Červen 2010

Otázka genocidy aneb O nebožtících navíc

Luděk Frýbort

Abych se hned na začátek ohradil proti nařčení z turkofobie, chci se vyznat z toho, že jsem si Turecko oblíbil. Procestoval jsem tu vysoce zajímavou zemi vícekrát a kdyby mi Pánbůh zdraví a svěžesti popřáti ráčil, neměl bych nic proti tomu, vydat se tam ještě jednou a doplnit si svou osobní mapu o některé kouty, které dosud z vlastní zkušenosti neznám. Také Turky jsem dost dobře v jejich vlastním prostředí poznal a oblíbil jsem si je. Je to chasa kulturně nám dosti vzdálená, rozhodně bych nehlasoval pro přijetí Turecka do evropské domácnosti, vcelku však rozumná, poctivá, pracovitá a spolehlivá, což nelze tak úplně říci o leckterém etniku nám bližšímu. To ovšem neznamená, že bych si zakazoval Turecko a Turky kritizovat.

A věru je kvůli čemu. Vyvraždění půldruha milionu Arménů během pochodů smrti v roce 1915 nebude pro čtenáře těchto řádků žádná novinka; chci jen pro doplnění uvést, že Arméni byli největší, ne však jediná skupina, jež tehdy padla za oběť etnickým čistkám. Podobný osud potkal i jiné křesťanské skupiny, najmě syrsko-pravoslavné Aramejce v jihovýchodní Anatolii, jedny z posledních, kteří dosud hovoří - či spíše hovořili - vlastním jazykem Kristovým. Odestát se ty zločiny nedají a omluvit také ne, ale snad aspoň můžeme určit viníka: bylo jím ovzduší hysterického nacionalismu, jemuž ovšem za onoho času nepropadlo pouze Turecko. Šílený předpoklad, že kde žijí jedni, není místa pro druhé, jímž, že ano, také nezazářili pouze Turci. Značně k tomu přispěla okolnost, že právě probíhala první světová válka, v níž se arménští poddaní nezachovali k svému sultánovi zrovna loajálně, nýbrž se punktovali s jeho nepřítelem, což nám zajisté také něco připomíná. Do třetice je pro spravedlnost třeba uvést, že přímými vrahy Arménů a syrských křesťanů vesměs nebyli etničtí Turci, nýbrž příslušníci kurdské milice Hamidiye, což se zvlášť dobře vyjímá v souvislosti s neustálými nářky dnešních Kurdů na útlak ze strany tureckého státu. Nicméně bychom mohli až k tomuto bodu celou tu šerednou záležitost uzavřít do učebnice dějepisu spolu s vražděním mláďátek izraelských, řáděním tlup Tamerlanových a podobnými žerty dějin. Takové to tenkrát bylo, tak bláznili ti lidé, amen.

Jenže ono není žádné amen. Tragicky hloupé a neospravedlnitelné je šeredný čin spáchat; ještě hloupější zatvrzele na něm trvat, vymýšlet si důvody k jeho ospravedlnění, stíhat ty, kdož jej připomínají - již mnohý západní žurnalista si v turecké base poseděl - nebo v něm dokonce pokračovat. Pochopitelně se to především týká známějšího arménského případu, ale i turečtí křesťané syrského ritu si užili s kurdskými milicemi svého v onom čase hrůzy. A na rozdíl od Arménů, kteří se po mnoha kotrmelcích dějin dočkali vlastního státu a jakž takž si v něm vedou, jsou předmětem útlaku podnes, ne tak vražedného, zato důsledného. Hlavní centrum syrského pravoslaví, klášter Mor Gabriel v roce 1915 kurdské hordy přepadly a jeho mnichy povraždily, inu, takový byl tehdejší folklor, chtělo by se povzdechnout. Ale že šikany a pronásledování (únosy opatů, zákaz vyučování v aramejštině, zákaz ubytování cizích návštěvníků a lecčeho jiného) trvají dosud, že turecké úřady jeví opakované snahy aramejské vesnice odnárodnit, klášter v rámci všeobecné islamizace zrušit a jeho pozemky vyvlastnit, a nebýt nátlaku Evropské unie, také by to s gustem provedly … v tom už můžeme spatřovat ostudnou zatvrzelost, neladící se zásadami této demokratické doby a ničím neomluvitelnou. To budiž upozorněním oněm politikům Evropské unie, kteří v jakési důvěřivé naivitě doporučují přijmout Turecko do rodiny evropských národů. Nepatří do ní, pravím při vší sympatii, a ještě dlouho do ní patřit nebude, pakli vůbec někdy.

Se svou ostudou se musí vypořádat Turci sami. Nebo také nevypořádat a žít s ní dál, hrdý ostrov národní pravdy v moři cizácké nepřejícnosti. No, není se čemu šklebit, však i my máme takové Turky. Také oni jsou té víry, že ohyzdnou skvrnu na národním rouchu lze zažehlit tak, že o ní zakážeme mluvit. A nelze-li zakázat, alespoň zlehčovat: Genocida? Šetřeme tímto pojmem! nabádal ve svém článku z devátého března pan Jan Zahradil, modroptačí to poslanec Evropského parlamentu… mimochodem, moc se mi líbí, když někdo nemůže vyslovit jméno Evropské unie bez pohrdlivého zuby vrzání a plamenů zlosti z huby metání, avšak rozkošnou gáži evropského parlamentáře si nikterak neoškliví. Takové máme muže zásad v politice české! Jinak, pravda, lze jeho obavě rozumět. Ostudy a špatná pověst nevyhasínají tak rychle, jak by si leckdo přál, pětadevadesát let uplývá od zmasakrování Arménů a už zase nemá někdo nic lepšího na práci než je pořád a pořád připomínat, sám zahraniční výbor amerického Senátu (arménská lobby, praví pan Zahradil) odhlasoval nedávno rezoluci, označivší je k nevůli jmenovaného pána za genocidu. Ba, není od věci obava, že postačí maličko, nějaký senát nebo jiný orgán té sorty se toho chytí a začne rozmazávat jisté události v českém pohraničí o třicet let později. Pan Zahradil by jistě zahovořil o sudeťácké lobby, ale ono to není tak jednoduché.

Staly se v běhu posledního sta let křivdy a ukrutnosti, jejichž důvody lze zvážit, přisoudit každé straně její díl práva i viny, a udělat nade vším kříž. A staly se věci jiné, v nichž jakékoliv důvody a jakákoliv předchozí zavinění druhé strany nevyváží to, čemu se říkalo a snad někde ještě říká konečné řešení té či oné otázky. Co se týče Arménů, nelze popřít, že v ní nebyli bez viny. Bouřili se proti tureckému státu v řadě povstání, zakládali ozbrojené milice, dopouštěli se skutků, jež bychom v dnešní terminologii nazvali terorismem, a třebaže netvořili v žádné části Turecka většinu, usilovali o nezávislost. A když nadešla válka, zvaná první světovou, viděli v ní svou příležitost a postavili se nejen sympatií, nýbrž i sílou zbraní na stranu nepřítele. Lze chápat tureckou vládu i veškerou veřejnost, že měly Arménů plné zuby. Jenže pak přišlo to, před čím vadnou všechny poukazy, že ten druhý byl taky pěkný pugét. Třebaže se nepřátelských akcí vůči Turecku zúčastnila jen malá část arménského obyvatelstva, rozhodl se vládní Komitét pro jednotu a pokrok jednat s ním z principu kolektivní viny. A už to šlo jedno za druhým. Odsun (transfer, vyhnání, jak je komu libo) dvou milionů Arménů - nevědělo se příliš kam, ale bylo to víceméně jedno, beztak ten pochod hrůzy většinou nepřežili. Zřizování trestných táborů. Popravy tureckých vojáků arménské národnosti ne po jednom, ale hned po celých batalionech, ať zůstali k panu sultánovi loajální nebo ne. Pogromy, razie, masové vraždy a rabování, k němuž kurdské milice obdržely úřední souhlas, až nakonec oznámil guvernér té oblasti Talat paša telegramem z 12. července 1915: "Arménská otázka byla vyřešena." A byla, aspoň pro něj. Jaké následky se za ní vlekou a ještě bezpochyby povlekou, je arci jiná věc.

Zda lze srovnávat události ve východní Anatolii roku 1915 a v Sudetech o přesně třicet let později, jak se toho obává pan Zahradil… no, sám bych řekl, že aspoň účetnicky ne. Počty nebožtíků se v arménském případě pohybují mezi 300.000 (turecký vládní odhad) a dvěma miliony (odhad arménský), skoro přesně desetina toho, k čemu došla česká historiografie (30.000) a sudetoněmecké spolky (200.000). Desetina hrůzy a zbytečnosti to ale není; pravím, že kdyby býval byl pro svou národnost zabit jediný Armén, jediný Němec, byl to nebožtík navíc. Nejsem pacifista a uznávám nutnost obětí během válečného konfliktu, ne však mimo něj a po něm. Z okolností války, ne ze msty, pro zchlazení žáhy, pro ukojení kdovíjakého komplexu. Další okolnosti obou případu už tak desetinové nejsou: dekretem… ale kdepak prezidenta republiky, jen cařihradské vlády z 27. května 1915 bylo pozemkové vlastnictví, finanční prostředky a všechen movitý majetek deportovaných Arménů bez náhrady vyvlastněn… v opuštěných domech zanechaný nábytek a jiné předměty s vědomím a souhlasem vládních míst vybrakován… zlato a šperky buď hned na místě, nebo cestou do vyhnanství uloupeny… nezní nám to všechno také dost sudetsky? Nepřipomíná nám kurdská Hamidiye něčím Revoluční gardy? Aspoň nám starším, kteří ty věci pamatujeme?

Nu, nechme toho už. Půldruha milionu pobitých nebo nějakých zanedbatelných třicet tisíc, před pětadevadesáti lety nebo před pětašedesáti… nejde o to, nazveme-li ty hrůzy genocidou nebo nějak fajnověji, jak by si přál pan Zahradil, ale o to, jak konečně přetnout vlekoucí se řetěz vzájemné nedůvěry, zášti, mstivého přitakání. Trváním na absolutní vině druhé strany a vlastní liliovité nevině, jak tomu rozumí vlastenci turečtí i čeští, na věčném vypočítávání, kdo si začal a kdo mu co oplatil, to nepůjde. K ničemu není zarputilé zdůrazňování vlastního stanoviska a opovržlivé ohrnování nosu nad stanoviskem oponentovým, ani ve věcech Benešových dekretů a výsledků druhé světové války, ani "válkou podmíněných bezpečnostních opatření", jak hromadám nebožtíků říkají dodnes Turci. Budeme muset hledat cosi, čemu se v matematice říká společný jmenovatel; a nebude nalezen, dokud Turci jako Arméni, Češi stejně jako jejich někdejší spoluobčané německého jazyka nenajdou ten kus pokory a nepřiznají, že svůj díl zodpovědnosti, větší či menší, starší nebo čerstvější, nesou všichni. Chci uznat, že určité kroky na té cestě byly učiněny. Protiněmecké resentimenty v království českém dosud trvají, ale nejsou vzácné ani hlasy vyváženější; a Turci prý už dokonce vedou s Arménií klopotná sice, ale aspoň nějaká jednání o zřízení hraničního přechodu, věc to ještě před nemnoha lety nemyslitelná. Takže jen tak dál, až k nalezení společného jmenovatele. Chceme přece, jedni jako druzí, mít za hranicemi přátele, ne věčné ohřívače starodávných křivd. Spolupráci, ne zatvrzelou nedůvěru, jíž si nakonec nejvíc škodí zatvrzelec sám. Čeho je k tomu třeba… nu, ničeho velkého. Jen sestoupit z pódia majitele jediné pravdy a nevinnosti.

Možná se vážený čtenář podiví, proč tohle všechno píši, když přece vím, že se souhlasu většiny nedočkám: protože brzy bude devátého května. Pětašedesát let od toho dne, kdy jsem já, dvanáctiletý kluk, viděl zavraždit člověka. Nevím, kdo to byl ani proč se to stalo, snad ti chlapi přede mnou na chodníku umlátili a ušlapali kolaboranta. Zrádce. Němčoura. Je to také jedno. Byl to nebožtík navíc.