Červen 2010

O osobách odcizujících

Luděk Frýbort

Můj pravidelný švýcarský dopisovatel Pepa mi poslal výstřižek z vysoce inspirativního článku tamních novin. Šitý je sice na míru švýcarské socialistické straně (nadále SP), soudím však, že též v království českém by mohl posloužit k poučení leckterému zaostalému individuu, které doposud neví, co jsou to zásady politické korektnosti a genderového vyjadřování. To je důvod, proč jsem si dovolil převést jej do jazyka českého a předložit veřejnosti k posouzení. Neboť, jak známo, jest patáliemi tohoto nedokonalého světa z valné části vinno nesprávné, hrubě sexistické či jinak urážlivé pojmenování; přetřeme je však štětkou korektnostní terminologie a nad světem se rozklene duha věčného míru a spravedlivosti. Pozor, začínáme:

„Návrh na politicky korektní řešení problému kriminality

Nerovnost ve výstroji a pracovních podmínkách zlodějek a zlodějů (dále: osoby odcizující) v poměru k policii je pohoršující. Proto pokládá strana SP za jeden ze svých nejpřednějších cílů nabídnout osobám odcizujícím, zejména pak kapsářkám a kapsářům jakož i zlodějkám a zlodějům automobilů, jak rámcovou pracovní smlouvu, tak i vybudování odborového svazu. Smlouva musí obsahovat přesné vymezení pracovní doby osob odcizujících (hrozí úrazy z přetížení), příplatky za odcizování v noci, ve svátek a za špatného počasí, stejně tak příplatek za práci ve výškách (vloupání do horských chat). Myslitelný je též regionální bonus pro městské části s vysokou hustotou poplašných zařízení a zohlednění nižší cenové úrovně ojetých aut, pro niž jsou doposud zlodějky a zloději těchto předmětů v nevýhodě oproti osobám, odcizujícím auta nová.

Zvláštního ohledu si zasluhují zlodějky a zloději s migračním pozadím: jak zkušenost ukazuje, v bandách, jejichž jsou členy, bývají často vystavováni etnické a jazykové diskriminaci. Pro odstranění této nerovnosti navrhuje strana SP masivní vzdělávací ofenzivu v kriminálním prostředí. Další znevýhodněné skupiny mezi osobami odcizujícími tvoří matky samoživitelky, jakož i zlodějky a zloději zaostávající manuálně (mající obě ruce levé) či intelektuálně (magoři a troubové). Zcela mimořádně je třeba dbát lidských práv tělesně postižených odcizovatelek a odcizovatelů. Proto musí být předzahrádky rodinných domků především ve čtvrtích vyznačujících se vyšší přijmovou úrovní obyvatel upraveny bezbariérově, aby byl usnadněn přístup odcizovatelům na kolečkových křeslech. Úpravy provede na vlastní náklady majitel. V pozdější fázi se strana SP hodlá ujmout též pachatelek a pachatelů násilné kriminality, jejichž sociální znevýhodnění je obzvlášť tíživé. Nicméně je v přítomné době násilných lupiček a lupičů relativně málo, i chceme se prozatím věnovat hlavně prostým odcizovatelkám a odcizovatelům, tvořícím ostatně i mnohem rozsáhlejší voličský potenciál. Rovněž je nesporné, že činnost výše jmenovaných skupin je poslední dobou krajně znesnadněná zvýšenou přítomností policie ve veřejných prostorách. Je proto naléhavě třeba ji odbourat, a to jak v zájmu kriminálních spoluobčanek a spoluobčanů, tak i samotných policistek a policistů, zatížených přesčasovými hodinami až k neúnosnosti.“

No, je třeba uznat, že s českými zlodějkami a zloději zacházejí orgány veřejné moci mnohem ohleduplněji. Zvýšená přítomnost policie jim věru nehrozí, a co hlavního, věčný problém všech odcizovatelek a odcizovatelů, jak a kde svůj lup zpeněžit, je v českých zemích vyřešen tak, že by mohly sloužit za příklad nejen švýcarské straně SP, nýbrž i celému politicky korektnímu Západu. K blahu osob odcizujících celonočně otevřené bazary a zastavárny, sběrny barevných kovů, jejichž provozovatelé bez mrknutí oka vykupují měděné okapy, hřbitovní urny či mosazné pamětní tabule, výkupny náhradních dílů k automobilům, kam zlodějka či zloděj jen přiveze ukradené auto - pravda, rozebrat na díly je musí předem sám - a hned se vrací s pár tisícovkami v kapse… kam se na nás chce hrabat sociálně zaostalé Švýcarsko. A nade vším milostivě bdí naši volení zástupci, mající přece tolik starostí s vymýšlením volebních hesel a pořádáním korupčních skandálů, ještě aby si lámali hlavy s nějakými překupnickými hnízdy, jak od nich někteří pošetilci tak občas vyžadují. Leda by z nich také svůj grošík… ale už mlčím.

Ba, co se lidských práv zlodějek a zlodějů dotýče, česká vlast během dvaceti sametových let už sociálně chladný Západ nejen dohnala, nýbrž i daleko předehnala, v tom nám žádného poučování netřeba. V čem naopak stále ještě zaostáváme, je korektní vyjadřování. Každou chvíli čtu v novinách dejme tomu o bezohledných řidičích a bláznivých motorkářích… Pardon! Jací motorkáři? Bláznivé motorkářky a motorkáři, prosím! Pouze tak může být vyřešen problém silniční nehodovosti! Ale i v tom se zásluhou genderově korektních myslitelů děje náprava, třebaže jen zvolna. Je však oblast genderové diskriminace, na niž doposud nikdo nepomyslel nejen v Čechách, ale ani na veškerém povrchu zemském, i jest mi ctí na ni poukázat jakožto první sám.

Aniž to tušíme, zaséváme jed nekorektního myšlení do nevinných duší našich dítek. Vyprávíme jim například pohádku o… no, třeba o tom princi, co vysvobodil nebohou princeznu ze spárů zlého draka. Proč, hergot, pořád jen princ princeznu? Takovou, rozumějme, chudinku uplakanou, ustrašenou, vlastního činu neschopnou… nemohla by jednou chytrá a statečná princezna vysvobodit přiblblého prince ze spárů nějaké dračice? A pojmout ho pak za chotě… ne, jen to ne, tak úplně ve všem se po Boženě Němcové opičit nemusíme, princezna je samozřejmě lesbička a princ zase gay, takže jaképak pojímání za chotě. Tak by dnes musela vypadat pokroková pohádka! A co teprve ta o Červené Karkulce? V ní sice Karkulka projeví jistou iniciativu (aspoň nese ten košík), ale také úděsnou pitomost: vidí ležet v babiččině posteli kohosi chlupatého a zubatého, klade mu nejapné otázky a pořád ne a ne přijít na to, že kouká na vlka, až ji vlk nakonec musí sežrat, aby to poznala. Nehodil by se lépe do té role nějaký duševně zaostalý Karkul? A pochopitelně i důvtipná vlčice, která by se ostatně nedala jen tak snadno přechytračit panem myslivcem, to už spíš Starou mysliveckou… ale odpusťte, zjišťuji, že blbnu až přespříliš. Omluvou mi budiž, že obtížno je neblbnouti, píšeme-li o genderových a jiných korektnostech.

Jenže, kde jinde než v říši blbin může skončit jakýkoliv pokus o umělou nápravu špatně stvořeného světa, že ano. Jen během svého života jsem takové zažil dva, nacistický a komunistický (studovat na vlastní kůži Francouzskou, Velkou říjnovou a řadu dalších pokrokových revolucí mi nebylo dopřáno). Pokaždé si jejich strůjci domýšleli, že právě kápli na kámen mudrců, že vynalezli onu absolutně správnou cestu, jíž bude světu po všechny věky ubírati se ku štěstí a spravedlnosti. Nyní zažíváme další toho druhu experiment. Zatím se mu, my skeptici a zpátečníci, jen poněkud trpce chechtáme. Smích nás může velmi brzy přejít: to až pochyby vylučující a kritiku nesnášející démon politické korektnosti pokročí z říše blbin k naplnění skutkem. Už vlastně pokročil. Už nám nejen káže, jak máme správně pojmenovávat lidskou chásku obojího pohlaví, nýbrž i jak máme rozplýtvat své prostředky k odvrácení vysoce hypotetických katastrof, jak máme jedny patálie přecházet ušlechtilým mlčením a nad jinými se rozhořčovat hlasy velikými, jak a proč máme ustupovat tlaku civilizace v porovnání se Západem sice netvůrčí a v hlubokém středověku ustrnulé, zato ale výbojné, o vlastní jedinečnosti přesvědčené, žádnou sebepochybností netrpící. Jak máme kdekomu podlézat, doprošovat se, omlouvat… a jak nakonec možná i otrockou ohlávku přijmout, ovšem ohlávku povýtce korektní. Ať jsem zatracen, ale čím dál úzkostněji se mi vtírá pomyšlení, nebyl-li nacismus i s komunismem ve svých důsledcích hotová legrace proti tomu, co se dá očekávat od diktátu politické korektnosti. Nacismus se podařilo za cenu obrovských obětí vymýtit. Komunismus… no, jak se to vezme. Diktatura politické korektnosti, bude-li přijímána s touž pokorou jako dosud, může vést k rozvratu všech hodnot, na nichž stojí - nejen západní - svět. Přivést jej k definitivní zkáze, z níž se už nevzpamatuje.

Stane se to, nenajdeme-li my, lidé Západu, kuráž se diktátu vzepřít. Uvědomit si, s čím máme tu čest: že s dalším k nezdaru odsouzeným pokusem o obrácení špatně ušitého světa naruby, ledaže o dost inteligentnějším než všechny předešlé a tím i nebezpečnějším. Nepostačí nám jen poukazovat na jeho pošetilosti a pravděpodobné konce; musíme vědět, proč k nim docházelo, dochází a docházet musí. Že je vývoj světa už od prvopočátku výsledkem střetání nekonečného množství drobných příčin: co se osvědčilo, postupuje do vyššího stadia, co v střetání podlehlo, odumírá a zaniká, kterážto zákonitost se netýká jen kytiček a zvířátek, nýbrž a zejména i lidské společnosti. A že jen výsledek přirozeného procesu může dojít osvědčení, nikdy, pohlédněme do historie, nikdy se nepřihodilo, aby se osvědčila věc umělá, byť i sedmasedmdesáti mudrci nejdůvtipnějšími vymyšlená. Proto se nemůže osvědčit ani lidský nálezek, jehož jméno je politická korektnost, může jen nadělat příšernou paseku a pak nějak neslavně skončit. A my všichni s ním, nebo přinejmenším naši potomci. Recept k odvrácení paseky je prostý: pohleďme, kudy vede jásotem bláznů lemovaná cesta do říše blbin, a vydejme se jinudy. Neboť znamení ukazují na bouři a času nezbývá.