Květen 2010

O slušných Cikánech aneb Co pořád chtějí?

Tomáš Pecina

Problémy, které má Česká republika v soužití majoritní populace s romským ethnikem, nejsou v kontextu východní Evropy ničím výjimečným; výjimečnosti jim dodává toliko fakt, že se tato země jakýmsi historickým omylem dostala do Evropské unie (kam zjevně nepatří), a tedy co činí Čech Romovi, činí zároveň jeden evropský občan druhému.

Příčiny potíží jsou známy a je zbytečné, abych je dlouze popisoval, raději se chci pokusit o hledání historické paralely mezi současným latentním ethnickým konfliktem a obdobnými problémy, které měli Češi s jinými ethniky v minulosti.

V prvé řadě se nabízí srovnání se stýkáním a potýkáním Čechů s Němci. Ačkoli je postavení českých Romů a českých Němců obtížně porovnatelné, v obou případech se objevuje důležitý společný znak: přesvědčení rozhodující části majoritní populace, že právo nečeských obyvatel žít na území českého státu je nesamozřejmé, odvozené od vůle Čechů a historicky podmíněné.

Před časem mi jeden z mých známých, jinak poměrně vzdělaný a sečtělý člověk, zcela vážně tvrdil, že byla-li sudetským Němcům udělena českým panovníkem výsada pobytu, je v pořádku, že porušení této výsady neloyalitou a afinitou k hitlerovskému Německu bylo potrestáno jejím odnětím – rozuměj odsunem. Představa zajisté bytostně nedemokratická a anachronická, přesto, přiznejme si, mezi Čechy spíše typická než výjimečná.

To má logický důsledek: Češi si uvědomují, že Romové – stejně jako kdysi sudetští Němci – jsou českými občany, avšak jejich občanství chápou jako imanentně druhořadé, méně hodnotné než občanství ethnického Čecha. Neslyšeli jsme tohle už někdy? Ano, přesně tak: obdobný koncept byl uplatňován Německem v podobě Reichsangehörigkeit, jíž dosáhnout mohl pouze ethnický Němec, versus méně hodnotná a menší příděl práv přinášející Staatsangehörigkeit. Že jsou v tomto ohledu Češi nacisty, by mnohé patrně nesmírně překvapilo, ale je tomu skutečně tak.

A protože romské ethnikum pobývá na našem území toliko z naší milosti, je přirozené, že problémy v soužití mohou být vyřešeny tak, jako byly řešeny v případě Němců, tedy deportací tam, odkud přišli, konečným řešením německé otázky (Edvard Beneš). Tuto myšlenku propagoval Miroslav Sládek a vloni ji ve svém zakázaném předvolebním klipu oprášila Národní strana – není ostatně ničím, co by mělo překvapovat u národa, který deportací, spolu s preventivním odnětím veškerého majetku, vyřešil v nedávné době své problematické soužití s Němci.

Dalším důležitým společným znakem je negativní stereotypisace druhého ethnika, projevující se výroky jako je to Cikán, ale slušný nebo byl to Němec, ale jinak docela slušný člověk.

Jak se může stát Rom slušným Cikánem? K tomu obvykle nestačí, aby se do většinové společnosti integroval, ale musí se asimilovat: chodit s Čechy na pivo, mít zájem o fotbal a vůbec se zajímat o stejné věci jako oni, tedy převzít jejich hodnotový systém. Mnozí Romové to udělali, avšak tím se zároveň odnárodnili, ztratili vazby do své vlastní komunity, a nejpozději ve druhé generaci se jí zcela odcizují.

Požadavek asimilace vysvětluje, proč Češi milují Karla Poláčka nebo Otu Pavla a zároveň téměř neznají Franze Kafku. Protože češství je chápáno výlučně jazykově, byli Poláček s Pavlem podle českých encyklopedií a učebnic čeští spisovatelé židovského původu, tedy jakési subspecie Čecha, nikoli česky píšící židovští spisovatelé, jak by odpovídalo ethnické realitě. Němec Kafka měl ovšem smůlu: protože rozhodující část svého díla napsal německy, nemohl se stát českým spisovatelem německého/židovského původu (jako třeba Paul Eisner) a zůstal proto ve svém rodném městě navždy cizincem.

K tomu přistupuje na straně Čechů kritický nedostatek empathie – neschopnost naslouchat – vyjádřený explicitní nebo implicitní výčitkou Co vlastně chtějí?. Němci přece měli více práv než jakákoli jiná národnostní menšina ve střední Evropě, píší ve svých učebnicích Češi, tak proč se s nimi nespokojili a nebyli k Československu loyální? Stejně tak Romové, dostávají sociální dávky, jsou jim přidělovány obecní byty, pracovat nemusejí, tak co víc by ještě chtěli?

Dovolíte-li mi malou odbočku, na identickém půdorysu jako česko-německé vztahy před válkou se nyní odehrává konflikt mezi Slováky a Maďary, kteří nejsou ochotni stát se pouhým menšinovým, nestátním a – potenciálně jen dočasně – tolerovaným menšinovým národem, a ze slovenské strany zaznívají ty samé výtky jako z druhdy ze strany Čechů na adresu Němců.

Neporozumění mezi Čechy a Romy narostlo do nebezpečného rozměru. Romská menšinová politika českých úřadů se obvykle omezuje na vyplácení sociálních dávek, aniž se činí jakákoli opatření posilující integraci Romů do majoritní společnosti: segregované školství spolu s rasovými předsudky většinové populace vedlo k tomu, že po r. 1989 již druhá generace Romů vyrůstá k vědomí, že život ze sociálních dávek (a z občasné čorky) je normální a nezměnitelnou životní perspektivou. Tito Romové nepracují a ani nepředpokládají, že by to někdy mohlo být jinak: dávno ztratili pracovní návyky a protože nemají žádnou kvalifikaci, na pracovním trhu je snadno předběhnou vzdělanější a zároveň bezprávní gastarbeiteři z Ukrajiny.

Ethnický konflikt mezi českou většinou a romskou menšinou zatím jen doutná. Romové nejsou zvyklí jednat militantně, řeči o domobraně jsou pouhou mediální dekorací, a násilné akce z druhé strany typu Janov jsou také spíš výjimečnou záležitostí. Problém je však v tom, že tento konflikt v čase pomalu, ale nezadržitelně eskaluje, a česká strana nedělá téměř nic pro jeho utlumení. V nadcházejících volbách nebude ještě romská otázka a její případné konečné řešení tím hlavním, co Čechy přivede k volbám, ale za 8–10 let by tomu mohlo být jinak.

(http://slepeckahul.pecina.cz)