Květen 2010

Svoboda a Švýcarsko

Bohumil Řeřicha

Před více jak deseti lety jsem navštívil po prvé město Basilej ve Švýcarsku. Toto historické město na břehu Rýna se pyšní řadou památek. Jednou z nich je tzv. Rotes Rathaus, Červená radnice s překrásnými freskami. Na zdech radnice je několik nápisů, z nichž mne nejvíce upoutal „Svoboda je nad stříbro i zlato“. Okolnosti tomu chtěly, že jsem do Švýcarského spříseženství nebo-li Helvétské konfederace, začal pravidelně jezdit od roku 2002, když tam můj syn v kantonu Ticino, v Luganu začal učit hru na klarinet. První roky jsem pouze vnímal krásu tohoto kantonu a o častá referenda anebo státoprávní uspořádání této země jsem se nezajímal. Až v posledních dvou letech mne začalo zajímat, jak tento stát funguje a jak je možné, že jeho samospráva fakticky existuje několik století a je výspou přímé demokracie.

Základem je svoboda, základní to lidské právo, což je zakotveno v prvním bodě Všeobecné deklarace lidských práv z roku 1948. Již velcí intelektuálové Montesquieu a Alexis de Tocqueville vycházejí z poznatku, že svoboda je závislá na geopolitickém vlivu. Obyvatelé hor se snaží mít svobodu více než obyvatelé rovin nebo nížin. Příkladem mohou být kavkazské národy, které byly opěvovány v carské říši Puškinem i Tolstojem a srovnávány s dekadentní tehdejší společností v Petrohradu. Filozof Rousseau dokazoval, že tvrdší klima v Alpách vedlo k přísnější a vyšší morálce, krutá příroda,vzdálenost od pokušeních města donutilo doslova „soudruhy v přísaze“ (Eidgenossen, spříseženci nebo Spříseženci ve smyslu státních příslušníků Švýcarska) vést pracovitý život. Proto také nebyli na nikom závislí a dokázali se udržet uprostřed mocných států hladových po územích a moci. Horská území se nechají bránit proti útokům lehčeji než rovina. Navíc jsou horská území hospodářsky neatraktivní. Vládci a velcí vlastníci pozemků dychtili spíše po bujných latifundiích v nížinách nebo rovinách. Dokonce i komunisté se zřekli kolektivizovat chudé dvory v polských a rumunských Karpatech.

Hlavní souvislost je ovšem jiná. Probíhá nepřímo přes etiku. Horský svět razí morálku, mravy a způsob myšlení jeho obyvatel. Skrovnost půdy nutí k životu, v kterém měšťanské hodnoty, jako materiální blaho a rozšiřování soukromého majetku mají menší význam než ve městech. Dělba práce je méně pokročilá. Člověk je odkázán více sám na sebe, což zvyšuje smysl pro vlastní zodpovědnost. Proto má svoboda větší váhu. Sám Vilém Tell na otázku svého syna, proč se nestáhnou z hor do údolí, odpověděl, že „půda tam patří mocným majitelům pozemků a proto dává přednost skromnému životu ve svobodě než zámožnému životu v nesvobodě. I do horských údolích se pronikala lákavost peněz. Spříseženci si vytvořili svobodný stát.

Jean Bodinovi /1530-1596/, úředníku na francouzském dvoře a prvnímu velkému právníku novověkého státu odporovalo Švýcarské spříseženství představám stabilního charakteru státu. Ale s údivem zjistil, že si Švýcarsko již 260 let udržuje své postavení. Prohlásil, že se zde střetly příznivé okolnosti. Malé teritorium, horský svět, skromnost lidí a statečnost jeho vojáků. Vznik spříseženství je obdivuhodný. Co se tehdy v pozdním středověku u Vierwaldstättersee odehrálo?

Zatímco kolem dokola rozpínala knížata svoje panství, udál se zde opak. Vytvořila se zde autonomie obcí. Každoročně se shromažďovali muži od 14 let na pozemcích obcí, aby rozhodli, co by v nich mělo platit. Obce si vládly samy. Sedláci a občané měli nejen práva, nýbrž i povinnosti, např. dostavovat se na shromáždění obce a nebo zaujímat místo u soudu. Také všichni museli pomáhat k prosazování práva. K tomu je zavazovala přísaha, kterou složili. Ale neplatila jako někde jinde vládci, nýbrž vůči jejich společenství. Proto přísaha spřísežence nepodmaňovala.

V přechodu k pozdnímu středověku se vyskytovali spříseženci i v jiných alpských územích, nejen v dnešním Švýcarsku. Po čase se označení zúžilo. Platilo pak ještě pro obyvatele lesních států. Vznik spříseženectví je udivující a obdivuhodné je, že se udrželo. Také jinde se usilovalo obdobným způsobem o svobodu. Ale jihoněmecká města nebo selská hnutí v Tyrolsku a v západních Alpách se nemohla proti knížatům prosadit. Proč tedy proběhl vývoj ve Švýcarsku jinak? Nejspíše kvůli jedinečnému spojení města a venkova. Spojením s Lucernem, Curychem a Bernem si opatřily venkovské obce oporu, města zase zkušené vojáky. Ústavně historicky výjimečný případ Švýcarsko založil de facto selský element. Jinde se pokoušela města venkovní oblasti ovládnout, místo toho, aby se spojila se sedláky proti šlechtě.

Spojení měst a venkova však nebylo bezproblémové. Města jsou centra, která od přírody usilovala přivlastňovat si periferie měst. Pro venkov je těžké se vedle nich prosadit. Jen spříseženství mohlo jejich obecní autonomii uchránit a protože venkovské oblasti byly samy silné, mohly se centralistickým výpadům ubránit. Několikrát došlo ke konfliktům, kdy vše bylo vyhroceno na ostří nože, kdy hrozilo, že se Švýcarsko vydá na cestu k centralistickému teritoriálnímu státu. S reformací se města opětovně snažila dostat venkov pod kontrolu. Oba tábory byly přibližně stejně silné, tak nikdo nemohl tomu druhému vnutit svoji vůli. Každý kanton řídil svoje záležitosti tak, jak považoval za správné. Selskou válku roku 1653 sedláci sice prohráli, ale jejich odpor byl tak silný, že města upustila od svého úmyslu vybírat od venkova daně. Městům chyběly peníze, aby se mohla srovnávat s jinými v Evropě. Musela se zřeknout představy moderního státu s početným úřednictvem a stálou armádou. Všude kolem se prosadil absolutistický model státu, ale ve Švýcarsku se civilní základ armády a správy vlivem tehdejšího krvavého odporu sedláků udržel.

Po zániku starého spříseženství se daly do pohybu síly pocházející z tradiční autonomie obcí. S plnou silou požadovaly v 30. letech 19. století demokracii a rovnoprávnost. V roce 1874 se zavedl institut referenda a v roce 1891 vzniklo právo iniciativy. Korektivy ve prospěch svobody mají dvě jména. První je federalismus jako obrana proti administrativnímu pronikání spolkového státu. Druhým korektivem je civilní základ správy a armády. Švýcarsko je občanská společnost, tedy občané přebírají a mají odpovědnost. Je známo, že kde se občané této odpovědnosti vzdají, tam nastoupí byrokrat.

Svoboda z hor? Přirozeně, horami samotnými se žádná zvláštní svoboda nevytvoří. Je to pouhý symbol. Hory utvářejí lidi, kteří jsou k nim poutáni. Primárně usilovali ne o moc navenek, nýbrž o mírový pořádek uvnitř. Proto jim také nepřipadá těžké vystupovat zahraničně politicky skromně. K čemuž je také nutí sobě uložená státní neutralita. S dnešními nadutými šéfy majícími první a poslední slovo se už nemůže obdoba Švýcarského spříseženectví utvořit. Na otázku „co je typicky švýcarské“, Philipp Hildebrand, viceprezident direktoria švýcarské národní banky míní: „Formování našich hodnot světem hor. Hory jak říká nás chrání před našimi vlastními iluzemi a povýšeností a tím nám staví před oči sílu a současně skromnost. Bylo by na čase najít zpět cestu k naší politické kultuře. Ta existuje z občanského pochopení, jednomyslnosti a sebeomezení a ne jim naopak.“

Až s těmito myšlenkami Paula Widmera, vyslance a stálého zástupce Švýcarska u Evropské rady, které uveřejnil po názvem Svoboda z hor týdeník Die Weltwoche, jsem pochopil Švýcarsko a fungování skutečné demokracie. Domnívám se, že ve všech ostatních evropských státech chybí skutečná decentralizace. Centrální vlády získávají stále větší kontrolu nad občanem, všude ve veřejném prostoru přibývá kamer a místo skutečné osvěty nastupuje represe, a jsou silně ovlivňovány tlakem velkých stran a lobbystů. I Evropská unie, která nemá alternativu, přes veškerá svoje pozitiva musí projít decentralizací a omezením byrokracie. Stejně tak členské státy, musí omezit vliv centrálních vlád a přenést kompetence skutečně na nižší útvary státní správy tak, jak to funguje např. ve švýcarských kantonech.