Květen 2010

Zrod lídra aneb Pozoruhodný příběh Petra Nečase

Ondřej Kundra, Jaroslav Spurný, Marek Švehla

Je poslední březnové pondělí a přeplněná aula Evropského polytechnického institutu v moravských Kunovicích visí na rtech vysokému muži v tmavém saku. Ještě před pár dny by si přitom jen málokdo tipnul, že právě tenhle člověk dokáže vzbudit takovou pozornost a přitáhnout tolik lidí. Jenže to bylo v době, kdy Petr Nečas byl „jen“ řadovým místopředsedou ODS. Teď tu stojí jako nový volební lídr své strany a možná budoucí premiér. To vyvolává pořádnou dávku zvědavosti. Za ten týden, co převzal otěže po nečekaném pádu Mirka Topolánka, sice Nečas absolvoval řadu rozhovorů, přímý kontakt s veřejností ale zažívá až teď.

A snaží se, aby to byla opravdu show hodná lídra. Hned jak dokončí spatra pronášenou přednášku na téma „nebezpečné zadlužování země“, seskakuje s mikrofonem v ruce z vyvýšeného pódia a jde se vystavit publiku tváří v tvář. S rukou v kapse pak vyvolává jednoho zájemce o debatu za druhým a v odpovědích usiluje co nejvíc popřít svoji pověst politického suchara, který umí jen nudnou řeč čísel. „Vypadáte krásně, vy se důchodu určitě dožijete,“ vysekává poklonu mladší ženě, když se jí snaží vysvětlit, že jeho reforma penzí je prostě nezbytná.

Během více než hodinového vystoupení Nečas střídá několik poloh. Když mluví „o klíčových problémech země“, například o „stále se roztáčející spirále nekontrolovatelného zadlužování“, emotivně gestikuluje a v jeho obličeji je vidět velký zápal pro věc. Když ho ale někdo zkritizuje za jeho politiku, náhle ztišuje hlas a uznale děkuje za „zajímavý názor“. Do burácení pak zase přechází v momentu, kdy nabízí „svá řešení“. Sám sebe Nečas vykresluje jako politika do složité doby, který má chuť „čelit velkým výzvám“. A v kulisách Nečasovy dosavadní politické existence nezní ta věta jako fráze, ale jako celkem realistická diagnóza.

Hlavně umět číst

Nový lídr konzervativců přebírá ODS v okamžiku, kdy jí setrvale padají preference, hrozí velká porážka od sociální demokracie a přinejmenším na pár let se rozhoduje o budoucnosti a podobě pravice v téhle zemi. Na první pohled to přitom pro Nečase vypadá jako předem ztracený boj, jejž nelze nijak zvrátit a na kterém si naopak může pořádně vylámat zuby: občanští demokraté trpí vážnou personální krizí, řadou korupčních podezření a skandálů a málokdo z nich dnes vlastně věří, že mohou vyhrát volby. Když je Nečas zázračně nezachrání, strana se ho navíc podle všeho může zbavit stejně lehce jako teď Mirka Topolánka.

Na velké výzvy ve svém životě si ovšem Petr Nečas nemůže stěžovat. V podobně dramatické a zlomové situaci už totiž minimálně jednou stál. V roce 1997 nejdřív kývl na křeslo ministra vnitra, vzápětí ale své slovo vzal zpět a jeho špičková politická kariéra se tak zdála být u konce. „Politik, který selhal,“ hlásaly dobové titulky novin a kolegové o Nečasovi mluvili jako o „politické mrtvole“. Nečasův pozoruhodný příběh, kdy se z „politické mrtvoly“ postupně propracoval až na žhavého premiérského kandidáta, nicméně ukazuje, že i na úplný politický vrchol může v téhle zemi vystoupat člověk, kterého dopředu všichni odepisují. Stačí vlastně „maličkost“: umět se poučit ze svých chyb a jít vytrvale za svým.

Dva světy

Petr Nečas si odkládá sako, pohodlně se zabořuje do světlé kožené sedačky svého služebního automobilu a naznačuje, že je připraven k novinářským otázkám. Ve spektru zdejších špičkových politiků patří Nečas v komunikaci s médii a tím pádem i s veřejností k těm vstřícnějším. Když byl ještě ministr práce, běžně bral mobilní telefony, a to i bez předchozího ohlášení, a většinou se snažil i trpělivě odpovídat.

Jeho působení ve špičkové politice lze asi nejlépe vystihnout slovem „civilní“. Do vlády jezdil často svým autem bez řidiče a při služebních letech do zahraničí odmítal používat vládní speciál, na který měl jako ústavní činitel nárok. Nepatří k němu ani různé papalášské projevy v podobě nebezpečných jízd s majáčkem nebo užívání si ve společnosti lobbistů. Od běžného Čecha se Nečas vlastně nijak neliší ani v soukromém životě. V Praze bydlí s manželkou Radkou a čtyřmi dětmi v pronajatém bytě, za který platí tržní nájem. Nakupuje v příměstském supermarketu a už roky vlastní stejnou fabii, kterou jezdí na dovolenou, většinou do Itálie. Jeho největší zábavou je četba historických knih (mezi oblíbence patří Paul Johnson a Umberto Eco). Většinu volného času pak tráví ve společnosti své početné rodiny. I proto nepřekvapí, že od začátku svého politického angažmá po svých podřízených vždy vyžadoval, aby mu právě kvůli „možnosti být s rodinou“ nedomlouvali na víkend žádný program. Více do svého soukromí ale Nečas nahlédnout nedává. „Politik jsem já, ptejte se mě. Ty dva světy chci striktně oddělovat,“ říká.

Bůh do mě vidí

V politikově raném životopise se nekonají žádné velké otřesy. Dětství v panelákovém bytě na okraji Uherského Hradiště, otec civilní pilot Československých aerolinií, matka chemička, která pracovala v Letu Kunovice. V rozhovorech Nečas sám sebe popisuje jako „normální dítě“, kterého rodiče vedli ke sportu (plavání, lyžování) a chtěli po něm dobré studijní výsledky. Běžná normalizační šeď ale u Nečasů nepanovala: nikdo z rodiny nebyl v KSČ („komunisti znárodnili prarodičům hospodářství“).

Když má Nečas říci, co pro něj představuje základní hodnotové zakotvení, ke kterému se vztahuje, nezaváhá ani minutu. „Vedle rodiny je to víra,“ říká Nečas, dnes ve vrcholné politice jeden z mála praktikujících katolíků. „Vycházím z toho, že Bůh do mne vidí, že ho neoblafnu,“ tvrdí politik. „To je pro mne velice silný korektiv, abych nedělal nic špatného. Vím, že před ním bych to neskryl a neobhájil.“

Na rozdíl od víry svůj politický naturel začal Nečas objevovat až po revoluci. V té době působil jako technolog v Tesle Rožnov a cítil, že se chce víc zapojit do veřejného života. Proto na začátku devadesátých let vstoupil v Rožnově pod Radhoštěm do zdejší stranické buňky občanských demokratů. Mělo to logiku: právě tahle strana byla totiž v té době motorem překotných reforem a společenských změn. A přesně ta možnost „být u toho“, Nečase hodně lákala. Navíc, když podle známých v sobě objevil vlastnost, že jedním z hybatelů by časem mohl být i on.

Od začátku politického angažmá se Nečas od většiny kolegů v jednom odlišoval. Jako jeden z prvních politiků ODS se začal tvrdě vymezovat vůči korupci, kterou naopak řada z nich tehdy zlehčovala. „Strana, která se ve svém financování dopouští podvodů, si zakládá na velký skandál. Černá konta se většinou provalí,“ vysvětloval mladičký poslanec Petr Nečas v roce 1993, proč se stal spolutvůrcem zákona o financování politických stran, který ukládal stranám zveřejňovat jména svých sponzorů.

Je to vlastně první vystopovatelná zpráva o dnešním lídrovi ODS v médiích. „Nikdo ho neznal. Nevěděl jsem, jak vypadá,“ vzpomíná politický novinář Jindřich Šídlo, který Nečase tehdy požádal o vyjádření pro tento týdeník. „Zeptal jsem se poslanců a oni odpověděli – toho poznáš, vypadá jako klasický jedničkář,“ říká Šídlo. „A skutečně – poznal jsem ho hned.“ Image zůstalo Nečasovi dodnes, ale z vyjukaného a nejistého poslance – jak vzpomíná na dojem z rozhovoru Šídlo – se mezitím stal suverénní politik, který za těch sedmnáct let zanechal výraznou stopu.

Na ministerstvo obrany a zase zpět

Když se osmadvacetiletý Nečas probojoval v roce 1992 poprvé do Poslanecké sněmovny, nastoupil do zahraničního výboru. Jako jeden z mála poslanců tehdy totiž mluvil plynně anglicky. „Pracoval jsem na sobě a díky tomu se dostal do jediné základní školy, která měla v našem okrese rozšířenou výuku řečí, včetně angličtiny. Jí jsem se pak dál věnoval,“ vysvětluje Nečas, dnes pravidelný čtenář týdeníku The Economist a jeden z lepších „angličtinářů“ ve zdejší špičkové politice, kde se naučil ovládat cizí jazyk.

Jeho politická specializace na Severoatlantickou alianci a tah na začlenění České republiky do světových bezpečnostních institucí jej ovšem velmi brzy vrátila do centra domácí politiky. „Už si nevzpomínám, kdo mě navrhl, ale je pravda, že jsem se často vyjadřoval k dění v armádě a vůbec rezortu obrany,“ vysvětloval v roce 1995 Nečas, proč jej ODS nominovala na post náměstka ministra obrany. A tady se dosud bezproblémová kariéra mladého politika poprvé zadrhla.

Jmenování Nečase náměstkem na obraně nebylo překvapením. Byl hlavním kritikem naprosto zmateného vývoje rezortu a podivných a korupčních projektů, které prosazovala armáda spolu s vedením ministerstva, ovládaným lidovci. Například modernizaci ruských stíhaček MiG-21, nezdůvodněnou strategickými zájmy. Média tehdy spekulovala, že hlavním důvodem modernizace je finanční zájem zbrojaře Richarda Hávy, blízkého přítele dalšího náměstka na obraně Miroslava Kalouska.

Nečas ale po deseti měsících obranu nečekaně opustil, aniž se mu cokoli podařilo změnit. Média tehdy přitom jeho odchod nevnímala jako prohru. „Resort obrany, aniž vytáhne nějaký voják paty z kasáren, aniž jednou vystřelí, utratí nadpoloviční většinu svého rozpočtu na platech, sociálním pojištění, důchodech a dalších dávkách. A větší část zbytku utopí v nesmyslných projektech různých modernizací. Nemohu tomu jako náměstek přihlížet, aniž bych mohl něco změnit,“ přijali novináři jeho vysvětlení rezignace.

Dělej správnou věc

Opravdu zásadní zlom v Nečasově kariéře přišel ale až půl roku poté, kdy na základě své „protikorupčnické rétoriky“ dostal nabídku stát se po odcházejícím Janu Rumlovi ministrem vnitra. Nečas na to okamžitě kývl. „Uvědomuji si riziko, jde o komplikovaný úřad, jako politik se tam můžu udělat i oddělat,“ komentoval to na tiskovce.

„Když jsem se rozhodl odejít, řekl mi Klaus, ať si najdu nástupce. Petr byl čistý, pracovitý a odpovědný muž, který se o bezpečnost dlouhodobě zajímal, a navíc měl respekt a chuť do toho jít,“ vzpomíná Ruml, který Nečase coby nového šéfa představil vedení vnitra i policie. Ale pak přišlo překvapení. Víkend strávený s rodinou doma v moravském Rožnově přivedl Nečase ke změně názoru a post odmítl.

„Pan Nečas říkal, že se na křesle ministra vnitra udělá nebo oddělá, ale on se podělal,“ komentoval to tehdejší ministr kultury Jiří Gruša. „Byla chyba, že jsem na nabídku kývl bez porady s rodinou. Čekali jsme další dítě a já si uvědomil, že bych rodinu a post ministra vnitra dohromady nezvládl,“ vysvětloval Nečas změnu názoru, zatímco ze všech stran zaznívaly hlasy, že je to jeho politický konec.

Nečas se ale nesložil a potvrdil tak vlastnost, kterou si s sebou podle přátel a spolupracovníků nese od dětství. „Je houževnatý, jen tak se nevzdává,“ říká dlouholetý poslanec Marek Benda (ODS). „Navíc když udělá nějakou chybu a okolí ho za ni zkritizuje, nezačne kopat kolem sebe a říkat, že to jsou nesmysly. Spíš přemýšlí, proč k tomu došlo a jak se z toho může poučit.“ A právě k tomu podle všeho došlo i v případě opožděné ministerské rezignace. „Pochopil jsem, že co mě nezabije, to mě posílí,“ vysvětluje Nečas. „Došlo mi, že člověk má vždy dělat věci, které opravdu považuje za správné, i když to tak třeba původně neviděl a vyvolá to negativní reakce. I díky tomu jsem profesně dozrál a v budoucnu tak mohl převzít obtížný resort.“

Bez Alenky

Časem, když opadly vášně, se skutečně ukázalo, že spíš než strmě padat dolů začíná Nečas opět na politickém nebi stoupat. Jako předseda sněmovního výboru pro obranu a bezpečnost se držel dál svých priorit a dál na sobě pracoval. Prosazoval vstup do NATO, těsnou bezpečnostní spolupráci se západními spojenci, profesionalizaci armády a boj proti pokračujícímu zmatenému a korupčnímu přezbrojování vojska.

Pak ale na ODS prasklo to, před čím Nečas varoval jako začínající poslanec – černá korupční konta ve Švýcarsku. Přišel pád Klausovy vlády a ODS se začala rozpadat. Obecně se čekalo, že Nečas, jako kritik korupce a temného stranického sponzorství, opustí Václava Klause a přidá se na stranu vzbouřenců. Jenže Nečas z ODS neodešel a opětovně potvrdil, že jednou z jeho vůdčích vlastností jsou vytrvalost a pragmatismus. „Nejsem s vývojem ve straně spokojen,“ prohlásil tehdy. „S výměnou strany ale nepočítám, dá se změnit, já mám silné stranické zázemí v domovské organizaci na severní Moravě a s jeho pomocí mohu pracovat na proměně strany,“ tvrdil. „A navíc, založit v Praze novou stranu to jde, ale kdo to udělá na venkově?“

Po odchodu mnoha lidí do Unie svobody v roce 1998 Klaus a jeho věrní odvrátili pád do politického suterénu a uhráli slušný volební výsledek. Zároveň ale stáli před novým problémem: jak zaplnit mezery po odpadlících. V tom byl začátek nové šance i pro pragmaticky uvažujícího Petra Nečase. „Václav Klaus za mnou tehdy přišel a řekl mi, že nemáme tolik lidí na sociální témata, tak ať se vedle obrany začnu specializovat i na práci a sociální věci,“ říká dnes Nečas.

Pro armádního specialistu to byla úplná novinka. Důchody, sociální podpory, zákoník práce, ústavy pro postižené pro něj byly zcela neznámé území. Sociální politika byla ale tehdy oblastí, která nebyla v ODS pokrytá. Tehdejší experti, exministři Jindřich Vodička a Stanislav Volák, přešli do Unie svobody, a tak se Nečas začal touto agendou pomalu prokousávat.

Ještě po volbách v roce 2002 je Nečas vedený jako stínový ministr obrany, zatímco pod agendou sociálních věcí je podepsaná jeho kolegyně Alena Páralová. To ale není směrodatné. „Nikdy jsme vážně neuvažovali, že by Alenka řídila tohle ministerstvo,“ bude později Nečas říkat svým spolupracovníkům na ministerstvu a není nutné v tom hledat mužskou nadřazenost. Proti Nečasovi byla Alena Páralová druhá liga, která v konkurenci s koncepčně uvažujícím druhým mužem strany neměla šanci. Ale to předbíháme. Nečasův vstup do agendy sociální politiky byl do značné míry kalkulem a on sám se tím netají. Prý si spočítal, že v koaliční vládě ODS nebude mít partaj vnitro i obranu a že vnitro dostane spíš Ivan Langer, takže on by vypadl. Roli ale mohlo hrát i to, že inteligentní a ambiciózní Nečas našel v této oblasti velkou výzvu: sociální sféra se týká každé rodiny, každého jednotlivce od narození do smrti. Protéká tudy nejvíc peněz, tvoří se tu velmi složitá koncepční řešení typu penzijní reforma. Nečas pochopil, že sociální politika státu bude hrát v budoucnu stále větší roli a ne že se bude utlumovat, jak možná věřili někteří ideologové v ODS.

Muž, který uměl rozhodnout

Když pak v létě 2006 vcházel fyzik Nečas coby nový ministr do úřadu, který na něj zbyl, nebylo to nic divného. Před ním tam vládl historik Špidla nebo strojař Škromach. Ten první se stal ministrem práce a sociálních věcí vlastně proto, že kdysi šéfoval okresnímu úřadu práce, ten druhý protože dělal odborářského funkcionáře. Nečas tedy v tomto směru neměl méně kompetencí. „Podle mne není až tak relevantní, nakolik je politik odborníkem,“ odpovídá bývalý náměstek na ministerstvu sociálních věcí, krátce i ministr financí Jiří Rusnok na otázku, jestli ho jmenování Nečase ministrem práce a sociálních věcí nějak překvapilo. „Nečas měl vždy v parlamentu široký záběr, vždy býval velmi viditelnou osobou.“

Nečasův vstup do úřadu vedeného osm let sociální demokracií nevyvolal takové zemětřesení, jak možná mnozí lidé čekali. Při nástupu si s sebou přivedl pouze mluvčího a šéfku své kanceláře. Teprve o něco později nastoupil nový ekonomický náměstek z ODS. Na ministerstvu práce a sociálních věcí se ale ani předtím velká personální zemětřesení (na rozdíl od jiných resortů) nekonala a Nečas tuto tradici nebořil. Pouze přišel s plánem vlastní reorganizace po vzoru západních úřadů: snížil počet politicky vnímaných náměstků a posílil odbornou, nepolitickou část ministerského týmu.

Jeho spolupracovníci vzpomínají, že Nečasova změna spočívala ještě v něčem jiném – preciznosti a jasné představě, co chce. Jeden z úředníků k tomu říká: „Špidla byl příjemný, slušný chlapík, vedl dlouhé diskuse, uměl poslouchat ostatní, šlo mu o podstatu věci. Pracoval 24 hodin a to samé žádal od jiných. Trvalo ale dlouho, než se rozhodl, a i pak se čekalo, kolikrát tohle rozhodnutí změní. Zdeněk Škromach – to bylo málo práce a docela zmatek. S Nečasem ale přišla tak trochu jiná civilizace. Věděl, co chce změnit, přesně organizoval práci, nevedl zbytečné řeči, uměl rozhodovat.“

Nečasovi bývalí podřízení také vzpomínají, jak si se všemi zásadně vykal. Na porady chodil včas a po příchodu všechny obešel, podal jim ruku a pozdravil je slovy – „dobrý den, pane náměstku“. Jeho porady vedení (jindy obávaný žrout času s dlouhými proslovy šéfa) trvaly i kratší dobu, než bylo stanoveno.

Stejně jako jeho spolustraníci přišel i Petr Nečas do vlády s velkými plány, z nichž musel postupně slevovat. Agenda byla jasná: krátce před jeho nástupem se kvůli blízkým volbám rozpadla jednání o klíčové důchodové reformě, kterou chtěl dotáhnout do konce. Chtěl také snížit vyplácení sociálních podpor, jež se před volbami utrhly ze řetězu. Podobně u nemocenské: v době Nečasova nástupu patřili Češi k nejčastěji ochořelým zaměstnancům, i to chtěla ODS a on v jejím vedení změnit.

V osobě Nečase ale přišel na ministerstvo také konzervativec, který si s sebou jako poradce přivedl lidi z ultrakonzervativního Občanského institutu. Z ministerstva tak začaly odcházet například pokyny, že o evropské peníze se nesmějí ucházet organizace, které propagují „feminismus“. To byla novinka. Za ministra Škromacha totiž řídila odbor rodinné politiky známá propagátorka rovnosti žen a mužů Michaela Marksová-Tominová. Po jejím odchodu na mateřskou a nástupu Nečase najednou jako by debata o návratu žen do práce a rovných příležitostech na ministerstvu práce začala od nuly: Nečas v tom byl velmi opatrný a mluvil spíš o tradičním modelu rodiny s ženou pečující o děti (tak vypadá i jeho vlastní rodina). Současně s tím lidé z Občanského institutu, posíleni „dobytými“ kótami na ministerstvu, psali útočné novinové články proti „feministkám“.

Sepsal, poslal, prosadil

Bilance tří let v čele obtížného ministerstva nakonec mluví spíš pro Nečase. Zkušený parlamentní stratég nešel cestou svého kolegy Tomáše Julínka, který sepsal reformy, a pak spoléhal na to, že se nějak protlačí. Nečas vyjednával, někdy (třeba když šlo o souhlas lidoveckého rebela Hovorky) prý i prosil. Do parlamentu posílal zákony, jen když měly šanci na přijetí, přistupoval na jejich obměnu, nevadily mu kompromisy. „Nečas prosadil všechno, co do parlamentu poslal,“ tvrdí jeho bývalý mluvčí Jiří Sezemský (kvůli nepřehlednosti parlamentní statistiky lze jeho slova těžko ověřit).

Zcela bezpečně ale můžeme evidovat Nečasovo zpřísnění nemocenské, díky čemuž nikdo nestrádá a státní rozpočet ušetřil deset miliard korun ročně. Nečas také zpřísnil vyplácení sociálních dávek, které před volbami poslanci populisticky zvýšili (ušetřil tím rozpočtu 14 miliard ročně). Jednání o penzijní reformě se sice kvůli odporu předsedy ČSSD Jiřího Paroubka plně rozjet nepovedlo, Nečas ale se svým protějškem ze sociální demokracie Škromachem jednal, a byť opozice důležitý krok penzijní reformy – posunutí hranice odchodu do důchodu o dva roky – nepodpořila, Škromach nikdy neřekl, že po volbách zákon zruší.

O dalších fázích penzijní reformy se pak ale ČSSD zcela odmítla bavit, a tak Nečas připravil poměrně mírnou variantu posílení soukromého spoření, k němuž se nyní po volbách mohou politici vrátit. Řada věcí se ale za Nečase nevyřešila, například problém klecových lůžek, do nichž některé tuzemské ústavy stále zavírají své pacienty. Česko také nadále toleruje zaměstnávání zahraničních dělníků v podmínkách, za nichž by Češi pracovat nesměli. Jen částečné výsledky má Nečas také v oblasti, na niž teď ve svém předvolebním programu klade velký důraz – rozhýbání pracovního trhu.

To je ale dané i velkou obtížností problému, který před ním nezvládl nikdo – mimo jiné i kvůli tomu, že až do krize byla v Česku malá nezaměstnanost a problémy s prací se zdály daleko. Nečas alespoň potřebu flexibility pracovních trhů pochopil a chce pro ni něco udělat. Zarytý konzervativec dnes mluví o podpoře žen při návratu z mateřské do práce, o posílení částečných pracovních úvazků (využívají je hodně ženy), rozšíření práce na dohodu, pružnější pracovní době, větší nabídce rekvalifikačních kurzů. Experti k tomu namítají, že je třeba hlavně modernizovat úřady práce, z nichž by měly vzniknout aktivní pracovní agentury. Dále že rekvalifikační kurzy nelze jen zřizovat, ale také umět vyhodnotit jejich smysl, což Češi neumí. V tomto směru se za Nečase nic zásadního nezměnilo, nebyl čas. Celkově je ale zřejmé, že ačkoli Nečasova éra na ministerstvu nebyla bez chyb, své předchůdce převyšoval pracovitostí, kvalitou svých plánů a racionalitou, s níž chce problémy řešit.

Silný mandát

I když má za sebou náročný celodenní program a už za pár hodin ho v nové roli čeká první velké televizní vystoupení, srší Petr Nečas energií. Na zadním sedadle své limuzíny vykresluje odvážné plány, jak by chtěl dál administrovat Česko a změnit svoji zdecimovanou stranu – tentokrát ale už v roli nejvyšší – premiérské. Jako šéf kabinetu by se prý chtěl do historie zapsat zkrocením v úvodu zmiňovaných zadlužených veřejných financí a přijetím dlouho odkládané důchodové reformy. A jako šéf konzervativců chce údajně v budoucnu dosáhnout vymýcení různých klientelistických vztahů a korupčních afér z ODS. „Silný mandát od voličů transformuji do silného mandátu ke změnám uvnitř ODS,“ říká. Nečasova dosavadní kariéra ukazuje, že i když tyhle plány vypadají na první pohled jako neprosaditelná utopie, nový lídr může v budoucnu ještě pořádně překvapit.

(Respekt, www.respekt.cz)