Květen 2010

Bída republiky Niger a matka Příroda

Luděk Frýbort

Objevila se zhruba před dvěma týdny v novinách takováto prognóza: vlivem oteplování klimatu se v běhu několika málo desítiletí stane třicet procent veškeré světové pevniny pouští. Vinu za to, jak jinak, ponese naše západní civilizace, která by pořád odněkud někam jezdila a něco vyráběla, nedbajíc toho, že tak vypouští do povětří tuny oxidu uhličitého a jiných zhoubných substancí. Abych se přiznal, moc na takové věštby nedám. Už jsme jich slyšeli a jistě ještě uslyšíme, strašnějších a varovnějších, neboť zvěsti o klimatických pohromách už pomalu začínají všednět a vychládá-li želízko, tím víc je do něj třeba bušit. Tentokrát však s předpovědí aspoň z poloviny souhlasím, ba víc než z poloviny. Netřeba velkého umu matematického k výpočtu, že dřív než se začne psát rok 2050, změní se v poušť ne třicet, ale padesát i více procent povrchu zemského. Ledaže ne skrze oxid uhličitý, ale… zanechme však úvodů a přistupme k faktům.

Udál se před nedávnem v africké republice Niger vojenský puč. Vzbouřivší se oficíři sesadili nebo snad i zamordovali prezidenta a zrušili ústavu, zato však projevili úmysl znovu zavést demokracii. Souvislost s šířením pouští nemusí být zjevná, nicméně si pro začátek položme pár otázek: k čemu, kdyby čert na koze jezdil, si musí jeden z nejzchátralejších států světa pěstovat armádu? Nač je mu jeho slavná ústava? A pokud jde o demokracii, kdy nějaká v té beznadějné zemi byla, aby se dala znovu zavést? Není naléhavějších patálií, nad nimiž by si měli páni oficíři spíš polámat hlavy? Neboť nelze přehlédnout, že Nigeru – ale i jiným bědným končinám – kyne osud převelice černý, a to nikoliv pro takovou či onakou ústavu, ba ani vinou nastoupání teplot o stupeň či dva, nýbrž… no, posuďme sami.

Z hlediska životní kvality stojí Niger na posledním místě světové tabulky, tendence klesající. I bez všeho oteplování se rozprostírá poušť na víc než třech čtvrtinách jeho plochy, ale i když se spustí zimní deště a poušť se promění v jednu žírnou, zelenou pastvinu, není to Nigeřanům zase nic platné, protože jich je prostě a jednoduše moc. Čtyři miliony duší čítala nigerská populace, když Francouzi před padesáti lety balili svá koloniální fidlátka, což asi tak mohla být přirozená hranice úživnosti. Množení nigerského lidu však pokračovalo k 7,7 milionům v roce 2003, k 15 milionům roku loňského, jak vidno, je mez úživnosti překročená už dnes téměř čtyřnásobně. Jak by také nebyla. V průměru vychází na jednu nigerskou rodičku sedm dětí; žalostně skrovná zemědělská půda se dělí mezi čím dál víc dědiců, a je obtížné si představit, kam až může jít dělení už tak nepatrných pozemků, když v jakž takž úživných částech země už dnes žije 125 lidí na jednom kilometru čtverečním. Stálé přečerpávání vodních zdrojů pro potřeby rostoucího množství lidí i zvířat způsobilo, že studně buď vyschly úplně, nebo zbývá při dně kalná loužička. Zkázu dokonává pro islámskou společnost typický prestižní způsob myšlení, kážící vlastnit sto kostliveckých hovad tam, kde by k obživě stačilo pět dobře živených kravek. Co nerozšlapou prestižně přemnožená stáda, to dokoná rostoucí potřeba palivového dřeva. Jistou pomoc by mohl znamenat přechod z extrémně primitivních zemědělských metod k racionálnějším, kdyby rozvojová pomoc tekla o něco silnějším proudem a nekončila v generálských kapsách, ale neopájejme se iluzemi, v závodě s razantním množením obyvatelstva by nezvítězila ani ona.

A samozřejmě není závodu konec. Nigerská populace se každými dvaceti lety zdvojnásobuje a někdy to stihne i za deset let, jak plyne z výše uvedených údajů. Kdyby to takhle mělo jít dál – a není naděje, že by nešlo – dosáhne, zdrženlivě počítáno, 30 milionů v roce 2030, 60 milionů v roce 2050… už teď si lze představit, že těch met dosaženo nebude, že dřív musí dojít k příšerné katastrofě, pro niž je slovo „hladomor“ eufemismem. Pravdaže se rozprostře poušť po té zoufalé zemi, ctní nabadatelé; ale ne taková obyčejná, jakých je i dnes ledakde dost: poušť života zbavená, posetá vysušenými skelety zvířat i lidí. A vidí-li kdo útěšnější budoucnost, nechť mi poví proč a jakou. Co proti tomu můžeme dělat my v relativně bohatých zemích Západu – asi nic. Rozvojovou pomoc můžeme posílat, ale nelze exportovat předvídavou starost o zítřek těm, v jejichž genech není obsažena. A v tom je, nezastírejme si nic, neodstranitelné jádro pudla.

Abych se ještě zmínil o představě, s níž se také občas setkávám: že se problém přelidnění vyřeší sám od sebe přelitím masy hladových uprchlíků do naší blahobytné Evropy. Nuže, i pro to lze najít číselný údaj: do Evropy se až doposud přelilo z Nigeru zhruba tisíc lidí. Což, lze mít za to, křivkou populační exploze příliš nepohnulo. Šlechetné duše, doporučující podělit se o blahobyt s houfy hladových ubožáků z nerozvinutých zemí, se dopouštějí omylu, dokonce vědomého: kdo má v takovém Nigeru deset až dvacet tisíc dolarů na zaplacení převaděčským gangům, není hladový ubožák, ale na tamní poměry pěkně zámožný člověk. A dojít sám, bez prostředků a bez pomoci pustinami Sahary až do středomořských přístavů… ať to šlechetná duše zkusí. Kdyby to šlo tak zlehka, přelilo by se uprchlíků z Nigeru ne tisíc, ale miliony, možná dokonce všech patnáct. I zanechmež pokrytectví. Vše bych shrnul do dvou bodů: nejsou děti pro mnohou zemi tohoto problematického světa požehnáním, nýbrž prokletím. A rozprostře-li se opravdu v dohledné době po jeho velké části poušť bez života, nebude to zásluhou vysoce hypotetického oteplení o stupeň nebo o dva, nýbrž dobře vypočítatelného, příšerného, ničím nebrzděného přelidňování. Niger je možná jeho nejdrastičtější příklad, ale ani řada dalších zemí Afriky i Asie neskýtá do budoucna o mnoho utěšenější pohled.

Ale když tomu tak je, proč se pořád maluje na zeď výhradně klimatický čert? Proč ne daleko reálnější ďábel demografický? Snad že je možno psí hlavu za to nasadit vlastní civilizaci, což mnohému připadá tak velice ušlechtile? Společensky zajímavě? Nechte té přetvářky, proroci klimatických katastrof. Bude-li za padesát let voda světových moří opravdu o stupínek teplejší, inu, nějak se s tím lidstvo srovná. Jestli se v témže časovém rozmezí stane z nejedné země třetího světa hřbitov kůží potažených kostlivců – lidská fantazie je příliš chabá, než aby si dovedla takový obrázek včetně všech jeho průvodních jevů a následků vymalovat.

Nepochybuji, že se tón tohoto článku bude leckomu jevit přehnaný. Dobře. Kdo máš doma počítač, klikni si u hesla „Vývoj světové populace“. Objeví se křivka, stoupající pozvolna k roku 1850 a poté o něco příkřeji k roku 1950, v kterémžto bodě ukazuje něco přes 1,5 miliardy obyvatel planety. Načež se křivka nadobro zblázní a vyletí do dnešních bezmála sedmi miliard s reálnou nadějí na další a ještě strmější vzestup. Druhá křivka ukazuje vývoj ročního přírůstku; i ona se zblázní přibližně v témže místě, opustivši přijatelných 0,5 % a vydavši se strmým letem k dnešním dvěma a půl až třem procentům. Bod zlomu obou křivek naznačuje, dokdy ještě mohla Země hostit všechny své obyvatele, aniž by ji vyplundrovali, jinak řečeno, dokdy trval onen často vzývaný udržitelný rozvoj. Kupodivu je to týž bod času, kdy se Západ vzdal kontroly nad zeměmi jako Niger, neboli kdy ujařmení národové Afriky a Asie svrhli své koloniální jho. Snad, jak se tak rozhlížím po světě tohoto roku 2010, raději neměli nic svrhávat. Samostatnost se rovná zodpovědnosti; a té mnozí rozvojoví národové dostáli méně než prabídně. A času k ušlechtilému žvástání už mnoho nezbývá. Nestane-li se něco zásadního brzy, máme za dveřmi kataklysma, jakému nebylo podobného od časů praotce Noe: matka Příroda sama strhne rozplozovací křivku k oné půldruhé miliardě, na níž skončil udržitelný rozvoj, nebo i mnohem, mnohem hloub. Matka Příroda je trpělivá bohyně. Ale taky může mít jednou něčeho dost. Jak tak všechno vypadá, začíná zrovna mít. Může se stát, že dřív než nadejde autorem zmiňovaného článku zvěstované pouštní období, budou naši potomci spínat ruce nad něčím sakra jiným než o půl stupně ohřátým rybníkem. Jestli ještě budou mít co spínat.

Aspoň přiznat bychom si to měli. Nebýt na jedno oko slepí, nestřílet mušketou prognostiky do hypotetických mračen klimatické pohromy, ale namířit ji tam, odkud pohroma kyne, reálná, vypočítatelná, kvapem se blížící. A máme-li opravdu začít stloukat archu pro potopu světa… vím, jak nehumánně zní takové doporučení. Ale udělejme v ní dost místa pro sebe, pro záchranu vlastní civilizace. Pro ostatní můžeme udělat jen málo. Leda zvolat – přestaňte už se konečně množit, vy nezodpovědní blázni! Ale on tomu beztak nikdo nebude rozumět tam, kde matka Příroda nevložila do duší gen prozíravosti. Kdoví, co si u toho myslela.