Květen 2010

Vím, kdo tě lámal

Jaroslav Spurný

V přetahované o ÚSTR jde o výklad minulosti, který ovlivní budoucnost. Ústav pro studium totalitních režimů čeká zešednutí a konec objevných informací z komunistických archivů. Takový důsledek bude mít podle řady populárních a veřejně činných osob nástup historika Jiřího Pernese do jeho čela. Naopak zastánci této volby jsou přesvědčeni, že pod Pernesem nastane zlatá éra: ÚSTR přestane stavět svou práci na bulvarizujícím zveřejňování jmen estébáků a jejich agentů a začne konečně dělat to, co dělat má. Ale co to je?

S uhlím do sklepa

„Náplň práce ústavu vymezuje zákon a já osobně budu dál tvrdě trvat na tom, aby byl dodržován,“ říká člen Rady ÚSTR Čestmír Čejka, dlouholetý politický vězeň komunismu, místopředseda Konfederace politických vězňů a jeden z menšinových odpůrců nového ředitele Pernese mezi radními. Podle pana Čejky je dnes základním úkolem ústavu dokončit kompletní digitalizaci dokumentů. „Bez toho se nedá dělat odborný výzkum a taky se dosud nedělá,“ říká Čejka.

Ta důležitost se dá jednoduše ilustrovat na příkladu. O velmi populárním písničkáři Jaromíru Nohavicovi bylo už počátkem devadesátých let zveřejněno, že je veden v seznamu agentů StB. Jeho spis ale nebyl nalezen a Nohavica tvrdil, že si s StB nezadal. Teprve před čtyřmi lety byly nalezeny v archivu StB dokumenty o výpovědích písničkáře na StB. Teprve na základě několika desítek stran je možné začít „bádání“ o Nohavicově i naší minulosti. Začít zjišťovat, proč si StB Nohavicu vytipovala, co si od jeho angažmá slibovala. Často jí stačily maličkosti. Politická policie využívala k vydírání lidí a manifestaci své moci a vševědoucnosti i drby z mejdanů nebo hlášení o tom, kdy a komu někdo pomáhal skládat do sklepa uhlí.

Takové bádání by nebylo možné bez zákona o zpřístupnění svazků StB, schváleného v roce 2004, a bez masivního dlouhodobého třídění archivu. Takže zjednodušeně řečeno: ústav dnes pracuje na vytvoření databází, které by nám měly přehledně zpřístupnit práci StB. V kilometrech stále neroztříděných spisů se totiž zatím nikdo nevyzná a neví, kde hledat potřebné informace a zda vůbec existují.

Bez ústavu a především bez dlouholetého osobního nasazení lidí z jeho vedení bychom na tom ohledně odkrývání minulosti nebyli rozhodně tak dobře, jako dnes jsme. Jako jediná postkomunistická země (kromě Německa, kde se o zpracování dokumentů východoněmecké tajné policie Stasi postarala už v devadesátých letech „západoněmecká“ spolková vláda) máme dnes archivy otevřené pro veřejnost a ústav, který nás těmi dokumenty provází. V Polsku, Maďarsku a dalších postkomunistických zemích nejsou archivy otevřeny dodnes nebo zdaleka ne tak široce jako v Česku. (Třeba v Polsku neexistuje digitální archiv a k písemnostem mají přístup jen badatelé a novináři, v Maďarsku existuje komise, která teprve dnes přebírá archivy od ministerstva vnitra, jež ovšem nechce vydat podstatnou část dokumentů s odvoláním na národní bezpečnost, což byl před deseti lety argument odpůrců zpřístupnění i v Česku.)

Důležité je, aby kompletní přístup k dokumentům měla veřejnost. V tom odvádí ÚSTR dobrou práci, o tom nepochybují ani historici, radní a další experti. „Ale úřad potřebuje koncepci, řád a jasné pojmenování svých priorit. To může přinést jedině nový šéf,“ říká radní Petruška Šustrová, jedna z hlavních kritiček předešlého vedení ústavu a stoupenkyně nového ředitele Pernese. Ten ale nabízí ve svém projektu jen důraz na výzkum a spolupráci s akademickými institucemi.

Jak nás lámal

Názor radní Šustrové na schopnosti nového šéfa nesdílí řada známých a dobře slyšitelných osobností zdejšího společenského života. Například minulý týden dostala rada ústavu dopis podepsaný třiceti signatáři (od někdejšího studentského vůdce Jana Bubeníka, přes zpěváka Jaroslava Hutku až po fotografa Jindřicha Štreita), kteří se obávají, že nový ředitel Jiří Pernes nasměrováním ústavu k badatelské práci zastaví další zpřístupňování spisů a odřízne veřejnost od nových faktů.

Pernesovo angažmá v instituci zkoumající komunistickou diktaturu vzbuzuje u řady lidí obavy od chvíle, kdy po volbě vyšlo najevo, že nový šéf nejenže zamlčel svoje studium Večerní univerzity marxismu-leninismu, ale ještě toto totalitní vymývání mozků označuje za „prkotinu“ s provokativním vysvětlením, že přece za komunismu se tu „nějak prostituoval každý“. Podle signatářů dopisu proto Pernes jako ředitel ústavu nemůže zaručit nezávislé bádání a prý hrozí, že ve své přizpůsobivosti může po eventuálním volebním vítězství koalice ČSSD s komunisty podlehnout tlaku levicových politiků, kteří by nejraději zveřejňování informací o minulosti zastavili a ústav zrušili.

Je zajímavé, že na modelu správného fungování ústavu do budoucna se v podstatě shodnou přívrženci i odpůrci nového šéfa. Je nutné dále zpracovávat dosud neprobádané kilometry spisů a zveřejňovat je, změnit zákon tak, aby mohly informace o minulosti viset v internetu. Ústav by měl dodávat veřejnosti kromě dokumentů také čtivé výstupy – od jednoho dne dělníka v době normalizace, přes analýzy jednotlivých akcí StB, popis způsobů, jak StB nutila lidi ke spolupráci, ale i vysvětlení toho, proč spolupracovali s režimem ti, kteří k ničemu nuceni nebyli, a přitom nešlo o vyznavače ideálů komunismu. „Základem práce úřadu by měla být analýza komunistického systému. Jak nás lámal, jaké měl na to páky. Jaké jsou dopady minulosti na současnou společnost,“ popisuje svou představu práce a priorit ústavu jeden z dotázaných, sociolog Ivan Gabal. „Nechci ale žádné vědecké výstupy, kdy při bádání zkoumá pět lidí dva roky jednu stránku, chci třeba analýzu akce proti Jazzové sekci. Proč se udála, co tím StB sledovala, jaké měla dopady,“ dodává.

Jiří Pernes, který mimochodem jako jeden z mála historiků vznik ÚSTR podporoval, říká, že jeho zájem je stejný. Podle něj by měl být úřad také „hrází proti návratu minulosti“. „Měli bychom například pochopit, proč i v přelomovém roce 1968 stála většina veřejnosti za KSČ a přála si její vedoucí úlohu ve společnosti. A také to, jak se to projevuje na dnešku,“ říká Pernes.

Současná debata je pro budoucnost klíčová. Veřejnost si ujasňuje, co od ústavu čeká, diskuse evidentně ovlivňuje i názory rady a politiků. „Samotný fakt, jaký zájem volba budoucího šéfa vzbudila, dokazuje, že veřejnost má o minulost zájem a že chce, aby dostávala relevantní informace,“ říká Petruška Šustrová. Všichni radní ústavu, bez ohledu na to, komu dali při volbě nového šéfa hlas, tvrdí, že jejich zájmem je, aby pokračoval nadále projekt otevření minulosti, a že v žádném případě nedovolí, aby se zpřístupňování svazků zastavilo. Voliči Pernese jsou přesvědčeni, že nový šéf přinese do zveřejňování archivu přehledný systém, který prý ústavu pod vedením Žáčka chyběl. Zda nejde o pouhá slova, poznáme nejdříve za rok.

(Respekt, www.respekt.cz)