Květen 2010

Díky, Petruško!

Sylva Vaněček-Šauerová

Tak máme konečně nového šéfa ÚSTR. Jiří Pernes nastoupil dnes podle plánu do funkce ředitele ústavu, a nahradil tak pro mnohé nepřijatelného Pavla Žáčka. Cíle se podařilo dosáhnout, personální čistka provedena hned první den, „normalizace” může začít.

Rozhodně to nešlo hladce : Jiří Pernes nesplnil podmínky výběrového řízení (nedoložil znalost angličtiny, protože ji doložit nemohl), měl chybu v prohlášení o prokázání spolehlivosti, radní mu ji dovolili opravit a pustili jej do druhého kola konkursu, v životopisu neuvedl (= zatajil) fakt, že studoval VUML. Rada přivřela oči nad námitkou části zaměstnanců, že Pernes v druhé polovině 90. let neuspěl v konkurzu na ředitele Ústavu pro soudobé dějiny kvůli údajnému plagiátorství, vzala zavděk kandidátem s nevyjasněnými kontakty na bývalou komunistickou tajnou policii a přehlédla námitku, že Pernes, který má garantovat politickou nestrannost ústavu, se angažuje v historické komisi ČSSD, v níž podle webových stránek socdem působí „řada odborníků, kteří z nejrůznějších důvodů nejsou členy strany, ale souhlasí s dlouhodobým ideovým a programovým zaměřením ČSSD”. Aby toho nebylo dost, Rada nevzala v úvahu ani to, že zájemce o funkci veřejně napadá svého předchůdce, že trpí tu účelovou ztrátou paměti, tu bagatelizuje svou minulost a tu i tam docela otevřeně fabuluje. A stalo se do té doby nemožné: ještě než vkročil na půdu ústavu jako ředitel, dokázal Jiří Pernes rozpoltit nejen zaměstnance, ale i Radu ústavu, postavit proti sobě některé její členy, vypudit dva vážené členy vědecké rady ÚSTR (další odchod zvažují) a přimět řadu známých osobností k napsání petice proti jeho instalaci do funkce. Pernesovi zastánci nakonec museli překotně, den před předpokládaným nástupem do funkce, změnit jednací řád ÚSTR, neboť předsedkyně rady Naděžda Kavalírová odmítla podepsat jmenovací dekret nového ředitele. Změna řádu prošla těsně poměrem hlasů 4 ku 3. „To je 57 procent”, pravila členka rady Petruška Šustrová a osobně se ujala úkolu dekret podepsat, neboť nevidí důvod, „proč by se TO mělo odkládat”. Jak řekla, pověst ústavu jednáním rady a nepříliš korektní minulostí jeho ředitele neutrpí. "Já si myslím, že je TO naprosto v pořádku."

Co požadovala předsedkyně Rady Naděžda Kavalírová ? Maličkost. „Žádám, aby bylo před eventuálním podpisem dekretu především objasněno, zda jmenovaný neměl kontakty s StB, jaké byly okolnosti pro jeho zařazení do studia Večerní univerzity marxismu-leninismu, proč v textu knihy o Slavkově vychází z pozitivního hodnocení komunistického režimu a konečně, čím byl veden při využití diplomové práce o E. Moravcovi ve vlastní práci, aniž v ní použití cizí práce výslovně uvedl," prohlásila, a když podmínky splněny nebyly, dekret odmítla podepsat.

Co vadilo členu vědecké rady, spisovateli a dlouholetému velvyslanci Jiřímu Grušovi? Výslovně hovořil o „politických tlacích” a uvedl: „Jsme země, kde se komunisté dostali k moci s hlasovacím lístkem v ruce a kde se většina národa rozhodla budovat sovětský systém. Všichni, kdo se tohoto budování zúčastnili, teď mají biografický problém. Právě od této části lidí pak vychází kritika úřadu. Oni se pokouší vědeckými argumenty dokazovat, že není správné, když ústav zveřejní nějaké informace. Přitom ústav by měl právě těmto lidem jejich minulost ne předhazovat, ale dokumentovat. Abychom některé chyby neopakovali”.

Jakou námitku uplatnil další člen vědecké rady, vojenský historik Eduard Stehlík? „Není možné, aby nový ředitel, který zítra nastupuje do funkce, vstupoval do výběrového řízení za situace, kdy bývalý ředitel mu dal maximální důvěru, byl zásobován informacemi”. Podle něj měl tak Pernes neoprávněně k dispozici interní informace o chodu instituce, které jej zároveň zvýhodňovaly ve výběrovém řízení. Takto nabriefován se přihlásit do výběrového řízení proti člověku (Pavlu Žáčkovi), který vám vlastně dá důvěru a pomáhá vám, to já osobně beru jako určité lidské selhání pana docenta (Jiřího Pernese) a to je pro mne ten hlavní problém”.

Podívejme se tedy na hlavní problémy Jiřího Pernese.

1) VUML (studium zahájeno v r. 1988). Není sporu o tom, že kvůli studiu VUMLu by Jiřímu Pernesovi nikdo hlavu netrhal. On ale fakt studia před radou zatajil, pokoušel se kličkovat, v různých médiích o něm vypovídal různě. Pro Respekt na otázku, zdali mu někdo řekl, že když na VUML nepůjde, tak přijde o post ředitele muzea, odpověděl doslova: „To si nepamatuji, je to dvacet let. To fakt nevím“ (Respekt, 28. 2. 2010). V Týdnu: „Myslíte, že jsem se dobrovolně přihlásil? Samozřejmě, že mě donutili… Prostě to byla podmínka. Buď budu chodit do večerní univerzity, anebo nebudu dělat to, co dělám” (tyden.cz, 22. 2. 2010).

2) Kandidát tajné spolupráce StB (od r. 1984) , poznámka v registru svazků: problematika - Francie. „Takový člověk o svém zařazení do nějaké estébácké evidence nemusel vůbec nic vědět a tudíž to o něm nic nevypovídá”, psala v této souvislosti naprostá většina tištěných médií. Opravdu? A co o tom říká Jiří Pernes sám? Znovu plete v tom, co sděluje médiím.

Týden: „Já jsem třeba nechtěl a odmítl spolupráci s StB" (tyden.cz, 22. 2. 2010).

Právo: O ničem nevěděl a „tajná policie ho ani neoslovila" (Právo, 25. 2. 2010).

Česká televize: „Mě odvezli několikrát na výslech, pak propustili. Potom mě místo na výslech začali vozit do restaurací, začali mi nabízet byt, dobrou práci, jenom když občas na lidi, které vyslýchali (na mé, jak jsme si říkali, sestry a bratry), něco řeknu. Z počátku jsem dával vyhýbavou odpověď, ale když už jsem prostě nemohl dál, řekl jsem, ne, že bych to pokládal za zradu těch lidí… A opravdu od toho roku 1971 nebo 72 jsem už podobnou nabídku nedostal. Sice jsem pak s StB přišel do styku už jako ředitel muzea ve Slavkově, ale nikdy se mě nevyptávali, vždy to byly jenom pracovní kontakty” (ČT24, 11. 2. 2010).

MfD: „V roce 1971 jsme byli rozehnáni, někteří zatčeni. Já byl třikrát zadržen ve vazbě na 12 hodin, ale vždy mne poté propustili. Skončilo to tím, že mne odvezli do restaurace a nabídli spolupráci. Já to odmítl, řekl jsem, že se jich bojím. Oni řekli, že když z nich mám strach, že mne nemohou potřebovat. Tím to skončilo”. „Zřejmě ne úplně, když přece evidence KTS je z r. 1984”, zaskočil ho redaktor. „Ano, je podivné, že jsem byl evidován jako KTS až v roce 1984, po nástupu do muzea ve Slavkově. Tehdy měl přijet do Slavkova belgický princ a asi čtyři dny před jeho návštěvou přijel příslušník v civilu, který se vyptával, jestli je vše v pořádku, jestli na prince nemůže být spáchán atentát. Nepovažoval jsem to za nic mimořádného, ale vím, že ta evidence je z této doby. Nic bližšího nevím. Na známé, spolupracovníky či přátele se nikdo neptal” (MfD, 4. 3. 2010).

Brněnský deník: „Mluví se také o tom, že jste byl kandidátem na spolupráci se Státní bezpečností”. „Ale to přece byli všichni, kdo tu tehdy žili (sic). Pak mě vždycky propustili a časem mě už nevozili do Bohunic, ale do restaurací. Za podpis spolupráce a donášení mi slibovali pěkné zaměstnání, byt a kdovíco” (Brněnský deník, 14. 3. 2010).

Opravdu tedy Jiří Pernes o svém zařazení do „nějaké estébácké evidence” nemusel vůbec nic vědět a tudíž to o něm „nic nevypovídá”? Kdepak. O stycích s StB věděl a s estébáky se zřejmě docela čile stýkal, přestože se to na začátku snažil zapřít, přestože tvrdil, že „od r. 1971” už „nic” nebo že „StB se jej na nic nevyptávala”, na druhé straně to byly „vždy jen pracovní kontakty”. Apropos, vzpomíná si někdo, co to byly „pracovní kontakty” s StB?

Jiří Pernes se pak navíc pokusil se shodit odpovědnost za „provalení" informace na Pavla Žáčka: „Fakt, že mě Státní bezpečnost evidovala jako kandidáta a vzdor odmítnutí jsem takto veden, jsem neřekl nikomu. Je to taková dvojsečná věc. Jen jsem to uvedl v materiálech... vlastně ani tam jsem to neuvedl” (povedená kopa je ten pan Pernes). Přesto se to objevilo ve sdělovacích prostředcích. Tak já nevím, kdo má přístup k takovým informacím. Tím netvrdím, že to dělá Žáček nebo někdo s jeho vědomím. Ale jiná možnost není. Vím to jen já a je to uloženo v tom ústavu. Já jsem to nezveřejnil” (tyden.cz, 27. 2. 2010). Záznam je ovšem veřejný a lze jej najít na stránkách Archivu bezpečnostních složek ČR už více než jeden rok. Zdá se, že toho nový ředitel o instituci, již má vést, příliš mnoho neví.

3) Plagiátor. Pernesovi odpůrci z řad zaměstnanců ústavu, NeUSTRčení, napsali v prohlášení, že Pernes v druhé polovině 90. let neuspěl v konkurzu na ředitele Ústavu pro soudobé dějiny kvůli údajnému plagiátorství a uvedli v něm, že „na základě srovnání malé ukázky diplomové práce Josefa Vytlačila s knihou Jiřího Pernese došli k závěru, že Pernesova práce splňuje definici plagiátu. Konkrétně jde o Pernesovu publikaci Až na dno zrady: Emanuel Moravec”a NeUSTRčení argumentují stejným zjištěním historika Jana B. Uhlíře v časopise Historie a vojenství, ročník LV, číslo 2/2006 (MfD, 26. 3. 2010). Obě práce možno porovnat na stránkách iDnes.

4) Vlastní charakteristika: prostitut a zbabělec. „Pokud se člověk vyloženě neživil rukama, nemohl říct: Já na vás kašlu, vlezte mi na záda. Prostě tady jsme žili a každý se musel nějak způsobem prostituovat… ukažte mi člověka mého věku, který za totality pracoval na místě, kde se neživil jako dělník, a do VUMLu nebo do nějaké takového nalejvárny nechodil” (tyden.cz, 22. 2. 2010). Opravdu? Každý se prostituoval? Každý, kdo se neživil jako dělník, musel chodit do VUMLu nebo do něčeho podobného? To je ovšem další mlžení, resp. nesprávná interpretace posledních let totality. Pokud by studium J. P. v roce 1988 (!) odmítl, rozhodně by to neznamenalo, že se bude živit fyzickou prací, maximálně byl měl potíže s další kariérou. Jak může takový nesmysl vyslovit člověk, který se chce profesionálně zabývat dobou nesvobody? Jiří Pernes ovšem v posledních dvou měsících prokázal hlavně to, že nemá minulost příliš vyřešenou sám v sobě.

V knize, jež vyšla v r. 1987 (!) a jejímž je jediným autorem, Jiřím Pernes napsal: „Komunistické straně se dostávalo podpory od stále širších vrstev lidu a postupně i ti, kdož zpočátku váhali a neměli jasno, pochopili historickou oprávněnost vítězství pracujícího lidu". (LN, 26. 2. 2010) Jiří Pernes tvrdí, že uvedenou partii v knize nenapsal. „Ale posuzovaly to nadřízené orgány a poslední slovo měla Okresní komise regionálních dějin KSČ ve Vyškově, a když mi to přišlo zpátky, tak to bylo doplněno právě o těch několik málo vět slavících únorové vítězství. Já jsem to nenapsal, ale uznávám, že to je blbý argument, protože jsem pod tím podepsaný. Když jsem s tím nesouhlasil, tak jsem měl říct: Nechci to tam, soudruzi. Nechal jsem to tam, protože jsem měl strach. Bylo to ze zbabělosti” (Instinkt, 4. 3. 2010).

V čele Úřadu pro studium totality dnešním dnem tedy stanul nový muž, který nám má napomoci pochopit nepříjemné stránky našich novodobých dějin. Může to dokázat ten, kdo se v každém veřejném vystoupení tváří, jakoby totalitní minulost a spojení s ní neexistovalo, a popírá tak samotný smysl existence ústavu? Může to dokázat kariérista, který vždycky v minulosti krom své profese dělal taky politiku, ne proto, že by jej zajímala nebo že by chtěl být veřejně prospěšný, nýbrž proto, že to bylo prospěšné pro něj? A nakonec, může to dokázat člověk, který se sám pro výkon funkce diskvalifikoval - ne však primárně vlivem studia VUMLu či nevyjasněným kontaktům s StB - ale svým chováním poté, co nevábné informace spatřily světlo světa? Petruška Šustrová se domnívá, že může. A má - kupodivu ještě dnes - tak dlouhé prsty, že to dokázala i zařídit. Díky, Petruško!

(Virtually.cz)