Květen 2010

Tasemnice v republice

Jiří Pšenička, Marcela Alföldi Šperkerová

V Česku se ročně na úplatcích »otočí« podle odhadu týdeníku Ekonom dvacet miliard korun. Problém dlouhodobě nikdo neřeší, ale v předvolebním divadle se hodí všem stranám.

Na trhu práce se objevil nový trhák. Volných manažerů s vysokými platovými požadavky je nadbytek. Pozic málo. Šéfové firem této situace zneužívají a tyto lidi lákají do svých služeb. Vědí, že mají velký adresář s kontakty, a nutí je, aby získávali zakázky a neštítili se přitom korupce.

»Nejmenované pražské firmě působící v IT jsme dodali našeho kandidáta na post obchodníka. Šlo o člověka, který se pohyboval v sektoru petrochemie. Brzy po jeho nástupu se ukázalo, co po něm vlastně šéfové žádají. Chtěli, aby přes své kontakty uplatil vítězství v tendru vypsaném jednou petrochemickou firmou. Kdyby totiž tu zakázku získali, mohli své eseróčko okamžitě výhodně prodat, o což usilovali. Náš člověk to odmítl. O práci přišel a už několik měsíců ji marně hledá,« popisuje čerstvé zážitky Ján Hurtík, výkonný ředitel pražské poradenské společnosti Thimon Andros Consulting poskytující služby v oblasti řízení lidských zdrojů.

Své by o tomto tématu mohl vyprávět účastník konkurzu na šéfa příspěvkové organizace. Jak týdeníku Ekonom popsal, ještě v průběhu výběrového řízení mu bylo vysoce postaveným představitelem jednoho velkého českého města naznačeno, že má každoročně z organizace »vytáhnout« zhruba desetinu tržeb a o tu že se mají podělit. Co dodat, snad jen to, že dotyčný kandidát nechtěl hrát na bílého koně. Ředitelem byl zvolen jiný, zřejmě vstřícnější kádr.

Ján Hurtík, který je v kontaktu s řadou obchodníků z různých firem, říká, že dnes je úplatek naprosto běžným způsobem získávání nových kontraktů. »Je to mor a nevím, jak by to bylo možné zastavit,« poznamenává. I šéfové velkých firem v diskrétním hovoru tvrdí, že neexistuje čistá (nezmanipulovaná) veřejná zakázka. »Korupce se rozbujela mimořádným způsobem. Velkým problémem je, že už to nejsou jen jednotlivé excesy, ale že je to systém,« tvrdí i bývalý pražský primátor Jan Kasl poukazující na řadu nekalých praktik v hlavním městě.

Hlavně potichu

Standardem je ale i to, že zatím málokdo je ochoten o konkrétních příkladech korupčního jednání veřejně promluvit. Odvahu mají obvykle jen relativně nezávislí a finančně zajištění jedinci. Jako je třeba vlastník jihlavské softwarové firmy Gordic Jaromír Řezáč, který (viz Ekonom č. 9/2010) hovořil o některých »brutálních« praktikách při zadávání veřejných zakázek a jako příklad uvedl výběr dodavatele státní pokladny pro ministerstvo financí.

Stejně tak majitel IT firmy Unicorn Vladimír Kovář, který nedávno v Hospodářských novinách otevřeně hovořil o velmi podezřelém pozadí výběru dodavatele informačního systému pro Český statistický úřad.

Z totožného soudku »selfmademenů« lze vytáhnout i majitele brněnské Student Agency Radima Jančuru, jenž velmi tvrdě napadá praktiky státních úředníků v oblasti veřejné dopravy.

Ti ostatní, finančně závislí, byť je úplatkářská hydra též deprimuje, hovoří raději jen polohlasem. Vysvětlují to obavami o rodinu a kariéru. Mlčí však paradoxně i ti nejbohatší, majitelé velkých finančních skupin a na státních zakázkách závislých firem. Ti se totiž až na výjimky stali pevnou součástí nových polistopadových politicko-byznysových struktur.

Míra korupce je vysoká i v řadě jiných zemí. Specifikem Česka je, že se policii v posledních letech nepodařilo dopadnout při činu a usvědčit jedinou »velkou rybu«, což jasně nahrává tvrzením, že muži zákona jsou součástí korupčního systému. České podmínky už rozčílily i představitele Americké obchodní komory. Její šéf Weston Stacey požaduje, aby parlament do tří měsíců od voleb přijal zákon o veřejných zakázkách. Cílem je výběrová řízení zprůhlednit stejně jako majetkové pozadí vítězných firem.

Kde se nejvíc uplácí

Které kapsy se dočkají nejvíce peněz? Osoby, s nimiž týdeník Ekonom téma konzultoval, identifikovaly jako kritické veřejné zakázky v oblasti informačních technologií. Dále oblast infrastrukturních staveb (dálnice, tunely, železnice, mosty, úpravy vodních toků a podobně), kde je těžké přesně stanovit objem prací a potřebu materiálu, čehož se umně využívá. Dalšími prokorupčními sektory jsou marketing a nejrůznější »měkké služby«, jako jsou projekty v oblasti vzdělávání zaměstnanců a rekvalifikace, všechny poradenské kontrakty, kde lze též téměř bez omezení nafukovat náklady. Tradičním úplatkářským odvětvím jsou i zbrojní zakázky (připomeňme kauzy kolem nákupu stíhaček Gripen či obrněných transportérů Pandur).

Kufříky už nefrčí

Metody korupce jsou rozličné a čím dál sofistikovanější. Na ústupu je ta klasická, na niž na počátku ekonomické transformace dojel Jaroslav Lizner, někdejší šéf Centra kuponové privatizace. Byl přistižen v říjnu 1994, jak nese v kufříku osm milionů korun z restaurace Asia údajně poskytnutých za zprostředkování akcií Mlékáren Klatovy. Peníze z ručky do ručky sice zavánějí archaismem, ale když přejímka probíhá beze svědků a tam, kde zdi nemají uši, je jen těžko dokazatelným činem. Dnes se kvůli bezpečnosti využívají především zprostředkovatelé a agentury. Mají jediný úkol: vytipovat osoby, které »berou«. »Teprve poté dochází k samotné korupci, opět vesměs přes prostředníky. Dodavatelská firma často ani netuší, kde úplatky nakonec skončí,« konstatuje další zdroj týdeníku Ekonom, který má zkušenosti z oblasti veřejných zakázek.

Někteří politici, ale třeba i lékaři, dávají přednost věcným darům. To dává odpověď na otázku, odkud berou například pražští radní při svém zhruba devadesátitisícovém platu na obleky v ceně padesáti tisíc, hodinky Rollex, pravidelné stravování v drahých restauracích, výlety na jachtách, luxusní auta.

O hodně chytřejším způsobem, jak někoho finančně »podpořit«, je dát mu vydělat formou konzultačních a jiných měkkých služeb. I to je oblíbená metoda zažitá na radnicích a ministerstvech. Výmluvný je případ projektu Opencard, kde se přes měkké služby »proinvestovalo« nejméně 240 milionů korun. Podobnou příležitost pravděpodobně skýtá i projekt pražského dopravního podniku dodat do stanic metra turnikety. »Zakázka má přijít na 3,5 miliardy korun. Přitom za mého působení na radnici byla cena potřebných turniketů odhadnuta na 800 milionů korun,« rozčiluje se bývalý primátor Jan Kasl.

Roztomilým a roky prověřeným rituálem je určitá forma výpalného. Užívá se údajně při pronájmu lukrativních městských prostor restauratérům. Šťastlivec provozující restauraci na pražském Staroměstském náměstí, kudy denně proudí tisíce žíznivých turistů, musí za odměnu podepsat smlouvu o půjčce na deset milionů korun s jistou advokátní kanceláří, opět pochopitelně napojenou na »vyšší místa«.

Velmi elegantním a dosud hojně využívaným přivýdělkem je nominace ministerského či městského úředníka do funkce člena dozorčí či správní rady některého z podniků a dalších institucí. V tomto případě nejde sice přímo o korupci, ale takový post může vynést statisíce, někdy i miliony ročně. Zákon sice poslancům, senátorům a úředníkům pobírat tyto odměny zakazuje, ale stále se hledají cesty, jak to obcházet.

Favoritem IT a stavby

Ve veřejných diskusích se neustále argumentuje, že dá-li stát vydělat peníze Čechům, zůstanou v Česku. Zde prý budou reinvestovány. Právě proto je kladen důraz na podporu domácích subjektů. Tato ekonomická mantra samozřejmě platí, pokud jde o »čisté« peníze. Jestliže jsou vydělané korupcí (či jiným zločinným způsobem), z větší části odcházejí do zahraničí, kde se přetaví ve vily, jachty a podobně. Podle uváděné míry provizí lze odhadnout, že ročně může jít o desítky miliard korun. Uvážíme-li, že za jediný rok se v Česku v rámci veřejných zakázek rozdělí asi 200 miliard korun, a držíme-li se konzervativních odhadů, že na provizích a úplatcích se může rozdělit kolem deseti procent, potom zhruba 20 miliard korun získávají ti, kteří rozdělují zakázky ve veřejném sektoru. To není jediná oblast, kde se uplácí. Zcela stranou nemůžeme ponechat rozsáhlou korupci ve zdravotnictví, všimné na úřadech a podobně.

Korumpuje se i v soukromé sféře. V poslední době se podle Jána Hurtíka z Thimon Andros Consulting korupce rozrůstá i do subdodavatelské úrovně. Nejde tedy pouze o »klasické« uplácení politiků a úředníků, ale i o »posouvání obálek« mezi manažery, zaměstnanci soukromých firem, kteří jsou ochotni podepisovat nevýhodné kontrakty. Než na to majitelé přijdou, mají už nepoctivci vystaráno.

Že jde skutečně o trend, potvrzují i lidé z jiných branži. Jak uvádí zdroj týdeníku Ekonom z oblasti IT, nekalé obchodní praktiky některých zaměstnanců byly údajně důvodem, proč nedávno došlo k personální výměně v jedné významné domácí firmě se zahraničním kapitálem, jež dodává software velkým podnikům.

Kdybychom odhadli, že se na úplatcích a provizích v soukromé sféře rozdělí tolik jako v soukromé, mohou občané ČR touto cestou ročně »vydělat« někde kolem padesáti miliard korun. To samozřejmě nezahrnuje jiné sféry šedé a černé ekonomiky (například drogy, obchod s bílým masem, obchod s kradeným zbožím). V takovém případě by totiž šlo o částku, kde je o další nulu na konci více.

Ze Švýcarska do Dubaje

Kam tyto peníze mizí? Z podstatné části v blízkém i vzdáleném zahraničí. Jsou popisovány zkušenosti s výběrem hotovosti na přepážkách příhraničních poboček rakouských či německých bank. Donedávna bylo kvůli striktnímu bankovnímu tajemství oblíbeno i Švýcarsko. Vzhledem k tomu, že se pod vnějším tlakem prolamuje staletá mlčenlivost švýcarských bankéřů, jsou však hledány jiné diskrétní adresy. Týká se to i Čechů. Vzpomeňme na vyšetřování švýcarských účtů podnikatele Romana Janouška či skupiny Čechů spjatých s někdejší privatizací Mostecké uhelné společnosti.

Nervozita stoupá. »Řada mých známých tvrdí, že se začíná ve velkém přelévat kapitál. Hledají se nové bezpečné destinace, například Dubaj,« říká zdroj týdeníku Ekonom, který má dlouholeté zkušenosti z oblasti privátního bankovnictví. O arabské Dubaji hovoří i jiní. »To je určitě jeden z hlavních důvodů, proč tam teď všichni létají, proč je teď tak oblíbena,« uvádí další.

A jak se vlastně nejrůznější provize z Čech dostávají ven? Zdroj týdeníku Ekonom kreslí na papír schéma, kde čistě česká firma AB je finančně propojena se svou účelově založenou zahraniční matkou CD. Ta má sídlo v Nizozemsku. »Potom je tu ale ještě další nizozemská firma XY s anonymními akciemi, která zmíněné společnosti CD poskytuje fiktivní poradenské služby týkající se její české dceřiné společnosti AB,« uvádí příklad z praxe. Právě skrze firmu XY ve vlastnictví českých lobbistů, úředníků či politiků lze podle něj provize z Česka snadno vyvážet. »Nikdo tady nemá šanci to zjistit, protože to podstatné se děje mimo naši zemi,« soudí zmíněná osoba dobře obeznámená se zákulisím české politiky.

V Semilech i bez zákona

V rámci tohoto případu nic nezmůže ani připravovaný zákaz anonymních akcií na majitele, protože anonymní jsou v tomto případě až akcie zahraničních firem. »Absolutní zákaz akcií na majitele považuji za neadekvátní a neúčelný. Za příhodnější bych považoval pouze takové nastavení zákona, kdy se o zakázku z veřejných rozpočtů nemohou ucházet společnosti, u nichž není jasná struktura společníků nebo akcionářů převyšující určitou hranici,« uvádí právník Michal Filip z kanceláře Sládek & Partners.

Podobný názor začíná převažovat a objevují se i recepty, jak věc efektivněji řešit. Už někdejší poradní Národní ekonomická rada vlády (NERV) zřízená Topolánkovým kabinetem navrhovala zřídit centrální registr dodavatelů veřejného sektoru, do něhož by se mohla bezplatně zaregistrovat jakákoliv firma či živnostník, ovšem výměnou za poskytnutí řady nezbytných informací (vlastnická struktura, management, závazky vůči státu, platební morálka a podobně). Tehdejší kabinet však všechny tipy ze šuplíku nadepsaného korupce smetl šmahem ze stolu.

O maximální transparentnost veřejných zakázek se však lze snažit i bez nových zákonů. Návod dává třeba mladý starosta města Semily Jan Farský. Veřejné soutěže organizuje jím řízená radnice již od zakázek nad 30 tisíc korun. Vše, co je kolem zadávacího řízení možné zveřejnit, radnice devítitisícového města dává na internet včetně smluv. Z webu se dá vyčíst, které firmy se do soutěže přihlásily, s jakými nabídkovými cenami, a další parametry. Je tam též uvedeno, jak který člen hodnotící komise nabídky známkoval. Celý proces je tak skutečně pod veřejnou kontrolou a ceny dle zkušeností starosty klesají až o čtvrtinu proti očekávaným.

Podobně postupuje i radnice v nedalekém Hrádku nad Nisou. Semilský starosta reprezentuje politické hnutí Starostové pro Liberecký kraj a se svými kolegy nyní usiluje, aby se tyto principy dostaly i do jiných obcí a měst. »Připravujeme webovou aplikaci, kterou nabídneme dalším starostům,« konstatuje týdeníku Ekonom.

Protikorupční vějička

Počet lidí znechucených beztrestností a destruktivní silou korupčních parazitů stoupá. I v byznysu. Pro poctivé podnikatele jde o neférovou soutěž. Česká politická scéna se proto před volbami předhání, aby demonstrovala, že má jednoznačný zájem s korupcí bojovat. To ale měla i před minulými volbami, přičemž zbývá jen konstatovat, že skutek utek. A tak je úplatkářství tématem i pro nové partaje, které se o místa v parlamentu teprve ucházejí. Nejsilnějším patrně pro stranu Věci veřejné, vedenou bývalým televizním reportérem Radkem Johnem. »Pro mne osobně je to naprosto klíčové téma,« tvrdí John a na stůl vyndává papíry s řadou navrhovaných opatření: centrálním registrem majetkových přiznání (starosty počínaje), centralizovanými nákupy zboží a služeb, trestní odpovědností právnických osob... Za klíčové ale označuje používání testu korupční odolnosti. »Bez toho to nemá smysl,« tvrdí John. Kdo z úředníků by falešné nabídce úplatku neodolal, měl by doživotní zákaz působit ve státní správě. »Toho se všichni bojí,« dodává.

I šéf strany Věci veřejné však má škraloup, kterého se těžko zbavuje. Jde o jeho dlouholeté působení v čele představenstva firmy Ora Print, za níž stál podnikatel Roman Janoušek, jenž je považován za hlavu pražského korupčně-klientelistického systému. John se dnes vymezuje proti antikorupčnímu balíčku ministra vnitra Martina Peciny. Za největší problém považuje skutečnost, že tradiční velké strany testy korupční odolnosti vůbec dělat nechtějí, nechtějí agenty provokatéry.

»Agent provokatér není bohužel podle našeho práva přípustný. Proto ho ani nepřipravuji,« říká na dotaz týdeníku Ekonom ministr Pecina, kterého ČSSD nasadila do čela pražské kandidátky, aby bojoval proti jedničce ODS, pražskému primátorovi Pavlu Bémovi. Mělo by jít tedy pouze o řízenou a soudcem předem povolenou infiltraci policistů do korupčního prostředí.

Hra na jestřáby a hrdličky

Otázkou je, co z toho po volbách skutečně projde. V Česku je korupce hluboce zakořeněna. Lidé jsou tak poblouzněni, že jsou ochotni dávat úplatky i za věci, na které mají nezadatelné právo. »Máme nízké sebevědomí. Myslíme, že nestojíme za to, aby se námi někdo zabýval,« myslí si advokátka Klára Samková Veselá. Domnívá se, že ještě horší korupční atmosféra než ve velkých městech je na místní úrovni. Nejde často ani tak o úplatky, ale o systém služeb a protislužeb jednotlivých představitelů veřejné moci. »Například v Děčíně v těsném sousedství centra vedle sebe sídlí soud, notář, žalobce, advokáti, v blízkém okolí je policejní služebna, a ti všichni svorně chodí na oběd do hotelu Česká koruna a tam si vyprávějí o svých případech,« ilustruje Samková a volá po rozbití lokálních »mafií«. »Nastal čas, aby se jestřábové přerodili v hrdličky,« míní Samková. A připomíná příběh známého mafiána Al Caponeho, který v závěru života nemalou část svých nečistých peněz rozpustil v bohulibých účelech hraničících s filantropií. Do této etapy česká společnost zatím ještě nedozrála.

Korupce je jednání představitelů veřejného sektoru, již se nedovoleně a nezákonně obohacují prostřednictvím zneužívání pravomocí, které jim byly svěřeny. (Podle Transparency International)

Jak se dávají úplatky

1. Z ručky do ručky v kufříku či igelitce: úplatky v hotovosti.

2. Tichá pošta: provize proteče přes několik účtů a vybere se v zahraničí cash.

3. Jánabráchismus: systém protislužeb.

4. Sejdeme se v Toskánsku: naturální plnění (luxusní dovolená, výlety na jachtě, hodinky a tak dále).

5. Výpalné: fiktivní půjčka, již podnikatel splácí odměnou za přidělený kšeft.

6. Teplé židličky: účast pro úředníky v dozorčích a správních radách.

7. Trafika: výměnou za dohozený lukrativní obchod dostane úředník výhodný post s dobrou mzdou a takřka bez odpovědnosti.

Podnikatelé a korupce

- Devadesát sedm, respektive 90 procent respondentů považuje za korupci úplatek nebo poskytování požitku jako protislužby.

- Jen dvě třetiny oslovených podnikatelů naproti tomu považují za korupci provizi z ceny zakázky. Ta se v soukromém sektoru průměrně pohybuje na úrovni devíti procent, ve veřejném se dle názoru podnikatelů vyšplhá na necelých šestnáct procent.

- Ze 65 procent se respondenti také shodli, že nejhorší korupční období se kryje s vládou Mirka Topolánka.

- Tři pětiny oslovených se domnívají, že veřejnou zakázku není možné získat bez provize či úplatku.

- Osmdesát tři procent podnikatelů se shodlo, že nejúčinnějším protikorupčním opatřením je povinné zveřejňování ceny nabídek a obchodních podmínek a tři čtvrtiny z nich hlasují pro černé listiny korupčníků.

- Devět procent z oslovených se přiznalo, že poskytlo v minulosti úplatek.

(Z průzkumu Asociace malých a středních podnikatelů)

Hustší korupční klima

- Březnový průzkum ukazuje na posilování korupce ve všech hodnocených parametrech.

- Úplatky považuje za běžnou součást života 63 procent lidí a k jejich dávání se hlásí dvě pětiny.

- Aktuální míra korupce vzrostla proti roku 2006 o dvanáct procent. Lidé jsou přesvědčeni, že žádná firma nezíská veřejnou zakázku bez úplatku.

- Čtyři z pěti lidí jsou přesvědčeni, že žijeme ve zkorumpovaném státě.

- Více uplácejí muži, lidé středního věku a absolventi VŠ.

(Z průzkumu GfK)

(EKONOM.IHNED.CZ)