Květen 2010

Mám rád, když vlaky jezdí včas

Jana Machalická

Bruno Ganz (1941) je vzhledem ke svým rolím a jazyku považován za německého herce. Ale svým původem je napůl Švýcar a napůl Ital a dnes žije ve Švýcarsku, kam se poté, co se ve světě proslavil, vrátil. Na svou zemi tak prý získal pohled zvenčí.

* Jste Švýcar, Ital, nebo Němec? Kde je váš domov?

Cítím se Švýcarem. Konečně. Moje matka přišla do Švýcarska z Itálie, a tak jedna moje půlka je italská. Když je člověk mladý a vyrůstá, má spoustu výhrad vůči zemi, v níž se narodil, a chce odejít. Měl jsem to štěstí, že jsem si mohl vybrat, díky matce jsem se cítil Italem a pak jsem také dlouho žil v Německu, kde jsem pracoval v divadle - a tam jsem získal pohled na Švýcarsko zvenčí, z německé perspektivy. Pak jsem začal filmovat a tehdy jsem skutečně poznal Evropu, hodně jsem cestoval a seznamoval se s lidmi různých národností, točil jsem v Anglii, Francii, Itálii, Německu, což mi zase Švýcarsko ukázalo z jiného úhlu. Teď jsem se konečně vrátil, usadil se tam, ale pořád zůstávám rozpolcený - mohu svou zemi vnímat jako Švýcar, který odtamtud nikdy neodjel, anebo jako cizinec. Ale je to moje země, kde jsem se narodil.

* O Švýcarech panuje přesvědčení, že jsou to „akurátní“ bankovní úředníci, i Paul Klee jím byl. Jak je to doopravdy?

Rozhodně jsme akurátnější než Italové. V Evropě se nám často smějí, že jsme precizní úředníci, ale já se na tohle dívám jinak, jsem naopak za některé věci vděčný. Rád žiji v zemi, kde jezdí vlaky na čas, kde lidé jsou spolehliví, tolik nelžou, a když se rozhodnou něco udělat, udělají to pořádně. To je rozdíl oproti Itálii, ale i jiným evropským státům. Sám ale často některé vlastnosti kritizuji, nelíbí se mi třeba švýcarská úzkoprsost.

* Odehrál jste desítky významných rolí, přesto, když se člověk probere internetovými vyhledávači, všechno se točí kolem vašeho Hitlera v Pádu Třetí říše. Nepřipadá vám to nespravedlivé?

To je samozřejmě nespravedlivé, ale takový už Google je.

* Na YouTube existují scény Hitlerova řevu z filmu s mnoha parodickými komentáři. Viděl jste je?

Říkali mi o tom už před časem, ale já jsem to neviděl, já prostě nejsem ten správný uživatel.

* Hrát postavu Hitlera vyžadovalo maximální koncentraci a také studium. Před pěti lety jste mi v Praze vyprávěl, jak jste studoval jeho třas mezi pacienty v ordinacích. Dokázal jste při natáčení tuhle postavu opustit, nebo vás pronásledovala?

Přestože jsem herec, který si své postavy nosí s sebou, Hitlera jsem kupodivu zanechal v šatně snadno, z pudu sebezáchovy, abych to vypětí vůbec přežil. Šel jsem do hotelu a spal jako zabitý a nezdálo se mi o něm. Víte, o posledních třech měsících Hitlerova života jsou pouze svědectví lidí, kteří s ním v bunkru byli, a ta se shodují hlavně ve dvou věcech: byl šarmantní k ženám a měl šílené výbuchy vzteku, což ho přece jenom polidšťuje - a to se v Německu nelíbilo. Snažil jsem se prostudovat všechno, co bylo k dispozici, ale hlavně materiály týkající se doby, kdy se dostal k moci, ty jsou klíčové. A uvědomil jsem si, že přece nemohl být jen monstrum, jak ho dnes Němci chtějí vidět. Měl řadu talentů, vždyť svedl osmdesát milionů lidí, sotva by se mu to podařilo, kdyby jim jen řekl: Zabiji Židy a zničím Evropu. Měl by se natočit film tom, jak se k moci dostal, jak je to vůbec možné, ale k tomu, myslím, Německo není připravené.

* A bylo připravené na Baader-Meinhof-Komplex, kde jste také hrál?

To je také složité. V době, kdy se film odehrává, jsem žil v Berlíně a dobře si to pamatuji. Šest lidí rozpoutalo válku proti všem, byla to hrozná doba, panovala hysterie a udavačství, lidé se báli. Ten film byl v Německu také přijat s výhradami, zejména po formální stránce. Točit o historii není lehké.

* V sedmdesátých letech jste pracoval s významnými divadelními režiséry - Peterem Zadekem a Peterem Steinem. Zadek nedávno zemřel, jak na něj vzpomínáte?

Co k tomu říci, byli to dva velcí režiséři, kteří v zásadě stáli proti sobě, ať už šlo o estetické vnímání divadla, či politické názory. Se Zadekem jsem pracoval jen v raných 70. letech. Pak jsme se rozešli politicky, já jsem se angažoval v hnutích roku 1968, což jemu bylo proti srsti, což bylo částečně i kvůli jeho původu, měl hodně pravicové názory. Jeho otec byl německý Žid a emigroval před válkou do Londýna, Zadekovi se tam ale divadlo nelíbilo a domníval se, že podle svých představ může dělat v Německu, což byla pravda, tam se z něj také stal velký režisér.

* U Petera Steina jste vytvořil titulní roli ve Faustovi, inscenaci obou dílů, která trvala 21 hodin. Jak to může herec přežít?

Jak to jde přežít? Když se pro něco rozhodnete, tak to zkrátka uděláte, a to za všech okolností. Najdete v sobě disciplínu. Hrálo se celý víkend a ten první den nebyl tak strašný - „jeli“ jsme od tří do jedenácti s hodinovou přestávkou, horší to bylo druhý den, kdy jsme hráli už od deseti dopoledne a zase do jedenácti. S Faustem jsem strávil dva a půl roku, jednak se osm měsíců zkoušelo, což nebylo jednoduché, jelikož jsem tehdy měl nehodu a na tři měsíce jsem zkoušky přerušil a rehabilitoval, měl jsme zlomené zápěstí a problémy s páteří. Nakonec jsem se do toho vrátil a odehráli jsme to celkem třiapadesátkrát. Věděl jsem, že to je něco, co se v mém životě už nebude opakovat. Jenom ta pondělní rána byla děsná.

* Panuje přesvědčení, že němečtí herci jsou nejdisciplinovanější v Evropě. Je to pravda?

Při každém natáčení, kde byli herci různých národností, jsem zjistil, že ti, kterým o něco šlo, byli vždy mimořádně disciplinovaní a nedovolili si žádné kaprice nebo na tu práci kašlat. Třeba Denzel Washington, je velmi ukázněný, takže je to záležitost profesionality, a nikoli národnosti.

* Co pro vás znamená herectví?

Těžko říci, ale je to rozhodně skvělý způsob, jak se zaměstnat.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)