Květen 2010

Čerstvá plavba - Pudong, mrakorapy na rýžových polích

Otto Ulč

(pokračování z minulého čísla)

Neméně a vlastně ještě víc než ono pozoruhodné, byť problematické koloniální dědictví mě zaujaly výsledky, výkony současné doby. Z Bundu jsme se vraceli téměř kilometr dlouhým, čerstvě prý zhotoveným tunelem – ne tedy podmořským, ale podříčním. Tunelů je tam už prý deset a též deset je mostů. Jeden z nich město poručilo rozebrat, odvézt do opravy, znovu smontovat a projekt ukončit do května 2010 - k zahájení Světové výstavy 2010, jíž, na rozdíl od ostatního světa, Číňané přisuzují důležitost přirovnatelnou k brilantně uskutečněné olympiádě 2008. Z tunelu jsme vyjeli v oblasti Pudong, konglomerátu mrakodrapů, kde před rokem 1990 nebylo nic – jen pár políček k pěstování rýže. Nyní novotou zařící nové finanční centrum světa. Dostává se mi upozornění na Jin Mao Building - ne kvůli jménu, připomínajícímu dogmatického zakladatele a usilovatele o realizaci úchylných, zkázotvorných vizí, ale kvůli zvláštnosti, jíž už jsem si rovněž všiml: mohutný výtvor o 88 poschodích (však číslo osm je pro Číňany to šťastné, na rozdíl od jeho poloviny – čísla čtyři, jež připomíná smrt) a na jeho vrcholu se netyčí pěticípá hvězda, ale jakýsi jen obdélník. Proč tomu tak? Ptám se a dozvídám, že původním záměrem byla instalace čehosi kulatého, symbolu slunce, o jehož kulatosti my pozemšťané zpravidla nepochybujeme. Ale nemělo se tak stát, poněvadž takové slunce by příliš připomínalo symbol Japonska, jeho krutosti za druhé světové války.

My ale spěli k futuristickému útvaru, věži Oriental Pearl Television and Radio Tower, věži 468 metrů vysoké, zcela nejvyšší v celé Asii a třetí nejvyšší na světě. Zlatá medaile v tomto soutěžení prozatím patří Torontu a stříbrná Moskvě. Uvnitř pak, na jednom z početných poschodí, jsem postřehl informace s údaji o jiných borcích: novozélandská věž – 328 metrů, mexická – 181 metrů, tu předčila Praha s Jakešovým prstem 216 metrů.

Radostně se tvářící davy, nálada sváteční, plno barvy kolem dokola - jaký to kontrast při porovnání k někdejší, tolik dominující zasmušilosti, jakou jsem si pamatoval z dřívějška. Plno vzájemného fotografování. Všeho všudy už čtyřicet milionů návštěvníků včetně čtyř set hlav cizích států tam přišlo a do výšin vyjelo. Ročně se tam nahrnou tři miliony zájemců, mezi nimiž cizinci tvoří jednu třetinu. Což aby zhruba vyšlo na téměř deset tisíc osob denně. Vstupné: slevu mají senioři a děti, u nichž ale nerozhoduje věk, ale jejich vzrůst. Hranicí je 1,2 metru.

Kontrola, obezřetnost jako na letištích. Však zde by mohli zasáhnout učedníci Usámy bin Ládina, víc než dvoumetrového dlouhána. Naše majetky procházejí detektorem, my rovněž musíme procházet, aniž však boty zouváme. Moc švarné slečny obsluhující výtahy radily kudy kam. On to je totiž značný kolos s obchody, expozicemi, prostory pro přednášky a všelijaká další povyražení. Též s jednou zvláštností, kterou jsem viděl poprvé: skleněnou podlahou pod nohama. Minimálně čtvrt kilometru vysoko nad bývalými, rýži pěstujícími políčky tam stojím, zírám na tu průhlednou hloubku pod nohama s nepříjemným pocitem, nechce se úplně věřit v její spolehlivost.

Nejvíc mě zaujalo muzeum na úplně nejnižším poschodí, v suterénu s vizuální prezentací staré Šanghaje, vše v životní velikosti - copatí Číňané tam u soudu, kousek dál jiné výjevy, i s muzikou, s vídeňskými valčíky na bále bílých ďáblů a ďáblic. Důkladné, podrobné, žádná příliš násilná propaganda. Ano, důraz na nemravnostech kolonialismu, s ukázkou opiových doupat, a naopak pramálo, téměř nic o řádění kulturní revoluce. Tehdy se rozbíjelo vše staré, nyní převládá snaha si zachovávat veškerou heritage – dědictví věků.

Z výšin jsme tedy zpět na zemi a spějeme k další pamětihodnosti, Yuyuan areálu staré Číny. Netroufám si odhadovat, nakolik autenticky původní, co zcela nezničili kulturní proletářští revolucionáři, či nakolik je to disneylandská náhražka, kopie, duplikát. Každopádně je to magnet přitahující desetkrát víc zájemců než ona vysokánská věž s průhlednou skleněnou podlahou. Nejstarší čajovna, největší obchod se zlatem a šperky, výstavní prostory, pavilony s tolik typickou čínskou posedlostí je bizarně pojmenovávat. Třeba tam mají pavilon Chednxiang – „prominentně flagrantní“. Nebo „most devíti zákrutů“.

Nedaleko muzea tradiční čínské medicíny na náměstíčku řádila čínská opera. Takový zážitek bych zejména doporučoval obecenstvu postiženému hluchotou. Pištění, kvílení, hlomoz bicích nástrojů. Diváci s napětím sledují příběh děje, dramatu, něco takového by tam určitě mělo být. Dozvídám se, že výkrmny s firmou Pizza Hut jsou teď tuze populární mezi mládeží z lépe situovaných kruhů. Míjím obchody se zlatem, s drahocennostmi. Naopak mě zaujal, uhranut jsem se zastavil před obchodem specializujícím se na maocetungovské memorabilie. Ne k poctě zakladatele státu, ale dělat si z něj legraci. To ve státě s vládou té jedné jediné strany. Nepostřehl jsem jízlivost, úklebky – pouze byznys. Snažím si představit dobu normalizace a k tomu reakci české veřejnosti, úřadů, bijců policistů v bílých helmách. Za výkladem též několik tuctů různě revolučně pomalovaných plechových hrnečků. Neodolal jsem koupit a měl jsem toho koupit víc. Okukoval jsem všelijaký tovar, v němž jsem se ale nevyznal, a dostalo se mi poučení, když už bylo pozdě. Třeba cosi ve tvaru cestovního pasu, ale ono to povolení od danvei (výrobní jednotky) ke svatbě a zplození jednoho dítěte. Nebo taštičky pro děti, růžové, zelené, s písmeny MAO, na šnůrce kolem krku nosily a v nich uskladňovaly nikoliv pochytané mouchy (v době revolučního nadšení chytat mouchy, všechny je zavraždit a důkaz přinést do školy – ano, tak se dělo, nejen v Šanghaji), ale různé poukázky, oprávnění získat to či ono. Přehlédl jsem, co nepřehlédla jedna naše australská spolucestující – totiž Mao hodinky, jeho dvě pohybující se ručičky, různým tempem, samozřejmě. Tolik znevažovat legendární, kdysi svatosvatou ikonu a za takové zboží platit bankovkami s portrétem téhož Mao Ce Tunga, blahovolně se tvářícího. (Na rozdíl od měny v Hongkongu. Tam na líci papírových peněz je hlava lva, podobného tomu před hotelem Peninsula, a na rubu zobrazení velkolepého mostu z letiště Lantau.)

Vstup do zahrad Yu, kde za sníženou cenu vpouštěli děti až do výše 1,4 metru. Tam ročně přijde 1,6 milionu návštěvníků a nejen ledajakých – například Bill Clinton a královna Alžběta II. Třicet hektarů prostoru – síně, sály, haly, modlitebny, pavilony, můstky, tůně, jezírka, umělé kopečky. A hned za stromovím bizarních tvarů trčící se mrakodrapy současnosti. Rodina Pan, bohatí císařští úředníci v době dynastie Ming, zahrady stavěli v druhé polovině šestnáctého století a trvalo jim to osm roků. Končinu postihla pohroma bombardováním (dělostřelbou, však tehdy se ještě hodně dlouho nelétalo) Angličany za opiových válek. Pár roků poté i Francouzi zasáhli a zahradám ošklivě ublížili, v odvetu proti povstalcům za taipingského povstání.

Takové je rčení, že zatímco většinou jíme proto, abychom mohli žít, Číňané to mají naopak – žít, aby mohli jíst. Papání, to je jejich forte. Mám potíže s představou, že by někde existovalo společenství, kde by jídlo hrálo tak ústřední úlohu, jako je tomu v Číně po tisíciletí. Fyzická a mentální koncentrace Číňanů na jídlo je fundamentálním faktorem života. O jídle a o zdraví se nejvíc debatuje, ne o sexu a politice, jak je tomu v české kotlině. Musíme na oběd, ony dva dny jsme stále museli hodovat. Naši hostitelé se pouštěli do komplikovaného vyjednávání, specifikace příchutí, kulinárních nuancí, vše s intenzitou, důkladností významné mezinárodní konference. Ze zdi se na nás díval Clinton, na něhož tam jeho někdejší obsluhovatelé byli stále hrdí. Nepostřehl jsem, zda tam též někde visel portrét britské královny.

Spějeme dál, k místu, kde Britové si vybudovali jezdeckou dráhu, tamější jejich Chuchli, kde mrňaví jockeyové se na bičovaných koníčcích hnali vpřed, diváci divě sázeli a čínští tehdejší vladaři se horšili, se svým přesvědčením, že evropští vetřelci zavinili rozkvět národní, stále trvající slabůstky, vášně pro hazardní hry všeho druhu. Pochybovači nechť si zajedou do Macaa či Las Vegas ověřit si tuto čínskou národní posedlost.

Na místě neblahého britského dědictví vznikl Renmin Gongyuan neboli People’s Park, politické a kulturní centrum Šanghaje. Úctyhodně velikánské, dorazili jsme tam až v podvečer a postřehli jen pár lidí, vzájemně se fotografujících milenců, nikde napěchované hordy, jak je v kteroukoliv denní či noční hodinu lze potkat na Karlově mostě v naší rodné zemi s daleko menším počtem obyvatelstva. Poklidná atmosféra, občas někdo sedl na lavičku, koupil kornout se zobem a krmil holuby. Šel jsem si koupit zmrzlinu, puzen spíš politickým zájmem o zjištění pravděpodobnosti pluralistických sklonů. Dřív totiž býval v Číně k mání jen jediný druh zmrzliny – cosi žlutého, asi s příchutí vanilky, a vždy v modrém balení. To jsem měl zjištěno na místech tisíc mil vzájemně si vzdálených, vždy tato důkladná totalitní uniformita. Té již tedy už vůbec není, zmrzlinový pluralismus v Číně jen s jednou politickou stranou suverénně zvítězil.

Na jednom konci náměstí lidu vévodí mohutné muzeum, s jedenácti galeriemi v současném provozu. V jednom zdroji se dočítám o deseti tisících exponátech, kdežto jiný, neméně oficielní zdroj tvrdí, že je jich milion. Zde bychom mohli strávit všechen čas, co máme v Šanghaji k dispozici, a nestálo by nás to ani jeden yuánek. Vstup tam je totiž gratis, dva miliony návštěvníků tam za jeden rok přijdou. Naštěstí pro nás zavírali v 17.00 hodin a bylo už po páté. Budovu tedy obdivujeme jen zvenčí. Její modernistický design je inspirován podivným tradičním, prý filozofickým přesvědčením, že svět, země, povrch zemský je čtverhranný, kdežto nebe je kulaté. Oficiální brožura výsledný útvar charakterizovala jako „obrovskou bronzovou třínožku půvabně a obřadně vypadající“. Mně to jako tripod vůbec nepřipadalo.

Na opačném konci náměstí se tyčilo velikánské, čtyřicet metrů vysoké Grand Theatre, rozdělené na tři části – velká, střední, malá scéna - s všemožnou produkcí: opery jak ze světového repertoáru, tak jejich tradiční národní akustické horory, balet, činohra, koncerty, filharmonie, symfonie, hudba komorní. Tento multistánek tvůrčího umění vznikl před deseti lety, již je ověšen mnohými medailemi za své výkony, ale turisty čumily příliš nevítá – ti tam smějí nahlédnout jen na dvě hodiny v týdnu (v pondělí, od 9.00 – 11.00).

Příbuzenstvo, škola a další překvapení

Vzdal jsem úsilí vyznat se v rozvětveném čínském příbuzenstvu, tolik si stále potrpícím na posloupnost, hierarchii. Kdo z nás bílých ďáblů a barbarů je ochoten si pamatovat, že toto je sedmý strýček či osmá tetička? Dávají si i zápaďácká jména. Chlapík, představivší se jako Tony, buď pokrevní či přiženěný, mi vysvětloval, že se podílí na firmě vyrábějící silikon a jejich dost výlučným zákazníkem je Amerika, tam to vyvážejí. Na mou otázku, zda jejich tovar se používá na augmentaci ňader, odpověděl záporně. Jeho angličtina ale nebyla příliš valná.

Daleko líp jsem si popovídal s ženou, jež se představila jménem Tracy, nápadně podobnou české herečce Janžurové. V její řeči byl postřehnutelný anglický přízvuk. Na dotaz, kdy že byla naposledy ve Velké Británii, jsem se dozvěděl, že nikdy. Byla samouk, naučila se tak z rozhlasu. Za kulturní revoluce se jí poštěstilo vyhnout se převýchově na venkově, dostala se do fabriky doma ve městě a tam si pobyla devatenáct let. Ve škole měli ruštinu. Kolik že si toho pamatuje? Prý nic. Pak jsem si ale ověřil, že stále dost znala a výtečně vyslovovala. Z továrny se jí poštěstilo uniknout do zaměstnání v hotelu Hilton, kde pracovala až do penze. Byl bych jí hádal tak třicet pět roků a ono toto! Byla spolužačkou pokrevní příbuzné Priscilly, neteře mně známé pouze pod její přezdívkou Doe-Doe. A ta byla naší hlavní hostitelkou.

Zde ji představuji: rodina s třemi dětmi, otec lékař. V roce 1949, když už byl Mao před branami a Čankajšek bídně prchal, i tato rodina měla již spakováno a doktor vyslovil životně důležitou, jen z části správnou diagnózu: „Nikam nepůjdeme. Co by se nám mohlo stát? Já jsem nepolitický, lékaři jsou potřební v každém režimu - máme tady svůj domov, náš dům." Pravda pravdoucí, vila nádherná. Rozbalil a zůstali. Do roka je lidospráva přestěhovala do značně skromnějších prostorů. Když v roce 1966 vypukla kulturní revoluce, sestřičky - kvartánka a sextánka - chodily do prestižního gymnázia. Manipulovaná mládež v té době dostala příležitost se vzepřít autoritám. Začalo to obviňováním všech učitelů - jediná to náplň vzdělání. Tupit pedagogy ústně a pak i písemně. Všem učitelům oholili půlku hlavy. Jak si počali s plešatými, jsem se zapomněl zeptat. Dva roky poté, 1968, přišel příkaz o povinné převýchově na venkově - že děti z rodin neproletářů se budou muset učit od chudých zemědělců. Doe-Doe měla štěstí, že dostala umístěnku na práci v komuně, do níž mohla denně z domova dojíždět - její starší sestra musela do vzdálené provincie, kde si odtrpěla víc než deset let. Teď už taková ztráta nejlepších let života je pro ně jen trpkou vzpomínkou, starší sestra se dostala do Los Angeles a mladší Doe-Doe je učitelkou mládeže na základní škole, kde jí již určitě nehrozí potupné zbavení vlasů dohola.

Tam jsme zajeli, učiliště s jedním ředitelem, sedmnácti učiteli, šesti sty žáky. Jsem tam seznamován s kantorským sborem, nahlížíme do učeben. Krásné, vzorně poslušně si počínající dětičky a téměř všechny s červeným pionýrským šátkem kolem krku. Zpravidla alergický na takovou symboliku, v tomhle prostředí mi nevadila, z jeho nositelů nebezpečí věru nehrozilo. Všiml jsem si jejich plátěných batůžků polepených disneyovskými obrázky, Sněhurka a občas nějaký ten trpaslík, nic tedy zvlášť revolučního. V jedné třídě před každým žákem kompjůtr a oni do něho tiše zabořeni. Pak ale zvonění , výpuk zdravého kraválu, děcka se rozbíhají. Dodávka přivezla oběd. Vychování poskytováno zdarma, nevěřil bych ale, že táž kvalita a prostředí by byla k mání na vzdáleném venkově.

Tabule od zdi ke zdi, popsané tím perverzně komplikovaným písmem připomínajícím rozsypaný čaj, na což by naše bělošské mozečky s doktoráty nestačily. Pedagožka Doe-Doe napsala na tabuli domácí úkol, oznámila, že další výchova se dnes konat již nebude, poněvadž je tady návštěva z Ameriky, dychtivá víc vidět a zvědět.

Míjíme další mohutné mrakodrapy, jeden v barvě růžovo-pomerančové. Pak cosi ve tvaru mešity, jejíž přítomnost bych spíš čekal někde v Samarkandu, načež se zjevil palác s firmou čínsko-ruského přátelství. Potěšil mě synáček - stačil totiž postřehnout nápis, že ony prostory byly k pronajmutí. Právě zazvonil či zavrčel mobil. Volala příbuzná z Los Angeles, dychtivá se dozvědět, zda jsme dojeli a jak že se nám tam líbí.

Vyjíždíme k cíli jménem Qibao - na městské mapě jsem ho vůbec neměl, ač i tam a pak ještě značně dál již jezdí metro. Míjíme výstavbu, dokončované novostavby, obložené bambusovým lešením, což vypadá dost nebezpečně, ale výdrž prý má značnou, tak jsme ujišťováni. Před deseti lety tady nebylo nic, jen občasná políčka a teď už aspoň dvacet kilometrů míjíme tyhle novoty, urbanistický habitát v rozličném provedení. Ulice čisté, žádný bordel, odpadky či smrad.

Onen cíl Qibao, bývalá, od metropole vzdálená vesnice byla pro nás jakýmsi zopakováním návštěvy v Yushuan, značného magnetu pro zahraniční turisty. Zde to ale byl zachovaný klenot pro domorodce. Tam se vstupovalo do spolehlivě staré Číny. Jeden obchod vedle druhého, s nabídkou podivného tovaru, laskomin nevídaných. Zajímá mě cosi ve tvaru a velikosti náboje do středověkého kanonu: toť „žebrákova slepice", snad v blátě, hlíně pečená. Vešli jsme do prostor zabývajících se výrobou vína a též pálenky. Sudy s produktem, jakož i nádoby s potřebnou příměsí, třeba se škorpiony, dodat tekutině ten správný šmrnc.

Priscilla mi ukázala čajovnu, o níž prohlásila, že je ta nejautentičtější, jakou kdy viděla. V ní seděli, bezhlesně civěli starci na okolní hemžení, v očekávání smrti, bez naděje čehokoliv užitečného, prospěšného, jež by je ještě mohlo potkat. Ano, přesně tak vypadala stará Čína, jež už není, nikdy nebude a politování si nezaslouží.

Vraceli jsme se směrem k někdejší enklávě francouzské concession, se stromy na obou stranách ulic, místy tvořícími gotický tunel. Příjemné, jakoby stále galské prostředí, s kavárničkami, s čímsi nedefinovatelným, jež by ale postačilo k pocitu, že v takovém prostředí by se dalo docela příjemně žít. Podařilo se nám najít činžovní dům Savoy Apartment, ročník 1928, kde Priscilla se svými rodiči pobývala v ještě předkomunistickém roce 1946.

Bloumáním tam v okolí jsem postřehl památkovou Heritage Site, s nápisem, že architekt Ladislav Hudec zde v roce 1930 postavil tuto English mansion. Vida, to určitě nebude autentický Číňan, nejspíš či nepochybně náš krajan, měl bych nahlédnout do encyklopedií, zda se něco o něm dozvím.

Podařilo se nám najít potřebných pár metrů k zaparkování, míníme strkat mince do automatu, když se dostavil pažemi šermující chlapík nám v tom zabránit. Automat že nefunguje a že jemu je nutno platit. Měli jsme tak možnost předpokládat, že dotyčný výběrčí automat deaktivoval, do jeho role se zpersonifikoval a teď pobírá mince ve vlastní režii a ke svému výlučnému užitku. Vystoupili jsme, šel jsem v závěsu divnými uličkami do nádvoří, v přítmí domu lézt do vyššího poschodí, aniž se ale ptal po účelu tak podivného počínání. Konečně jsme vešli do dveří, za nimiž se nabízela plejáda všemožného zboží těch nejluxusnějších světových značek. Dior, Givenchy, Vuitton - samé ovšem padělky. Hromady všemožných hodinek. Zdatná lingvistka Tracy zázračně mladistvého zjevu si vyhlédla elegantní koženou brašnu slavné značky, radost pohledět, a podařilo se jí usmlouvat cenu na polovinu původně požadované sumy. Náš synátor realizoval podobnou transakci k získání falešných hodinek značky Rollex, jakoby snad doma neměl ciferníků dost. Toto v podmínkách vlády marxleninské strany a tržního hospodářství, s takovýmto jeho půvabem a profitem.

Šéf podvodnického gangu si nás oblíbil, nevnucoval se, ze své sluje nás na ulici doprovodil, rozdal nám své vizitky s nabídkami neomezeného sortimentu, se svou adresou, telefonem, webovou stránkou. V oné ulici nás uvedl do několika obchůdků představit nás provozovatelům podobně pochybného živnostenského počínání. Před nasednutím do našeho vozu jsem postřehl nejposlednější model vozu Porsche a neodolal se zeptat doprovázejícího podvodníka, zda i tento náramně vypadající silostroj je rovněž padělek. Posmušile zavrtěl hlavou, že nikoliv.

Ještě jedna zastávka před námi, totiž návštěva nejnoblesnější čajovny, autentického paláce, s návratem do dávné, věkem odváté doby. Přivítaly nás mimořádně půvabné slečinky v tradičním čínském oblečení, vydali jsme se do vyšších poschodí, tam do privátního salonku s mahagonem, neméně tradičním dekorem, Před námi slečna započala rituál s přípravou čaje, my posléze téměř posvátně usrkovali, přikyvovali kvalitě poskytnutých substancí.

Dotazy a dotyky členky strany

Kde asi tady bývala opiová doupata, bordely, odhadovaný počet třiceti tisíc prostitutek k mání? Edgar Stone, který přišel do Šanghaje koncem dvacátých let, napsal, že pamatuje, jak během jednoho roku víc než 29.000 těl chudáků nebožtíků se posbíralo v ulicích, alejích a kanálech města. Když se komunisté dostali k moci v roce 1949, jeden z prvních jejich úkolů bylo pořádně zatočit s touhle neřestnou metropolí a udělat ji přesvědčivým důkazem, že komunismus je schopen doopravdy fungovat. Došlo k radikálnímu pokusu rehabilitovat stovky tisíc opiem zdevastovaných narkomanů. V synchronizované akci nokturnálního přepadu vojáci vtrhli do nevěstinců a na nákladní vozy naházeli jak sexuální pracovnice, tak jejich oblažované klienty, a šupem je odtransportovali do táboru nucených prací ve značných vzdálenostech.

Však to bylo v Šanghaji, v této francouzské concession, že se v roce 1921 uskutečnil zakládající sjezd komunistické strany. Z Kominterny z Moskvy přijeli dva hosté - Rus a Holanďan. Čínských delegátů bylo všeho všudy šestnáct, jejich průměrný věk dvacet šest. Přirozenou smrtí posléze zemřeli jen dva a jedním z nich byl právě Mao Ce-tung. Částečným popudem k založení strany vlastně byla i mírová konference ve Versailles po první světové válce. Ta obdarovala Japonsko privilegii oněch concessions, dřív náležejících nyní poraženému Německu, a to v každém případě ke škodě a potupě Číny.Tento její úděl se již vlekl od poloviny devatenáctého století po prohraných opiových válkách, v jejichž důsledku Čína byla též donucena k otevření svých přístavů. To dalo popud k rozkvětu čínského nacionalismu a též zrodu komunistické strany, jež postupně převzala veškerou moc ve státě a tento monopol si dodnes dovede udržet, vzdor mnohým šílenostem, zejména v podobě velké kulturní proletářské revoluce a velkého skoku vpřed.

Prvního máje roku 1968, leckde značně významného, v Šanghaji popravili dívku Lin Čao za to, že si psala deník a v něm zločinně zapochybovala o neomylnosti strany. Stranický pracovník došel k rodině oznámit vykonání trestu a vydobýt platbu za katovu kulku. Rudí gardisté skandovali Wan-suej!, doslova deset tisíc let, výraz však pro nesmrtelnost. Nadpřirozené síly přisouzeny velkému kormidelníkovi. V každé domácnosti trůnila Maova busta a každý den každý příslušník rodiny se musel poklonit aspoň dvakrát. Titán předsedal titánské době a nad vším obří plakáty STRANA JE SLAVNÁ A VŽDY MÁ PRAVDU.

Načež pak tato strana začala přiznávat, že zavinila mizérii milionů, že prosazováním iracionálních dogmat probendila minimálně půl století pokroku. Čínský tisk přiznává, že v údobí tohoto Maova experimentu (1966-1976) bylo sto milionů občanů postiženo a pořádně poškozeno. Mao doporučil své neteři Wang Chaj-žung: "Nečti tolik - příliš studia může člověka i zabít." Při jiné příležitosti varoval mladou generaci: "Čím víc se budete učit, tím budete hloupější." Nutno pak tedy připočítat sto milionů analfabetů, dalšího plodu kulturní doby. Školy přestaly fungovat a osmnáct milionů - čili deset procent městské mládeže - převezeno na venkov. Do vzdálených provincií. Milionový transport putoval ze Šanghaje a v něm i pár členů mého vyženěného příbuzenstva. Historicky svědecky je prokázáno, že Mao v dobách své největší slávy, když před ním pochodovaly miliony nadšenců, si ustaraně povzdechl: "Nepředstírají? Myslí to doopravdy?" To mě také zajímalo za jízdy onou bývalou francouzskou čtvrtí, na adresu 76 Xingye Road, místa onoho zakládajícího partajního kongresu a nyní neméně partajního muzea. Vedle mne seděla do rodiny provdaná dívka, rovněž zaměstnankyně rodinné firmy vyrábějící silikon exportovaný do Ameriky. Ta se představila svým zvoleným zápaďáckym jménem Cindy.

"Hele, Cindy, řekni mi, znáš ty nějakého komunistu?" zeptal jsem se s předpokladem negativního zavrtění její sličné hlavičky. Však už před řadou roků jsem zpovídal studentku z šanghajské univerzity Fu-tan, tam nejprestižnější, a od ní se dozvěděl, že marxismus-leninismus se už nevyučuje, studenti o něm nic nevědí a se nezajímají. VÍRA ZABITA JEST, studenti pohrdají partajní liturgií - tolik a ještě víc se přiznává v tisku.

"Já jsem ve straně," Cindy řekla. To teda bych se měl cítit jako notně opařený - pořádné to překvapení a vlastně i trapas, že ano. Jenže já zareagoval s nadšením: "Hele, pocem, sedni si sem ke mně blíž, ať si na tebe můžu sáhnout, no to je ale báječná náhoda, to až budu kamarádům vyprávět, že jsem si sáhl na členku strany."

Takto jsem se rozjel, až vyvrcholil s dotazem "Poslyš, nejsi náhodou taky členka ústředního výboru, ještě jednou si na tebe musím sáhnout, v tom případě to by teprve bylo terno, si nedovedu představit, že někdo v České republice, taková dost maličká země, abys věděla, že někdo by na čínskou soudružku z úvé takhle toto."

Cindy mě ujistila, že s úvé, natož s politbyrem nemá lautr nic společného. Do partaje že prý ji nahecoval učitel.

"Máš z toho ale nějaké výhody, pověz, jaké že máš." Tvrdila, že žádné. A povinností také jen málo. Jen jednou za dva týdny jít na schůzi.

"A co se tam probírá? Koho jako třeba dát zavřít?" dál jsem vyzvídal. Znovu zavrtěla hlavou. To prý nějaký vyšší soudruh přijde a čte jim instrukce o linii strany, vesměs domácí záležitosti a občas také něco zahraničního. Na mé opakované otázky o autentické víře odpovídala typicky čínským způsobem, totiž nijak. Nic konkrétního, jen cosi mlžného, jímž nelze nikoho urazit.

To náš mercedes už beztoho zastavoval v postranní uličce, na jejíž opačné straně bylo ono kýžené místo historické důležitosti. Ulice prázdná, před místem patroloval samotinký vojáček. Pouštím se do focení, nevnucuji se, abych vešel, už beztoho bylo po zavírací hodině. Pojďme tedy raději kousek dál, je tu pěkný parčík s jezírkem. Ano, byl tam, za zády s panoramatem zbrusu nových budov s mnoha poschodími.

Teprve po návratu domů do Ameriky jsem se dočetl, že hezké jezírko s parkem vzniklo k původní potěše papalášů, kteří po schůzování, časově nezřídka úmorném, potřebovali trošku se protáhnout na čerstvém vzduchu. Tehdy tam ale stála a překážela jedna celá vesnička. Strana tedy rozhodla ji rozprášit, vesničany vyhnat a tak se věru stalo, a proto je to tam teď tak pěkné.

Najednou do oné tiché postranní ulice dějinné důležitosti vplul autobus a za ním druhý. Přivezly soudruhy delegáty k zasedání. Brejlím jejich směrem, soustřeďuji se na jejich vizáže a jsem příjemně zmaten: nikoliv již ony odulé bezvýrazné telecí ksichty partajních funkcionářů, jak převažují na všech polednících a rovnoběžkách, ale některá docela atraktivní stvoření, dost mládeže mezi nimi.

Závěr hektického dne korunujeme procházkou po pěší zóně v Nanking Road, s reputací porovnatelnou k Páté Avenue v New Yorku. Noblesní obchody, otevřené pro byznys od deseti hodin ráno do deseti večer. Zejména večer, se vším tím osvětlením tam promenovat, čenichat jakoby karnevalovou atmosféru. Postáli jsme u davu posluchačů posedávajících před tamější, aspoň padesátiletou Bílou labutí, naslouchat chlapíku se saxofonem na balkoně, sladkým vzlykům melodií čtyřicátých a padesátých let. Kolem se i dost tančilo, muž se ženou, žena s ženou, nikdo se nežinýroval. Téměř psychodelické pocity, mohutný to kontrast se zážitky s kdysi traumatizovanými tvory, tak jak jsem je pamatoval.

Expo 2010

Začínám nehezkým slovem MAGLEV - zkratkou evropského vynálezu magnetic levitation, prozatím nejmodernější variantou dopravy. Zejména kdekdo v New Yorku, zdlouhavou cestou s nevyhnutelnými zácpami na Kennedyho letiště, by musel oprávněně závidět šanghajskou novinku dopravy vlakem, jak pluje po elektromagnetickém koberci či podušce – neslyšně a supersvižně. Rychlosti 350 kilometrů v hodině dosáhne za dvě minuty, docílí rychlosti 431 kilometrů, s maximem až 501 kilometrů, A cestující nemá vůbec pocit jakéhokoliv pohybu, jak tomu je v letadle, zejména při startování. Vlak se neslyšně dá do pohybu, což pasažér zjistí až pohledem z okna na značně se před ním míhající krajinu. Najednou, aby už vystupoval, s pocitem ochuzení o očekávaný dramatický zážitek. Z Pudongu, stanice Longyan, jízda na 36 kilometrů vzdálené letiště trvá sedm minut a dvacet sekund.

Výstavba začala v 2001 a podařilo se ji zvládnout za dva a půl roku. Nyní se s budováním pokračuje, se záměrem trasu prodloužit do scénického města Hangzhou v daleko větší dálce. Termín dokončení projektu je stanoven k prvnímu máji 2010, dne zahájení světové výstavy EXPO 2010, jež potrvá 184 dnů, až do 31. října, očekává se příval 70 milionů návštěvníků z 200 zemí a mezinárodních organizací. (Zájemcům nedoporučuji přijet zejména v červenci a srpnu, hanebně horké, vlhké, slizké době.)

Na prostoře téměř čtyř čtverečních kilometrů podél obou břehů řeky Huangpo se pracuje 24 hodin ve dne v noci a každý ví, všude je oznamováno, kolik dnů a hodin zbývá ke slavnostnímu zahájení 1. 5. 2010. Dozvídáme se podrobnosti o realizovaných projektech, že třeba na mostě přes řeku Chuanyang, dva dopravní pruhy budou rezervovány výlučně pro limuzíny VIP papalášů. Šanghajský magistrát nařídil, že do té doby musí zmizet všechny stopy předchozího hektického budování, všechny jeřáby, lešení, pryč s tím. Nedočítám se ale o osudu obyvatel osmnácti tisíc domů, jež stály v cestě, a tedy již musely zcela zmizet.

Rovněž došlo k vyhlášení kampaně proti CHINGLISH – čínským překladům do kostrbaté, neohrabané angličtiny - nápisy, veřejná sdělení nezřídka dost legrační, enigmatická. Například varování PREGNANT WOMEN WITH DISEASE u vchodu do líbezných zahrad Yu. Koho by nepotěšil zákaz DYING RIGHT HERE IS STRICTLY PROHIBITED? A těmto krásám nechtěného mají zabránit studovaní brigádníci, ti po nich budou pátrat a je likvidovat.

Maskot s jménem HAIBAO (což v čínském originálu má znamenat poklad celého světa) je tam teď všude k vidění. Vyskytuje se v modrém provedení – je to prý barva vhodná vyjádřit celou řadu pozitivních živlů – oceán, budoucnost, technický pokrok. Tak tvrdí oficiální brožurka. Čeští příznivci modrého ptáka mají důvod, aby se cítili potěšeni.

V USA zákon zakazuje financování americké účasti z peněz daňových poplatníků, kdežto čínská vláda poskytla zvítězivší Šanghaji miliardy peněz. Zatímco ve světě tyhle světové výstavy, včetně té nejposlednější v Hannoveru, pozbývají svůj někdejší lesk, přitažlivost, v Číně ji přisuzují velkou váhu, považují ji, patrně právem, za příležitost dodat ještě víc prestiže tomuto státu, zejména ekonomicky si stále zdárně počínajícímu. Dominantním záměrem tak obrovského rozpočtu je vyrovnat se velkoleposti olympiády 2008. Staví se nejen na povrchu: podzemní dráha, jež před patnácti lety ještě vůbec neexistovala, teď již rozsahem své sítě předčí londýnské metro.

Pořadatelé se posilují zaobíráním se precedenty. Londýn 1851, s pamětihodnou výstavbou Crystal Palace. Paříž 1889, s Eiffelovou věží. Světová výstava 1933-1934, za velké hospodářské krize nepřivedla pořádající Chicago k bankrotu a naopak se stala vítanou oživující injekcí. Nyní tedy Šanghaj s příležitostí posunu sil a váhy ve světě k prospěchu Číny. U příležitosti šedesátého výročí zrodu této PRC (People’s Republic of China), vládnoucí strana uspořádala mohutnou vojenskou přehlídku nejen svého vojska, ale i výzbroje. Šedesátka je tuze považované číslo, jím končí astrologický cyklus, což znamená, že rok 2010 = nový začátek. Záměry osudu jsou nám příznivě nakloněné, nyní s realistickou nadějí stát se tím největším hospodářským kolosem, a získáme i na váze a prestiži jako politická supervelmoc. Expo poprvé v dějinách pořádané ve státě dosud považovaném za součást Třetího světa. Však Západ viditelně upadá, jeho kapitalismus se nedávno málem zhroutil, výkon aliance NATO v Afghánistánu se až přespříliš podobá papírovému tygru.

Zatímco pouhých 37 procent Američanů se kloní k názoru, že jejich země si zdárně počíná, naprostá většina – 86 procent - Číňanů jsou optimisté, přesvědčení, že jejich vlast kráčí tím správným směrem. (David Brooks, The New York Times, 12. 11. 2009). Evropa rovněž nemá příliš důvodu hýřit optimismem. Významný zdroj The Economist (12. 12. 2009) ji přirovnává k postavě sicilského prince v románu Leopard Giuseppe di Lampedusy: žije si nad poměry, s nadále neudržitelným způsobem života, a podléhá přitažlivosti pohodlné, uhlazené kapitulace. Druh úpadku starého kontinentu, teď se ocitnuvšího v situaci G 2 – dominujících dvou mocností, USA a Číny.

Při probírání se minulostí skeptici začínají připomínat jeden nepovzbudivý precedens přímo z čínského domácího prostředí, totiž světovou výstavu s podivným oficiálním titulem South Seas Encouraging Industry Meeting (Povzbudit průmyslová setkání jižních mořích tak nějak nemotorně přeloženo). K jejímu uspořádání došlo v roce 1910 v Nanjingu, tehdejším hlavním městě dodýchávající dynastie Qing. Už tehdy vláda usilovala o vzkříšení patriotického ducha, v době, kdy už hodně chorému císařství zbýval jen jeden rok života. Na oné výstavě se podílely necelé dva tucty států. Tentokrát se jich míní zúčastnit kolem dvou set. Čínský hostitel, dychtící po co největším počtu účastníků, přispěchal s finanční výpomocí i s výstavbou některých pavilonů. Ten čínský ale bude převyšovat všechny ostatní, pořádně nad nimi zářit. Modernistický impozantní design a provedení v barvě červené, se sestává ze tří částí - hlavní národní, společný pro domácí provincie a autonomní oblasti a třetí pro Hongkong a Macao, obé už přece součástí Číny, a Taiwan, dosud se bránící se takovou součástí stát.

Diagnóza, prognóza, pojedeme domů

Začátkem 20. století Velká Británie, vládkyně všech moří, impérium, nad nímž slunce nezapadalo, si začala dělat oprávněné starosti z rostoucí síly Ameriky, své dřívější neposlušné kolonie. Nyní si takové starosti dělá Amerika kvůli Číně, bohatnoucí, stále silnější, leč též stále autoritářské, údajné přitažlivosti demokratického způsobu života nepropadající. Čína je největším věřitelem Ameriky, držitelem jejích vládních dlužních úpisů v kolosální výši 800 miliard dolarů, což vlastně znamená mít moc nad životem a smrtí americké ekonomie. Rozsah čínské ekonomie je ale stále menší, než je pouhá jedna třetina ekonomie americké, a v porovnání výkonu dle GDP (Gross Domestic Product) per capita Čína dosahuje pouze 14 procent toho amerického. Kdyby se dluhopisů náhle zbavila, vypukla by při nejmenším obdoba nové studené války. Čína je ale stále značně pozadu, když měřeno všemožnými metry jako jsou například vynalézavost, inovace a schopnost je bez zbytečných průtahů využít.

Ideologie už definitivně přestala být překážkou racionálnímu pokroku. Jejím skonem ovšem došlo k vakuu, ohrožujícím legitimitu režimu. Takže vakuum zaplnil patriotismus, vlastenectví s transformací komunistů v nacionalisty. Číně se již dostává nelichotivého označení New Prussia. Nedávná historie nás ale poučila o případně zkázonosném dopadu takových sklonů. Nacionalismus čínských vládnoucích kruhů za poslední aspoň dva roky zřetelně přitvrdil. Posílila podezíravost vůči snad všem americkým záměrům, trpkost, zatvrzelost, rivalita, zásadně dávat přednost competition před collaboration. Čína si dosud nezvykla akceptovat princip reciprocity závazků, práv a povinností. Jednosměrné celní bariéry by jí docela dobře vyhovovaly a na neochotu druhé strany je akceptovat nezřídka reaguje s rozhořčením. Baží po uznání statusu velmoci, ale bez ochoty nést náklady, které taková role vyžaduje.

Hu Jingtao, v současné době nejmocnější politický činitel v zemi, se v roce 2012 vzdá své funkce ve straně a v následujícím roce 2013 přestane být prezidentem. V roce 2010 se bude připravovat nový pětiletý plán – „pětiletka“, to slovo jsme už dlouho neslyšeli. Ta předchozí pětiletka měla v plánu docílit zdvojnásobení GDP a tento gigantický úkol se podařilo splnit hodně před termínem. Dosažené vylepšení životní úrovně jako záruka legitimity režimu a vlády jedné strany. Vzdor takovým úspěchům, v počínání a slovech reprezentantů režimu lze postřehnout nejednu jejich starost. Regionální nepokoje, přerůstající v násilné střety s vládní mocí ve dvou oblastech - Tibetu a Xinjiangu. Teď v roce 2010 si leckdo připomene šedesáté výročí čínské invaze Tibetu.

Čínští vládci vyjadřují oprávněné obavy z fenoménu vyjádřeného slovem luan neboli chaos. Náhlé lokální výbuchy protestů, nevole, a k desítkám, stovkám takových dochází každý měsíc, ne-li každý týden. Životní podmínky v metropolích jsou neporovnatelné s osudem ve vzdálených, stále dost ubožáckých výspách.

Podle odhadu Světové zdravotnické organizace (WHO – World Health Organisation) jen jedna třetina čínských měst má k dispozici dýchatelný vzduch, který se jakž takž vejde do mezinárodní normy. Snad ještě celá jedna polovina obyvatelstva je odkázána na vodu kontaminovanou lidskými a zvířecími výkaly. Městské obyvatelstvo jich produkuje dvě stě miliard tun, z čehož devadesát procent pluje přímo do vodních toků. Odborníci již zjistili neblahý dopad na růst rakoviny jater, žaludku a esofágu. (Jeden návštěvník Číny mi tam s vážnou tváří tvrdil, že při výměně filmu v kameře mu ten použitý v Šanghaji spadl do potoka a když se mu ho podařilo vylovit, zjistil, že film se v té lázni svépomocí vyvolal.)

Na rozdíl od všudypřítomného Hočimina ve Vietnamu, portréty a sochy Mao Ce-tunga zmizely a s jeho jménem a dopadem jsem se setkal pouze v onom obchůdku se srandovním zbožím. Pokud jsem někde viděl politické slogany, beztoho bych je nebyl schopen přečíst. Heslo Šanghaje LEPŠÍ MĚSTO, LEPŠÍ ŽIVOT, bylo však velmi často k vidění. Však kdo by mohl s takovým tvrzením nesouhlasit?

Avšak jako naprostý outsider, který neovládá místní řeč, nemohl jsem se podívat pod pokličku, nic nezjistil o disidentech, statečných tvorech, jejich strastech a pronásledování. Již několikrát – před sjednocením Německa – jsem napsal, že v lecčemž bylo z východního Berlína blíž do Ulánbatáru než do Berlína západního. V Americe se mohu snadněji dorozumět s uprchlým vietnamským rybářem než s politicky příliš korektním akademickým kolegou. Společná zkušenost s hanebnou dobou nám umožňovala porozumění, pochopení, mimo dosah studovaného profesora. Číňané jsou mistry, velmistry piruet, úhybných menuetů, schopností odbruslit od ošidných témat. Pamatuji překrásný příklad, když vládní byrokrat na otázku, kolik že má dětí, odpověděl slovy „Jedno nebo dvě.“ V Šanghaji jsem na pár politických delikátností narazil, ale nikam nedorazil: třeba využívali výhodu své nijak dokonalé angličtiny.

Mým oblíbeným americkým komentátorem je publicista, žurnalista Thomas L. Friedman z New York Times. Sledoval jsem již řadu jeho televizních interview. V jednom z nich, právě po návratu z Číny – při porovnání pochybné kvality amerických letišť při mezipřistání s těmi čínskými – se rozpovídal o kvalitě vůdčích politických kádrů, členů politbyra, jež charakterizoval jako rozumné (reasonably enlightened) tvory, jejichž způsob vládnutí (one-party autocracy) měl zřetelné přednosti před americkou demokracií. Při porovnávání autokratického a demokratického kapitalismu (ABC-TV, 22. 11. 2009) ekonom intelektuál Robert Reich, někdejší ministr v Clintonově vládnoucím týmu, připustil značnou pravděpodobnost, že čínští autokraté se souhlasem většiny národa se nadále udrží u moci. (Jiní debatéři u téhož kulatého stolu spíš sázeli na Indii.)

Po nedlouhém váhání bych volil autokratický model v jeho singapurské aplikaci. Než budu zatracen z mnoha směrů, uvedu výsledky, důkazy, trumfy k nepřebití. Původní realita Singapuru vypadala takto: mrňavý ostrůvek, malárií trápená tropická bažina, všeho všudy 636 čtverečních kilometrů, téměř padesátkrát menší než Česká republika, bez jakýchkoliv přírodních zdrojů a s hodně rozdílným obyvatelstvem – zejména Číňané, Malajci, Indové, něco Evropanů, a s odpovídající kulturní a náboženskou rozmanitostí. V době získání nezávislosti od Velké Británie všeho všudy s 1,5 milionem obyvatel. Nyní jich už je 3,7 milionů, nikterak se vzájemně nemasakrujících, s životní úrovní vyšší než v nejedné evropské zemi, se záviděníhodnou kvalitou školství a lékařské péče. Ulice bez žebráků a bezdomovců jsou čisté a bezpečné v jakoukoliv hodinu. Státní administrativa se skládá ze schopných, efektivně fungujících úředníků, mezi nimiž je korupce neznáma. Největší zásluhu na tak znamenitém výsledku má první prezident Lee Kwan Yew, etnický Číňan, absolvent univerzity v Cambridge. Nesdílí Konfuciovo optimistické přesvědčení, že lidé jsou vychovatelní a předělatelní. Však lidé mají sklony zneužívat svobody k neprospěchu celé společnosti. Proto je nutné disciplinu vyžadovat a provinilce trestat. Když americký spratek ze špásu vandalizoval parkující auta, soud ho odsoudil nejen k pobytu za mřížemi, ale i k tělesnému trestu, výprasku holí. Washinghton ječel, marně protestoval.

Singapur se stal mezinárodním finančním a komerčním centrem. Prosadil se výrobou v řadě průmyslových odvětví, vyniká v elektronice. Se Šanghají soutěží o primát největšího kontejnerového přístavu na světě. Další zahraniční investoři se tam oprávněně hrnou. Takovou bych prosazoval variantu pokroku, jistěže neaplikovatelného na mnohých adresách tohoto světa.

Po soumraku odplouváme k Hongkongu, jehož šance pokračujícího demokratického počínání jakoby visely na cezené nudli nejistot. Nynější vůdčí předák (chief executive) Donald Tsang, právě v té době, když jsme se k přístavu blížili, zveřejnil svůj plán na podstatné (substantial ) vylepšování demokratických praktik. Za pouhých příštích deset let šedesátičlenný zákonodárný výbor již nebude jmenován shora, o něm prý rozhodnou jaksi svobodné volby.

Takovými starostmi se Šanghaj určitě netrýznila, když už za soumraku náš Volendam zvedl kotvu a vydal se na zpáteční cestu právě do hongkongského přístavu. Na verandě sledujeme světla jakoby nekonečné metropole, loděnice, suché doky, mokré doky, kilometry naskládaných kontejnerů, přehlídka sice nikoliv nekonečná, ale aspoň dvě hodiny trvala. Na osmé palubě probíhala čokoládová extravaganza. Méně sladké bylo oznámení, že s ohledem na epidemii prasečí chřitpky všichni pasažéři se musí dostavit k povinnému změření tělesné teploty. A u koho se zjistí její zvýšení, půjde do karantény, na jak dlouho, to se neví. Vše rozhodují zdravotní orgány Hongkongu. Ty by si zasloužily převoz do psychiatrické léčebny, takto jsem začal láteřit nad způsobem byrokratického myšlení a manýrů – však my jsme byli na cestě přímo z lodi na letiště, tam hupky hned do letadla, v Hongkongu se přece vůbec nezdržovat. To by ale byl hanebný malér, škodolibý výsměch osudu takhle nám na poslední chvíli naše náramné zážitky zpackat. Zbytečně jsem panikařil, autobus nás bezkonfliktně dopravil končinou s rovněž značnou výstavbou.

Otevírám vyfasovaný CRUISE LOG a z něho se dozvídám, že na Volendamu jsme ujeli – či spíš upluli, odpluli - 3557 námořních mil neboli 6580 kilometrů. Dost tedy dálka, ale daleko kratší, než co jsme prozatím uletěli – 13.910 kilometrů. Trasa zpátečního letu ale byla dost jinačí – nikoliv přes Mongolsko a Sibiř, ale jižněji, se zahlédnutím Koreje nejen jižní, ale i severní, postižené šílencem Kimem a hladomorem, dál přes Japonsko, jeho Hokkaido, Sapporo, pod námi moře Ochotské, před námi Beringova úžina, z Aljašky přes velikánské kanadské Northwestern Territories, pane Bože, to se to vleče, ještě že tu před sebou na monitoru mám výběr tolika prima filmů.

Jestliže jsme za letu západním směrem jeden den ztratili, teď jsme jeden získali. Ano, spravedlnost má být. V Newarku jsme přistáli v 13 hodin a 12 minut, přesně na fous, jak mělo být. Čímž končilo toto naše počínání.