Červen 2010

Berlínská připodotknutí

Luděk Frýbort

Rád bych se dal poučit, co přesně značí slovo „sexy.“ Rozuměl bych tomu, že je sexy nějaká paní či dívka, i když bych v tom případě raději napsal, že je přitažlivá či dokonce svůdná, jinak řečeno že se my mužští za takovou bytostí rádi ohlédneme. Dámám bych pak ponechal k úvaze, nacházejí-li něco sexy na nás chlapech. Vůbec začíná být poslední dobou sexy kdeco: sexy účes… no dobře, ale už jsem taky zakopl o sexy boty, sexy paraple, hotová sexy inflace vypukla, nepotrvá jistě dlouho a někdo vynajde sexy popelnici nebo, ó běda, sexy berní úřad. Ale proč se takhle rozepisuji o jednom modním slůvku: našel jsem ve čtvrtém letošním čísle týdeníku Respekt článek, pojednávající o sexy městě jménem Berlín. K tomu bych měl co podotknout.

Abych to pověděl hned, nestačil jsem se do Berlína nijak zvlášť zamilovat. Jestli je sexy nebo ne, o to bych se nechtěl hádat, ale v každém případě je mi moc velikánský, a přitom bezvýrazný, nedovařený. Je na něm znát, že se stal rezidenčním městem pruských králů relativně nedávno, když už měla Praha osm staletí stavebního a jiného vývoje za sebou, o jiných evropských metropolích nemluvě. To se ví, pokoušeli se řečení králové ten deficit dohnat, i kázali nastavět chrámů jako v Paříži, muzeí jako v Londýně, paláců jako ve Vídni, ale právě že jenom jako; vlastní historické atmosféry Berlín mnoho nepobral. Kdepak Paříž, ani Mnichov či Budapešť z něj nikdy nebude, inšalláh! Ono vůbec, kdo chceš v Německu uzřít něco starožitně malebného, nevyhledávej milionové metropole, vesměs rozmydlené bombami druhé světové války, ale zamiř do měst spíš menších, válkou nezasažených. Tam ještě najdeš stavebničky hrázděných domečků s vysokými štíty, náměstíčka, klenutíčka a schodišťátka, pitoreskní křivolaké uličky, staletími vonící hospůdky, kašny a brány, líbezná zákoutí, onu staroněmeckou útulnost, již jako by dodnes ožívaly postavičky z Grimmových pohádek a Spitzwegových obrázků. Berlín, zbytečno dodávat, nic takového nemá a ani mít nemůže.

Ale dobře, třeba si někdo na věkovitou malebnost nepotrpí. Jenže on ani nehistorický obraz Berlína není zvlášť uchvacující. Jak by také vzhledem k dotčené již válečné zkáze byl; a po válce nebylo kdy vytvářet krásy a výstavnosti, nýbrž bylo třeba honem někde bydlet. I vyvstaly z trosek uniformní řady pošmourných paneláků v Berlíně východním, v západním pak výstavba o něco individuálnější, ale dál než k jednotvárným rozlohám šedivých, horkou jehlou spíchnutých baráků to také nepřivedší. Vlády sjednoceného Německa ovšem nalily do Berlína miliard jako do bezedného škopku; díky tomu je dnes šedivé moře západoberlánských baráků vycíděnější a východoberlínské paneláky o něco méně dederonsky upatlané. Ale aby ale srostlo, co náleží k sobě, jak znělo optimistické heslo devadesátých let, k tomu navzdory všem miliardám nedošlo. Ještě stále je znát, kde býval rušný západní Berlín, a kde jeho umouněný bratranec. Ani skutečný střed sjednocený Berlín dodnes nemá, jaký teprve dělá z amorfního, byť i velikého shluku domů velkoměsto. Není v něm slavného a důstojného náměstí, z nějž všechno vychází a všechno se k němu sbíhá, nemá návrší plné monumentálních budov, citadelu či kapitol. Má leda Braniborskou bránu, ale ani ona není středem Berlína, jen právě bránou, civící poněkud rozpačitě do prázdna rozlehlého parku. Teprve prokráčev jeho třemi kilometry ocitne se poutník v onom světovém, západním Berlíně, plném ruchu, reklam, kapsářů, narkomanů a co tak ještě patří k lesku moderní metropole, ale střed také nemá, leda bychom za něj chtěli považovat nádraží Zoo. Je ovšem určitý druh měst jako například Česká Třebová, jejichž srdcem je nádraží; ale Česká Třebová si aspoň nedomýšlí, že je světovou metropolí.

I něco jiného mi na Berlínu chybí: plocha vodní hladiny, v níž by se mohly zrcadlit věže, sochy, paláce a sloupoví, honosné mosty, mramorová schodiště. Jako má Praha Vltavu, Benátky lagunu, Amsterdam své grachty; Paříž obdařil Hospodin jen neširokou Seinou, ale běžte se podívat, jak jí uměla využít, jakou nádherou obklopit! Jen Berlín se ke své Sprévě obrací zády, nechci-li ze slušnosti užít trefnějšího označení. Kdo si zaplatí plavbu turistickým člunem, bude překvapen, jak málo z něj uvidí: zasmušilé zadní trakty činžáků, počmárané ohrady, rezavé spodky mostů, křoví, úhory a tratoliště, jednou se na dostřel objeví budova Bundestagu, ale hned se k Sprévě otočí opovržlivě zadkem.

Samozřejmě vím, co by mi odpověděl skalní přívrženec města nad Sprévou: nojo, pane, ale zato ten život! Ty berlínské knajpy, jež nelze označit jinak než německým slovem urig! Toho života kulturního a uměleckého, čímž nejsou myšleny nějaké pozlacené opery a jiné stánky zaprášeného šosáctví, nýbrž scény a galérie nekonformní, nekonvenční a vůbec jinaké. Nuže, sám jsem byl kdysi zavlečen do takové urig knajpy, takže vím, jak vypadá: místnost, na níž je znát, že do ní bylo vražen větší obnos peněz, aby vypadala lidově. Za stoly sedí pánové ucucávající předražené pivo, z nichž jeden či dva bývají ozdobeni placatou čepicí, to zase aby vypadali proletářsky - kdo nic není, chce aspoň nějak vypadat – a chlapík rovněž v placaté čepici s červeným šátkem kolem krku jim k tomu vyhrává na harmoniku cajdáky z třicátých let. To by tak bylo. Co pak se nekonvenčních etc. scén dotýče, nu, přiznávám se, že jsem člověk nemoderní. Nestojím zvlášť o umění, mající za účel nikoliv potěšit duši lidskou krásou a vtipem, nýbrž ji šokovat. Vyburcovat ji… jen sám levicový Pánbůh ví k čemu nebo z čeho.

Touto oklikou se dostávám k onomu sexy článku, co o něm byla řeč před chvílí. V jednom má paní autorka (jako já příslušnosti německé) pravdu: z Berlína se stala metropole v Evropě s jedinečnou povahou. Jedinečnost povahy spočívá v tom, že se okolnostmi tzv. studené války se do Berlína (západního, pochopitelně) natáhlo velké množství, jak ona tomu říká, nekonvenčních lidí, a vedou si v něm, inu, nekonvenčně. Jinak řečeno těch, jimž nevadí život mezi šedivými, chátrajícími baráky, ba ještě si v rozpadu a zanedbanosti náramně medí, zlobíce se velmi na každého, kdy by do jejich zamilovaného ambiente chtěl vnést trochu úhlednosti. Nu což, každému dle jeho gusta, pokud jím neotravuje druhé. Osobně se mě ale dotýká, že těm, jež paní autorka málem že neklade všemu lidstvu za vzor, po dlouhá desítiletí nevadil ani život v Berlíně odrátovaném, na všech stranách viditelnými známkami komunistické truchlohry obklopeném. Místo aby se slzami vděku blahořečili Hospodinu za tu milost, že smějí žít na ostrově svobody uprostřed úpadku a nevolnictví, vztekali se, demonstrovali, zápalnými náložemi házeli, a vůbec se ze všech sil snažili, aby z ostrova svobody co nejdřív udělali onen pochmurný svět, jenž se nabízel jejich zraku za jistou ohyzdnou zdí, jenže oni se tím směrem nechtěli dívat, aby nepřišli o své iluze. Dnes je – snad – extrémní levičáctví chorobou duše, nad níž je možno mávnout rukou, blázněte si. Tehdy to byla nevědomá, velmi často však i vědomá služba nepříteli, usilujícímu o zničení svobodného světa. Nelze si totiž myslet, že všechny ty násilné mazce spontánně vytryskly z rozhořčené mysli pokrokové mládeže, jak se tak tvrdívá; spontánně se sejde, když moc, dvacet horlivců, ne mnohatisícové davy. Spíš kdosi vodil ony nekonvenční chlapečky na špagátku, našinec si umí dobře představit kdo.

Ach božebože. Ještě nevyhasla paměť těch dnů, kdy po Praze hrčely pásy sovětských tanků a dospělí mužští brečeli smutkem a bezmocí. Zároveň s tím se s nepochopením a notnou dávkou vzteku dozvídali, že městy blahobytného, svobodného Západu burácejí studentské bouře, mající za cíl rozkotání téhož funkčního řádu, jehož aspoň cípečku jsme tehdy toužili dosáhnout. Ostatně bouře provozovateli týchž tanků ne-li přímo iniciované, tedy se jim přinejmenším do krámu převelice hodící; a paní autorka by v blažené nevinnosti západního intelektuála chtěla nám, Čechům a svědkům těch chvil, věšet na nos sympatii s pozdními výhonky užitečného idiotství. Sympatii s těmi, kteří po čtyři desítiletí neznali a neznají nic přednějšího než destrukci systému, na jehož funkčnosti jsou sami závislí a bez jehož shovívavé blahovůle by nevedli svůj rozkošný živůtek, v němž, jak píše, peníze velkou váhu nemají, ale o to více se cení uvolněnost, originalita a dobré nápady… bodejť by měly peníze váhu, když je dodá sociální úřad. S pokrytci, které ani nenapadne vzít na záda exulantský ranec jako kdysi my, opustit řád, na němž nenacházejí chlupu dobrého a odejít tam, kde by život spíš odpovídal jejich ideálu, na Kubu například. Což se ale nestane, neboť lépe jest v Berlíně protestně hlomoziti, nežli spravedlivějších zítřků osobně účasten býti. I bude ještě vzteků a vád, též originality a dobrých nápadů, pranic s policajty například, bezpochyby ještě bude, a takového folkloru více. Někdo v redakci Respektu by měl ohleduplně připomenout paní autorce, kde se nachází: že v městě jménem Praha, v němž ještě zcela nedozněl rachot rudých tanků. Že je v něm se svým pro německou levici příznačným přitakáváním berlínské subkultuře trapná, a snad i maličko nevkusná.

Ale abych se vrátil k Berlínu. Táže se paní autorka: komu patří město? Nu, kdo se ptá, má mu být odpovězeno: město, ať Berlín nebo kterékoliv jiné, by mělo patřit pokud možno všem svým obyvatelům; a pakli by v něm přece měl někdo udávat tón, ať jsou to raději lidé pořádní a slušní, ve výtržnostech si nelibující a daně platící. Oni, no nekonvenční, jejichž nekonvenčnost se dle vlastního údaje autorčina projevila jen za loňský rok zapálením pěti set automobilů (co, co, beztak patřily nějakému měšťákovi)… nu dobře, buďme tolerantní, ať jsou tedy barevnou skvrnkou v šedi svého města. Ať jsou poněkud hlučnou a občas obtížnou menšinou, nepodpalují-li ovšem právě někomu auto nebo dokonce barák. Víc raději ne, a to ve svém nejvlastnějším zájmu. Neboť dosáhnuvše svých cílů, i jim by se potenku vedlo. Správný levicový spasitel je sice nad takové drobnosti povznesen, ale přece: na jednoho alternativně, nekonvenčně a tak všelijak si vedoucího vizionáře musí přijít deset zcela konvenčně do práce chodících a hodnoty vytvářejících měšťáků; z jejich daní je živ, na nich je vší svou existencí závislý, na řádném chodu oné šosácké společnosti, jíž tak okázale pohrdá. Nemohlo by se mu stát nic horšího, než kdyby bylo město opravdu jeho.

Což je ale beztak jedno, protože, jak sama paní autorka žalně praví, je alternativní kultura v Berlíně na ústupu. Činže stoupají, polorozpadlé byty si přicházejí opravit „bohatí a krásní“ (nutno vědět, že jde v očích autorčiných o pejorativa), a ti, u nichž peníze velkou váhu nemají, aby se stěhovali někam za humna. Což je ovšem zlé. Vybydlené paneláky, zchátralé fabriky, opuštěné maringotky a všelijak slátané boudy v křovitých úhorech byly přece dějištěm toho pravého, originálního života; co teď, když si ničemná buržoazie místo nich nastaví nových, pěkných domů? A jaký div, že oni nebohatí a nekrásní, co jim správně má patřit město, se za takovou podlost míní pomstít? Toto zdánlivé vítězství bude mít vysokou cenu, vyhlásil kdosi po internetu, a už lítají sáčky s barvou, aby se pěkné domy buržujů připodobnily alternativnímu ideálu.

Ještě abych se na závěr zmínil o hrozbě, před níž ona dáma varuje: nejen Berlínu je dřív či později souzeno, aby přišel o svou alternativní kulturu; též center ostatních evropských metropolí, Prahy nevyjímaje, se zmocní dravá buržoazie. Dejž Bůh, aby měla pravdu! Paříž ani Vídeň se z Berlína nestane, ale kdyby se z něj stalo město aspoň čistší a pořádnější, neutrpělo by lidstvo žádnou škodu. Co se pak Prahy týče… ani jí by neuškodilo, kdyby se v jejím historickém středu měli zabydlet nějací bohatí a krásní. Nebo vůbec někdo, i když nekonvenčníci berlínského typu by to zrovna být nemuseli. Aby ožila ta demografická poušť. Na místo prodejců turistického haraburdí aby přišlo stálé obyvatelstvo, žilo by, pracovalo, do krámu pro rohlíky chodilo. Ale nedoufám v to. Stalo se ze staré Prahy něco horšího než hnízdo buržoazie: skutečného života zbavená karikatura, neohrabaná, nejupadlejšímu vkusu hovící napodobenina Disneylandu, šaškovská kulisa staleté krásy. Ale koukám, že jsem se dostal z Berlína někam trochu jinam, promiňte.