Květen 2010

Putování Babylonem jazyků

Otto Ulč

V neprávem pomíjeném filmu Avanti (1972), (Nebožtíci přejí lásce) jeho vynikající tvůrce Billy Wilder má scénku s povzdechem amerického diplomata a jeho slovy, že sice nemá cizincům ze zlé, že mluví cizím jazykem, ale proč těch jazyků musí být tolik?

Ano, sakramentská multilingvální dilemata na tomto světě se snad sedmi tisíci jazyky – plus minus několik stovek, nikdo přesně neví. I kdyby věděl, nemohl by s určitostí tvrdit, kolik z nich je těch „živých“, jimiž lidé, samozřejmě že živí, doopravdy mluví, používají, jsou jim nutností, potěchou, obohacením. A když se poslední mluvka odmlčí, s jeho odchodem na věčnost i další řeč zahyne.

Liší se předpovědí jejich zániku. Jeden zdroj (U.S. News & World Report, 1. 10. 2007) odhaduje, že v tomto 21. století jich polovina permanentně zmizí, kdežto jiný zdroj, pouhý rok poté (The Economist, 25. 10. 2008), přispěchal s ještě pochmurnější prognózou padesáti až devadesáti procentního úbytku.

Nezisková nadace zabývající se ohroženými jazyky (Foundation for Endangered Languages) adresou ve Velké Británii, se ovšem snaží bránit proti neodvratitelné realitě: odhadem 300 jazyků je ohroženo a dalších 200 na smrtelné posteli s posledním lapáním po dechu. Zveřejněn portrét právě zemřelé poslední mohykánky Marie Smith (čili jméno podobně exotické jako některé naší Mařenky Novákové), eskymácké domorodky na Aljašce, úplně té poslední, jejíž rodnou řečí byl jazyk Eyak. Nyní teď dokonale pohřben jako řeč Etrusků a přemnohých dalších civilizací.

Zánik zejména hrozí na několika místech planety – v oblastech příliš vzdálených, obtížných, nehostinných, s nepočetným roztroušeným obyvatelstvem - oblasti mrazivé východní Sibiře, pouštní severní Austrálie, tropická centra v džungli jihoamerického kontinentu a též v severoamerických indiánských enklávách, mnohde s méně než 100 mluvčími. V roce 2005 badatelé objevili jen pět jedinců, schopných se plynně domluvit řečí kmene Yuchi v Oklahomě. Na severozápadě v pacifické oblasti zaregistrovali padesát jazyků, každý z nich ovládaný aspoň jednou osobou – stařenkou či stařešinou – a nikde známky zájmu mladší generace o zachování takového dědictví.

Ona Nadace ve prospěch ohrožených jazyků zdůrazňuje jejich užitečnost a jako příklad uvádí lid Kallawaya v Bolivii, jejichž řeč obsahuje tajný kód – de facto katalog rostlin s blahodárným léčebným účinkem.

V této souvislosti se nabízí dost relevantní paralela s užitečnou zkušeností z bojišť za druhé světové války, kde se ovšem každá armáda snažila rozluštit tajné kódy protivníka – nezřídka s mimořádně závažným dopadem, například rozluštěním depeší při útoku na ostrov Midway nebo posléze i zjištění letu japonského velitele Yamamota a jeho úspěšného sestřelení. Ohrožené indiánské jazyky se znamenitě osvědčily na frontě v Pacifiku. Někdo na americké straně dostal nápad zjednodušit komunikaci a místo kódování a dekódování užít Indiány ve vlastních řadách. Tak došlo ke zrodu posléze přímo legendárních, vysoce účinných „talkers“, mluvčích jazyka Navajo, s nímž si Japonci nevěděli rady, marně se snažili dešifrovat. O těchto „talkers“ se po válce dost psalo, natočilo i pár filmů a nedávno, na své cestě po bojištích oné války v Pacifiku, na ostrově Saipanu, dějišti obzvláště krutého utkání, jsem v muzeu místního památníku měl možnost se seznámit s podrobnostmi, včetně autentických Navajo záznamů z průběhu bitevní vřavy.

„Čím víc jazyků znáš, tím víckrát jsi člověkem,“ takto se přece říká. Nicméně, většinu pozemšťanů, včetně Američanů i Čechů, bych spíš pokládal za monolingvální než multilingvální. Citovaná nadace potvrzuje obtížně vyvratitelnou zkušenost, že děti vyrůstající ve vícejazyčném prostředí rozhodně netratí a naopak získávají na svém intelektuálním potenciálu ve škole i mimo školu. Existují jedinci údajně schopni zvládnout tucet jazyků, ale s takovým géniem jsem se dosud nepotkal.

Praktické důvody podporují trend k dominantní roli jednoho jazyka, jímž po mnohá léta ba i století byla latina. Jazykové sváry vedly ke krveprolévání: zájemce nechť se porozhlédne směrem k Indii, ke snaze ústřední vlády prosazovat hindí na drávidském jihu. Fenomén řeči jako jablka značného sváru je nepřehlédnutelný v kontextu nedávného válečného střetu Gruzii, na rodné půdě Josipa Stalina Džugašviliho. Gruzínština má pověst jazyka ďábelsky obtížného, jeho nepravidelná slovesa, jeho nevyslovitelná slova bez samohlásek jako například „gvprtskvn“ (takto se dozvídám z NYT, 24. 8. 2008 : WK3), a jim nejbližší příbuznou je údajně řeč Basků. Řeč sousedních Osetinců má jakési společné kořeny s jazykem farzí v ještě vzdálenějším Íránu.

V oblasti Kavkazu se mluví čtyřiceti odlišnými, vzájemné harmonii neprospívajícími jazyky. Víc babylonského zmatení lze nalézt jen ve vzdálených končinách amazonské džungle a ve státu Papua Nová Guinea.

Obhájci principu zachování jazykového pluralismu ale tvrdí, že jazyková jednota, uniformita, totožnost, nejsou vůbec zárukou kýženého mírumilovného porozumění, jak krutě bohatě dokazuje nedávná minulost - válka ve Vietnamu, jateční orgie v Rwandě či na jihoslovanském Balkáně.

Vnější politické podmínky zanechávají notný lingvistický dopad na různé generace téhož národního společenství. Českou mládež v době protektorátu ve školách učili německy, po válce pak rusky. Angela Merkelová, nynější kancléřka sjednoceného Německa, pochází z Dederonie a proto má jakousi znalost ruštiny. Po téže druhé světové válce, čínská mládež na Taiwanu si musela zvykat na mandarínskou, zcela odlišnou verzi své mateřštiny, jíž se jejich rodičové neučili. S rozpadem Sovětského svazu začátkem devadesátých let, mladí Gruzínci přestali se studiem ruštiny, společného dorozumívajícího nástroje v době předchozí supervelmoci, mladí Osetinci výuku gruzínštiny ignorovali a starší generace předstíraly, že rovněž nedovedou.

Ruští patrioté aby se bolestně smiřovali se ztrátou svého impéria, též dokazovaného důkladným úbytkem mluvčích Puškinova jazyka – z původního počtu 300 milionů v roce 1990, předpokládaný deficit 150 milionů do roku 2025, zbyde jen pouhá polovina, úkaz to bez precedentu (The Retreat of the Tongue of the Czars, NYT, 13. 9. 2009 : WK3).

Různě zareagovaly emancipované republiky bývalého sovětského společenství: Jednoznačný je postoj tří baltských republik, Lotyšska, Litvy, Estonska, Sověty v roce 1940 pozřených, o nezávislost připravených: znalost místního jazyka jako podmínka získání občanství. Ukrajina prosazuje svůj jazyk i v oblastech osídlených etnickými Rusy. V Gruzii programy v ruštině mizí z rozhlasu a televize. Dost překvapivé bylo uzavření ruských škol a novin v Turkmenistánu.

Méně radikální stanovisko zaujala Moldávie se zachováním ruštiny jako polooficiálního jazyka. V Arménii a Ázerbájdžánu ruština není oficiálním jazykem, ale běžně ji používají jejich představitelé a obyvatelstvo ve větších městech. V Uzbekistánu v některých školách ruština nadále zůstává vyučovacím jazykem. V Tádžikistánu ruština nadále dominuje, ač nedávný zákonný návrh bude vyžadovat výlučné zveřejňování vládních dokumentů pouze v místním jazyce.

Dvě bývalé republiky - Bělorusko a Kazachstán - si spolu s místním jazykem ale ruštinu zachovaly jako oficiální úřední jazyk. Pouze v Kirgízii ruština má svůj monopol, ač s podmínkou, že kterýkoliv kandidát na funkci prezidenta země musí zdárně absolvovat zkoušku znalosti domorodé řeči.

Mezi jazyky s největším počtem mluvčích jsou čínština v mandarínské verzi, angličtina, španělština, arabština, hindí – nikoli však již franština. Značná to potupa z takového úpadku, zejména se zamyšlením do historie: její dominantní role a vliv v osmnáctém století, však nahradila latinu jako ta pravá lingua franca, na vídeňském kongresu 1815, kde se účtovalo s dopadem Napoleonovy éry, Bonapartovi přemožitelé spolu hovořili francouzsky. Dovedl by si někdo představit podobnou roli němčiny v roce 1945, že by Eisenhower a Žukov si takto spolu rozprávěli?

Všechny dokumenty v poválečné Společnosti národů v Ženevě se publikovaly dvoujazyčně – na jedné straně francouzsky, na druhé straně anglicky.

Po druhé světové válce galský vliv se ještě zřetelněji začal podobat odlivu, vzdor všemožným iniciativám skálopevných patriotů - vystrnadění NATO z Paříže, de Gaullova snaha zabránit vstupu Velké Británie do evropského společenství, v němž by angličtina ohrozila převládající roli franštiny. Puristické zásahy ministra Jack Langa, který vzdor svému jménu, až s groteskně značným elánem se angažoval na zachování čistoty jazyka a vymýcení pronikajících anglicismů.

Ale žádné takové úsilí nepostačí, nepohne s realitou doby, v níž angličtina – nota bene ve své amerikánské verzi – i ve Vietnamu již převálcovala lahodný jazyk někdejších, sto let tam působících koloniálních vládců. Angličtina, zejména v oblasti vědy, techniky, popkultury (pseudokultury), modernizace vůbec, se rozmáhá, s viditelným dopadem na okolní jazyky včetně češtiny, jak lze pozorovat s občasnými pocity zoufalé bezmoci.

Petr Pithart mi před časem dal otázku, která mě dřív nenapadla: proč že ta anglicko-česká část slovníku je o tolik objemnější, než ta opačná. Inu ano, je to tak, ledajaké výrazy nám chybí, nejsou dost rozlišené. Máme jen jeden „stůl“, u něhož se sedí, jí, píše, takže si musíme vypomáhat dvěma slovy „psací stůl“, na rozdíl od anglického „desk“, který si nepleteme s “table“.

Loňského roku (29. dubna 2009) organizace Global Language Monitor, oznámila, že počet anglických slov přesáhl jeden milion. Slovník Merriam-Webster obsahuje zásobu 450.000 slov a Oxford dictionary jich má ještě míň.

Na rozdíl od zemí jako Francie či Španělsko, disponujících akademiemi, vědeckými institucemi, jež bedlivě dohlížejí na svá lingvistická dědictví a regulují pronikání novotvarů, nic podobného neexistuje ani ve Velké Británii, ani v USA. Předpokládám, že důvodem je rezignace, uvědomění si marnosti kontrolovat, svěrací kazajku nasadit molochovi tolik všežravému, všemožně parazitujícímu, neologismy včetně těch nejobludnějších vytvářejícímu. Jak dobře víme, angličtina má jednoduchou, prostinkou gramatickou stavbu, ale její důkladné, dokonalé zvládnutí je mimo dosah schopnosti většiny smrtelníků. Výrazy idiomatické, jež leckterý zoufalec hodnotí jako idiotické, k tomu přemíra předložek a přemíra dalších bolehlavů.

Nejeden překladatel se strachuje, že nejnovější technologie, supervýkonné kompjútry zvládnou veškeré lingvistické komplikace, že mnohá léta úmorného studia byla zbytečná, že jejich profese vyhyne jako pták dodo na ostrovech v Indickém oceánu, stejně tak jako už značné množství pohřbených jazyků ve všemožných končinách světa.

Tyto chmury znicotňuji svou optimistickou prognózou o nedosažitelnosti tak hrozivého ideálu. Poslední dobou při četbě českých publikací na internetu je možno kliknout na okénko TRANSLATE s nabídkou překladu do víc než jednoho jazyka. Párkrát jsem zvolil English a mohl se seznamovat s výsledkem natolik bizarně kostrbatým, co nemohlo spáchat žádné lidské stvoření, příslušník existenčně ohroženého povolání.