Květen 2010

Hrad šíří nepravdy

Tomáš Krystlík

Poradce prezidenta ČR Michal Petřík si klade v titulu svého příspěvku (www.blisty.cz/2010/4/2/art51890.html) otázku: „Bylo poválečné Československo srovnatelné s nacistickým Německem?“ Odpověď na ni zní: Ano, a velmi. [Tomáš Krystlík: Zamlčené dějiny. Beta Books, Alfa Nakladatelství, s. r. o., Praha 2008; Kaplan, Karel: Poválečné Československo. Československo 1945–1948. Národy a hranice, národní politika. München 1985]

Poválečné vyhánění neslovanských spoluobčanů z ČSR definici genocidy splňuje, ne že ne. Genocida (např. podle francouzského zákoníku) je „realizace odsouhlaseného plánu, který směřuje k částečnému nebo plnému vyhlazení národní, etnické, rasové, náboženské nebo skupiny stanovené podle nějakého jiného svévolného kritéria.“ [Courtois, Stéphane: Die Verbrechen des Kommunismus. In: Courtois, Stéphane, Werth, Nicolas, Panné, Jean-Louis, Paczkowski, Andrzej, Bartošek Karel, Margolin, Jean-Louis: Das Schwarzbuch des Kommunismus. Unterdrückung, Verbrechen und Terror. Piper, München, Zürich 1998] První nepravda poradce prezidenta ČR. Nebo Michala Petříka coby soukromé osoby nemající s prezidentem nic společného?

Terminus technicus postupimská dohoda je nonsens, neb žádná neexistuje. Výsledkem Konference v Berlíně, jak zněl oficiální název, byl pouze protokol a zpráva, v nichž se shodně pravilo: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a UZNÁVAJÍ, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva...“, což nemá povahu mezinárodní smlouvy (dohody). [Churaň, Milan: Postupim a Československo. Mýtus a skutečnost. Libri, Praha 2006] Druhá nepravda.

Sudetoněmecký majetek nebyl započítán na margo reparací. Češi toho docílili po enormním úsilí, protože jinak by ČSR hrozilo, že by nedostala nic nebo by musela za Německo hradit reparační nároky. [Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein“ Tschechoslowakische Deutschlandpolitik. Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001] Opak, neshodující se s fakty, ale tvrdí pan poradce Petřík.

ČSR byla uhrazena většina přiznaných reparací z konference v Paříži koncem roku 1945. V reparační kategorii B obdržela ČSR z 18 států místo 4,57 % z celku jen 4,23 %, tedy 93 % slíbeného podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 %, tedy 65 % slíbeného podílu. [Kučera, Jaroslav: „Der Hai wird nie wieder so stark sein“ Tschechoslowakische Deutschlandpolitik. Hannah-Arendt-Institut für Totalitarismusforschung, Dresden 2001; Tomáš Krystlík: Zamlčené dějiny. Beta Books, Alfa Nakladatelství, s. r. o., Praha 2008] Poradce prezidenta republiky ale tvrdí opak.

Tzv. Ausgleich (vyrovnání za majetek zanechaný v ČSR) a započtení příspěvků na důchodové zabezpečení z let odpracovaných v ČSR byly německou spolkovou vládou zaplaceny zástupně za československý stát. [www.sudeten.de a websites státní správy BRD] Pátá nepravda přicházející z Hradu.

Česká strana vyjádřila své politování nad poválečným českým terorem pouze pro účely podepsání Česko-německé deklarace. Jinak by deklarace nebyla podepsána. Omluvit se bývalým spoluobčanům, kromě Lva Prchaly, se dodnes neodvážil žádný český politik. [Kalvoda, Josef: Z bojů o zítřek. Moravia Publishing Inc, díl 1 až 3, Toronto 1995, 1996, Dílo, 1998] Havel se sice omluvil, ale kvůli své touze se znovu stát prezidentem svou omluvu odvolal. Šestá nepravda.

Vysídlení sudetští Němci nezavinili rozpoutání druhé světové války. Sedmá nepravda v článku Michala Petříka. [Válka vznikla až po téměř roce po odstoupení československých území Německu. Poznámka autora tohoto textu: Poněkud rušivé uvádění pramenů v časopiseckém článku je na výslovné přání pana Čulíka.]

Jelikož prezident republiky se nedistancoval od nepravd šířených svým poradcem, je každý oprávněn se domnívat, že jsou to i jeho názory. Představa je to hrozná, protože kdo jiný by měl mít v tom větší jasno než činitel ústavní? Nebo i jinak. Když má takové názory Hrad, jaképak představy o tom má asi prostý lid? Lépe nevědět. Je s takovým množstvím mylných názorů prezident vůbec schopen vykonávat svou funkci?

Bylo poválečné Československo srovnatelné s nacistickým Německem?

Michal Petřík

„Kdysi, to Němci válčili, zatímco Židé obchodovali. A dnes? Je to jen naopak: Němci obchodují… a Židé válčí.“ Povrchní? Trapné? Nebo něco ještě mnohem horšího? Jistě, ze všeho trochu, ale hlavně hodně vypovídající o celkové úrovni těch, kteří to šíří v představě, že by to mohlo být vtipné nebo výstižné. Právě toto se mi ale bohužel vybavilo, když jsem četl v článku Bohumila Doležala (MFD, 24. 3. 2010, „K porozumění mezi Čechy a Němci je daleko,“) následující srovnání „Němci chtěli Čechy zčásti poněmčit, zčásti vystěhovat, zčásti zlikvidovat. Češi chtěli své německé spoluobčany po válce zčásti vystěhovat, zčásti počeštit a zčásti zlikvidovat, a taky to udělali.“ (IDnes uveřejnila pouze prvních pět řádek tohoto textu jako repliku na Doležalův článek. Britské listy ho přirozeně publikují celý. Michal Petřík je poradce prezidenta ČR Václava Klause.)

Bohumil Doležal nepochybně patří k lidem, kteří svou schopností kritického myšlení dokáží obohatit českou politickou diskusi. Ti, kteří jeho texty čtou, vědí, co mám na mysli. Tím více ale překvapí podobné paušalizace, zjednodušení a zkratky, nad kterými zůstává rozum stát. Mělo snad jít o originálně nové kolektivní srovnání Němců a Čechů? Nebo chtěl snad autor tvrdit, že bylo nacistické Německo a poválečné Československo přibližně srovnatelnými nositeli a vykonavateli genocidních praktik?

Svůj text napsal B. Doležal jako reakci na rozhovor s prezidentkou Svazu vyhnanců Erikou Steinbachovou, který vysílal Radiožurnál 11. března 2010. Nejen on, ale až dosud nikdo z těch, kteří se těmito tématy obvykle zabývají, však nekomentoval to její tvrzení, že „když už si tenhle dokument (Postupimskou dohodu) vezmeme coby alibi, tak se v textu píše o "vysídlení humánním způsobem." Už vyvlastnění majetku bez nároku na náhradu nezní moc humánně.“

Na takové námitky musí být ale jednoznačně řečeno, že konfiskovaný majetek Němců vysídlených po válce z Československa byl z pohledu mezinárodního práva uznán a započítán jako záloha na poválečné reparace, na které mělo Československo právo, protože stálo na straně vítězů II. světové války. Navíc, Československu nebyla Německem nikdy uhrazena naprostá většina ostatních reparačních nároků uplatnitelných podle této takzvané pařížské reparační dohody z prosince roku 1945.

Dále, od roku 1952 byly v Německu přijímány zákony o takzvaném vyrovnávání břemen, které postiženým německým vysídlencům poskytly částečnou náhradu za jim konfiskovaný majetek, který museli zanechat mimo jiné i v Československu. Poválečný německý stát tím převzal odpovědnost za zmírnění asymetricky rozložených následků, které za politiku nacistického Německa a rozpoutání II. světové války nesli jen někteří, a to vysídlení Němci. Nemělo by být zapomenuto ani to, že česká strana opakovaně vyjádřila politování nad excesy a utrpením způsobených při vysidlování.

Česko-německé vztahy jsou dnes dobré a nemají zapotřebí, aby byly kýmkoliv zaměňovány za občas démonizované vztahy Čechů a po válce od nás vysídlených Němců a případně těch, kteří tvrdí, že hovoří jejich jménem.