Květen 2010

Paroubek ante portas

Bohumil Doležal

V tomto textu shrnuji to, co jsem v minulosti napsal na téma povolební vývoj České republiky. Základem textu je výklad, který jsem přednesl jako úvod k diskusi na večeru pořádaném v minulém měsíci Golem Klubem v Praze. Dodatečně jsem si dovolil výklad tu a tam upravit.

Tváří v tvář květnovým volbám stojí Česká republika v nebezpečné situaci, nejnebezpečnější od doby svého vzniku, přesněji řečeno od politického převratu v roce 1989. Nebezpečí, kterému bude muset čelit (a zdá se, že na to zatím nemá) se samozřejmě nejmenuje Dělnická strana, marginální uskupení, těžící z neschopnosti úřadů vypořádat se s některými národnostními a sociálními problémy českého státu. Nebezpečí se ovšem nejmenuje ani Komunistická strana Čech a Moravy, která ani náhodou nevyhraje volby a je schopna nanejvýš dělat štafáž někomu ještě horšímu, než je ona, a bránit těm, co jsou při všech svých nedostatcích přece jen lepší, aby se mohli prosadit. Volby vyhraje Paroubek, který KSČM potřebuje buď jako tiché (a výrazně slabší) protivníky, nebo jako zálohu pro případ, že by v „levostředé“ koalici sociálních demokratů např. s KDU-ČSL hodlal partner dělat nějaké potíže. Nebezpečí se jmenuje Jiří Paroubek, píši o tom už přes dva roky, teď, těsně před volbami, si toho konečně všimli i jiní. Obávám se jen, že je už pozdě. Následující řádky se pokoušejí o jakousi historickou analýzu toho, jak a proč stojí nejnovější český pokus o demokracii před poměrně velkým krachem.

Český politický vývoj procházel od převratu 1989 postupným úpadkem v souvislosti s tím, jak ubývalo dobré vůle ve společnosti (demokracie nemůže bez dobré vůle veřejnosti existovat). Přesto se až doposud podařilo udržet poměrně velkou míru politické svobody, takovou, jakou tyto končiny nikdy, ani za oslavované první republiky, nepoznaly (pokud o tom má snad někdo pochybnosti, nechť se seznámí např. se zákonem č. 50/1923 na ochranu republiky, po únorovém převratu za něj byli nějaký čas vděčni i komunisté). Tato svoboda je teď ohrožena jako nikdy předtím. Otázka je, odkud se to ohrožení bere, jak je vůbec možné, svoboda by se přece měla v dobách klidu a míru upevňovat.

Bezprostředně po listopadu 1989 (trvalo to jen malou chvilku, než si lidé zvykli, že hlášení se k „socialismu“ už není základní podmínka toho, aby se dalo něco veřejně říci) vznikl v nové politické reprezentaci a v české veřejnosti poměrně široký konsensus ohledně toho, jak má vypadat nový politický systém. Měl stát na pojetí občanských práv a svobod, jak se uchytilo v západní, euroatlantické společnosti, na liberálních a demokratických principech v širokém slova smyslu. Systém spočíval na dělbě státních mocí a zaručoval svobodné podnikání postavené na soukromém vlastnictví. Zároveň vznikl ve společnosti konsensus v tom smyslu, že suverenita ČR bude nejlépe zajištěna účastí v západních nadnárodních institucích, v NATO a v EU, protože zajišťují řád v oblasti, do níž svým politickým uspořádáním i principy a přesvědčením, na nichž je postaveno, přináležíme.

Toto společné přesvědčení se v nuancích samozřejmě lišilo (vytvářely se základy sociální, liberální a konzervativní varianty), ale základ byl společný. Zároveň měly veřejnost i intelektuální elity o liberálním a demokratickém uspořádání společnosti jen velmi mlhavé představy a velkou úlohu hrál negativismus – chceme v každém případě něco úplně jiného, než co jsme tu měli doposud). Zde je třeba hledat zárodky problémů, které dnes kulminují.

Od počátku se o minulosti mluvilo a dodnes se o ní často mluví jako o komunismu. To je ovšem zásadní omyl, podlehnutí ruské propagandě před rokem 1989. V letech 1945-48 jsme se postupně stali ruskou kolonií. Ruský politický systém existoval ovšem ve své nevábné podobě (s různými pokusy o reformu, které bohužel často končily v písku) přinejmenším od doby, kdy se Rusové začali vymaňovat z mongolské poroby, některé jeho základy je třeba hledat už v byzanci. Tzv. komunismus jej nijak výrazně neproměnil. Je to přísně centralizovaný systém, jehož základem je césaropapismus. V ruském komunismu, bolševismu, se vyvinul teokratický systém, jehož pseudonáboženství byl tzv. marxismus-leninismus, tj. upravený marxismus. Nechci tu řešit otázku, zda touto úpravou byla změněna jeho podstata, můj soukromý názor je, že ho použili a upravili, protože se k tomu hodil). Vládnutí probíhalo ve dvou větvích: car (resp. strana) měl veškerou moc, ale nenesl žádnou odpovědnost. Exekutiva měla minimum rozhodovacích práv, ale nesla veškerou zodpovědnost. Zjednodušeně řečeno: když chyboval car, pověsili ministra.

Způsob správy byl v podstatě vojenský: rozkazy směrem odshora dolů v této mocenské pyramidě měly volnou cestu. Informace směrem odzdola nahoru byly filtrovány. Tento způsob státní správy se ukázal být krajně nepraktickým, ovšem zároveň taky velmi životaschopným. Car byl rovněž vlastníkem veškerého majetku a propůjčoval ho svým podřízeným (důstojníkům). Mužici (v komunistické terminologii „pracující“) žádný nárok na majetek neměli. Byli to v podstatě otroci, ovšem část jejich otroctví se během toho, jak se systém vyvíjel, přenášela na „důstojníky“ a na „cara“, kdokoli mohl po tomto namydleném žebříku sjet shora až dolů (do gulagu). Na ty nahoře čekala spíš kulka do týlu.

K tomu, aby se tak podivný systém udržel v chodu, bylo zapotřebí podle okolností větší či menší míry teroru. K jeho vyvolání sloužil stav permanentního ohrožení. Jsem obklopeni nepřáteli, kteří ohrožují samu naši národní existenci. To umožňuje používat mimořádné, rozuměj nelidské mocenské prostředky i proti vlastním lidem. Pro spravedlnost třeba dodat, že západní mocnosti v době ruské slabosti skýtaly této ideologii velmi reálné základy. Přitom ruské elity nikdy nemyslily na přímou vojenskou konfrontaci s někým svou silou srovnatelným s nimi, „zahraniční nepřítel“ (v naší době „světový imperialismus“) byl jen něčím, co zdůvodňovalo teror jako hybatele ruského vnitropolitického systému. Stávalo se, že v odhadu poměru sil došlo k omylu (rusko-japonská válka), pak následovala potupná porážka a v jejím důsledku revoluce.

Je samozřejmě třeba podotknout dvě věci: tato kritika nemá zastínit hlubokou úctu, kterou si zaslouží ruští intelektuálové od Čadajeva po dnešní žurnalisty, kteří jasně viděli a neváhali pojmenovat slabiny tohoto systému, jehož problém nespočívá v tom, že by byl „říší zla“, jakýmsi peklem na zemi, pouze v tom, že je nevýslovně primitivní. Dále hlubokou úctu k tomu, jak dokáží Rusové hájit svou svobodu tehdy, když jsou opravdu zákeřně napadeni (Napoleonovo tažení do Moskvy a především Hitlerova dobyvačná anabáze). A konečně uznání těm, kteří cítili tak či onak nedostatečnost ruského systému a snažili se ho dle svých možností se střídavým úspěchem reformovat, od Petra Velikého po Michaila Gorbačova. Zároveň nelze přehlédnout, že s podstatou systému se zatím bohužel příliš hnout nepodařilo.

Toto jsme tedy nechtěli, ale o podstatě toho, co jsme nechtěli, jsme neměli jasnou představu. Chtěli jsme něco jiného, ale o tom, co jsme chtěli, jsme neměli představy o moc jasnější.

Vzhledem ke čtyřiceti letům poměrně důkladné izolace od civilizovaného Západu byly představy české veřejnosti a českých politických elit o podstatě liberální demokracie silně deformované. Nelze se ovšem vymlouvat jen na ruskou okupaci, mnohé deformace jsou staršího data a ruská politika v době bolševismu a její čeští pomahači toho jen šikovně využili. Dnes považují přemnozí lidé za podstatu křesťanství katolicismus, za podstatu katolicismu upalování čarodějnic (ve středověku) a prznění chlapečků (v novověku). Právě proto je nutné zdůraznit: liberální demokracie, tak, jak se postupně vytvářela v osvíceném 18. století zároveň v Evropě a ve vznikajících Spojených státech, stojí na křesťanských základech a je bez nich nemyslitelná: za prvé, představa rovnosti lidí před státem a před zákonem se opírá o rovnost lidí před Bohem. Bůh lidi miluje, právě proto na ně klade nároky, bude je soudit (a je schopen odpouštět). Za druhé, víra v základní hodnotu svobodného jedince, občana (obec je pro občany, ne občané pro obec, napsal kdysi pěkně Karel Havlíček) stojí na víře v nekonečnou hodnotu nesmrtelné lidské duše, o niž má člověk pečovat. Za třetí, stát a jeho instituce jsou určeny k pořádání praktických záležitostí, umožňující svobodný rozvoj svobodných lidí, což je to základní, o co člověku ve světě jde. Odtud idea sekulárního státu: dávejte to, co je císařovo, císaři, a to, co je božího, Bohu. Sát nemá právo srkat svůj všetečný nos do nejosobnějších věcí svobodného jedince: vypjatě řečeno (omluvám se českým ateistům), do mého spasení (tj. do toho, co považují za své poslání ve světě) mi nemá v rámci jistých poměrně jasně daných limitů co kecat ani prezident, ani předseda vlády a tím míň politická policie.

A konečně: v podobenství o hřivnách se říká, že povinností člověka je to, co mu je svěřeno, rozmnožovat. Dovoluji si upozornit, že to platí nejen v přenesené, ale i v původní rovině. I majetek je něco, o co je třeba pečovat a co je třeba rozmnožovat, protože se tak děje ve prospěch bližních (a ovšem ve prospěch Boha).

Na těchto základech vyrostl mj. lenní systém, v němž každý, od panovníka až po nevolníka, něco dostával a něco odváděl, každý měl určitou míru autonomie a každý byl povinen obětovat část své „suverenity“ svým bližním. A zároveň, už v tomto systému existuje jakási dělba mocí: dělba mezi světskou a duchovní mocí, přičemž od světské moci se lze k duchovní moci odvolat.

Byl to systém poměrně primitivní a fungoval s velkými poruchami – ale bez něho by moderní demokracie nevznikla, obsahoval její zárodky, a césaropapistické systémy, např. ten ruský, jeho základní prvky neznají: neznají sekulární stát (stát je božský, v jeho čele stojí car, zástupce Boha na zemi) a neznají autonomii, která je součástí lenního systému (řečeno s jistou nadsázkou, existují jen páni a otroci, přičemž člověk je na jednu stranu směrem dolů – pánem, kdežto na druhou, nahoru, otrokem ).

Vzniká otázka, jak v se podstatě evropském prostředí (tj. v našich končinách) mohl vyvinout fenomén Paroubek. To nesouvisí jen s bolševismem (i když vliv bolševismu je zde mohutný), ale i s českým pojetím národní minulosti, jak se vyvíjelo od dob národního obrození.

Na svým způsobem obdivuhodné rekonstrukci českého politického národa, jak proběhla od druhé poloviny osmnáctého do konce 19. století, se spolupodílely romantické iluze, příznačné pro národní emancipaci všech národů středo- a východoevropského prostoru od Rýna na východ. U národů malých a historickým vývojem oslabených, jako byli Češi, zvýšenou měrou. Emancipace sama o sobě znamená vždy, jakkoli jsou její motivy pochopitelné a spravedlivé, něco lehce hysterického, je v ní obsažena pochopitelná úzkost o osud společenství, které se snaží osvobodit. Sebepojetí emancipujícího se národa obsahuje určité deformace, které účastníci toho procesu nevnímají, zatímco těm, co ten proces sledují z odstupu, zejména časového, připadají leckdy až směšné. Podstatné je, že národnost nabývá jakýsi pseudoposvátný ráz a nacionalismus devatenáctého století se tak často dostával do rozporu s demokratismem, s nímž vlastně mel jít ruku v ruce. Přitom se ztrácí povědomí o křesťanských základech demokracie. Lutheránský duchovní Ján Kollár považoval mírumilovnost a humanismus za základní přínos Slovanstva a v rámci té teorie se pokusil poslovanštit i starověkou Římskou říši. Lutherán František Palacký, člověk mimořádně vzdělaný a politicky umírněný, blouznil o „praslovanské demokratii“ odvozené z Rukopisu zelenohorského, o jehož pravosti měl na počátku silné a oprávněné pochybnosti. Potlačil je „v zájmu národa“. A vznikla teorie, že Češi (a obecně Slované) jsou např. na rozdíl od Němců demokrati tak říkajíc od přírody (ačkoli „od přírody“ byli jedni za osmnáct a druzí za dvacet bez dvou). A že jsou demokraté už od pohanských dob. Představa „my jsme demokraté od přírody a na rozdíl od těch druhých“ a představa, že hodnota národa je dána starobylostí „jejich vlastních“ demokratických idejí, k nimž se hlásí, jsou falešné a v rozporu s univerzální platností zásad, na nichž liberální demokracie stojí.

Přitom této buditelské generaci, zejména Havlíčkovi, nechyběl smysl pro věcnost a kritičnost, poměrně jasné představy o tom, co je liberální demokracie a že jako politický národ jsme Češi, a žádní „Slované“. Současně i u něho najdeme jakousi nepevnost. Ačkoli měl o Rusku, kde rok pobýval, úplně jasno, když se mu to politicky hodilo (v roce 1850, kdy si v zoufalství od Nikolaje I. zjevně sliboval politický zásah ve prospěch Čechů), mluví dokonce o socialismu zdravém pod křídly ruského orla.

Od všech těchto iluzí není k účelovému cynismu tak daleko, jak by se na první pohled zdálo.

Tato první vlna českého nacionalismu, plná sebezhlíživých iluzí, byla na počátku osmdesátých let 19. století podrobena drtivé kritice mladou českou vědeckou generací v čele s Masarykem.

S vědeckou a politickou činností T. G. Masaryka nastupuje další, modernější a zpočátku výrazně umírněnější fáze českého nacionalismu. Masaryk kolem sebe dokázal soustředit mladší, evropsky vzdělanější a kulturnější generaci univerzitních učitelů. Východiskem byla kritika rukopisných padělků a v souvislosti s ní Masarykova velmi pěkná teze, že tam, kde se předstíralo, že se lže ve prospěch národa, se nakonec vždycky ukázalo, že se lže ve prospěch vlastní. Idea „praslovanské demokracie“ vzala pod tímto mohutným náporem za své. Vstup těchto lidí na politické a vědecké kolbiště znamenal pro českou společnost obrovský pokrok. Zároveň se souběžně s tím, jak se toto úsilí, a zejména Masarykova činnost politizovaly, původní uskupení rozpadlo. Problémem byla Masarykova teze, že česká otázka je otázkou náboženskou. Má jakýsi reálný základ v tom, že česká společnost ztratila kontakt s křesťanskými základy demokratické a liberální politiky a že je to závažná vada českého „smyslu pro liberální demokracii“. Nicméně teze se konkretizovala do podoby, že český demokratismus spočívá na náboženském základě a staví na české předreformační tradici (za Rakouska Masaryk zdůrazňoval Chelčického a Husa, za války Tábor a Žižku, politická účelovost této proměny bije do očí). A že od husitství vede přímá linie přes obrození až k politickému dnešku (rozuměj k 90. letům 19. století). Tento mystický nacionalismus byl podezřelý i těm intelektuálům z civilizovanějších a méně zamindrákovaných koutů Evropy, kteří Čechy podporovali (Ernest Denis: „Vyznávám skromně, že jeho mysticismus je mi nesnesitelný“).

Vše, co se stalo, je, že vznik české demokracie je zbaven „slovanskosti“, a tak proti záměru tvůrcům Rukopisů posunut o pět šest století později. Masarykova koncepce obsahuje tak bohužel tytéž legitimační prvky jako ta starší, obrozenská, respektive dají se z ní odvodit: Češi jsou demokrati od patnáctého století a o to se opírá jejich právo na politickou existenci, ať už v rámci monarchie, nebo samostatně. Toto pojetí odcizilo Masaryka jeho kolegům z univerzity (Goll, Pekař) i politickým souputníkům (Kaizl, Kramář). Zásadní námitka oponentů byla, že taková souvislost mezi husitstvím a moderní českou politikou neexistuje a že moderní česká politika stojí na liberálních základech, tj. na nacionálním liberalismu německého střihu. Přitom např. Kamzlovy výhrady jsou velmi umírněné a přesné, předjímají v zásadě to, co proti Masarykovi namítal Pekař (Pekař ovšem nebyl politik): vytýká Masarykovi pouze, že v zásadě ušlechtilý program národní budoucnosti se snaží opřít o fiktivní historické tradice (totéž se dá vytknout i Palackému). „Chyba je v tom, že p. Masaryk dráhy vývojové, jež našemu probuzení pro futuro otevírá, už předpokládá pro praeterito.“ Bohužel, další vývoj Masarykovy politiky dokázal, že toto v podstatě ušlechtilé úsilí občas těsně souvisí se lhaním a že lhaní nelze vždy úplně oddělit od masarykovského podezření, že tam, kde se lhalo ve prospěch národa, se obyčejně lhalo (přinejmenším také) ve prospěch vlastní.

Je nepochybné, že český politický národ měl od okamžiku, kdy se v devatenáctém století rekonstituoval, právo na správu svých vlastních věcí. Je nepochybné, že Rakousko a později Rakousko-Uhersko mu ji poskytovalo v dost nedokonalé podobě - byl rozdělen do třech multinacionálních teritorií. To vysvětluje (i když nelegitimuje) hysterické úsilí obhájit svou existenci „před soudem dějin“ i za cenu divokých, fantastických koncepcí (viz Masarykův politický pamflet Nová Evropa) a nepříliš ostýchavého lhaní (tvrzení o „mongolských Maďarech“, kteří si zatím nezaslouží participovat na „Nové Evropě“, v právě zmíněném spisku nebo zfalšované etnické mapy Čech, Moravy a Slezska.

Na Masaryka pak v jiném historickém kontextu konce třicátých a počátku čtyřicátých let minulého století (společné bylo jen ohrožení existence českého politického národa, tentokrát ještě o dost vážnější) navázal dr. Edvard Beneš (Demokracie dnes a zítra, Úvahy o slovanství). Náboženský moment docela odpadl. Základní myšlenky byly: za prvé, „světová revoluce“ (tak chápal poněkud nadsazeně a hystericky Masaryk 1. světovou válku) neskončila, demokracie („buržoazní“) prochází vážnou krizí a je třeba, aby se inspirovala idejí „socialismu“ (v podstatě stalinismu, Beneš mezi evropským socialismem a stalinismem zcela „pragmaticky“ nerozlišoval). A za druhé, zárukou české („československé“) národní a státní bezpečnosti bude nově uspořádaný celek slovanských států, v němž primus inter pares bude Stalinova krvavá koloniální říše.

Tyto ideje by měly dnešního člověka díky své obludné stupiditě plnit hrůzou (jak jejich realizace skončila, dobře víme). Ve skutečnosti na nich stojí i dnešní ČR, žádný relevantní český politik neměl odvahu se od nich jasně distancovat a nejen Jiří Paroubek a jeho nohsledi („stínový ministr zahraničí“ Zaorálek), ale i prezident Klaus se k Benešovi výslovně a okázale hlásí. Částečně je omlouvá, že jejich informace nejspíš pramení z národně socialistických popularizujících brožurek a z podkladů těch českých historiků, kteří jsou tvůrci současné státní doktríny (nedovedu si představit potupnější a nedůstojnější roli pro historika).

Česká politika, nejen zahraniční, a Paroubkova politika především pramení z politické ideologie a praxe let 1945-48. Jde to myšlenku „řízené demokracie“, regulovaného tisku a „slovanské“ orientace (Bratislava, Moskva, Bělehrad), zatím maskované teorií „mnoha azimutů“ připomínající Benešovy mosty mezi západem a východem.

Pro spravedlnost je třeba říci, že Beneš snoval své plány v situaci, o níž nemohl nevědět, že je pro ČSR zoufalá, a zřejmě si myslil, že svými ideologickými floskulemi přelstí rudého čerta nebo si tak vydobude aspoň jakous takous autonomii (bohužel, autonomie se nedá na zrůdném a násilnickém režimu vyžvanit). Motivy Jiřího Paroubka a spol. jsou ryze pragmatické a osobní a mohou se opřít jen o naprostou dezorientaci české veřejnosti, na niž mají rozhodující vliv média, zejména veřejnoprávní televize a největší český deník Mladá fronta Dnes. Tentokrát, na rozdíl od roku 1945, nejsme pod žádným tlakem a rozhodujeme se docela svobodně. Pozoruhodné je, že se přesto rozhodujeme úplně stejně jako tenkrát. Nadcházející volby to potvrdí.

(www.bohumildolezal.cz)