Květen 2010

Užitečné vlastnosti zdí

Otto Ulč

Takto jsem nazval dříve uveřejněný text, s platností od zdi čínské po tu českou matiční. Zeď, plot, ohrada, brána, vrátka, vchod, kudy vejít nebo někomu v takovém kroku zabránit. Dobré ploty přispívají dobrým sousedským vztahům nebo aspoň mohou zabraňovat, aby nedocházelo k jejich případně explozivnímu zhoršování. Přitom si ovšem uvědomuji ironickou souvislost s vlastní svou zkušeností; však neexistence zdi – a hodně štěstí u toho – umožnily, že v nyní již dávné době posledního roku padesátých let, kdy v Berlíně ještě neztopořili Zeď míru, se mi podařilo z čedokářského zájezdu do Dederonie vykličkovat a dorazit do západní části rozdělené metropole. Poté přesun do Frankfurtu a pak za moře, čímž život se změnil k hodně lepšímu.

Zdi abychom klasifikovali, rozlišovali – zda užitečné či utlačující. Jak a komu prospěšné, zda špatnostem bránící či je podporující. Zda je záměrem lidi nepouštět ven, pod pokličkou si je držet, či naopak bránit vetřelcům, aby vpádem nemohli ohrožovat tamější mír a pohodu. Číňanům trvalo dva tisíce let budování zdi v délce, porovnatelné vzdálenosti přes celičký americký kontinent, od New Yorku do Kalifornie, stejně tak jako z České republiky do Saúdské Arábie. Zeď tak velikánská, že je údajně spatřitelná astronauty ve vesmíru. Záměr uchránit velkou čínskou říši před vpádem cizáckých hord se přesto nepovedl, však stačila zrada na pouhém jednom místě.

V současné době Američané zápolí s prozatím málo úspěšnými pokusy bránit ilegálnímu pronikání nevítaných hord přes mexickou hranici. Toto úsilí je šmahem odsuzováno, s přirovnáním k berlínské zdi, jež vydržela 28 roků, než došlo k jejímu stržení. Mezi přísnými kritiky byl i světa znalý Michail Gorbačov. On přece věděl, že v jednom případě stát porušoval mezinárodně uznaná, slavnostně deklarovaná a přijatá práva občanů ze země odejít, nebýt drženi v kleci, jinde o azyl požádat, v důkladném to kontrastu k situaci, kdy stát uplatňuje své neméně svatosvaté právo jako suverenní entity rozhodnout, koho na své území pustit nebo nepřijmout.

Korea svou oficiálně demilitarizovanou zónou poskytuje příklad přetnutí někdejší společné končiny, s následným radikálně odlišným vývojem – demokracie s prosperitou na jihu, tyranie s hladomorem na severu. Výsledek války (1950-1953), jež neskončila mírovou smlouvou, ale podepsáním pouhého příměří, takže de iure vlastně válka zcela neskončila.

Ještě starším jablkem sváru je Kašmír, o jehož mírové vyřešení se už před víc než půl stoletím z pověření OSN pokoušel tehdejší československý diplomat Josef Korbel, otec pozdější americké ministryně zahraničních věcí. Nynější pozorovatel se třeba podiví informaci, že Indie v Kašmíru vytvořila 3.300 kilometrů dlouhou bariéru, s méně než přátelským Pákistánem na opačné straně.

Pramálo se ví o úsilí Pákistánu postavit 2.400 kilometrů dlouhou bariéru u sousedního Afghánistánu, hranici prozatím s důkladností ementálského sýra.

A vůbec nic se neví o velké zdi, místy též hlubokého příkopu, bezpečnostního pásu v délce 2.720 kilometrů, jež zřídilo Maroko proti ozbrojeným živlům organizace Polisario, pronikajícím se sousední Mauretánie.

Kuvajt si pořídil 215 kilometrů dlouhou bariéru, po zkušenosti s přepadem z Iráku v roce 1991.

Saúdská Arábie, nikdy z takového směru přepadnutá si pro jistotu proti Iráku postavila moderní bariéru, 900 kilometrů dlouhou. Rovněž se tak vybavila - s elektronickým moderním zařízením a výdaji ve výši 700.000.000 USD - ve snaze bránit pronikání podvratných živlů z Jemenu.

UAR (United Arab Emirates) budují bariéru na hranici s Ománem.

Totéž činí Uzbekistán na hranici s Tadžikistánem.

Kypr, v nynější době českými turisty nezřídka navštěvovaný, poslouží příkladem úsilí na turecké části ostrova se rovněž viditelně oddělovat.

V Severním Irsku, po přemnoha letech vzájemného vyvražďování, znavení katolíci a protestanti snad již trvale přišli k rozumu a dohodli se na vytvoření jakési společné vlády. Vysoké zdi, vystavěné k separaci snad už permanentně bývalých protivníků, z Belfastu zmizí.

Na evropském kontinentě zdi už snad zcela pominuly – pokud se za Evropu nepovažuje miniaturní španělská enkláva Ceuta a Mellita, obé na africké půdě, vyňaté z jurisdikce marockého království. Když jsem se tam z Algecirasu s autem převážel, ocitl jsem se v pořádně odrátovaném střeženém prostoru. Už tam za vodou se Evropa brání (nedostatečně ovšem) přílivu hladových Afričanů.

S podobnou zkušeností jsem se střetl v pouštní Botswaně, na jižním konci afrického kontinentu, a sice na hranici se Zimbabwe, s vysokým drátěným plotem, notně napájeným elektřinou. (Ale bez zákazu vstupu do Pohraničního pásma, do Zakázaného pásma, s nášlapnými signály, případně třaskavinami, a střílením zájemců o změnu adresy – tak jak vypadala situace v české kleci za bolševika). Oficiálním zdůvodněním opatření v Botswaně je ochrana dobytka před nákazou (kulhavka a slintavka - hoof and mouth disease), ale ve skutečnosti zejména snaha zabraňovat přílivu chudáků z despotou Robertem Mugabem zdevastované Zimbabwe.

Thajské království si v roce 2007 pořídilo pouhých 75 kilometrů dlouhou bariéru, zřízenou proti pronikání muslimských teroristů. Ti už tam řádí řadu let. Chtěli jsme tam jet vlakem, došlo ale k jeho přepadení, překocení, takže jsme jeli autobusem. V té době už ale také docházelo k silničním přepadům.

Mediálně nejvíc komentovanou, s dávkou notného mravního rozhořčení, je ovšem americko- mexická hranice. Snahy Američanů bránit přílivu nevítaných hord jsou ve světě vehementně zatracovány a hůř na tom je ovšem jen Izrael.

Jak pokrytci, tak politicky korektní prosťáčkové protestují proti snahám Izraele svou stavěnou zdí se bránit pronikání sebevražedných teroristů. A je to právě zásluhou zdi, že počet útoků a obětí značně poklesl. Její blahodárný dopad snad pochopí i chabý počtář: v období 2002 - 2007 došlo k téměř stoprocentnímu vymýcení sebevražedných útoků. Počet ztrát na životech na izraelské půdě poklesl z 451 na pouhých 7.

V této souvislosti eminentně oprávněnou je otázka: jestliže opatření proti pronikání hladových, ekonomicky motivovaných vetřelců je oprávněné, proč by tomu nemělo být v případě fanatických sebevrahů?

Izraelská opatření zabránit přísunu zbraní, odpalovaných raket se příliš nedařila, dosažená příměří Hamas pravidelně porušil, od svého kýženého cíle kompletně zničit sionistického nepřítele neustoupil. Takže nepříteli nezbylo nic jiného, než vojensky zasáhnout a to pořádně, což se stalo koncem roku 2008. Došlo k předpokládanému Hypocrisy-Fest, s porovnáváním počtu ztrát na obou stranách, s obviněním, že počínání bylo disproportionate (nepřiměřené, nepoměrné). Vojenská expedice do městských oblastí s velkým množstvím civilního obyvatelstva není maličkost. Hamas používá civilisty jako své ochranné štíty, jako rukojmí na střechách, aby Izrael nebombardoval. Letectvo reagovalo rozhazováním letáků, armáda varovala s použitím megafonů, též se hodně telefonovalo do domácností, s urgentním doporučením k evakuaci v dotyčné oblasti. Arabští bojovníci, do civilních šatů převlečení, stejně tak policisté, se pohybovali v terénu, jim dobře známém, s nastraženými výbušninami – booby traps, roadside bombs, mannequins – figuriny, jichž se izraelský voják ve tmě dotkne a tím způsobí explozi budovy, která ho pohřbí.

Ve Velké Británii, velmi kritické vůči Izraeli kvůli onomu nedostatku proportionality, nikdo se však nepozastavil nad takovou nepřiměřeností za druhé světové války: letecké útoky německé Luftwaffe způsobil ztrátu 50.000 britských životů. Anglo-americké bombardování zabilo aspoň tucetkrát víc německých civilistů.

Antiizraelské, ba i antisemitské nálady v současné, zejména západní Evropě ale přesahují rámec dnešního tématu. K němu se vracím otázkou, co že je pravdy na zvěsti, že ministr Kocáb se přestěhoval do Matiční ulice, se zdí jen minimálně porovnatelnou k té velkolepé čínské?