Květen 2010

Na margo výročí Února

Václav Žák

Pokud by diskusní pořady o historických výročích poslouchal cizinec, který umí česky, asi by si kladl otázku, jak si česká společnost vlastně poradila se svobodou, která jí už před dvaceti lety takřka padla do klína. Za časů „vědeckého světového názoru“ existoval oficiální výklad dějin a toho se držel každý, kdo chtěl ve strukturách obstát. Obávám se, že to dnes – i když se míra svobody nedá srovnat – je podobné. Jenom znaménka se obrátila. I ti, kteří historii znají a rozumějí ji, ji interpretují tak na půl úst. Proč? Nechtějí se zřejmě dostat do střetu s převládajícím dominantním diskursem.

V diskusích se pak ukazuje, jak se nahrazují jedny mýty druhými. Ta tendence nejspíš kotví ve zřejmě nevykořenitelné touze vidět dějiny jako zápas mezi dobrem a zlem. Ovšem často je to tak, že jde o zápas mezi zlým a ještě horším.

Dějinné převraty dvacátého století učí, že rozhodující vliv na mobilizaci veřejnosti má bezprostředně předcházející zkušenost. V českých podmínkách je to znásobeno tím, že se dějiny vždycky zneužívaly v politickém zápase, v rodinách se o dějinách málokdy diskutovalo a škola byla – až na výjimky - nástrojem indoktrinace. A tak nejjednodušší operací po pádu režimu je inverzní obrázek historických kulis: z černé se stane bílá a z bílé černá.

Z těch, které propaganda líčila jako imperialisty, se tak mávnutím kouzelného proutku stanou stodesetiprocentní demokraté. Otázka, proč Jules Verne napsal román o ponorce Nautilus a jejím kapitánu, jímž byl Ind, který potápěl anglické lodi, pak musí vést k závěru, že to byl zdegenerovaný a závistivý Francouz, který Británii záviděl její říši. Jak si může nějaký Ind dovolit nenávidět kolébku demokracie, která se snažila přivést civilizaci do zaostalé země? O tom, kolik bylo v Indii hladomorů horších než byl pověstný hladomor na Ukrajině, na nichž se podílela britská koloniální správa, nikdo nemá tušení.

U táboráku spontánně zpíváme „vždyť svobodu vždycky uhájil/americký námořník“. Pochybuji, že si to zpívají na Filipínách, kde v roce 1902 nařídil generál Jacob Hurd Smith americké maríně, „Nechci žádné zajatce. Chci, abyste zabíjeli a pálili.“ Věk lidí, na které se ten rozkaz vztahoval, byl od deseti let nahoru. Pravda, někteří američtí intelektuálové, např. Mark Twain, protestovali, ale generál nebyl nikdy souzen za válečné zločiny. Tak to chodí.

Zmiňuji se o tom proto, abych ukázal, že při přemýšlení o minulosti nikdy nevystačíme s černobílým schématem. Představa, že se země, které mají demokratický režim, chovají jako chlapci z nedělní školy, je poněkud naivní. Jak v domácí, tak v zahraniční politice.

V poslední historické otočce jsme odmítli komunismus. Ideály, s nimiž podstatná část národa vítala jeho příchod, dávno vzal čas. Zůstala pachuť normalizace a historie padesátých let, tedy upevňování moci s pomocí politických procesů, koncentračních táborů, masivního porušování lidských práv.

Nemám důvod a nechci zločiny v padesátých letech nijak relativizovat. Ale komunismus přece není možné vytrhávat z mezinárodního kontextu a dělat z něho univerzálního viníka za zlo na světě. S takovým hodnocením bychom asi stěží vysvětlili důsledky Monroeovy doktríny na vývoj na americkém kontinentu.

Rozpad protihitlerovské koalice po druhé světové válce, za který se u nás naprosto jednoznačně dává vina Stalinovu pokusu ovládnout střední a východní Evropu, se nedá vyložit bez přehodnocení vývoje před druhou světovou válkou. U nás převládá líčení paktu Ribbentrop – Molotov jako Stalinova plánu na společné ovládnutí světa s Hitlerem, tudíž jako potvrzení totožnosti komunismu a nacismu.

Ve skutečnosti Stalin reagoval na mnichovskou dohodu, které rozuměl jako pokusu Francie a Anglie uvolnit Hitlerovi cestu na Sovětský svaz. Jeho podezření se zvýšilo, když po přepadení zbytku Československa v roce 1939 s ním západní mocnosti nechtěly uzavřít obrannou alianci. Pakt s Hitlerem měl Hitlerovi otevřít cestu k ovládnutí Evropy a zabezpečit SSSR před útokem Německa. Protihitlerovská aliance se tak zrodila teprve poté, co Německo napadlo Sovětský svaz a Japonsko Spojené státy.

Samozřejmě, po skončení války se nedůvěra vrátila. Truman byl jiný státník než Roosevelt, a Churchill i během války přemýšlel jednoznačně velmocensky. Za rozpad koalice a vznik studené války nelze dávat vinu pouze Stalinovi. Jak si asi mohl vysvětlit britskou intervenci v Řecku, kde by se na sklonku války k vládě dostala komunistická strana bez pomoci ze Sovětského svazu?

Československo spadlo do víru rodící se studené války a vybralo si svoje místo prakticky samostatně. Postarala se o to zkušenost z hospodářské krize, Mnichova a protektorátu. Kritika Sovětského svazu v letech 1945 – 48 nebyla možná. Proč? Protože by opakovala argumenty Karl Hermana Franka, Emanuela Moravce, Ligy proti bolševismu a dalších kolaborantů s nacismem. Všichni měli v paměti hrozbu částečného poněmčení, částečné likvidace a částečného odsunutí na Sibiř, kterou pro nás nacisti plánovali. To nebyly chiméry. Připomeňme si Hitlerův rozkaz před útokem na Polsko: „Naše síla je naše rychlost a brutalita. Čingischán uštval miliony žen a dětí k smrti, vědomě a s klidným srdcem. Dějiny v něm vidí pouze velkého zakladatele států. Nezáleží na tom, co o mně říká slabošská západní civilizace. Vydal jsem rozkaz a nechám popravit každého, kdo řekne jen slovo kritiky: cílem toho válečného tažení není dobýt nějakou linii, ale fyzicky zničit nepřítele. Proto jsem mobilizoval svoje divize Lebek, zatím pouze na východě, aby bez lítosti a nemilosrdně posílaly muže, ženy a děti polského původu na smrt. To je jediný způsob, jak získáme Lebensraum.“

Prostě v roce 1948 padala na Evropu železná opona a obávám se, že jsme – vzhledem k naší poloze a předchozí zkušenosti – neměli šanci dostat se na její druhou stranu. Bohužel. Ale už bychom snad mohli mít pochopení, proč se naši otcové a dědové to této situace dostali a nelíčit je jako zrůdy, které masově chtěly popravovat, kolektivizovat, stavět koncentrační tábory. To si skutečně nezaslouží.

Na serveru aktuálně.cz, kam občas umisťuji komentáře, které píši pro Český rozhlas 6, vzbudil komentář Na margo Února místy až vášnivou polemiku. Reakce se pohybovaly od souhlasných až po příkře odmítavé. I napsala jedna značka:

Pan Žák se "mýlí" (on se nemýlí, on sprostě lže), komunisté od počátku postavili svůj režim na principu, který posvětil utrpení jednotlivce pro prospěch společnosti. Pan Žák zapomíná, že už tím, jak a za jakých okolností byl režim nastolen, pozbývá jakékoliv positivní hodnoty. Pan Žák nechápe svou životní tragédii, protože se nechal obelhat tím, že tato společnost dosáhne kvalitativně vyššího stupně tím, že bude terorizovat ty, kdo s režimem zcela legálně a legitimně nesouhlasí. Pan Žák nám tu ukazuje, jak rád by opět omezil diskusi na "drobné maléry" v rámci dobré vůle, i když všichni víme, že poválečný režim byl jen a pouze proliferací toho nejhoršího zvířectví, které se v člověku najde. Není rozdílu mezi těmi, kdo vraždili na základě měření nosů a těmi, kdo vraždili a usurpovali na základě měření schopností.

Myslím, že to je klasická ukázka, jak vypadá soud nad dějinami. Značka se dějiny nesnaží pochopit, ani v nejmenším ji nenapadne, že i ona je součástí těch dějin. Ona jen příkře odsoudí. Takže protektorát bylo nejhorší zvířectví, kdy se vraždilo z rasových důvodů. A v letech 1945 – 1948 nešlo o žádný pokus o znovunastolení demokracie, ale o pokračování ve zvěrstvech. Kdyby značka napsala, že tím myslí vyhánění Němců, tak prosím. Ale vraždění na základě měření schopností? Musím značku zklamat. Žádnou životní tragédii necítím, do komunistické strany jsem nikdy nevstoupil. Měl jsem to podstatně lehčí než generace lidí, která po válce dospívala. Mně bylo dvacet let v roce 1965 a vycházel jsem z jiné zkušenosti. A taky jsem se učil jinak přemýšlet o dějinách.

Jaký smysl má psát nenávistné tirády na minulost? Značka evidentně vychází z představy, že každý, kdo v roce 1946 volil komunisty, volil koncentráky, procesy, nesvobodu. A každého, kdo se pokusí jeho představu zpochybnit, označí za komunistu a prznitele hrobů obětí režimu (to je o trochu dále). Ale pochopit přece neznamená omlouvat, jak se domnívá i celá řada jiných diskutujících.

Vraťme se do roku 1945. Protektorát znamenal totální mobilizaci politického života v Československu. Existovala jedna strana. Původně složitě strukturovaná, pluralitní česká společnost byla „uhnětena“ a začala se vnímat jako jedno tělo. Z ponížení se stal nesmírně důležitý faktor. Opět vznikla touha potrestat kolaboranty. „Německá otázka“ se stala základním mobilizačním nástrojem. Politické strany spolu navzájem soutěžily a chtěly ukázat, jak radikálně jsou ochotny jednat. První republika byla vnímána jako fiasko. Tak radikální útok na prvorepublikové strany, jaký zformuloval prezident Beneš ve svém díle Demokracie dnes a zítra, byste sotva našli v anarchistické literatuře. Výsledek? Národ radikalismus přijal. Všichni akceptovali, že je nutné najít radikální řešení pro sociální, politické, národnostní a bezpečnostní otázky, které první republika nedokázala vyřešit.

Národnostní otázku vyřešilo vyhnání Němců. Bezpečnostní otázku pod heslem „Už nikdy Mnichov“ vyřešilo nahrazení Paříže Moskvou. Sociální otázku znárodnění průmyslu. Ferdinand Peroutka, čelný liberál, oslovil kapitány českého průmyslu: „Nechtěli jste socialismus malý, budete mít velký.“ I Peroutka souhlasil se znárodněním. Do Dnešku psal sice polemiky s Gustavem Barešem, šéfredaktorem Rudého práva, o svobodě, ale taky dlouhé rozbory Komunistické strany Československa, která prý proměnnou v masovou stranu nutně musí změnit svoje radikální záměry.

Aby se země zachránila před politickým hašteřením první republiky, vznikla uspořádaná Národní fronta. Tu si nevymysleli komunisti.

Jak je možné, že byli po válce Češi tak bezbranní před komunistickou stranou a Sověty, přestože před válkou věděli, co se v Sovětském svazu dělo? Zaprvé: téměř nikdo nevěřil informacím zveřejněným o SSSR před válkou. Kdyby byl Stalin nenáviděný masový vrah, jak to, že s jeho jménem na rtech porazila Rudá armáda Hitlera? Nikdo ale nemluví o tom, co je možná ještě důležitější: Liga proti bolševismu, čeští nacističtí kolaboranti, sudetští Němci, ti všichni psali poměrně přesné analýzy o tom, co se stane, jestliže do Československa přijdou Sověti, a vyzývali Čechy, aby šli s Německou říší bojovat proti „hordám z východu“. Proto byla kritika Sovětského svazu po roce 1945 absolutně tabu. Každý, kdo by se pokusil kritizovat Sovětský svaz, by byl označen za nacistu. Když Pavel Tigrid napsal do časopisu Obzory článek, jestli se máme řadit do východního bloku, když dějinně a kulturně patříme k Západu, byl z toho skandál. Ale ten článek neobsahoval žádnou kritiku SSSR!

Takto byla politická situace připravena na únor 1948. Je pravda, že převratu pomohlo masové lidové hnutí. Ale není možné dokázat, že lidé, kteří tehdy naplnili Václavské náměstí, chtěli koncentrační tábory, politické procesy a popravy. Ne, chtěli radikální řešení problémů, které jsem vyjmenoval výše. Vyřazení kontroly moci a snaha Sovětského svazu mít ve funkcích absolutně poslušné satrapy vedla k padesátým letům. Proto jsem ve svém komentáři napsal, že vzhledem k naší poloze a předchozí zkušenosti jsme se nemohli dostat na druhou stranu železné opony. Podotýkám: zabránit tomu mohla jenom masová veřejná podpora pro program distance vůči SSSR. Skutečně si někdo myslí, že by takový program měl v té době šanci na úspěch?

Poznámka pro server aktuálně.cz: Adam Michnik po pádu režimu napsal na adresu antikomunistů, kteří začali kopat do režimu až po jeho pádu: „nebyl jsem tak zbabělý, abych teď musel být tak odvážný“. Myslím, že to je přesné. Nejvíc předvádějí nenávist k režimu lidé, kteří se v něm neodvážili ani ceknout. Lze to lidsky pochopit, cítili se ponížení. Ale souhlasit s tím nejde.

(zkráceno)

(http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/vaclav-zak.php)