Květen 2010

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 1

Luděk Frýbort

Autor laskavě svěřil CS-magazínu své poslední dílo k přetištění na pokračování.

Stárnoucí poutník v stárnoucím světě

Nevím jak kdo, ale někdy kolem sedmdesátky jsem si začal uvědomovat, že nejsem nesmrtelný. Ještě svůj Svět bez růžových brýlí jsem dopisoval ve velmi optimistickém stavu ducha, přemýšleje, kam všude se ještě podívám a kolik pestrých kamínků do své mozaiky světa nasbírám. Teď… no, něco kamínků mi během těch sedmi let přibylo, ale už, zdá se, posledních. Bohdá ještě nabídnu svým čtenářům, zůstanou-li mi Hospodin a pan vydavatel nakloněni, jeden nebo dva svazky románů či podobné literatury, ale knížky o světě, jak se jeví kritickému pozorovateli bez růžových brýlí na nose, už mezi nimi sotva budou. Také moje osobní mozaika světa zůstane nedodělaná: Evropa s Asií, rovněž Severní a Střední Amerika i australsko-pacifický prostor mi dávají dosti souvislý obrázek, ale zejména v Africe a v Jižní Americe mi zůstaly mezery, a už je nezaplním. Dopisuji poslední řádky s trochu melancholickým pocitem – dokonáno jest. Stará kolena, i když Bůh dopřeje zdraví, se stále častěji ohlašují tím povzdechem. Už nikdy si nespádluji v kanoi peřejnatou řeku, ne že bych to ještě nezvládl, ale že není s kým; staří kamarádi odpadají a moje choť, družka na cestách nejvěrnější, má své zdravotní patálie a pádlo v ruce neudrží. Každým rokem si umiňuji, že ještě jednou naložím na kolo ranců a vydám se na toulku Evropou jako dřív, nebo že si ranec naložím na záda a projdu si kouty zemí českých, jež jsem míval rád, ale zároveň je každým rokem nepravděpodobnější, že se předsevzetí naplní skutkem. Stáří je loučení s lidmi i se sny, byť tělesná schránka byla ještě jakž takž v pořádku.

Také svět drahně zestárl za ta poslední léta, až se mi občas zdá, že jej zachvátila Alzheimerova choroba. Osudové datum jedenáctého září 2001 nastavilo jeho běhu vyhýbku, z níž bude krajně obtížné, ne-li nemožné se vracet k někdejšímu bezstarostnému stavu. Pro poutníka po polednících z toho vyplývá truchlivá skutečnost, že se mu zmenšil navštívitelný svět a dál se vůčihledně zmenšuje. Kam se ještě před deseti lety mohl bez obav nebo s určitým rizikem vydat, rozprostírají se dnes území bez vlády, leda by za jejího vykonavatele bylo možno pokládat loupeživé tlupy. Jinde probíhají válečná střetnutí bez naděje na brzký, pokud vůbec nějaký konec, ještě jinde chaos, korupce, bída a kriminalita činí cestování velmi pochybným potěšením. Tomu, kdo rád sbírá kamínky poznatků do své mozaiky, ještě pořád zbývají k bezproblémovému toulání země civilizačního okruhu, zvaného Západ (pro stručnost do něj zahrňme i některé kouty východní Asie), ale i ten dělá co může, aby si za zpěvu politicko-korektních chorálů podřezal větévku bezpečí a prosperity pod svým pošetilým zadečkem. To je důvod, pro nějž čtenář najde v této knížce podstatně víc politicko-kulturních úvah, než jsem jich vložil do její předchůdkyně, psané ještě v oněch idylických časech před vypuknutím civilizačního střetu. Někdo mi možná poví, že nemám do cestovatelského vyprávění plést politiku, ale to není dost dobře možné. Nechci-li chodit světem jako turista, zajímající se jen o baedekerovské krásy, folklorní atrakce a suvenýry, nemohu pominout jeho společenské, kulturní a jiné problémy, vždy nějakým způsobem souvisící s politikou. Nacházíť se řečený svět ve velmi povážlivém stadiu vývoje s vyhlídkou na časy ještě povážlivější; a my bychom měli vědět, že k němu nedospěl náhodou; že všechno, co jej dnes trápí, má své hluboké kořeny v rozdílnosti genetického založení lidské chásky. Pánbůh nestvořil lidstvo jako jednotné stádce týchž povah, představ a tužeb, a snad věděl proč; my se však s následky jeho rozmaru musíme potýkat, a zdaleka ne se zdarem. Mohli bychom my, lidé Západu, být ve svém potýkání úspěšnější, kdybychom odolali pokušení lakovat problémy, vyplývající z civilizační rozdílnosti, na růžovo, případně pro ně vymýšlet lahodněji znějící slůvka. To poznání se prosazuje velmi ztěžka a téměř pokoutně; kdo nelakuje na růžovo, je nekorektní pes. Pokládal bych si za čest, kdyby tato knížka aspoň drobtem přispěla k prohlédnutí.

I tentokrát chci zdůraznit, že si nenárokuji titul cestovatele v běžně pojímaném smyslu toho slova. Kdyby mi bývalo dopřáno sám si zvolit svou životní dráhu, asi bych se byl cestovatelem stal, nejraději jako publicista na volné noze, potulující se od země k zemi a píšící za dobrý honorář články do renomovaných týdeníků. Osud mě však posadil do pozice kádrového vyvrhele v socialistickém Československu a musel jsem se živit tím, co mi bolševik dovolil, případně oč jsem ošálil jeho třídní bdělost. Po úprku za západní kopečky mi tato koule z nohou odpadla, ale co se povolání týče, minul už šestačtyřicátý rok věku mého a nemohl jsem si moc vybírat. Kariéra potulného publicisty ve výběru nebyla.

Nu, když už to tak dopadlo, nechci si stěžovat. Nebo aspoň ne příliš, neboť život na obojí straně odrátované hranice mě obdařil zkušeností, jež mnohému slavnému autoru svobodného Západu chybí, takže píše jako prosťáček Páně, podléhaje právě panujícím módám a stádnostem. Jsem mnohem opatrnější, než začnu opakovat obecně přijímané prostopravdy, spíš se čtenář v této knížce setká s názory menšinovými, ba kacířskými. Je to dáno rozdílem zkušeností: západní človíček, blahobytu a svobodě uvyklý a nic jiného si představit nedovedoucí, dospěje v krizích, malérech a patáliích současného světa snadno k závěru, že je zle, moc zle, hůř že už být nemůže. My exulanti a zpátečníci s darem obojího pohledu víme, že může být velmi snadno hůř, a nedáme-li si sakramentský pozor, také bude. Je tragickým pravidlem dějin, že po dvaceti letech ztrácí svědectví svou sílu a lidé jsou znovu náchylní se chytat nesmyslů, které je už jednou přivedly na mizinu, duševní i hmotnou. Nemenší tragedií je, že po ztroskotání jednoho ideologického nesmyslu se zákonitě vynoří další a znovu se stává módou salonů, neboť živočišný druh, zvaný „opravce světa,“ je nevyhubitelný. To je důvod, pro nějž svému vyprávění předřazuji kapitolku o vandrování za časů socialismu v zemích českých. Aby si zvláště mladší čtenářstvo nemyslelo, že volný pohyb ze země do země, světově platný pas, volně směnitelné peníze a bez všech lejster propustné hranice jsou samozřejmost, za niž netřeba být osudu vděčný. Je důvod k vděčnosti, vandrovní mládeži, a je i důvod k ostražitosti, aby se starý chomout zase nevrátil na krk, byť i v jiné, chytřejší a tím nebezpečnější podobě.

Staršímu publiku bych touto knížkou chtěl vlít trochu naděje a sebevědomí. Není ještě po všem, milí dědouchové a babky, šedivý vous a svraštělá kůže nejsou nebo aspoň nemusí být signálem k zahození vandrovnické flinty do žita. Nemoci, pepky, invalidita jsou ovšem kříž, jejž nelze odvrhnout, koho jím život obtížil, příroda je značně nespravedlivé zařízení. Spíš než ztráta zdraví ale bývá důvodem k zahození flinty ztráta chuti a zájmu, o obvyklé lidské pohodlnosti nemluvě. Stařecká rezignace, ach, tohle už není pro mne, světem ať se potloukají a jeho útrapy snášejí mladší, já se na ně podívám v televizi… byla by škoda takhle vyklidit pole. Neboť pohled starší, životní zkušeností naplněný, bývá ucelenější, naivit zbavený, a tím i pravdivější. Stojí za to pozorovat svět s odstupem zralého člověka, a možno-li, podat o něm svědectví. Je ho velmi třeba. Útrap, námah a protivenství se nebojme; jako deštivé počasí vždy vypadá nejhůř oknem vyhřátého bytu, venku si už nějak poradíme, i obavy ze složitostí cestování vrcholí den před odjezdem. Jakmile za sebou otočíme klíčem, učiníme první váhavé kroky po půdě navštívené země, už se obavy rozplývají, už jsme se octli ve své kůži, v kůži poutníka.

Poutníka, opakuji, ne cestovatele. Kdybych si sám směl navrhnout titul přiměřený k tomu, co cítím, pak… pocestný. Poutník po polednících a rovnoběžkách, blízkých i vzdálených. Poutník v pokoře Boží, která pozoruje, zaznamenává, někdy kritizuje, nesnaží se však vydávat spásné návody. Spíš poctivě pozorovat je třeba. Do hloubky, vyjdi co vyjdi. Zbavovat se předem vytvořených představ, o prefabrikovaných předsudcích nemluvě. Vypozorované jednotlivosti spojit v obecněji platný obraz, srovnat jej s předešlými zkušenostmi, zapojit do celkového názoru na život a svět. Do názoru stále se vyvíjejícího a stále se doplňujícího, nikdy však definitivního. Především však názoru vlastního. Je neštěstím této doby, že už znovu je vyžadován názor imperativně předepsaný, kritiku nesnášející, názor růžového lakování, pod nímž zaniká skutečnost světa. Je to velmi pestrá, různorodá skutečnost, do jednotné škatulky se nacpat nedající. K jejímu poznání se nejlépe hodí vlastní oči, vlastní smysly. Už kvůli tomu stojí za to vést život poutníka po rovnoběžkách. Dívat se. Analyzovat. Vydat svědectví.

Hannover, 4. června 2009

Z pravěku čundráctva aneb Jak se vandrovávalo za bolševika

Zpívej, ó lyro, o skutcích dávných, protože jak tak koukám, stal se ze mě dědek-pamětník. Jest pak úkolem dědků pamětníků přičinit se, aby zůstalo zachováno vědomí dějů, jejichž byli očitými svědky či dokonce přímými účastníky, neboť přítomná generace mívá sklon vykládat si je po svém a chybně, popřípadě se na ně vůbec vykašlat, netušíc, že byly předehrou jejího vlastního života. I ladím homérskou lyru a chci vyprávět o tom… nu, jak se vandrovávalo v zemích českých někdy od pozdních let čtyřicátých, kdy jsem začínal brát rozum a cit tuláka. Jakými obtížemi opředla svobodné vandrování léta padesátá, učinivše je počínáním pokoutním, o jaký kus svobody se nám, lidu čundráckému, nechtě přičinil bolševik, i jak se pomalu, ale přece jen, otvíral svět omezený posvátností jménem Státní Hranice a jaké byly naše první pokusy do něj proniknout.

Někdy v létě roku, tuším, sedmdesátého jsem vyšlapal se svým prvorozeným synkem na vrchol Sněžky. „Koukej,“ povídám mu, „tady za tím bílým patníkem s červenou čepičkou, to už je Polsko.“ Blížil se k němu téměř v posvátné hrůze. Poté nabral odvahy a obešel jej z druhé strany. „Tati,“ vyšpitl s očima navrch hlavy, „opravdu jsem teď v cizí zemi?“ Taková to, pane, bývala úcta, a nejen dětská.

Hranice. Pomyslná čára na mapě, nicméně však po dlouhá léta rozdělující svět na domov, jehož poznávání bylo za přesně vymezených okolností a ne bez výjimek povoleno, a na cizinu cizinoucí, o níž jen snít bylo podezřelé. Jednu přednost to uspořádání mělo: jelikož se mezi naši čundráckou touhu a širý svět postavila hradba nemožnosti, nabývali jsme zkušeností v domovských horách a lesích, dávajíce pozor, abychom se nepřiblížili k hranici, západní obzvláště, neboť to smrdělo malérem. I jiné kousky socialistické vlasti smrděly silně malérem, jak si vzpomínám a ještě připomenu. Když se však v omezující hradbě začaly dělat mezery, vyšli jsme jimi jako už relativně zkušení zálesáci, vědoucí, jak si má člověk v přírodě počínat, a čeho by se naopak dopustil jen opovrženíhodný paďour. Západní mládeži, jak jsem měl příležitost pozorovat, taková příprava chybívá; aniž se seznámila se základními pravidly lesní moudrosti, hned vyráží do kanadské, aljašské i jiné divočiny, z níž se vrací někdy s dlouhým nosem, jindy vůbec ne.

Zmínil jsem se však o malérech; i chci vzpomenout příhody, o níž jsem se dlouhá desítiletí nikomu nezmiňoval z obavy, abych nepopadl hrdlem katu. Bylo to takhle: vyšel jsem si s dvěma kamarády o Dušičkách roku 1951 na čundr do prostoru mezi Mnichovým Hradištěm a Ještědem. Třetí kamarád nás měl následovat a sejít se s námi na určeném místě. No dobře. Dospěli jsme po turistických značkách až k obci Mukařov, kdež se značení záhadně ztratilo. Avšak neklesavše na duchu jsme vzali mapu, určili azimut pochodu a vydali se napříč terénem k místu srazu. Po chvíli nám začalo být ledacos divné. Místo turistických značek se objevovaly šipky ke kótám a pozorovatelnám; pocit divnosti posílil, když se před námi vynořila řada plechových cedulí se zlověstným textem „Pozor! Chráněný prostor! Strážný střílí bez vyzvání!“ Což nám mohlo být varováním, ale nebylo, jelikož jsme byli kluci pitomí, osmnáctiletí. Nějak – že odbočuji - mi při té vzpomínce nechce souhlasit údaj, že člověk uvedeným věkem dosahuje dospělosti. Kamarád Dušan – dej mu Pámbu lehké spočinutí – si z cedulí ještě tropil kašpary, to mi je jedno, že tady střílejí bez vyznání, já jsem katolík. Inu jo. Další pás cedulí byl ještě zlověstnější: „Pozor! Ostré miny!“ stálo na nich. To už se nám začala maličko svírat prdelka, ale k ústupu nepřiměla. Z mapy vyplývala blízkost vybydlené sudetské vsi Jablonec, přes niž měl údajně jezdit autobus; z toho nám vyplynulo, že dostaneme-li se bez úhony na silnici, jsme nad vší pochybnost se veřejném prostoru a tím i z dosahu všelijakých střelců bez vyznání. To ovšem byl omyl.

Béřeme se ostražitě vpřed, když v tom… „Stůj! Stůj, nebo střelím!“ Málem že přískoky nás obklopila četa Československé lidové armády, kdosi mi zavázal oči páskou, a už nás kamsi strkali. Protože páska řádně nepřiléhala, podařilo se mi zahlédnout cvičák s hrazdami a papundeklovými panáky na strefování, ale chytrý jsem z toho nebyl. Abych to vyprávění neprotahoval: dlouho nás jacísi oficíři každého jednotlivě vyslýchali, na všechno možné se ptali, až asi přece jen došli k závěru, že nebudeme agenty kapitalistických rozvědek. Vyslýchající oficír mi s kamennou tváří předložil k podpisu lejstro, na němž stálo, že muknu-li někde o tom, co jsem ve vybydlené vsi Jablonci viděl i neviděl, bude to pokládáno za vyzrazení vojenského tajemství, kterýžto zločin se tresce smrtí. Nevrdloužu! Po nějakých telefonátech na vysoká a snad úplně nejvyšší armádní místa jsme byli předáni Veřejné bezpečnosti v městě Mimoni, kterýžto orgán od nás vybral po dvacetikoruně pokuty, a bylo tak říkaje po ptácích. Jen ta hrozba propadnutím hrdla mi ještě dlouho vrtala hlavou. Proč hned s takovým kalibrem na kluky čundráky?

Postupně mně docházely různé náznaky a chýry, jež jsem si pospojoval v poznání, že jsem se asi opravdu nacházel na pokraji záhuby. Ne rukou mistra kata, ale že mě nějaký trouba strážný mohl bez mrknutí oka zastřelit, jak vyhrožovala ta cedule. Chýry mluvily o tom, že socialistická vlast ve vojenském prostoru Jablonec provozuje výcvikové středisko pro příslušníky různých osvobozeneckých hnutí, co jich tábor míru rozsel po celém světě, čili jak bychom řekli dnes, pro teroristy. Ovšem teroristy pokrokové, předvoj lidstva. On si i dnes každý terorista myslí, že je něčeho předvojem. Tak, a tajemství je venku. Ještě že byl trest smrti zrušen, i když jeden nikdy neví. Nicméně, i tak se vandrovávalo za socialismu.

A nemusely to pokaždé být ostré miny, pásky na očích a lejstra s hrozbou trestu smrti. Stačilo jít po kraji silnice – autostop býval naším hlavním dopravním prostředkem – nějaký pomocník Veřejné bezpečnosti podal hlášení, přijeli esenbáci, a už to jelo: výslechy, hrabání v rancích, zabavování map a jiných zrádných předmětů, pátrání po kontaktech se zahraničními rozvědkami, čundráček mohl být rád, když se všechno odbylo během jednoho dne a trip nebyl nadobro zkažený. Mluví a píše se dnes o agentech StB, dobrovolných nebo z přinucení, ale tyhlety tisíce venkovských strejců a horlivých hošíků-pomocníčků, pozorujících, zda někdo neznámý nejde kolem a hned běžících s udáním… ty nikdo k ničemu nenutil, ti konali svou fízlovskou službu iniciativně a s potěšením. Aspoň hanba kdyby na ně dodatečně padla, aspoň ta hanba. Ale nezdá se. Ještě přejde nějaký rok a nikdo nebude vědět, kdo to byl pomocník Veřejné bezpečnosti, krysa špinavá, udavačská.

Když byla řeč o mapách: až do roku 1950 se v každém papírnictví prodávaly speciálky 1:75.000, jichž, jsa už tenkrát mapový nadšenec, jsem skoupil postupně celou síť od Chebu až po Zboj. Což bylo dobře, jelikož komunista hned poté prohlásil mapy za tajný materiál, jejž smějí vlastnit pouze ozbrojené a jiné takové složky. To víte, přijde do papírnictví diverzant, koupí si mapu, a hned ví, kde leží obec Praskolesy a kudy vede silnice z Tábora do Milevska. Když však není mapa k mání, jest diverzant ztracen. Tak se blbnulo v celém Táboře míru a pokroku.

Ale co jsem to… jo. Táhnu v létě roku 1950 s kamarádem Pavlem krajinou Žitného ostrova – už nevím, co nás do těch rovin lákalo – když vtom, v blízkosti obce Zlatná na Ostrove (dříve Csallóközaranyos), přihrčí žebřiňák. Na šejtroku sám soudruh předseda místního národního výboru, a hned, že „vandrovať sa nesmie, každý musí robiť“. S tím ponaučením ukázal za sebe na vůz, a že se pojede na Veřejnou bezpečnost. Prosím vás, dnes by se mu každý kluk vysmál, ukaž mi, troubo, nějaký průkaz opravňující k zadržení, a pak teprve říkej něco o Veřejné bezpečnosti. Ale my jsme se báli vzpouzet, neboť bolševik mohl všechno a Jáchymov potřeboval pracanty. Policajti byli celkem rozumní, ani mapy nám nezabavili, avšak v tu chvíli vtrhne na vachcimru náš již známý soudruh předseda, strkaje před sebou vyděšeného mužíka maďarské národnosti. „Tak,“ vychrlil ze sebe udýchaně… „teraz mi tento hovoril, že s týmito dvoma hovoril, a oni mu hovorili, že vraj utiekli z frontu!“ To už bylo i policajtům příliš. Z fronty… leda z Koreje, tam se to tou dobou řezalo. Ale na utíkání drobet daleko. „Tak čo, hovoril si s nima, alebo nie?“ „Ééé… nehovoril,“ dává mužík pracně dohromady svou slovenštinu, „len sa mi pozdávalo, že tak vyzerajú, ako by utiekli z frontu.“ No pravda, byli jsme dosti oškubaní po šesti nedělích prázdninového vandru, nemytí a nestříhaní, ve vlasech slámu z posledního noclehu někde ve stohu, přitom válka s jejími frontami teprve pět let vzdálená, to mohlo v prosté duši vyvolat všelijaké asociace. Pro tu chvíli všechno dopadlo dobře. Ale nemuselo. Každé ochomejtnutí kolem veřejné moci bylo hrou s ďáblem, nebo co horšího, s Jáchymovem.

Zato, když se nám zdařilo proniknout léčkami třídní bdělosti, zavřel se za námi les, vystoupali jsme do hor… tu jsme si užívali svobody, o jaké se dnešní mladé generaci ani nesní. Podívat se zvečera, nebude-li pršet, a natáhnout se pod smrček, hvězdnou oblohu nad hlavou. Velký měsíc prozařuje větvovím, noční vítr ovívá obličej, drobný život šramotí v spadaném listí, a teď… cupot měkkých tlapek, to proběhl kolem jezevec. Divné, trochu úzkostné tajemství jako by ulehlo na okolí; tu člověk zatuší, co mohli cítit a co uctívat naši pohanští předkové. Přírodu, jejíž pouze jedna, zjevná část je dostupná našemu chápání; druhá je ta, z níž k nám, jsme-li dost pokorní a tiší, doléhá zvonivé tušení nepoznatelna. Z něj mluví, šeptají, varují, radí živé stíny lesa, rusalky a skřítci, a snad i sama pohanská božstva, jež vypuzena ze zaniklých obětišť se uchýlila sem, kde je nespatří nikdo, leda vnimavý vandrovník, když leží ve spacím pytli a nemůže tou krásou a tím tajemstvím usnout. Taková byla naše svoboda, a je mi líto dnešního mladého člověka, že je nadán všemi občanskými a jinými právy, ale právo volného pohybu v přírodě mu bylo odňato.

Co zůstalo, není příroda, ale muzeum. Je dovoleno jím chodit a prohlížet si exponáty, pro větší názornost označené tabulkami, čemuž se pak říká „naučná stezka.“ Návštěvník z nich může zvědět latinské názvy rostlin a jiných přírodních jevů, jen hluboké vcítění do přírody muzeum poskytnout nemůže. Muzeem se proběhne, exponáty se s větším či menším zájmem prohlédnou, pak se jde domů do postele. Nebo na schůzi nějakého ekologického spolku, kde se o přírodě nad dýmajícími popelníky žvaní. A už ani ne o přírodě; je to termín příliš určující, místo nějž vešlo v užívání rozplizlejší „životní prostředí.“ Tak, tak. I seřazovací nádraží může být životním prostředím, i ucpaná dálnice, i hospoda, ta nejvíc. Nač vlastně potřebujeme nějakou přírodu. Nač potřebujeme něco, co je zakázáno. Zvířátka, stromečky, řeky a hory… podíváme se v televizi, a pohodlněji, bez trmácení.

Čítám o té dnešní mládeži, jaká je to spoušť, alkohol, drogy, násilí. Nevím, čemu se všichni diví. Nám převážnou část volného času a myšlenek naplňovala příroda; co ale zbývá mladému člověku, když mu ji zakázali? Co než poskakování v ječivých rytmech, život povrchní, odkoukaný z obrazovky? Mohlo by mi to být jedno, zestárl jsem už a svého jsem si užil. Měli jsme my všichni, trampové, vodáci, ilegální skauti, svou úžasnou, překypující svobodu v čase nesvobody. Komunista nás chtěli nás předělat ke své potřebě, ale my jsme mu utekli do hor. Škoda, že ten zážitek nemohu odkázat potomkům. Škoda, že jim je souzeno žít v těsném prostoru mezi městem a exponáty truchlivého muzea, jež je nabízeno místo živé, hovořící, tajemné přírody. Dal bych nevím co za to, kdybych ještě jednou směl spatřit řeku, nad ní osamělý stan, u něj partu mladých lidí, kteří dovedou sbírat z přírody drobty moudrosti. Protože, víte, zákazy bráníme bláznům, aby neuškodili sobě i jiným; ale není moudrosti bez svobody.

Což ale neznamenalo, že jsme přestali snít o světě za hraniční čárou a vytvářet si o něm své představy, někdy reálnější, jindy naivní. To už byla v provozu televize, i sledoval jsem na obrazovce, kterak se jacísi mládežníci máchají ve vlnách Černého moře, byvše tam vysláni už nevím pro jaké budovatelské zásluhy. Moře! Bulharsko! Jak jim nezávidět! I jal jsem se také kout plány, jak bych vycestoval za hranici všedních dnů, ledaže nemaje budovatelských zásluh, nezákonně. Psal se rok 1958 a slovo ilegalita ještě stále páchlo kriminálem, avšak jakožto činovník ilegálního skautského oddílu jsem byl na nějaké riziko zvyklý.

Tím časem jsem pracoval v hodnosti vrtného nádeníka v širším okolí Ostravy, kdež jsem si nejen namluvil holku, ale i získal řádku kamarádů. Dva z nich, jistého Vaška a jistého Helmuta, jsem zasvětil do tajného plánu: vystoupat pralesem až k místu, kde se stýká slovenská, polská a sovětská, dnes ukrajinská hranice. Tam budiž založen základní tábor, jako když se alpinisté chystají na Mount Everest, z nějž budeme konat výzvědné výpravy, zjišťovat, jak hranice je nebo není hlídaná, i jak bezpečné je pro náš záměr území za ní. Sehnal jsem si předválečnou mapu těch míst, na níž byly vyznačeny roztroušené vesnice i jedno městečko, ale tolik jsem věděl, že cíp Polska mezi karpatským hřebenem a řekou San, zvaný Bieszczady Zachodnie, je už od roku 1947 vylidněný a vesnice buď zbořené nebo prázdné. Sídlívalo tam obyvatelstvo rusínského kmene Lemků, které se dopustilo té neprozřetelnosti, že podporovalo oddíly Ukrajinské národní armády, jež tam ještě dva roky po válce vzdorovaly sovětským i polským vojskům, než se po malých hloučcích vydaly napříč Československem hledat záchranu na Západě. Říkalo se jim, ne bez opovržení, banderovci, a byl o bojích s nimi natočen jeden vysoce uvědomělý film. Lemkové se však zachránit útěkem nemohli, a komunistické Polsko jejich podporu ukrajinských nacionalistů odměnilo spálením vesnic a vysídlením do území, zabraných poraženému Německu. Tolik na vysvětlenou stavu, v jakém se nalézal kraj, do nějž jsme nasměrovali naši výpravu.

My jsme však neměli ani tolik na mysli poválečné události jako jistý vrchol v pohoří Bieszczad, nesoucí název Halicz. „V celém světě jsem neviděl nic velkolepějšího nad tu blbou Halič,“ praví Alexander von Humboldt ústy jednoročáka Marka, a my jakožto znalci příhod dobrého vojáka Švejka jsme byli dychtiví proniknout ke kopci, davšímu oné zemi své jméno. Plán byl rozvržen takto: pro první dva dny se usídlíme v základním táboře – rozkládal se přímo na státní hranici v podobě jednoho děravého stanu – odkud budou vždy dva vyrážet na obhlídku, kam až stačí v rámci jednoho dne proniknout a zase se vrátit, třetí pak zůstane v táboře, hlídat a péci pleskánky. Tato nouzová strava sestávala z mouky, vody a štipce soli, z čehož se uhnětlo řídké těsto a peklo v ešusu na oleji, jejž jsme za tím účelem měli v malé lahvičce s sebou. Třetí ráno vezmeme jedno tele – jestli ještě někdo ví, jak ten rakousko-uherský tlumok vypadal – abychom neměli moc krámů, kdyby se muselo zdrhat. Tele bude obsahovat pro každého jeden stanový dílec jakožto ochranu proti dešti a v noci na přikrytí, a zásobu pleskánků. Všechno ostatní se schová do úkrytu někde v křoví, a půjde se k zdolání hory Halicz, nad niž, jak známo, není nic velkolepějšího. Byl už říjen a noční teploty v těch výškách ze zrovna rekreační, ale usnesli jsme se pokaždé večer shrabat kupku listí a zavrtat se do něj. Inu, byli jsme ducha jak dobrodružného, tak i dosti otužilého.

V paměti mi utkvěl můj hlídací den, či spíše noc. Měl jsem tehdy svou životní příležitost potřást tlapkou medvědovi, kdyby býval projevil zájem. Naštěstí neprojevil. Vašek z Helmutem vyrazili ráno s úkolem dojít na vrch Kremenec, kde se stýkaly vzpomenuté již tři hranice, poté kus podél polsko-sovětského rozmezí až na horu Rawka Wielka a bezcestím jakéhosi údolí, jehož jméno jsem už zapomněl, zase zpátky. Sovětská hranice, jak si vzpomínám, byla vyznačena červeno-zeleně pruhovanými sloupy s plechovým emblémem vlasti Sovětů, jejž měl kamarád Vašek velké trhání uloupit a odnést si co trofej domů. Podařilo se mi přemluvit ho, aby vzhledem k možnosti prohledávání bezpečnostními orgány od toho úmyslu ustoupil. Hlídám tedy, peču pleskánky, je odpoledne, je večer, tma tmoucí, a kluci nikde. Pojala mě úzkost; byl jsem organizátor té akce a nadto z celé party nejstarší, z čehož mi vyplynul pocit zodpovědnosti. Kdyby se těm dvěma něco stalo, někam spadli, polámali si kosti… ani domyslet jsem nechtěl. Nic, zalezu do stanu a pokusím se své obavy zaspat, snad v té tmě zabloudili a přijdou s rozedněním. Ležím tak nějakou chvíli, když vtom… šoupavé kroky? Vystrčím hlavu zapínáním stanu – ahoj, kluci! Avšak nebyli to kluci, nýbrž záda jakási černá, obrovská - medvěd! Zvedl se na zadní, chvíli jako by si něco rozmýšlel – asi to potřesení tlapkou – načež zmizel v houští na slovenské straně. Za hodinu mě vzbudí výstřely – další kalamita? Ne, to se, sláva, přece jen vrátili kluci. Protloukli se noční divočinou, za zdroj světla jen fosforeskující trouchnivé dřevo. Někde cestou našli válečnou munici a nasypali ji do vyhasínajícího ohniště, majíce radost, jak pěkně to bouchá. Pak mi něco říkejte o dospělém, za sebe i osudy své země zodpovědném jedinci. Chtějí teď u nás v Německu snížit hranici volebního věku na šestnáct let, aby si i nedorostlíci svých občanských práv užili… co takhle od šesti? Hned se započetím školních povinností? Když povinnosti, tak také práva, ne? Nebo už, ať to stojí za to, od peřinky? Nějaké ušlechtilé zdůvodnění už bych si dokázal vymyslet sám. Ale vidíte, pořád odbočuji.

Výsledky průzkumu byly nicméně potěšující, žádná hraničářská kasárna, žádný ozbrojenec, ba ani živá duše nebyla spatřena, lidové Polsko opravdu vyčistilo kraj od lidské přítomnosti svědomitě. Hlavní část expedice pak proběhla v trvalém napětí a ke konci už také o hladu, neboť zásoba pleskánků měla své dno, ale bez obávaných setkání. Kdyby přece jen… oba kamarádi pocházeli z území, v němž se nikdy neví, kdo je Polák a kdo Čech, a mrskali jazykem po polsku dosti hbitě. Mně pak bylo doporučeno, abych se v kritické situaci stáhl dozadu a držel hubu. Ale nebylo toho zapotřebí. Jen cestou z Wielke Rawky do hlavního údolí jsme minuli plechovou tabuli, zvěstující zlověstně, že „Kto przekroczy granicę państwową, podlega karze“ už nevím, jestli utětí obou uší nebo uvržení do otroctví. Něco takového se proslýchalo: koho prý Poláci chytí na svém území bez řádných dokumentů, pošlou ho budovat rozstřílenou Warszawu. Leč přešli jsme kolem, dělajíce si v výhružné tabule všelijaké šoufky. Další kritické místo se nalézalo v údolí, kde mapa ukazovala horské městečko Ustrzyki Górne, tam bylo nevítané setkání nejpravděpodobnější. Ale ani Ustrzyki nestály na svém místě, jako vůbec nikde nic nestálo. Místo vesnic jen kopřivami a bzím zarostlá spáleniště, zarostlé stezky, prales šířící se zvolna do polí a luk, jedenáct let stačilo od vyhnání obyvatel, a už se všude rozkládá divočina jako na úsvitu věků. Fascinující pohled, ještě nikdy jsem se s takovým nesetkal. Ale také dost smutný. Výsledek druhé světové války, který nesmí být zpochybněn, jelikož by to odporovalo polským národním zájmům? Asi.

Neznatelný chodníček stoupá k horskému masivu, už dlouho po něm nikdo nešel. Skalnaté vrchy, nejvyšší Tarnica, kus dál také už Halicz, cíle je dosaženo, účel expedice splněn. Kdybychom měli nějakou vlajku, ale ne státní, spíš vandráckou, mohli bychom ji tady na paměť té slávy umístit. Nemaje jí aspoň si užíváme rozhledu, jejž nám nebude tak hned dopřán: napravo hradba hor, za ní ztracená Pokarpatská Rus, také takový výsledek druhé světové války, a vpředu, na východě, se v slunci lesknou meandry Sanu. Ta rovina za ním… to už je Ukrajina. Touha po širém světě se rozbušila na plné obrátky.

No, byla to dobrá výprava. Klukovina, dalo by se říci, ale úspěšná klukovina, v níž jsme si ověřili naše schopnosti i lecčemu se přiučili, orientaci v pustině bez cest například, která by nám mohla přijít vhod, kdybychom se jednou rozhodli proplížit se ne Bieszczadami, nýbrž Šumavou. Vedly se takové řeči. Ale všechno přišlo jinak.

Získal jsem během let v unikání komunistické bdělosti značnou praxi. To se třeba takhle někdy začátkem sedmdesátých let chystáme s mou nastávající zase někam na vodu – měla tím časem ještě kostru v pořádku, pádlovala dobře a ráda – i přemýšlím kam, aby to nebyl pořád tentýž výběr. Například Lužnice, matka českého vodáctví… ale sjíždí se vždycky jenom od Suchdola; co takhle to zkusit o kousek výš? Určující je, kam se dá poslat dráhou kanoe. Bylo by tady nádražíčko Nová Ves nad Lužnicí… proč vlastně ne? Co vím, zakázané hraniční pásmo s ostnatými dráty a bdělými samopalníky začíná až kousek dál. Vymyšleno, vykonáno. Kanoe došla v pořádku, i rozhlížím se, kudy by vedla cesta k řece, když vtom přikráčí péesácký četař jako Osud sám. A že prý co tady děláme a jak jsme se sem dostali, a že tu loďku okamžitě zase musíme naložit na vlak a vrátit se zpátky…

Pohled na ten zupácký ksicht ve mně vzbudil vzdorovitost. „Předně,“ povídám, „dostali jsme se sem vlakem a vlakem zase pojedeme zpátky. Ale jen když budeme chtít. Nemáte nás co vyhazovat, pole vaší působnosti začíná až tamhle,“ ukázal jsem směrem, kde mladá Lužnice přitéká z Rakous.

Již vícekráte se mi osvědčilo, že na rozkazovačné huby platí smělost. Strážce hranic se nejdřív zarazil, načež se začal vyjadřovat v tom smyslu, že neví, že nemá přesných instrukcí o tom, jak to chodí s bdělostí v pásmech ještě nezakázaných, a že musí zatelefonovat soudruhu veliteli. Jak zašel, popadli jsme loď každý za jeden konec a odhadnouce, kudy se nejspíš dostaneme k Lužnici, jsme vyběhli vrbovým houštím, bažinami a kopřivami, až se před námi, požahanými od kotníků po bradu, zaleskla hladina. Tak. A teď nás můžete honit.

Nevím s určitostí, jak by to dopadlo, kdybychom před příchodem soudruha velitele nestačili doběhnout k Lužnici, hodit na ni loď, do lodi rance a usilovně pádlovat po proudu k severu. Třeba bych zase slyšel nějaké – stůj, střelím…? Ale nestalo se. Dějiny zaznamenaly opět jedno drobné vítězství nad komunistickým Golemem, obrovským a hrozivým, avšak pitomým.

Nameděn úspěšným průnikem do polského vnitrozemí jsem začal spřádat plány podobné akce, jen velkorysejší a také se týkající jiného bratrského státu. Projít tím cípem Maďarska, co odděluje československou vlast od lidové republiky rumunské, na hranici mají být rozlehlé bažiny zvané Erdö, tamtudy by to mohlo jít nejlíp. Dál pak postupovat do rumunského vnitrozemí, kdež by konečným cílem byla hora Pietro?ul v pohoří Rodnei – až k ní totiž sahala stará rakousko-uherská mapa. Za účelem utajení by se šlo v přestrojení za rumunského zemědělce, v košili bez límce, na hlavě uválený klobouk, kosu přes rameno a na špagátě kozu. Koza by byla zdrojem obživy a kosou by se dalo ohnat, kdyby něco. O opáncích z kusu pneumatiky bylo ještě nutno porozmýšlet. Nemohl jsem ale nějak najít pro zmíněný projekt vhodné parťáky, samotnému se mi jít nechtělo, až se nakonec pohnuly dějiny k větší otevřenosti a do Rumunska bylo možno se vydat i bez kozy. Zcela bez háčků to také nebylo.

K podzimu roku 1978 jsem se vydal k témuž cíli, avšak legálně, v doprovodu své manželky, patnáctiletého synka a jednoho přítele z rozprášeného skautského oddílu. Hory Pietro?ul bylo s nějakým blouděním dosaženo, a teď kam dál. Nejvhodnější alternativou se zdálo být pohoří Calimani. Nástup byl jasný, z gara autobuzelor (hanebník, kdo by si při tom názvu myslel něco diskriminačního) neboli autobusového nádraží lázeňského místa Vatra Dornei. Dobře. Přijdeme, sedneme si… že je tady ale nějaké ticho, až to zaráží. Sedí tu s námi spousta lidí, rodiny s děcky, děcka by přece měla běhat, padat, brečet, vřeštět… nic. Koukám, všechna apaticky sedí, hlavičky opřené o maminku – do jednoho ožralá jako snop. Jest takový zvyk v některých zemích Páně, dát před cestou dítku napít kořalky, aby bylo hodné. Rád bych věděl, jestli to funguje i dnes, v členské zemi EU, ale to bych zase zabředl do politiky. U rumunských kořalek je vhodné se pozastavit. Zrovna den předem jsem byl v krámě nakoupit potravin – bylo to ještě v době, kdy Ceauçescovo Rumunsko nějaké mělo. Krám plný selek, každá nákupní košíček, v něm pro formu dva rohlíky a jinak už jen pět kilo cukru a krychli droždí. I nelze se divit ožralým dítkám na gara autobuzelor. Netřeba ale hned pokoutně pálit kořalku, i krám jich skýtá výběr, nejlevnější slibného názvu Rakiu de drojdie, láhev litrová, závěr korunkový. Koupím na zkoušku, a věru, osvědčila se. Utábořili jsme se totiž na koňské pastvině, jinak takhle pěkné místo, jen bylo nebezpečí, že nám v kůň noci prošlápne stan. Nu co; vezmu rakiu de drojdie a pěkně celý stan v okruhu pěti metrů obkropím. Žádný kůň se k němu neodvážil, jelikož je to zvíře moudré. Člověk už tak moudrý nebývá, i chtěl jsem vyzkoušet, za co jsem vydal těch dvacet lei. Otevřu, čichnu, děs obejde duši mou. Smrdí ten patok přiboudlinou strašlivě, ale Rumuni to taky pijí… nadechnu se zhluboka, naberu do úst a rychle zase mocným proudem vzduchu vydechnu, čímž část přiboudlin opustí ústní dutinu. Takhle by to snad při určité otrlosti dalo pít. Ale zůstanu raději u jedné zkoušky.

Avšak zpět k autobusovému nádraží. Který spoj by mohl směřovat do hor Calimani? Nikdo neví, nikdo rovného slova nepoví, jako by se něčeho bál, na jízdním řádu také nic… až konečně. Najde se přece jen, kdo nám poradí. Tamhleten autobus, ten tam jede. Informátor kouká trochu zešišata, no, uvidíme.

Jedeme hodinu, když v tom vstoupí do autobusu policajt. Kontroluje doklady, a když přijde k nám, ani žádné nechce vidět a hned ukazuje prstem ke dveřím. „Jos! Jos!“ (vysl. žos = ven). To se ví, jen moula by v takovém případě doznal, že se před cestou naučil trochu rumunsky, i sedím dál a takto konverzuji: „Co chceš, tajtrlíku? Mluv po lidsku. Já ti nerozumím.“ Tak to jde nějakou chvíli, synek se policajtovi za zády chechtá, autobus míjí kilometr za kilometrem, kolem se zvedají kopce, asi už to Calimani, strategie, zdá se, vychází. Až policajt přivleče babku – Ukrajinku. Hovoří svou mateřštinou, ale velmi výrazně, už je mi těžko dělat jako že nerozumím. Usneseme se s policajtem na kompromisu: autobus nás vysadí tady v té zatáčce, a když se bude vracet, vezme nás zase zpátky do Vatra Dornei.

Vřele souhlasíme, a jak stroj zmizí v ohybu cesty, popadneme ruksaky a mizíme pasteveckou stezkou do hor. Co je v Calimani tak tajného, že z něj udělali zakázaný prostor, to nevím; po náhorní planině jsou rozsázené jakési vrty, jakožto rozkulačený geolog bych soudil, že zde probíhá průzkum zlatého ložiska. Jestli je kvůli tomu nutno uzavřít celé pohoří… Ale komunistický režim miluje zakázaná pásma, a zřídí je, i když není proč. Přejdeme v pár dnech Calimani a sestupujeme do údolí, když vtom přes cestu šraňka, u šraňky vojenská hlídka. Oficír chce vidět pasy a náramně se diví, kdo nás pustil. Tak, soudruhu. Pustil, takový policajt jeden. Šlendrián, potrestat třeba.

Ale to je pořád ještě Rumunsko, stát socialistický. Čas však trhal oponou jako zběsilý, nadešel rok lidských tváří, klícka se pootevřela, a kdo ruce nohy měl, každý spěchal shlédnout zázraky Západu, o nichž se do té doby jen vyprávělo. Nejednoho tak uchválily, že se z cest už nevrátil. I já jsem měl, přiznávám se, takové trhání, ale zatím to z různých důvodů nešlo. Ještě jsem se v rámci obrodného procesu stačil podívat do Finska, jsa vždycky už platonickým milovníkem Severu, pak zámek znovu zacvakl. Nepustil jsem však tu zemi z hlavy, a když jsem se naučil zacházet s třídní bdělostí – jak jinak než pomocí obálčiček – vyrazil jsem na Sever znovu a obšírněji. Bohužel jen sám, moje choť nemohla, ale je vám to taková holka hodná a přejícná, že mě tam pustila.

Měl jsem svůj sen: protloukat se Finskem dál a dál k severu, autostopem nebo jak jinak to levně půjde, až dospěji do krajiny kouzel, do Laponska. Sen se mi vyplnil tak z půli, ale hlavně mi dal za uši: nemysli si, synáčku, že když jsi úspěšný zálesák v tom tvém Československu, osvědčí se tvá zkušenost i v laponské divočině. Haha!

Něco mě mohlo napadnout už cestou do Inari, laponské metropole. Ale nenapadlo, spíš jsem se nafoukl přezíravostí. V autobusu se mnou jede parta mladíků, zjevně také na cestě do divočiny. Ale jak! Ruksaky jakési plandavé, kam se hrabou na mou krosničku, a na nohou gumáky jako jézedáci. Kam v tomhle chcete dojít, blázni? To já, podívejte se: pohorky kožené, na míru v Popradu šité, tukem promazané, v takových se jako v bačkorách divočinou chodí. To jsem si dal! Jo, pejcha předchází pád, jak už babičky věděly.

Druhé poučení bylo pokud možno ještě fatálnější. „Budeš potřebovat něco opravdu účinného proti komárům,“ nabádali mě přátelé v Helsinkách. „Nedovedeš si představit, co jich v Laponsku touhle dobou je.“ Ale dovedu, myslel jsem si. Komáři… kdo byl jednou na Nežárce, tam, co se dvojí Stará řeka s Novou, můžeme mluvit o komárech. I s laponskými si nějak poradím, v nejhorším nějaký ten píchanec snesu. Vystoupím v Inari, to se ví, komár nikde žádný, jsou to změkčilci, tihle lidé na Západě, komářisko je píchne, a hned se vodičkami, mastičkami mažou. Krom toho nevím, ani jak se finsky řekne komár (už jsem se poučil: hyttinen), ani jak mastička, ach co, nějak bude. A věru, bylo. Ještě popojedu poštovním minibusem k samotě Nurkulahti, vylezu… ó hrůzo. Černý mrak se v povětří vznáší, bzučí, kdybys do něj čepicí hodil, chvilku po ní díra zůstane… a s komáry hmyzu jiného, bodavého, žravého, ovádi žlutí i černí, a všichni jako by si řekli – vidíte, bratři, toho českého pitomu? Repelentem cítit není… hurá na něj! Pozdě chápu, proč je Inari komárůprosté: protože je něčím postřikují. Provést postřik v celém Laponsku by bylo neekonomické, takže to teď schytám.

Zatím to ale není tak hrozné, cesta jde dál úzkými motorovými loďkami po řece Lemmenjoki, a vítr prudké jízdy komáry rozežene. Plavba končí u osamělé chaty - autiotupa se takovým ve Finsku říká, jsou prázdné, přijdeš, přespíš, nikdo groše nechce. Jenže zrovna teď prázdná není, chlapů jakýchsi se sešlo, prý zlatokopové. Kultahuuhtomo, zlatá rýžoviště, stojí na ceduli nad řekou. Průmyslová těžba se nevyplácí a také by asi nedostala povolení, ale ošuntělí samotáři ještě svou obživu ze zlatonosných písků vyrýžují. No nic. Zapálím oheň, hodně čmudivý, aby se komárům nechtělo, tak se dá přečkat noc, či spíš to rozptýlené pološero, kterému se tady tak říká. Jo, zapomněl jsem uvést, že proti komárům přece něco mám, moskytiéru, co mi ji půjčil, přesněji řečeno vnutil kamarád z naší staroskautské party, který také něco o laponské komáří pohromě slyšel. Lehnu si k ohni, hodím přes sebe moskytiéru a zkouším usnout. Zítra…

Plán jsem ukul takovýto: vydat se od zlatých rýžovišť zhruba k severozápadu, na řece Postijoki stojí další autiotupa, tam bych mohl přenocovat. Další den jít stále týmž směrem, přebrodit nebo přeplavat řeku Inarijoki, je v těch místech už blízko pramene, neměla by být moc široká. Na druhém břehu už je Norsko. Postupovat pak stejným způsobem dál, až bych ve čtyřech nebo v pěti dnech dosáhl osady Kautokeino, srdce norského Laponska. Tak krásně jsem si to sesumíroval. Jenomže, jenomže.

Vstanu ráno od vyhaslého ohniště… kruci, že je ale horko. Nevěděl jsem a nikdo mi nepověděl, že když se laponští bohové do toho dají, umějí vyprodukovat třicetistupňovou výheň jako fík, a to ne až někdy po poledni jako u nás, ale hned ráno. Slunce v létě nezapadá, jen se k jedenácté večer schýlí nad obzor a hned kolem druhé se zase roztopí naplno, vody jezer a řek se ohřejí během dne, nikdo by nevěřil, jaká může být vysoko nad polárním kruhem bezvadná koupačka… ale to mě zrovna teď moc neutěšuje. Přehodím si protikomáří síť, vypadám v ní jako bubák na pochodu, jenže komáři, potvory, síť podlezou. Musím na sebe navléknout bundu a kdejaký jiný textil, co ještě mám. Nějak je to všechno obráceně. Jaké vedro teprve musí být na severním pólu, myslím si nevraživě a potě se přeukrutně stoupám k náhorní plošině. Tam cesta opustí les a vítr rozežene komáry, aspoň v to doufám. Ještě minu poslední lidská obydlí, dvě chatrče kulovitého tvaru, jaké obývají přírodní národové v nejtemnější Africe. Zdejší chatrče jsou zbudovány z drnu a rašeliny, opodál se vrší dvě stejně vysoké hromady prázdných piksel od piva. Přírodním národem jsou dva osamělí zlatokopové, jeden zrovna stojí před svou boudou, jen v košili a s holým zadkem, vytřepávaje si cosi z kalhot. „Hyvää päivää,“ dám pozdravení. „Päivää, päivää“ odvětí kovkop nepřítomně, zíraje mimo mě někam v dál. Poslední lidská bytost na bůhví kolik dní… zatím mě u toho nic nenapadá.

Rozprostřela se přede mnou širá krajina, laponská tundra, jaká má být. Holé, ostrou trávou, borůvčím, klikvou a vřesem zarostlé sníženiny, skalnatá návrší, tu a tam hájek pokroucených bříz. Vyjmu mapu, určím azimut k chatě na Postijoki a vykročím, pořád jako ten bubák. Komáři otravovat nepřestali, v tom jsem se zmýlil.

I v ledačem jiném. Hned po pár krocích zapadnu do bažiny až nad kraj bot, i hrome. Už chápu, proč ti mládenci v autobusu měli gumáky jako jézedáci, taky bych je potřeboval. Měl jsem se líp podívat na mapu, Topografinen kartta 1:100.000, dal jsem za ni v Helsinkách hrůzu peněz. Bažiny, močály a slatiny všeho druhu jsou v ní zakresleny obzvlášť pečlivě: snadno schůdné neboli helppokulkuinen, obtížně schůdné čili vaikeakulkuinen, jakož i ylipääsemetön suo, bažiny naprosto neprůchodné až nebezpečné. Tam, kde jsem zapadal po kotníky, ukazuje mapa teprve okraj té helppokulkuinen, no nazdar. Ostatně suo: slovo to dalo jméno Finsku, Suomi, země bažin. Měl jsem to tušit. Nic, zatnout zuby a dál, stejně už mám nabráno do bot. Po dvou, třech stech metrech zjišťuji, že to nepůjde. Krásné, ručně na míru šité, tukem proti vlhkosti pečlivě promazané popradky se změnily v sežvaněný, houbovitý, rozpadnutím hrozící útvar. Snad by bylo lepší si boty pověsit kolem krku a jít bos, ale to bych si teprve neposloužil, bažina je samý kořen a samý ostrý výhonek odumřelého borůvčí, měl bych nohy jako Kristus pán na kříži. Ach božebožebože. Co teď?

Vzdát se ještě nechci; nezbývá než bažiny opatrně obcházet po skalnatých návrších a kolem březových háječků, slibujících sušší půdu. Jde to, nějaký průchod se najde skoro vždycky. Jenže ne podle určeného azimutu, pět kilometrů nachodím, než nechám jeden za sebou. Řeky Postijoki dosáhnu pozdě odpoledne v stavu naprostého vyčerpání a také ne v zamýšleném místě, minul jsem autiotupu o čtyři kilometry. Honem ze sebe smýt propocenost… voda v řece je pěkně teplá, ale než do ní skočím, myriády komárů mě málem zaživa sežerou. Ještě horší je jiný tělesný úkon, v literatuře decentně pomíjený, ale tady se něj stává martyrium. Jakživ bych si nepomyslel, jakého sebepřemáhání může být člověku třeba k prostému vykadění. Ó vy komáří bestie! K tomu někde v dáli zahřmělo… blíží se bouřka? To by v otevřené, jen sem tam nějakou břízkou chráněné tundře mohl být problém. Honem rozložím spací pytel, hodím do něj dva pomeranče a kus chleba, vlezu do něj, přetáhnu si přes hlavu moskytiéru a zbytek těla zakryji stanovým dílcem, kdyby začalo pršet. Sítí pozoruji komáry, jak se snaží, ale komár je takový vůl, že ho nenapadne připažit. Kdyby složil ta svá křidélka, prolezl by oky sítě jako nic, ale kdepak, pořád jimi musí třepat. Hřmění se přiblížilo a kapky houstnou, stanový dílec není z nejnovějších, konec spacáku, lokty a jiné vyčnívající části už jsou docela pěkně mokré. To mi ale není žádnou novinkou, takhle už jsem přečkal nocí nepočítaně, na vandrech pěších i vodáckých. Ani nevím a celodenní únava mě sklátí do spánku, bouřka nebouřka.

Probudím se zvláštním tichem. Je světlo, ale jiné než jakým prosvítá severská noc. Vystrčím hlavu ze spacáku… mlha. Hustá, bílá, nebyhná, obrysy skalek a zakrslých bříz z ní vystupují jako němá strašidla. To je… plně si uvědomuji, že jsem v koncích s rozumem i s ledačím jiným. Teď abych vstal, přebrodil Postijoki a pokračoval dál směr Kautokeino… jak? Zapadat do bažin, bloudit bez orientace mlhou, a Bůh nedopusť, abych si v nějaké díře nebo v spleti kořenů třeba jen vymkl kotník, když už ne zlomil nohu. Nevěřím moc na všelijaké Meresjevy, co se dokážou kilometry plazit s ustřelenýma nohama, však on i náš kanonýr Jabůrek… koule z děla mu utrhla ruce, nohy a v posledku i půlku těla, a on přece pořád stál a furt jen ládo- ládoval… armádní propagandisté jsou všichni stejní. Ke zlatokopeckým boudám bych se určitě nedoplazil, spíš bych zůstal ležet v bahně až do konce čtvrtohor, není naděje, že by někdo šel kolem a moje kosti našel. A když ne to, jak dlouho mi ještě vydrží boty? Sáhnu, jsou jako rozmáčený žvanec, něco se v nich zdá povolovat, co jestli se někde rozpadnou, tři dny chůze od nejbližšího stavění… to by bylo pěkné nadělení, ani domyslet nechci. Divočina je jiná, než jak jsem si ji maloval. Krásná. Ale strašlivá, nelítostná, omyly neodpouštějící. Pomalu složím spacák, celtu a ubírám se zpátky, zapuzuje pocit selhání. Mlha se trochu rozptýlila, už vidím na dobrých dvacet metrů, kolem téhle skalky jsem včera šel. Takže… prohra? Asi. Naštěstí už mi není dvacet a umím prohry přijímat, život mi jich nadělil dost. Ostatně najít cestu ke zlatokopeckým boudám také nemusí být snadné.

A našel jsem cestu, sláva, a s ní poučení. Nechodit příště sám do míst, kde nesprávný krok může znamenat funus bez poplatků. Nemyslet si, že když se vyznám v Jizerkách a ve Velké Fatře, platí moje zkušenost například i v Laponsku. Že výstroj, vhodná pro země české, v níž staletí lidské práce ponechala divočinu leda pomyslnou, se osvědčí i v nekonečných prostorách arktické tundry. Nešálit se přezíravostí; nedomýšlet si, že varující hlasy náležely bázlivcům a změkčilcům, avšak já všechno vydržím. A že největší volovina, jaké může dospělý člověk propadnout, je chtít sám sobě něco dokazovat. Kdo za něco stojí, nic si dokazovat nepotřebuje. A pravé selhání je neumět přijmout prohru.

Ale to jsem zpřeházel časovou posloupnost, protože laponskému dobrodružství předcházelo jiné, ne tak heroické, poučné však také dost. Psal se rok 1975 a cestování do západní ciziny bylo všechno jiné než snadné, ale už jsem měl v kapse složitě podplacený devizový příslib, načerno vyměněné dolary, výjezdní doložku i potvrzení o odevzdání vojenské knížky, výpis z trestního rejstříku a co tak ještě socialistická bdělost vyžadovala, k tomu vízum švédské i norské (Finové žádné nechtěli), teď ještě zbývalo si obstarat letenky. Komunista, šibal, krátce předtím drasticky zdražil lety do kapitalistické ciziny, ale do zemí socialismu nechal ceny na pokoji, toho se dalo využít. Let do Helsink by mě býval přišel na čtyři tisícovky, dvojnásobek to mého platu, avšak do města Leninova na pouhých sedm stovek. Těch třista nebo kolik kilometrů z Leningradu do Helsink už snadno dojedu vlakem. Ještě jsem si došel do banky pro osm rublů (tehdejší kurs 1:10), to bude stačit až až, vlastně jen za taxík z letiště na nádraží. Tak se jevila teorie.

Praxe se začínala zašmodrchávat hned po příletu. Přede mnou stojí ve frontě na odbavení ženština jakási, snad doklady v pořádku nemá, snad u ní orgánové cosi nedovoleného či dokonce zrádného našli, šacují, prohledávají, bumágy spisují, konce toho není. Sovětský lid, v pokoře cvičený, trpělivě čeká, ale mě, inostrance, čerti berou. Ještě aby mi tak vlak do Helsink ujel! Do odjezdu zbývá hodina… konečně orgánové bábu odbavili. Teď ještě štempl do pasu, čtyřdenní tranzitní povolení, a už vyletím před budovu letištní jako z praku vystřelený, skočím do taxíku – „Finskij vakzal! Bystro!“ Taxíkář pochopil, ztemnělým Leningradem se řítí – sám Nejvyšší sovět nechť mi poví, proč v městě Leninově nesvítí ani auta, ani lampy – před nádražím vyklopí, tady máš tři rubly, spasibo. Vtrhnu na peron… kde je, k čertu, ten vlak? Cedule azbucké, jména gorodů i děrevní všelijaká, jen Helsinki nikde. Nejlíp se zeptat nádražáka; i koukám, hledám, což, uniforem dost, čepice placaté, ale už mrknutím oka zjistím, že nádražáci to nebudou, spíš oficíři, jeden od ponorek, druhý třeba od raketových vojsk. Až tady… čepice taky placatá, ale tvář pod ní nevýbojná, slovanská, úsměv švejkovský, kravata nakřivo… nádražák. „Pažalsta,“ vyhrknu bez dechu, „kdě pójezd v Chelsinki?“ Usmál se ještě slovanštěji.

„Uže ujéchal!“

Tak. A jsem v… řekněme v háji zeleném. Už taky vím proč: nádražní orloj ukazuje o hodinu víc, než by podle mé jízdenky měl, letní čas zavedli v Sovětském svazu, a ta káča na Čedoku mi vystavila jízdenku podle zimního. Nic, vztekat se není nic platné, ani na káču v Čedoku, ani na Sovětský svaz, chladně uvážit třeba, co teď dál. Dvě konstanty jsou jisté: třiadvacet hodin do příštího odjezdu v Chelsinki, a zbývajících pět rublů v kapse. Nádražák mi radil, abych šel v gostinicu, ale takovou gostinicu nenajdu, aby nocleh pět rublíků stál. Platební karty, zbytečno dodávat, snad tou dobou měli imperialisté, ale na Vltavu ani na Něvu ten výdobytek ještě nedorazil. Což, rady bych si věděl: spací pytel v ranci mám, a noc je vlahá, letní. Někam do parku se na hřbet položit… ale takového parku není, aby v něm Lenin na podstavci nestál, jeden v předklonu někam prstem ukazuje, druhý, plášť rozevlátý, kamsi spěchá, s čepicí i jen tak plešatý… na trávníček se položím a v tu ránu milicioněr přikvačí, passporta pakazať přikáže, nakonec do ťurmy strčí, že jsem se pod Leninem válel. Na nádražní lavičce čas proklimbat? Ale plno je na lavičkách, i po zemi na novinách sovětský lid leží, vedle sebe co zavazadlo také něco v novinách zabaleného, špagátkem převázaného, víceúčelový je sovětský tisk. Dny a noci takhle polehává cestující veřejnost, než v pójezdu místo bude, v smradu a špíně, v loužích piva vylitého i v jiných tekutinách, stydno pomyslet. Ale u okénka pirohy prodávají a čaj, za šedesát kopěječek, tolik ještě z hubeného měšce uvolnit mohu. Pojím, čaje popiji, a snad rada přijde, snad osvícení.

A vida, přišlo. V kolejišti vlaky stojí, na cedulích názvy gorodů, ale čert aby věděl, kde leží, jestli za humny, nebo na Dálném východě. Ale tady – hleďme: Ladožskoje ozero. S tím si už poradím. Biletka zase nějaké kopěječky stojí, ale ne moc, k jezeru dojedu, stan někde v břízkách postavím, vyspím se a ještě si zítra krásně zaplavu, než k návratu čas bude. S úlevou do vagonu vlezu, rozhlížím se kam usednout, lavice dřevěné, u stropu modrá žárovečka bliká, a ožralů všude, jako by se na schůzce domluvili. Nu vot, je po půlnoci, ani u nás vlak flamendrák o moc líp nevypadá. A jede vlak flamendrák, otřásá se, jiskry kolem oken lítají, když vtom se figura jakási zvedne a nejistým krokem ke mně směřuje. Kalhoty si rukou přidržuje, bůhví kde o knoflíky přišla. „Ty Lotyš?“ chce vědět. Co odpovědět nevím: třeba chlap nemá Lotyše rád a bude se chtít prát. Ale za Čecha se hned prohlásit také neradno, každý inostraněc je podezřelý na Rusi, byť i z bratrského socialistického státu. Vypadá to na nesnáz. Tu se jiný mužský zvedne a už rovněji ke mně směřuje, ožralou fuguru odežene a kam že takhle pozdě jedu se vyptává. A já, jak jsem toho plný, s Ladožským ozerem i celou svou patálii jsem mu vylíčil, zvláštní, jak někdo už podle očí dovede vzbudit důvěru.

Rus hlavou pokyvuje, da, charašo, jen až prý na to Ladožskoje přijedu, abych se doleva nedal, tam že vojenský prostor jakýsi, po pěšině doprava mám jít, palatku na břehu postavit, vyspat se. No těbůh, pomyslím si, určitě to spletu, do vojenského prostoru vlezu a místo v palatce v ťurmě se octnu, a co pak, na vyslanectví volat, jestli to co platné bude… Vlak mezitím jede, můj nový známý do tmy ukazuje, tady v té děrevni že Lenin přítele měl, v téhle zase čaje, kvasu popil, v jiné u dobrého druha přespal… není místa po celé trati, kde by Lenin něco pozoruhodného neprovozoval. Ale vidím, že mu něco myslí hýbe; nakonec nechá Leninů a rozhodným hlasem zahovoří: „I čorta vam vaša palatka, čorta vam Ladožskoje, se mnou vystoupíte, u nás přespíte.“ To není nabídka k zahození; vystoupíme tedy, měsíc krásně svítí, lahodná noc, už zase se mi zdá, že bych k Rusovi na návštěvu nemusel, i tady mezi těmi břízkami bych se na hřbet položit mohl. Starý čundrák jsem, poprvé bych pod širákem nenocoval.

Ještě něco jiného mi hlavou táhne: „I u vas žěna?“ vyzvídám. Neboť vím, jak nadšené bývají české manželky, když ten jejich ve dvě v noci ožralý přitáhne a ještě si kamaráda přivede. „Da, žěna,“ dí Vjačeslav Ivanovič – teď už snad to jméno prozradit mohu – a dál mě neochvějně vede. Před námi chaloupka temná, dřevěná vyvstane, teď to přijde, říkám si.

A nepřišlo, nebo ne to, co jsem čekal. „Padažditě,“ hlesne Vjačeslav a na dveře zabuší. Na to znamení se v chaloupce rozsvítí, dveře se otevřou, žěna se na prahu zjeví. Mohutná, jako z dubu tesaná, jak sovětské ženy někdy bývají. Vjačeslav jí něco vykládá, čekám, jestli mi teď pekáč na hlavu přiletí, ale jsou sovětské ženy jinak vycvičené než nerudné Češky: úsměv se jí v tváři rozlije, a abych jen vstoupil, pohodlí si udělal, hned že zatopí, večeři připraví. A připravila: misku plechovou, nudlí plnou, po nichž se sice utlouci nemohu a hlad taky velký nemám teď v noci, ale urazit nechci. A zatopeno je, věru, kdybych už ve Finsku byl, jako v sauně bych se cítit mohl. Ještě děduška sivý po žebříčku z půdy sleze, něco mi pln vlídnosti povídá, ale snad ještě staroslověnsky hovoří, slova mu nerozumět. Co bych dál vyprávěl: pohostinnost, jaké jen ruská duše je schopná, když právě není schopná něčeho jiného.

A ráno už hospodyně snídani připravuje, tak, a Vjačeslav si ten den volno udělal, sám že mi Ladožskoje ukáže, a mnoho jiného k tomu. Za Velké vlastenecké se v tom okolí silně bojovalo, když fašista Leningrad oblehl, celý muzej památek z toho času je nablízku, pasmatrit nada. Ještě Vjačeslav k almárce přistoupí a cosi placatého z ní vyjme, divného, jako by od Tutanchamona z hrobky vytáhli, ale ono ne od Tutanchamona, jen rybička dobroučká, sušená. Zašoupne rybičku do náprsní kapsy jako noviny, a jestli prý piva seženeme, dáme si no nosu. Vroucně jsem se k Hospodinu pravoslavnému modlil, aby piva nebylo, a milosrdný je Hospodin, vyslyšel mě.

Tak jdeme, Vjačeslav ukazuje, tamhle že stál pětapadesátý regiment, tam zase dvacátý gardový… až vidím, že mu zase něco myslí hýbe. „Čorta muzej“, praví s náhlou rozhodností, beztak tam nic nemají, tri avtomaty i dva pulemjota, radši že spolu k ozeru pojecháme, zaplavu si, on počká, a pak mě do Leningrada na vakzal vyprovodí, kdyby něčeho třeba bylo. Něco asi tušil, ale nepověděl. Vůbec pozoruji, že milý Vjačeslav až jaksi nad sovětskou míru roztává; včera ještě byl samý Lenin a samá Velká vlastenecká, teď už spíš na načalstvo brble: o družbě žvaní, psi, ale kdyby člověk jen do Čech chtěl, přítele navštívit - naznačil jsem mu takovou alternativu, jak jsem byl vděčnosti plný - to že nepustí. Kdybych déle pobyl, snad by i tatíčka Brežněva, i celou sovětskou vlast proklel, dlouho ruské duši trvá, než se pootevře. Což by asi i dnes každý žurnalista vědět měl, když tak v Moskvě na ulici občany chytá, na mínění se vyptává, a co mu napovídají, jako pravdu pravdoucí do svých novin píše.

A krásné je Ladožskoje, věru, jako moře, druhého břehu nevidět. K tomu sladké moře, a čisté, v Leningradu prý jeho vodu jen tak, bez filtrů a jiných kejklů pijí. Dnes už, řekl bych, nepijí, ledacos jsem se o katastrofálním znečištění doslechl, ale tenkrát tomu tak bylo. Vlny vysoké, také jako v moři, radost se v nich pohoupat, jen bludné kameny ve dně číhají, palec si ukopneš, až to břinkne. To by tedy bylo Ladožskoje, a teď se domů pojede, k obědu, a pak na ten vakzal. Doma loučení veliké, a že psi na návštěvu nepustí, aspoň kartočku abych poslal.

„Co bych neposlal,“ povídám, „jen co ve Finsku nebo v Norsku budu, hned kartočku napíšu.“ Vjačeslav i žěna rukama nad hlavou mávají, málem se nekřižují, jen to ne, z Finska ne a z Norska už vůbec ne, teprve až domů přijedu, abych kartočky poslal. Čorti znajut, čeho se oba bojí, ještě ráno mi Vjačeslav vykládal, jak svobodná je sovětská vlast, a teď… Ale zato já abych příští léto ženu vzal a přijel, krásně je na Karelské šíji, dovolenou si uděláme, na ryby si vyrazíme. Nu, nebylo by mi to proti mysli. A teď už konec loučení, až mi kolem srdce divno je, opravdu, takových přátel abych pohledal. Přijedeme, jistě přijedeme.

Jak se octnu v Leningradu na vakzale, už hned jde zase všechno nakřivo. „Nu, biletky v Chelsinki jest,“ připouští soudružka za přepážkou, „no kdě u vas plackarta? Plackarty nada!“ A ke všem satanášům pravoslavným. Ničeho mi o plackartě neřekla káča v Čedoku, a teď s třemi a půl rublíky v kapse, už tuším, že zle bude. Tu se Vjačeslav sám k přepážce postaví. „Nu vot, davajtě plackartu!“ Dáma že plackarty není, ty že se v Inturistu vydávají. „I kdě Inturist?“ Prý v hotelu jednom, co hned proti křižníku Aurora stojí. „Vot pajďom,“ velí Vjačeslav a už mě ven strká. Ulicemi neznámými běžíme, doleva, doprava, ohradu jakousi přelézáme… tak že se jde ke křižníku Aurora? A jde; tamhle už slavný křižník u nábřeží stojí, a přes ulici hotel. V hotelu děžurnaja – krasavica. Žádná kazajka prošívaná, jak sovětské ženy nosí, kdepak, obleček krásný, buržoazní, a kolem hrdélka spanilého perliček šňůra. Dojem třeba udělat na kapitalisty, když se ubytovat přijdou. Na Vjačeslava už tolik ne: zhurta krasavici ramínkem zatřese - „Ty, děvočka, gdě Inturist?“ Děvočka, že v dvanáctém patře. Po schodech spěcháme, do Inturistu vtrhneme, a zase nic. Jiný Inturist to je, na druhém konci města, kde se plackarty vydávají.

Ó Bohorodice! Abych to zkrátil: kdyby Vjačeslava nebylo, ještě dnes by můj duch Lenin… pardon, Sankt Petěrburgem bloudil, žalostně kvílel a plackarty se dovolával. Do správného Inturistu mě dovedl, a že jsem kopějky za pirožek vydal, doplatí, co mi to tří rublů schází – tolik za plackartu chtějí – venku na ulici ještě i kvas z cisterny nalít dá, až se nakonec, co nám zbývá, bratrsky rozžehnáme. „Napíšeš?“ „Napíšu!“ A přijedeš? „Přijedu!“

A už vlak tmou supí, jako drak jede, teď Sestroreck – dříve Siestarsaari – minul, teď kolem Zelenogorsku – dříve Terijoki – spěchá, kdybych sem před Velkou vlasteneckou přišel, už bych za hranicí byl, třetinu země Finsku velký Stalin ukrouhl. Co mi do hlavy nejde… něco přes hodinu jedeme, a už jsme málem na polovině cesty; přitom jízdní řád něco o třinácti hodinách vypráví, co jich cesta v Chelsinki trvá. Asi se spletl, holoubek, co jízdní řád spisoval: místo tří hodin třináct napsal. To se stává na Rusi.

Ale veselo je v kupé, člověk ruský se mnou v Chelsinki jede, jména však finského: Lyytikainen nějaký. Příbuzní pozvali. Vůbec koukám, co lidstva má do tábora kapitalismu namířeno, pozvaných i nepozvaných, soudruhů i paniček, buržoazně se strojí, buržoazně koukají, jeden dokonce cosi o Stockholmu mele… záhada. Čím to, že jeden sovětský člověk bez bumážky ani z vesnice do vesnice nesmí, a druhý si po Stockolmech jezdí, přepychů za valuty nakupovat? Můj spolucestující se vyptává: kolik vodky s sebou do Finska vezu? Když uslyší že žádnou, málem ruce k nebesům vzpíná, kakojto durak, žádnou vodku neveze! To že on pět litrů má, dobře schovaných, aby Fin neobjevil. Vzácná je vodka ve Finsku, draho se platí, pět litrů náklady na celou cestu pokryje, a ještě děněg zbude, děněg kapitalistických. Ale pravda, pěti litrů nedovezl, pohostinná je ruská duše.

Vlak je lehátkový, i zalezu na palandu, trochu se prospat. Hned ale děžurnaja jako saň přilítne, ramenem zalomcuje. „Vstavajtě!“ Koukám co se děje, za okny nádraží, Vyborg stojí na ceduli. Za starších časů Viipuri, po Helsinkách největší finské město, než se ho Stalinovi zachtělo. Už chápu: hranice není daleko. Také že po peronu pohraničníci sem tam mašírují, do vlaku lezou, z vlaku ven, no uvidíme. Trhne sebou vlak, ale hned zase zastaví, noví soldáti nastupují, po střechách lezou, pod vagony baterkami svítí, narušitele hledají, kdyby do tábora kapitalismu uprchnut chtěl. I dveře našeho kupé rozrazí: dokumenty pakažitě, rance a kufry otevřte orgánům. I postel rozhrabují, cosi hledají, asiže tajně poschovávané finské marky a jinou buržoazní měnu, dobře vědí, že ji každý s sebou má. Nu, nejsem takový trouba, abych si valuty najít dal. Teď už mohu prozradit skrýš: vložky do bot jsem doma koupil, takové z lýka pletené, co se tou dobou u nás prodávaly. Pár týdnů jsem je v botách nosil, až se do hnědava zašpinily a pokud možno i věrohodně zasmrádly; poté jsem je po straně rozřízl a valuty vložil. Byla to spolehlivá metoda, nikdy mi čmuchalové penízky nevyčmuchali, a že se snažili.

Až nakonec ozbrojenci vystoupí a vlak se rozjede, sláva, máme to za sebou. A ono houby máme za sebou, vlak kilometřík ujede, a zase: soldáti tam, soldáti ven, běhání, dupání, vojáckého povykování… A zase kilometřík. A zase. Už vím, že se nespletl holoubek, co jízdní řád spisoval, snadno takhle za třináct hodin v Chelsinki dojecháme, ne-li za víc. K ránu se ještě jednou dveře otevřou a kdosi do kupé vstoupí: strejdánek takový, uniforma šedá, nesovětská. Chvíli loví v paměti. „Skolko vodky?“ Víc ho nezajímá, ani pasy ne. Jsme ve Finsku.

Doma jsem pak hned kartočku Vjačeslavovi poslal a ženě jeho, pak druhou, pak pismo azbukou napisal, co se děje, že neodpovídají… jako když dopisy do pece hážu. Bylo mi to divné; tolik přece o kontakt stáli. Už vidím, že z dovolené na Karelské šíji nic nebude. Proč? Až jsem člověka našel, sovětských mravů zkušeného.

„To máte tak,“ zamýšlel se. „On ten váš Rus dost riskoval, když vás pozval na noc k sobě do chalupy a ještě celý den vás vodil po okolí. To se totiž nesmí. Někdo ho s vámi viděl, běžel na milici, udal, kágébé si vašeho přítele předvolala a velmi důrazně mu doporučila, aby s vámi okamžitě přerušil všechny kontakty, jinak…“

„Jinak?“

„No, všelicos nepěkného. Rusko je Rusko, víte? Za cara jako za Brežněva. Byl to odvážný člověk, ten váš přítel, vzpomínejte na něj v dobrém.“

Vzpomínám, vzpomínám. A Rusko je pořád Rusko, i za Putina. Ale politika je nepoučitelná. No, dost už. Jak se mi pak ve Finsku vedlo, už nepatří do pravěku čundráctva, času zamřížovaného. Byl drsný ten život v reálném socialismu, otravné bylo uhýbání před jeho dráby, ponižující složité švindlování, když člověk chtěl povystrčit nos do svobodného světa, ale něco nám i dal. Zkušenost, již lidé na Západě nemají a jsou proto náchylní se chytat všelijakých pitomostí. Zkušenost, bez níž bych nenapsal tuto knížku.

(pokračování)