Němců se vyvinula představa Německa jako zdroje revizionismu a revanšistické politiky. (Ovšem část Německa obsazená Sověty byla už v roce 1947 vnímána jako bezvýhradně demokratická a pokroková.) Němci byli odsunuti, Židé většinou mrtvi nebo v exilu. Po dlouhá desetiletí byl prakticky popírán jakýkoli německý a židovský vklad do dějin české kultury. Přitom jedním z nejvýznačnějších spisovatelů spjatých s českým prostorem se paradoxně stal německy píšící autor židovského původu, Franz Kafka.

Zmrzačené životy

Po převzetí moci komunisty v roce 1948 a po sovětské okupaci 1968 zmizelo řádné právo pro další statisíce. Stalinismus u nás bujel bez ohledu na to, co se dělo v SSSR. Nejde jen o to, že lidé byli zavíráni. Nemohli žít své životy. Stalin byl vzor v dobách, kdy bylo jasné, že je to masový vrah. A generace, která se k němu hlásila, vše smetla v roce 1968 větou: „Dopustili jsme se v mládí několika chyb a omylů.“ Za plurál my se schovaly mnohé tváře. Ale mohli se přece „chyb a omylů“ nedopouštět. Vždy je možné něco neudělat. Byl to zkorumpovaný režim teroru a masových vražd, výsměch jakékoli právní společnosti. U nás za zločiny v letech padesátých (věznění, procesy, popravy, odebírání dětí rodičům, znárodňování majetku, stovky nekomunistických studentů vyházených z fakult, přesidlování rodin, plenění klášterů, ničení knihoven), v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých (třídně diskriminované děti nesměly studovat, rozmohly se anonymy a udavačství a lež, vrazi dále u moci, za zády sovětské tanky) nebyl nikdo vyloučen z veřejného života. Po roce 1989 se přelili do parlamentu a podnikatelských kruhů.

A nežité, zmrzačené životy? Oběti musely mlčet a ani dnes o svědectví zbývajících nikdo nestojí. Kati a oběti se slili. Vzpomínkové akce se konají v Osvětimi, ale stále ne v Katyni nebo v Letech či Jáchymově. V mládí nemůže být naděje, je vychováváno v atmosféře, kde se z generace na generaci předávají polopravdy a předsudky. Václav Havel v roce 1989 nevěděl, že představa počátku od nuly, představa tlusté čáry za minulostí znamená zamést minulost pod koberec, kde zahnívá dál? Nelze znásilňovat, falšovat a začerňovat žádná místa, ať jsou pohnutky sebepochopitelnější a sebeušlechtilejší, ať se týkají intimního života nebo díla, které vcucla doba. Neměli jsme to napsat, neměli jsme to prožít, neměli jsme to vyslovit, neměli... A co? Vymažeme proto své paměti? Nebudeme se ke svým životům hlásit a zcenzurujeme je?

Národ jako troska

Kdo žil v socialistické zemi, v okupačním režimu jako vazal Ruska, jako by neuměl žít v jiném světě. Jsou to trpké situace, do kterých český národ zahnalo minulé století. A není to nakonec s českým národem tak, že sice fyzicky přežil mnohaletý žalář – šestiletý za nacismu a čtyřicetiletý za socialismu –, ale jako někdejší vězeň se vrátil do svobodného světa psychicky jako troska, schopná a ochotná jen urvat pro sebe, co se dá? Touha po partajních výhodách přežila, pozice prezidenta je pozice monarchy, cara, to je onen „bacil Východu“, který v nás zůstal, strach z občanské společnosti, snaha druhé využít, obejít, tvářit se, že nejsme součástí Evropy, jako by Evropa byla někde mimo nás a hodna zesměšnění, jak ukazuje fiasko českých politiků v čele Evropské unie v roce 2009.

Halasná akce byl i rok 1989. Tváříme se, že nevidíme tváře vrahů ani kolaborantů okupačních režimů. Kam se rozplynuli příslušníci Státní bezpečnosti? Panuje atmosféra obdivu k silnějším. Oběti jsou ponižovány ze dvou stran: těmi, kteří je zničili, a těmi, kteří jim vyčítají, že se zničit daly. Jak si vysvětlit bezcharakternost tolika lidí? Celé generace vyválené v onom čase. Pochopitelné je pokušení nebýt mezi pronásledovanými. Všichni chtěli iluzi, že všechno je nějak, absurdně v pořádku. Jedině zoufalci a cynici se nedají nikdy lapit. Ani do lasa socialismu, ani do lasa komunismu, ani do lasa kapitalismu. Český svět je zvláštním způsobem přízračný, bizarní. Jinak než v expresionismu nebo hororu, protože lidé neztrácejí lidskou tvář a kontakt s realitou. Situace nikdy nepozbývají „obyčejných“ kontur.

Moje psaní je podobenstvím o vyrovnávání se s minulostí vlastní země. Pokusem vyrovnat se s něčím, s čím se vyrovnat nejde. Otevřít vrata neredukované historii, vrátit sílu dramatu. Obklopit doložená fakta fiktivním příběhem. Bez nostalgie. Aby se v zobecněných idejích nepoztráceli konkrétní jednotlivci. Říkat, „co je pravda, a ne jen jaká je skutečnost“. To umí jen literatura. Jako bych se připravovala na posmrtný život, psala si obhajobu. Až předstoupím před ty, kdo onen čas neměli. Třeba s úšklebkem naleznu odpuštění. Ale předtím (si) musím vlepit facku.

Radka Denemarková (1968) je spisovatelka. Vystudovala germanistiku a bohemistiku na FF UK v Praze. Její romány Peníze od Hitlera a Smrt, nebudeš se báti anebo Příběh Petra Lébla byly přeloženy do jedenácti jazyků a získala za ně ceny Magnesia Litera za nejlepší prózu a publicistiku. Překládá z němčiny divadelní hry a romány a podílí se na scénářích dokumentárních filmů o význačných českých osobnostech. Žije v Praze.

(Respekt, www.respekt.cz)