Květen 2010

Média a politika: rizika propojování

Karel Hvížďala

Chceme-li byť stručně vyhodnotit současný stav naší mediální krajiny a její rizika, nemůžeme se vyhnout nejprve stručnému pohledu do historie a poukázat na rozdíly vzniku novin ve staré Evropě a u nás.

Podle posledních studií Rudolfa Stöbera ze Svobodné univerzity v Berlíně nejstarší noviny tištěné na papíře vycházely jednou týdně od roku 1605 ve Strassbourgu (město bylo velkou křižovatkou důležitých obchodních cest, plné skladů) pod názvem Relation (vydavatel Johann Carolus) a od roku 1609 pod názvem Avízo ve Wolfenbüttelu (vydavatel Julius Adolph von Söhne), což je dnes Hamburk a kromě inzerce (přinášely seznamy zboží v městských či přístavních skladech) obsahovaly zprávy a černou kroniku, informace o tom jak jsou bezpečné cesty, kde se nejvíc přepadá a později i zprávy o událostech ve vzdálenějších městech. Tiskárny a redakce se zakládaly tedy podél důležitých obchodních cest.

Prvním větším místem, kde vycházelo více titulů, byly později Benátky, pak Amsterodam a o něco později převzal vedení Londýn. V roce 1780 se objevil na trhu Neue Zürcher Zeitung, který lze považovat za první prototyp moderního seriózního deníku, o osm let předběhl londýnské noviny The Times. Podle Elisabeth Eisensteinové z univerzity v Cambridge za rozvoj moderní žurnalistiky i etiky může převážně protestantský duch: „Protestantismus byl prvním hnutím svého druhu, ať už náboženského nebo světského, které využilo tisk k propagaci a agitaci proti zavedeným institucím.“ Moderní noviny jsou „mardata“, což je aramejsky vzpoura: pokud se média nebouří, zrazují své poslání a jsou jen státním věstníkem.

U nás jako první vycházely Schönfeldské císařské a královské pražské Noviny, jejichž nulté číslo vyšlo v tiskárně Jana Ferdinanda von Schönfelda na rohu Karlovy a Anenské ulice roku 1786, tedy v době kdy už vycházely v Zürichu šest let řádné noviny velmi podobné současnému formátu. Redaktorem našich novin byl učitel češtiny Václav Matěj Kramerius, který od roku 1789 pak vydával v Michalské ulici v domě U zlatého půlkola vlastní noviny pod názvem Pražské poštovské noviny, které byly v roce 1791 přejmenovány na Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny.

Jak už název napovídá, jejich poslání bylo rozdílné od novin zakládaných západněji od Čech: Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny se zaměřovaly hlavně na osvětu prostého lidu, národní emancipaci, sociálně-hygienické uvědomění a odstranění lidových pověr. Mezi jejich hlavní rubriky patřily úřední vyhlášky, oznámení, vojenské zahraniční i domácí zprávy, novinky z literatury a divadla. Zpočátku Kramerius čerpal zahraniční informace hlavně z Wiener Kölner Zeitung, teprve později si vytvořil vlastní síť korespondentů.

(Nepočítám Českého postyliona, který vycházel dvakrát týdně v úterý a v pátek, vydával ho od 1. dubna 1719 do roku 1772 rovněž v Praze knihkupec a tiskař Karl Franz Rosenmüller - který vydával tiskoviny hlavně v němčině, hebrejštině a teprve potom v češtině, protože tato tiskovina ještě neměla klasickou formu novin. Hlavní smysl Postyliona byl pouze jazykový: soustředil se na literární útvary, články neměly titulky a byly to převážně překlady z vídeňských novin).

Mluvíme-li ale o novinách, musím hovořit hned i o cenzuře, protože je skoro stejně stará jako knihtisk a pro kvalitu komunikace stejně důležitá: pouhých 42 let po Gutenbergově vynálezu ji zřídil v roce 1486 katolický arcibiskup mohučský ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve Velké Británii byla cenzura zrušena již v roce 1695 (v USA prvním dodatkem ústavy z roku 1789, který se však prosadil v praxi až od roku 1800) skončením platnosti licenčního zákona, Licencing Act (připomeňme, že ve Velké Británii k tomu došlo devadesát let po vydání prvních novin). U nás byla cenzura skutečně zrušena, po dvou několikaměsíčních pokusech v roce 1848 a 1968, poprvé až v roce 1989.

Item: Jen z těchto úvodních pár dat je možné si odvodit základní historické kořeny současného českého problému s médii. České noviny byly založeny prakticky o dvě stě let později, neměly informační, ale osvětový charakter: sloužily hlavně k obrození a cenzura tu byla zrušena o tři sta let později než ve Velké Británii a o dvě stě let později než ve Spojených státech. Rovněž přístup ke všem dokumentům pro všechny občany byl ve Švédsku uzákoněn již v roce 1776 a na rozdíl od nás, kde byl uzákoněn až v roce 1999, tedy rovněž o víc než dvě stě let později, se tam i dodržuje.

A připočteme-li k tomu skutečnost, že v XVIII. století byl pražský hrad prázdný (nebyl tu dvůr, tedy odběratelé, a proto tu nebyly ani velké sklady a přes Prahu nevedly obchodní cesty) a Karlova univerzita se od husitských dob nevzpamatovala, takže nemohla být centrem, kde by se pěstoval nezávislý duch, tedy vzpoura (proto tu neexistoval esej jako forma tříbeného kritického diskursu, který v té době zažíval velkou éru hlavně ve Velké Británii), dotýkáme se nejspíš podstaty naší uskříplosti. Naopak zostřená cenzura na našem území přivedla málem koncem XVIII. století Matěje Krameria ke krachu. Proto život bez cenzury, který v důsledku znamená rozvoj morálně-legální autority jedinců a vznik tzv. segmentovaného pluralismusu představuje na našem území po roce 1989 zcela novou a v důsledku složitou skutečnost.

Ve staré Evropě tomu bylo jinak, tam zejména v období reformace spočívala hlavní funkce tištěných médií v obhajobě politických názorů, tedy pokládala základy diskursu. Proto se noviny na počátku XIX. století v naší civilizaci staly hlavně nástrojem politického života.

Politický novinář podle Halliny a Manciniho byl publicista, který vnímal jako svou roli ovlivňování veřejného mínění ve jménu určité politické frakce, nebo tématu, a noviny byly v mnoha případech zakládány z iniciativy politických stran nebo politických aktérů, případně jimi byly podporovány. Na konci XIX. století, kdy byla artikulována tzv. liberální teorie tisku, která kromě informační role poprvé hovořila i o kontrolní roli médií, se začal formovat nový typ žurnalistiky, který vnímal novináře jako neutrální arbitry politické komunikace. Tehdy se zrodil slogan, že novinařina je samoúčel, to znamená, že nikomu neslouží.

Souběžně ve stejné době se zrodil i komerční tisk, což bylo zase způsobeno vynálezem rotačky a nástupem obchodních domů, které potřebovaly inzerovat masové zboží. Inzerce, z které plynul hlavní příjem, zlevnila noviny: tak se zrodil bulvár či v USA penny press či yellow press. Ten plnil v různých zemích různé sociální funkce, ale hlavně majitelům přinášel zisk. Tehdy se zase zrodil slogan, že noviny jsou tiskárna na peníze.

V druhé půlce XX. století se prestižní média většinou ve staré Evropě dala rozdělit na tři skupiny podle základní politické orientace a naopak stranické tiskoviny většinou zanikly. Toto dělení platí více méně dodnes. V sousedním Rakousku zůstal liberální Der Standard a Die Presse byla či je blízká lidovcům. V Německu Frankfurter Allgemeine Zeitung je napravo od středu, Süddeutsche Zeitung nalevo od středu, ještě více nalevo je Frankfurter Rundschau a ještě více napravo Die Welt. Ve Francii je vpravo Le Figaro, vlevo od středu Le Monde a někde uprostřed Liberation. V Itálii je uprostřed Corierre dela Sera, La Stampa představuje levý střed a La Repubblica je považována za liberální levicový deník. Ve Velké Británii je vlevo od středu The Guardian a vpravo Daily Telegraph a tak bychom mohli pokračovat.

Páteř těchto hlavních novin, které jsem zmínil, tvoří komentáře a analýzy a dalším jejich rozpoznávacím znakem je striktní oddělení komentářů od zpravodajství. Řada z těchto novin začíná s hlavními komentáři na první straně a pokračuje s nimi na dalších hlavních stránkách, a tím se rovněž tyto noviny liší od našich novin: komentáře a analýzy tam mají navíc velmi často mnohem větší rozsah.

U nás tištěná média v období obou totalitních systémů, tedy národně socialistického a internacionálně socialistického, s krátkými pauzami v letech 1946 a 1947 a 1968 sloužily od roku 1939 až do roku 1989 pouze jedné moci: diskuse nebyla připuštěna, nebo se týkala jen okrajových banalit. Zvláště za druhé světové války se zřetelně vyjevilo jak velkou moc má rozhlas: zneužil ho k propagandě jak Goebbels, tak Stalin. Proto ve staré Evropě po vzoru BBC, která byla změněna v roce 1927 z company na corporation, aby nepodléhala původně jen komerčním tlakům a šířila tzv. vysokou kulturu a později, aby nepodléhala i politickému lobbingu, byl po válce tento systém, který byl nazván jako veřejnoprávní, nejprve převzalo Německo a později byl zaveden i v dalších zemích, a to nejen pro rozhlas, ale i pro televize: naposled po roce 1989 pronikl i do střední Evropy.

Tento model má řadu modifikací: tzv. vládní systém, který funguje v Řecku, Portugalsku a Španělsku, profesní, který jako ve Velké Británii rigidně odděluje politiku od vysílací stanice, parlamentní, kde řada ředitelů je jmenována podle proporčního zastoupení, jako třeba v Itálii a do jisté míry, i když skrytěji, i v sousedním Rakousku a pak tzv. občansko-korporativní, který funguje v Německu, kde se na řízení podílejí společně s politickými stranami sociálně relevantní skupiny podle klíče, který určuje zákon: schvalování radních Bundestagem je jen formální. Tento model, ale bohužel nedokonale, jsme převzali my, protože do rad ČT a ČRo jsou voleni radní parlamentem na základě politických dohod, poplatky určuje rovněž parlament a ředitele i radní jsou odvolatelní politiky a ne soudem jako v Německu.

Navíc se tu falešně tvrdí, že veřejnoprávní model je divný bastard (kočkopes), ač jde o velmi zřetelný systém, jako vše co přichází z Velké Británie: Název veřejnoprávní znamená, že veřejnost si takové instituce platí pomocí přímé daně, koncesionářského poplatku a rozsah veřejné služby jí předepisuje právo, tedy zákon.

Hlavní důvod tohoto uspořádání vysílacích institucí ale spočívá ve dvou rovinách: zaprvé politické strany nikdy nezastupují všechny segmenty společnosti, a proto by neměly ovládat vysílače, které jsou určené pro celý veřejný prostor.

Zadruhé jen veřejnoprávní instituce a prestižní noviny jsou schopné vytvářet tzv. sjednodující prostředí, které překládá ptydepe politiků do přirozeného jazyka, blemblem jazyk PR agentur, emocionální ejakuláty bulváru a na druhé straně i odborné jazyky do přirozeného jazyky s přiměřeným zjednodušením. Jen tam, kde veřejnoprávní média a prestižní noviny řádně fungují, vzniká skutečně veřejné mínění a zmenšuje se na minimum prostor pro manipulaci s občanem. Čtenář tam totiž ví, že mediální konstrukci z jednoho média musí konfrontovat s mediální konstrukcí dalších médií a nakonec se svou zkušeností, a teprve na základě této namáhavé komparace si utváří svůj vlastní názor. Tuto zkušenost náš čtenář a posluchač médií v druhé půlce XX. století neměl možnost učinit, a proto je i po dvacet letech stále trochu dezorientovaný.

Problém současné české mediální krajiny, kromě již zmíněných odlišností historických, je možné vidět ještě ve dvou skutečnostech: zaprvé v tom, že k proměně naší mediální krajiny došlo skoro současně s proměnou vztahu majitelů médií ke svému podnikání v celé naší civilizaci: Vydavatelé a majitelé stanic se vyvázaly z kulturního provozu (protože jim to proměněná hierarchie hodnot ve společnosti dovolovala: prestiž majitelů se již přestala odvíjet od prestiže listu, ale od toho, co médium vydělalo) a začali se dívat na svou činnost pouze jako obchodníci: soustředili se jen na maximalizaci zisku. Jenže tam, kde nestačila vzniknout ještě řádná sociální stratifikace společnosti, jejíž střední vrstvy by si udržely prestižní noviny, média rychle ztrácela kvalitu, aby oslovovala co nejširší cílovou skupinu. Tato proměna má za následek, že naše mediální krajina je neúplná, a to je ta druhá nebezpečná skutečnost či to největší riziko současného stavu médií: chybí tu prestižní deníky i doopravdická veřejnoprávní média. Všechny deníky, a od května 2009 to již platí i o Hospodářských novinách, se změnily na popnoviny a veřejnoprávní média nedodržují standardy severských evropských zemí. Ukazuje se, že Macht i Markt deformují přirozenou mediální krajinu velmi podobně.

Mediální filozofové při rozlišování úrovně tiskovin či médií vůbec zkoumají tzv. symetrii odlišného, tedy vztah mezi virtuálními a reálnými konstrukcemi, ale pozor ne mezi realitou a virtualitou. V médiích jde vždy o konstrukci, kterou si čtenář či divák – jak jsem již říkal, opakuji to schválně - musí porovnávat s jinými konstrukcemi a svou zkušeností a na základě toho si učinit svůj vlastní názor. V prestižních médií převažují do značné míry konstrukce reálné, u popnovin je spíše poměr 1 : 1 a v bulvárních médiích převažují virtuální a irelevantní konstrukce.

Vzhledem k tomu, že se obecně ve staré Evropě považují veřejnoprávní média hlavně kvůli kontrolní roli za jeden z pilířů demokracie (proto se hovoří o médiích jako o čtvrté mocnosti), je naše mladá a velmi křehká demokracie kvůli neexistenci řádně fungujících veřejnoprávních médií i mediální negramotnosti ohrožena. Naše občany jsme nenaučili média rozlišovat a tvořit si vlastní názor, snadno věří tomu, co je v médiích.

A protože prožíváme již třetí rok hospodářskou krizi, která je spojena i s kulturní krizí a krizí politických systémů (v řadě zemí se rozpadají masové strany, výsledky voleb jsou patové a těžko se tvoří koalice) média jsou čím dál tím slabší: Vydavatelé či veřejnoprávní korporace musí enormně šetřit: zbavují se drahých a zkušených novinářů, zmenšují rozsahy novin a politici hlavně zřejmě z nervozity vyvíjejí čím dál tím větší tlaky na veřejnoprávní média, a to nejen u nás a ve střední Evropě.

Nejlépe to dokazuje neprodloužení smlouvy pro šéfredaktora druhého německého veřejnoprávního kanálu ZDF Nikolause Brendera, který je od začátku března na volné noze. Proslavil se fundovanými rozhovory s kancléři Schröderem a Merkelovou. Neprodloužení smlouvy s panem Brenderem si vynutila ve správní radě – to je něco jiného než Rada ZDF nebo Rada ČT – strana CDU a paní kancléřka Merkelová. Brender tvrdí, že pro veřejnoprávního novináře je nejdůležitější distanc vůči všem ideologiím, a proto uplatňoval striktní pravidlo nikdy nejednat s politiky o svém postavení. Toto pravidlo ale v Německu řada důležitých lidí ctí, a proto celá věc s velkou pravděpodobností díky tlaku některých politiků poputuje k ústavnímu soudu.

U nás je situace jiná: po dvaceti letech je demokracie v České republice víc ohrožená jak nezájmem občanů, tak i politiků o fungování naší mediální krajiny. Občané mají jiné starosti, jejich angažovanost je ještě ve srovnání se starou Evropou malá a politikům současný stav vyhovuje. Navíc za situace, kdy volby jsou čím dál víc záležitostí peněz a marketingových agentur než řádných politických programů, na důležitosti nabývá dělba moci, v níž nezávislá a prestižní média mají nezastupitelnou roli. Kromě moci parlamentní a výkonné by měly existovat zcela svobodné mocnosti justiční a mediální. Obě nyní mají ale v České republice se svou svobodou velké problémy: vzpomeňme si na výrok místopředsedy Nejvyššího soudu Kučery: Je ohrožena vláda, nestrannost justice musí jít stranou. Pokud se tento stav nezmění, existuje velké nebezpečí mutace politické struktury v nějaký druh autokracie.

A protože krize, zdá se, neodeznívá: dne 24. února 2010 americká mediální společnost Central Media Enterprises (CME), která u nás vlastní Novu, ohlásila propad zisku ve čtvrtém čtvrtletí 2009 o 45 procent a skoro stejný den americký federální úřad pro pojištění vkladů zveřejnil údaj, že hrozí v USA krach dalším 702 bankám, můžeme čekat v médiích další úsporná opatření. Na počátku roku například Le Monde ohlásil propouštění několika desítek novinářů, mezi nimi je i velmi kompetentní komentátor Daniel Vernet. Rovněž Liberation se potácí nad propastí, což vede ke snižování kvality listu a k tomu že šíři záběru nahrazuje ideologickou útočností. Kdyby došlo skutečně k dalším bankovním krachům, nikdo neví, jak to naši civilizaci a tudíž i média promění. Rizika se neustále zvětšují. A naše největší riziko spočívá v tom, že tento stav kvůli neexistenci prestižních novin a řádných veřejnoprávních médií ignorujeme.

(Předneseno na konferenci Institutu pro media Metropolitní univerzity Praha s názvem Politika, komunikace, média dne 5. března 2010.)