Květen 2010

Písek jako předpoklad rozvoje a příčina sváru

Otto Ulč

Lze na písku stavět prosperitu? Začátkem šedesátých let, v době pokračujícího usilovného budování vědeckého socialismu, se tehdejší českoslovenští budovatelé dělili o světový primát nejhanebněji fungujícího hospodářství s tehdy rovněž prabídně si počínající Indonésií. Byla to éra sličného Antonína Novotného a mezi lidem kolovalo rčení, že s takovým vedením i Sahara s přemnoha svými dunami by byla schopna vyčerpat své zásoby písku.

A teď, po tolika letech, právě po této téměř všude přítomné, nevyčerpatelné substanci je na nejedné adrese rostoucí sháňka, dokonce kalící mezistátní vztahy. Však s dost značnou zásobou písku, dodávkou jakékoliv zeminy lze rozšiřovat vlastní území, zmohutnit stát, získat tak ty zpravidla nejdražší nemovitosti s luxusním výhledem u mořského břehu. Takto si například počínali britští kolonialisté v Hongkongu: ohlodávali, zmenšovali tamější svahy a kopce, a získaným materiálem rozšiřovali své území, které jim už teď víc než deset roků nepatří.

Takový teritoriální růst jsem zejména pozoroval ve fenomenálně úspěšném ostrovním státečku Singapuru. Jenže ten je příliš placatý, není z čeho ukrajovat. Materiálu je třeba nejen pro land-reclamation, ale i do stavebnictví, nadále se tužící neutuchajícím tempem. (Singapur je jedním z významných klientů velmi čilé čínské privátní společnosti ALIBABA, zprostředkovatelky všemožných finančních a komerčních transakcí, košatého servisu – marketing, management, software, elektronika, též písek.) Sousední Malajsie, jejíž součástí před svým osamostatněním Singapur býval, již ale v roce 1997 vývoz písku zakázala. Deset let poté totéž učinila neméně sousední Indonésie. Singapurští zájemci tedy zamířili do Kambodže, kde si vládci s ekologií, ochranou životního prostředí, zas tak moc starostí nepřipouštějí. Jenže nedávno, v květnu 2009, i tam vydali zákaz takového exportu. Singapur zamířil do Vietnamu, tento jejich druh obchodu se sedminásobně zmohutnil, jenže i tam nedávno ministerstvo stavebnictví vyhlásilo dočasnou pauzu (temporary halt), prý za účelem studií, výzkumu ekologických následků. Další pátrání tedy zamířilo do Thajska a Bangladéše. Pokud i tam by to časem sklaplo, v dosahu by asi zůstala jen Barma, nynější Myanmar a současný pária světa.

I kdyby všichni tito dodavatelé zklamali, zbyla by zejména severní Afrika, poušť Kalahari, Namibie, Blízký východ, ony obrovské zásoby Saúdské Arábie. Též poušť Gobi, ještě vzdálenější. Ovšem dovážet miliony tun na opačný konec světa by se pořádně prodražilo. (V roce 2007 cena jedné tuny písku dosáhla 60 USD.) Jak by asi reagovali somálští piráti po zmocnění se a zjištění takového lupu?

Je ale i druh písku, který lze zužitkovat jinak – nejen s notným hospodářským, ale i politickým dopadem, totiž kýženou, totální emancipací od závislosti na arabských dodavatelích ropy. Tím je zvláštní druh písku nasáklého ropou. Jeho naleziště jsou v severní části kanadské provincie Alberta, na území velikosti Floridy. A jsou to obrovské zásoby, odhadované na 1,7 trilionů barelů. Denní spotřeba v USA je 20 milionů barelů. S výjimkou Saúdské Arábie, Kanada má druhé největší zásoby ropy na světě. Je rovněž největším dodavatelem této strategické suroviny do USA – o jeden milion barelů denně víc než co přichází od saúdských šejků. Kromě takového množství potěšující je spolehlivost, solidnost takového partnera na rozdíl od Arabů, Venezuely Hugo Chavéze či Nigérie.

Po těchto vítaných plusech slyšme zprávy méně dobré, přicházející z amerického domácího prostředí. Ekologové, environmentalisté, údajní ochránci či už spíš i zachránci životního prostředí za jakoukoli cenu, včetně zničení vlastní to země – organizace jako National Wildlife Federation či Sierra Club, politicky tolik korektní lobby, ani okamžik neváhající pustit se do soudních iniciativ. Například ve snaze znemožnit výstavbu ropovodu dodávajícího potřebnou surovinu z oněch kanadských oil sands až do amerického státu Wisconsin v projektovaném množství 4,3 milionu barelů denně, což by značně snížilo zisky a význam oněch méně než spolehlivých dodavatelů.

Zkázotvorní ochránci přírody, jejichž motivy a argumenty lze obtížně chápat, mají však mocnou podporu ve vlivných médiích. Například se dočítám (Fred Barnes,Worthwhile Canadian Initiative – Really, The Weekly Standard, 26. 10. 2009), jak National Geographic (březen 2009) negativně prezentoval kanadské úsilí o obnovu terénu, kde došlo k zužitkování tohoto písku, či jak tým BBC odmítl filmovat dosažené výsledky, poněvadž byly úspěšné.

Snahy environmentalistických aktivistů všemi silami zabránit energetickému osamostatnění Ameriky, její snahy se zbavit závislosti na Arabech, bohužel nacházejí zřetelné sympatie v Obamově administrativě. Ta nepodporuje, naopak se distancuje od projektů na využití domácích zdrojů (Aljašky například), již došlo k zrušení práv (drilling) ve vodách Atlantiku a Pacifiku.

Není to jen počínání Obamových kádrů: i Kongres se podílí, například iniciativou kalifornského kongresmana Henry Waxmana, s vizáží zlověstného chrousta. Jemu se podařilo prosadit zákaz všem armádním jednotkám odebírat pohonné hmoty pocházející z těchto kanadských zdrojů. Pokud kdy dojde k zastavení tak potřebných dodávek, Kanada neutrpí, má snadné řešení: Čína je celá dychtivá tyhle zakázky převzít.

Prozatím jsou stále v nedohlednu lahodné představy, že by vyschl, pominul zájem o dodávky z arabských končin, že by se rozezvučel umíráček oněm bizarním extravagancím jako třeba lyžování pod příhodně klimatizovanou střechou v Dubaji, tam uprostřed žhavé pouště. Tyhle záležitosti ale příliš vzruchu v české kotlině nezpůsobí. Však tam mají jiné starosti: za pár měsíců budou mít volby a ty třeba vyhrají Paroubek a komunisté, dědicové nejlepších tradic včetně té novotnovské, ať už s pískem nebo bez písku.