Květen 2010

Nad íránskou bombou aneb Učme se myslet po šíitsku

Luděk Frýbort

Reagoval jsem onehdy na tomto místě na úvahu jistého myslitele, předpověděvšího, že se podstatná část naší planety obrátí během několika málo desítiletí v poušť. Nu, samotného mě občas něco takového napadá. Jen s tím rozdílem, že příčinu budoucího maléru nevidím ani tak v klimatických změnách jako spíš v šíleném, stále se stupňujícím přelidňování a z něj vyplývajícím ničení zdrojů potravy, píce, vody, dřeva, všeho. Až teprve když jsem článek podepsal a odeslal, napadlo mě něco navíc: že by ohlašovaná poušť mohla být ke všemu dopuštění ještě docela pěkně radioaktivní.

Už si ano nevzpomenu, odkdy trvají tance kolem íránské snahy pořídit si atomovou bombu. Konference, kulaté stoly, vyjednávání, rezoluce, sankcemi vyhrožování a medu kolem vousatých hub mazání, íránští vousatci ústupeček slíbí a západní státnictvo hned propuká v jásot, hle, dobrá vůle vítězí, vousatci se na ústupeček vykašlou a státnictvo brvy vraští, tytyty, Íráne, hned toho nech, nebo navrhneme sankci a pak se těš. Ovšem jen takovou, aby íránskému lidu neublížila, pouze jeho papalášům… maně si znalec Švejka připomene paprsky jednoročáka Marka, co přivádějí k výbuchu hvězdičky na kaprálských výložkách. A vousatí pánové v černých turbanech dál obohacují a dál rakety testují, až…

Až co? Až to opravdu jednou někde řachne? Až se některá země opravdu přemění v radioaktivní poušť, třeba i sám Írán? Přece nemohou být takoví blázni, aby zničili sami sebe, řekneme si. Svět je už přes půl století plný jaderných zbraní a neřachá nic, protože se potenciální útočník bojí, aby mu na oplátku taky nepřiletělo na hlavu něco atomového. Půl století se Rus bál Američana a naopak, Indie si brousí atomové zuby na Pákistán a Pákistán na Indii, i severokorejský pidimuž bombičkou šermuje, ale nepoužije jí, proč bychom zrovna od Íránu měli čekat něčeho jiného? Nežijí černě oturbanovaní ajatolláhové stejně rádi jako Rus, Američan, a bezpochyby i severokorejský pidimuž?

Právěže, milý čtenáři. Právě touto otázkou je udeřen hřebíček na hlavičku. Pánové v černých turbanech a jejich světský zástupce Mahmúd Ahmadínedžád… možná že žijí docela rádi. Ale ještě víc se těší na smrt, pokud možno mučednickou. „Vy milujete život, my milujeme smrt,“ vzkázal nám svého času onen hodnostář, a my jsme si mysleli, že drobet přehání. Ale nepřeháněl. Potíž v handrkování o íránskou atomovou bombu tkví v tom, že se my, lidé Západu, nedovedeme vžít do jeho způsobu myšlení. Přitom bychom měli, nechceme-li se dočkat jaderného řachnutí. Měli bychom se na chvíli ponořit do studia odnože islámu zvané šía, jejíž vnějším znamením jsou černé turbany a černé prapory. Nejsou takové bez příčiny.

Roku 661 našeho letopočtu byl zavražděn otrávenou dýkou Alí ibn Abí Tálib, zeť a čtvrtý nástupce proroka Muhammada v hodnosti chalífy, právě když dlel na modlitbách. Chalífát na sebe pak strhl damašský klan Umájjovců, s čímž se Alího přívrženci nechtěli a dodnes nemohou smířit. Prohlásivše se za Ší´at´Alí (strana Alího) odmítli uznat za pravého chalífu kohokoliv, kdo nepochází z rodu Muhammadova, a chystali se k boji. Druhorozený Alího syn Husajn vytáhl do války proti umájjovskému uzurpátoru Yazídovi, ale stíhala ho smůla. Poté, co ho samotní šíitští souvěrci ze sídelního města Kúfy odmítli následovat, byl s posledními 72 bojovníky poražen v bitvě u Karbály, načež nechal vítězný Yazíd všechny, kdo masakr přežili, včetně žen, dětí i samotného Husajna povraždit. Tehdy vznikl pro šíitismus tak příznačný kult mučednictví, jehož výrazem je jednak černá barva smutku za zavražděného Husajna, jednak neutuchající pocit hanby a viny. Nelze ji odčinit jinak než tím, čemu se vyhnuli kúfští šíité, ponechavší svého vůdce na holičkách: mučednickou smrtí. Druhým základním kamenem šíitismu je víra v jedenáct právoplatných Alího následníků, z nichž poslední, imám Muhammad al-Mahdí, roku 941 našeho letopočtu… ale kdepak, nezemřel. Žije dál ve skrytu, než nadejde čas opustit jej v čele Armády hněvu (chaiš al-ghadháb) a nastolit ve světě Boží pravdu a spravedlnost. Jak vidno, nejsou blaničtí rytíři tak úplně český vynález.

Byla by nesmírná, nebezpečná chyba ušklebovat se nad blanickými rytíři v íránském provedení. Pokládat je za orientální pohádku, za náboženský folklor té poněkud střelené země. Pro vyznavače šíitismu je to nepochybná skutečnost, v niž víc než jen věří; jsou si jí smrtelně jisti a odvozují od ní své konání. Měli bychom ji pro jednou brát sakramentsky vážně i my. Jestli k atomového řachnutí navzdory všem sankcím i diplomatickému rukou potřásání nakonec dojde či nedojde, bude záležet na naší schopnosti vymést si z hlav západní skepsi a vžít se do iracionálního myšlení šíitů. Není tomu tak dávno, co nám prezident Ahmadínedžád podal příklad: hněval se, že se skrytý imám al-Mahdí měl dle bezpečných výpočtů objevit v čele své Armády hněvu právě nyní, ale zabránily mu v tom podlé triky křižáků a sionistů. Dokážeme-li se nad tímto výlevem ducha státníkova ani neusmát, ani nemluvit o bláznovi, jsme na dobré cestě pochopit i všechno ostatní.

Nikdo nemusí být na pochybách, co prezident Ahmadínedžád pokládá za první cíl své jaderné bomby, až ji s požehnáním Alláhovým a za neustálých protestů Západu dobuduje, jelikož to ohlásil opakovaně sám: Izrael. Našinec by mohl mít jeho hrozby za prázdné strašení; prosímvás, takovou bombu ještě nikdo nevynalezl, aby její exploze dokázala sledovat klikatou hraniční čáru. Prokleté Židy by možná zahubila, ale s nimi i veškerý lid palestinský; jaképak by to bylo vítězství? A ono by bylo. Celý palestinský lid by tak přišel jedním vrzem do ráje, ale i to je věc, již je třeba posuzovat šíitským myšlením, ne naším.

Musíme vědět, že na rozdíl od nás nevěřících má muslim možnost dosáhnout slastí ráje. Ale právě že jen možnost, naprosto ne právo či nárok. Ani když si vede řádně a zbožně, není ještě, jak se říká novočesky, za vodou. Alláh je totiž slitovný a milosrdný, ale také se mu děsně líbí pekelné tresty. Jsa všemohoucím, mohl by uvést na cestu k radostem ráje všechny věřící, ale on nechce:„Kdybychom chtěli, dali bychom správné vedení duši každé, leč nechť uskuteční se slovo Mé: Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny!“ Tak praví súra Padnutí na zem, verš třináctý. Jediné výjimky z té nejistoty požívá mučedník, položivší život na cestě boje, pouze ten má jízdenku do ráje předplacenou. I nedivme se prezidentu Ahmadíneždádovi, že mu nebude vadit, zahubí-li jeho bomba s prokletými Židy i věrné Palestince. A kdyby se mu podařilo rozpoutat světový jaderný konflikt, v němž by pochopitelně vzal za své i Írán… jaké štěstí! Všech osmdesát milionů Íránců na jeden zátah v ráji! To už by přece stálo za zemi obrácenou v radioaktivní poušť, nemyslíte? No, nemyslíme, jelikož nejsme šíité s jejich drobátko výstřední vírou. Bohužel ale nezáleží na tom, co si myslíme my, ale co si myslí ten, kdo drží v ruce jadernou zbraň. Doteď to byly režimy jakostí sice všelijakých, ale aspoň se bál jeden druhého. Íránem vstupuje na jeviště protivník, u nějž ta poučka neplatí. Nepřestaneme-li co nejdřív pokládat jeho způsob myšlení za barvitou orientální pohádku, nebudeme se mít nač těšit.

Na závěr bych se ještě chtěl vyjádřit určitou skepsi k nadějím, jak o nich můžeme čítat v západním tisku. Že k jadernému řachnutí nedojde, jelikož má ajatolláhovský režim na krajíčku. Že jej značná část veřejnosti odmítá, že se proti němu čím dál hlasitěji protestuje a demonstruje, což přece nemůže skončit jinak než jeho pádem. Kéž by! Bohužel ukazují dějiny spíš opak. Diktátorské režimy nepadají hněvem lidu, ba ani vnitřní zchátralostí ne. Který je dost brutální a bezohledný, snadno dokáže jakýkoliv lidový odpor rozdrtit; severokorejský režim například stojí jako skála a stát bude, dokud nepojde hladem sám Veliký vůdce, což může ještě nějaký čásek trvat. Sametové převraty od Prahy k Moskvě za příklad neberme, nehrál v nich ani tak roli celkový rozklad a úpadek, jako spíš chuť některých soudruhů vyměnit vyčpělou komunistickou ideologii za… inu, za prachy. V Íránu bych obdobu toho mustru nehledal.

Nepříliš jinak vyznívají naděje, že staré, ve středověkých představách utkvělé nositele turbanů vystřídají nějací mladší, moderněji smýšlející. Reformisté, jak se té živočišné species říká. Víra v reformní papaláše je věčným bludem Západu, jíž se za časů studené války živily celé pluky kremlologů: stojí umírněný komunista Babuškin na tribuně hned vedle Brežněva, kdežto stará struktura Děduškin až za ním? Reformní síly jsou na postupu! Stoupl si Děduškin dopředu? Reformní síly ztrácejí vliv! Nechme těch nesmyslů. I nejreformnější ajatolláh je pořád ještě ajatolláh. I nejohnivější demonstrant v ulicích Teheránu, otázán, zda by opustil své šíitství a přijal mrav západní, se vší rozhodností odpoví, že ne; že chce ajatolláhovskou zatvrzelost jen trochu zmírnit, nahradit něčím méně bláznivým a trochu modernějším, ale víra v poselství chalífy Alího a v blanického rytíře al-Mahdího je práh, za nějž nemíní jít. A kdo by se ho zeptal, má-li Írán nechat svého bažení po jaderné bombě, obdrží stejně jednoznačnou odpověď. Samozřejmě že ne! Írán vývoj jaderné zbraně zastavit nemůže, a ani nesmí! Samozřejmě je předurčen k tomu, aby… ale neopakujme celou litánii nekritického nacionalismu a bezvýhradného pravověří.

Jestli je ještě naděje na obrat k lepšímu… rád bych tomu věřil. Ale obávám se, že za okolností, jaké jsou, nejspíš ne. Západ, někdejší četník světa, se během posledního desítiletí dostal do pozice ctnostného nabadatele, jemuž chybí síla i vůle své zásady prosadit, není-li jiné cesty, i zbraní. Posledním zástupcem světového četnictví, jenž se ještě odvážil zakročit proti krvavému katu vlastních lidí, byl G. W. Bush. Sklidil za to výsměch, odsudky a pohrdání. Teď už se obětí bezohledné diktatury, ajatolláhovské i jakékoliv jiné, nikdo nezastane, leda hubou. Mohou se zlobit, mohou protestovat, hřbety obuškům a krky oprátkám nastavovat, ale na pomoc jim nepřijde nikdo. Ještě stále bych nevylučoval, že Západ znovu nalezne sám sebe; podlézavé, užvaněné pokrytectví nemůže trvat věčně. Odešly cestou všeho bláznovství pravdy nacionálního socialismu i pravdy komunismu, odejde i šílená ideologie politické korektnosti. Otázka je, nebude-li pak už trochu pozdě. Nezmění-li se mezitím leckterá krajina světa v poušť, některá v radioaktivní, jiná v jen tak obyčejnou. Vpřed za spravedlivější zítřky, zvěstovatelé! A se spravedlivějšími zítřky rovnou do… Jako už pokaždé, pořád a pořád stejně. Nedovtipné dějiny, nevymyslíte si už jednou něco jiného?