Červen 2010

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 2

Luděk Frýbort

Návrat k první lásce

Ještě než s tím začnu: zemička, o níž budu vyprávět, náleží politicky k Finské republice, jazykem však je švédština. Je to řeč ne zvlášť složitá, užívá však jednoho písmenka, na jehož výslovnost chci upozornit: Ĺ. Čte se zhruba jako ó, přičemž o se čte jako u a u zase jako y. Švédština si prostě dává záležet, aby se nic nečetlo jak má. Dvojhlásku sk před měkkými souhláskami čtěme jako š (skön, krásný = šön), g v téže situaci a na konci slova po berlínsku jako j (Sverige, Švédsko = Sverje, Göteborg = Jöteborj). To, myslím, pro informaci stačí, do dalších podrobností se nebudu pouštět.

1. Červená země aneb To kouzelné slovo „poprvé“

Dnes je to jako houska na krámě, ale lidé starších ročníků mi potvrdí, jaký to byl úžasný, přímo posvátný pocit: poprvé v cizí zemi! A což teprve být poprvé na Západě, poprvé venku z té odrátované klece, jíž se říkalo socialistický stát! Největší díl pamětníků to štěstí potkalo v onom pomíjivém létě relativní svobody roku 1968 a krátce poté, než mříže socialistické klece zase zaklaply. Obtížně, po mnoha ponižujících procedurách a málem o žebrácké holi, přesto však legálně vyjížděli čeští lidé do onoho bájeslovného světa za Šumavou, a vraceli se otřeseni a okouzleni. I mně se tak vedlo, leda s tím rozdílem, že se moji známí navraceli z Itálie, z Francie, z Rakouska i z jiných populárních končin, kdežto mně se staly místem prvního z vlasti kroku nepříliš známé Ĺlandy, ostrovy na půli cesty mezi švédskou a finskou pevninou. A jako jiní do svých zemí prvního kroku, i já jsem se do nich po uši zamiloval. Sedával jsem pak s kolegy a známými, chlubili se fotografiemi z Říma, z Paříže či z Barcelony, a já je otravoval otázkami… „Nojo, Paříž; ale viděl jsi Ĺlandy? Byl jsi na Ĺlandách?“ Taková, dámy a pánové, dovede být první láska.

Bylo to takhle: míval jsem jako mladík vzdálenou a beznadějnou známost, jistou finskou dívku, s níž jsem si psával. To byl ve většině případů ventil, jímž unikal přetlak touhy po širém světě, neboť pomyšlení na konkrétnější pokračování bylo vzdálenější než mlhovina v Andromedě. Avšak stalo se v roce lidských tváří 1968, že komunistická bdělost povolila, a širý svět se, třebaže s nesnázemi, pootevřel. Nejprve jsem pozval Marjattu – tak se jmenovala – na návštěvu do Prahy, do Českého ráje, do Krkonoš a jiných pěkných míst své vlasti. Líbila se jí, a kvas obrodného procesu, jejž jsem jí klopotně objasňoval, ji zaujal. Recipročně se pak zavázala pozvat zase mě do své domoviny, protože bez reciprocity to nešlo: lidské tváře mávly rukou nad lecjakou svátostí rudého pravověří, ale kapitalistických valut jim tím nepřibylo; i vyjížděli socialističtí poddaní za hranice snů jako ti žebráci, odkázáni do dobré vůle svých hostitelů. Tou dobou, nutno poznamenat, už byl obrodnému procesu amen a naděje umíraly pod pásy sovětských tanků, ale trvalo ještě rok, než se hranice snů zase zavřela. Prý ne opomenutím, říkalo se, a vůbec už ne z dobré vůle strany a vlády, spíš aby stačili utéci všichni, jichž se bolševik potřeboval zbavit. S posledním zvoněním jsem si vyjel do světa i já, tentokrát ještě bez myšlenky na nějaké utíkání.

Musím ale poopravit uvedený údaj: Ĺlandy mi ze všeho vyšly spíš mimochodem, neboť místem, kde jsem ponejprv stanul na půdě kapitalistického Západu, se měla stát přistávací plocha stockholmského letiště Arlanda. Byl jsem jako v Jiříkově vidění; všechno, všecičko, nač jsem se podíval, mi bylo nové, překvapující a často nepochopitelné. Hned třeba celní odbavení: dvojí dveře, na prvních červený štítek s nápisem, vzývajícím k vstupu ty, kteří si myslí, že mají něco k proclení, druhé, zeleně označené pro ty, kteří si to nemyslí. Spráskl bych rukama nad hlavou, kdybych v nich nedržel ranec: kde je bdělost a ostražitost? Kde je důvěřuj, ale prověřuj? Kapitalista, trouba, nechá na každém, aby se sám rozhodl, má-li co k proclení nebo nemá, to by pěkně dopadalo, být to tak u nás. Jen pomalu mi docházelo, že tohle je země, kde si lidé, osob úředních nevyjímajíce, navzájem důvěřují, a že je to tak normální. Kdežto prostředí nedůvěry, šikan a prověřování, z nějž jsem se dostavil já, je stav nenormální, zlý zmetek, k němuž to dopracovala idea, stanovivší si za cíl lepšího člověka a lepší svět.

Ale hlavně to bylo poprvé. První setkání se způsoby normálního, komunismem nezdeformovaného světa. První jízda krásným moderním autobusem, kdepak jsou ty rozvrzané hrkáče, co se jimi vozím doma, a za okny mírná, usměvavá švédská krajina bez jézedácké upatlanosti, a i to je normální. A hned druhý den zase jedno poprvé, ale jaké! Vlajte, praporové, a zvučte pozouny nebeské, neboť dnes poprvé v životě svém uzřím moře! Teď už, tot`se ví, to není žádná vzácnost, vyjet si tuhle tamhle k moři, ale po mě suchozemce, jenž byl do šestatřiceti let věku svého držen v socialistické kleci, to bylo vyvrcholení všech snů. S mapou v ruce se ubírám směrem, kde by mělo moře ležet, pěšky ovšem, neboť za metro do parádní čtvrti Lidingö bych musel vysolit jednu celou švédskou korunu (pozn. po čtyřiceti letech: hahaha!). Ledaže je dost nesnadné zjistit, co moře je a co není, Stockholm je plný všelijakých průlivů, zálivů, úžin a ostrůvky posetých vodních ploch, jednou je to nevídaně rozsochaté jezero Mälaren, podruhé… proplétám se mezi vilkami, cestičky vedou tam i onam, až koukejme: zase nějaká voda. Dřepnu si na bobek, olíznu prst… je to slané. Jsem u moře! Poprvé v životě! Škoda vlastně, že jak přibývá cestovatelských zkušeností, už máloco je poprvé, máloco už vzbudí ten posvátný, trochu dětinský úžas.

A ještě o jedno poprvé abych se snad s váženým čtenářem podělil, ježto je, řekl bych, poučné a nemělo by být zapomínáno. Marjatta mi sjednala návštěvu u jistého vysoce ctěného profesora a člena švédských intelektuálních kruhů, jenž projevil zájem diskutovat se mnou o současném dění v Československu, neboť snad nikdy v historii se země na Vltavě a Váhu nenalézaly tak ve středu světového zájmu jako tehdy. Dobře. Sedím tedy, vykládám o životě za dráty, o jeho pochmurnostech a nemožnostech, o kádrování, zavírání, o přechodném uvolnění roku 1968 vykládám, jaké to je, když tanky s rudou hvězdou na pancíři hrčí po dlažbě a dospělí mužští brečí zoufalstvím… pan profesor pozorně naslouchá, hlavičku nachyluje, šedinami pokyvuje, a když dojdu k Husákovi, Biľakovi a podobným figurám, co se už zase pod sovětskou patronací usalašily v čele pokořené země, pročistí si brejle a praví: „Ale to se vám tedy divím, že si nezvolíte jinou vládu!“

Pomyslel jsem si tehdy, že pan profesor jest vůl. No, nebyl. Jen jsem – také poprvé - udělal zkušenost se západním intelektuálem, jemuž vykládat o způsobech reálného socialismu, jako bys do dubu mluvil. Vytvořil si svou kdo ví z čeho poskládanou teorii, a svědectví skutečnosti je ochoten přijmout pouze, když s ní souzní. Opakovala se mi taková a podobná konfrontace zažitého s vykonstruovaným během mých exilových let ještě nesčetněkrát, než jsem pochopil, že marno je nad intelektuálskou nedovtipností se vztekat: můžeš studovat, stohy moudrých knih pročíst a trojnásobným profesorem se stát, dokud neuděláš vlastní pochmurnou zkušenost, nepochopíš nic. Velmi se obávám, že je naivnímu, přemoudřelému Západu ještě souzena.

Zalíbilo se mi v úhledném Stockholmu, městě hladin jezerních i mořských, a mám jej rád podnes. Zamilovaností bych však ten vztah ještě nezval, ta se měla se dostavit až o týden později. Marjatta, dívka mnoha zájmů a malé stálosti, se právě živila ve Stockholmu co knihovnice, než mi dopisem zase už za dráty sdělila, že ji upjatí Švédové štvou a že jede zpátky domů do Finska, kde život není tak velkosvětsky uřícený. Než mi zase po nějakém čase oznámila, že ji štve Zapadákov jménem Finsko a stěhuje se do světáčtějšího Stockholmu. Tukholma, říkají Finové, chovajíce k metropoli nad Mälaren onen druh obdivu, s nímž lepší lidé z počátku dvacátého věku vzhlíželi k Paříži. Nyní však právě dlela ve Stockholmu a seznámila mě s několika přáteli, s nimiž jsem pak nad mapou spřádal plány postupu k dalšímu cíli, jímž měly být Helsinki (jsouce však Švédy, hovořili o Helsingfors).

„Nejezdi do Helsink rovnou,“ radil mi řečený přítel, „ale vezmi to nejdřív osobní lodí do Mariehamn. To už je na Ĺlandech. Projdi si je a pak se pusť další lodí, která objíždí šéry až tadyhle“ – ukázal na mapě malý kroužek – „do Kustavi. Budeš koukat.“

A věru, koukal jsem na ledacos. Na nesmírně spletitý ostrovní svět hned u výjezdu ze Stockholmu: ostrůvky, ostrůvečky, i jen bochníčky červenavé žuly, někdy s malým domečkem, saunou a loďkou uvázanou u můstku, někdy neobydlené, někdy s čepicí nízkých borovic, někdy holé jako v den stvoření. To tedy jsou šéry, po švédsku skärgĺrd, slovo to, jež jsem sice znal ze severské literatury, ale neuměl jsem si pod ním nic přesnějšího představit. Koukal jsem i na neznámou vlajku na zádi, copak je tohle, žlutě lemovaný červený kříž v temně modrém poli… než jsem byl poučen, že jde o prapor ĺlandský; ač, jak již zmíněno, náleží ten ostrovní propletenec k Finsku, požívají Ĺlandy vysokého stupně autonomie téměř ve všem, jen věcí válečných a zahraničních vyjímaje.

Nejvíc však jsem koukal, v jak rekordním čase se valný díl cestující veřejnosti dokázal zlískat pod obraz Páně. Plavba mezi Stockholmem a Mariehamn (finsky Maarianhamina) zabere sotva čtyři hodiny, ale než koráb dosáhne svého cíle, připomínají scény na palubě škuner kapitána Flinta po úspěšné loupeži. Jest tomu tak, že v mezinárodních vodách – je jich dosaženo asi po hodině plavby - končí veškerá nařízení, omezující prodej i konzum alkoholu, i otevře se palubní prodejna. V ten okamžik se do ní všichni nahrnou a nakoupí kořalek, co jim náruč stačí, z čehož nemalý díl hned na místě se všemi představitelnými následky zkonzumují. Při vší své náklonnosti k tichým, poctivým, přátelským Skandinávcům musím říci, že ožralstvu propadlejší lid lze nalézt snad už jen na pláních svaté Rusi. Církevní a jiné ctihodné kruhy zde totiž prosadily jistou poloviční prohibici, domnívajíce se, že tak své ovečky uchrání zkázy alkoholismu. Ne že by byl chlast úplně nedostupný; ale je k mání jen ve státních prodejnách (Systembolaget ve Švédsku, Monopolet v Norsku, Alko ve Finsku). Prodejny jsou rozsety jen řídce, zboží v nich nad pomyšlení drahé, a kdo do nich dochází podezřele často, je zanesen do kartotéky jakožto alkoholik a nedostane nic.

To se ví, že tak alkohol získal zář vzácnosti. Chuť zakázaného ovoce, po němž nelze nevztáhnout žádostivou ruku, naskytne-li se. Tak, přesně dle zákonů paradoxu, dělá prohibice z občana ožralý dobytek. Dokázala jen tolik, že ze severských zemí vymizela pijácká kultura, charakteristická pro zbytek Evropy, ono přátelské posezení u skleničky, kdy opilost, kocovina, vrávorání a blábolení, dojde-li k němu, je pokládáno za nechtěný a politováníhodný úraz. Na prohibicí souženém Severu je tomu jinak. Pije se pro opilost, účelem není pomalu vychutnávaný požitek, ale úporné, záměrné chlastání s pevným záměrem se v několika málo minutách a co nejvydatněji ožrat. Jako tak často, opět se příliš přímočaře prosazovaný ušlechtilý úmysl zvrhl ve svůj pravý opak. Což by měli mít na paměti všichni světa opravci, než si narýsují přímku rovnou jako když střelí, po níž hodlají dovést chybující lidstvo k štěstí a spáse. Kdepak, ušlechtilí duchové. Ještě nikdy takový pokus nedopadl dobře.

Poznámka po letech: popsaný folklor nevymizel z palub švédských lodí úplně, ale podstatně se zmírnil. Změnu způsobil vstup do Evropské unie; švédský či finský občan už není odkázán na předražené skrblictví státních prodejen, nýbrž si může při návratu z dovolené zajet do některé samoobsluhy například v Německu a zásobit se daleko levnějším i dostupnějším pitím všeho druhu, co auto uveze. Krámy Systembolagetu tak doznaly příkrý pokles obratu, zároveň však, divme se nebo ne, do značné míry zmizely ožralecké excesy. Snad se dokonce blíží čas, kdy se i skandinávský člověk naučí pít pro dobrou náladu, aniž by hned upadl do alkoholického kómatu.

Jedna okolnost mě trochu roztesknila. Vzpomínáte si, pamětníci těch časů, jakou pýchou, jakým dokladem cestovatelského úspěchu býval pas se sbírkou cizokrajných razítek? Ke každé hranici jsme přistupovali s posvátnou bázní, ale když jsme prošli kontrolou, v pasu čerstvé razítko, inu, byl to důvod k uspokojení, ba k hrdosti. Tady - loď přistála v Mariehamn, i připravím si pas a jsem celý dychtivý na finské razítko. Dole na molu se opravdu hemží jakýsi uniformovanec, jenže ten neuděluje razítka, jen zkoumá, nenakoupil-li někdo kořalek nad povolenou míru. Projdu kolem něj, asi tady mají pasovou kontrolu o něco dál. Ale ono nic, jen vrátka v plotu a za nimi nábřeží a ulice severského města. Cítil jsem se ošizen. Jsem ve Finsku, ale doklad té slavné chvíle nikde žádný. Čím doma doložím, že jsem tady opravdu byl?

To mi ale už začíná vrtat hlavou jiná starost, odpoledne se nachyluje k večeru, bude třeba najít místo k spaní. Pochopitelně ne jinde než v nějakém křoví, přikryt stanovým dílcem; i ve své vlasti jsem tak na přemnoha čundrech nocovával, což teprve tady, kde příchozí z té socialistické žebroty učiní lépe, když si cenu za nějaký pension ani nebude představovat. Marjattin švédský přítel mi věnoval mapu – také taková vzácnost, podrobná mapa Ĺland, ještě dlouho bude chloubou mé sbírky. Čtu jména obcí, Sund, Saltvik, Eckerö, všechna znějí tak úžasně seversky, jako z románů Selmy Lagerlöfové, ale ze všech nejlíp tohle: Finström. Úplně jako bych viděl se z toho flíčku na mapě hrnout vikingy v rohatých přílbách. Proptám se na autobusové nádraží… „Finström, var sĺ god,“ zkouším na panu průvodčím své drobty švédštiny „Finström,“ potvrdí ten muž objednávku, „ale kam? K Johannsonovům? K Lundquistovům?“ Zase taková nezvyklost: severské vesničky netvoří kruh chalup kolem návsi s kapličkou a husím rybníčkem, nýbrž někde uprostřed kostel, banka a vesnická samoobsluha, od nich dodaleka doširoka, jednotlivě i ve skupinách rozsázené domky, bylo by asi opravdu užitečné vědět, kde přesně chci vystoupit. Ale to mám tomu člověku s placatou čepicí povědět – vysaďte mě u nějakého křoví, já tam zalezu a budu spát? „Tak tedy ke kostelu,“ rozhodl za mne.

Třikrát už jsem byl na Ĺlandách, a pokaždé jsem zamířil ke kostelu obce Finström. Mohutný, spanilý ve své prostotě, celý z žulových kvádrů, tmavé střechy, bílé zdi… a přitom prastarý, románský. To jsem nečekal; býval bych řekl, že evropský Sever je krajina kulturně mladá, v níž se sotva shledám s památkami románského středověku, vždyť i u nás jich je jako prstů na ruce, těch malých, okrouhlých stavbiček, kdepak takovýhle chrám. Vhodné houští k přečkání noci je také nablízku, jen se musím po nějaké chvíli přemístit o metr dál, protože jsem si lehl velkým černým mravencům zrovna napříč jejich dálnice. Nekoušou, jen mi pořád lezou kolem nosu, což by možná vydržel v sebeovládání vycvičený tibetský asketa, ale ne já. První setkání se severskou divočinou? No, snad tak zkrajíčka.

A jdu čistým ránem, raný podzim už zbarvil břízy do zlatova, temná kulisa lesů na návrších, červené domečky a selské statky, červené kostelíky, malé větrné mlýny, také červené, červená je barva žulových skal, i silnička, po níž chvílemi jdu, chvílemi se vezu autostopem, se červená žulovým štěrkováním. Autostopem jedu, protože mě každou chvíli některý dobrák chce svézt, naštěstí v této krajině krátkých vzdálenosti nikdy příliš daleko. Mapa a instinkt mě vedou k návrší Getaberget na severním okraji hlavního ostrova. Řídce rozsídlenou krajinu vystřídala teď už opravdická divočina borového lesa a skalin z červenavé žuly, a rozhled, naskytnuvší se z nejvyššího bodu, bere dech. Nesčetnými ostrovy a skalními výběžky protkané moře, nesčetnými zálivy prostoupená souš, červeň skal, temná zeleň borů, mořská šeď či modř, podle toho, jestli zrovna vyhlédlo slunce nebo je zakryly mraky… poprvé hledím na něco takového, poprvé. Přímo cítím, jak se mi Ĺlandy vrývají do duše.

Červená země. Klidná, smírná, lidský živel se v podivuhodné syntéze snoubí s přírodou a jedno druhému nepřekáží, jedno nad druhým nepřevládá. Ba, víc je zemských rájů, a toto je jeden z nich. Zemský ráj to na pohled se neohlašuje světovými náramnostmi, nýbrž krajinou, jejíž drobné půvaby se spojily v dokonalost, k níž už není co přidávat. Cítím… ještě ne, to až později mi vyvstane věčná exulantská otázka, jestli bych v této zemi mohl trvale žít, kdyby mě tady vítr osudu upustil. Zatím jen cítím vlnu sympatie. Jestli se z ní vyvine doživotní náklonnost… to se ukáže později. Až budu na Ĺlandy zase jen vzpomínat, a vzpomínky se ucelí v touhu znovu pocítit pod podrážkami jejich červenou půdu. Tak vzniká první tulákova láska, již nevymaže z duše ani setkání s osmdesaterem jiných zemí celé planety, jmen jakkoli zvučných a krásami proslulých.

Po mostě přes úžinu Bommarsund – ještě se k ní vrátím – přejdu na ostrov Prästö a ubírám se dál, k o něco širšímu průlivu, za nímž už se rýsuje Vĺrdö, také ostrov. Přepravu zajišťuje žlutě natřený motorový prám, i štrachám v kapse po finských markách… kolik může takový špás stát? Nestojí nic, dozvídám se; na pevnině si lidé jezdí po silnicích také zadarmo, proč by obyvatelé Ĺland měli za používání vodních cest platit? Ač jsem rovnýma nohama přišel z uskutečněného socialismu, zůstal jsem koukat. Tady se – také poprvé – setkávám s působením sociálního státu. Neprojevuje se rozdílením dárků, jež si občan může za své peníze pořídit sám, kdyby mu je erár předtím nevytáhl z kapsy v podobě daní. Na tom není sociálního nic. Ale dorovnat přírodou daný rozdíl mezi obtížnou přístupností domova jednoho a snadnou druhého, to je víc než sociální: to je rozumné.

S druhou otázkou si lodník jaksi nedovede nic počít: vyzvídám, odkud na Vĺrdö vyplouvá parník do Kustavi, ale potřásá jen hlavou, ne, takové místo nezná. Až když vytáhnu mapu… „Ja, Gustafs!“ Město nazvané po kterémsi švédském králi, než mu Ĺlandy a s nimi celé Finsko zabral ruský car. Dějiny se pak otočily ještě víckrát, ruský rubl vystřídala finská marka a po ní euro, i dvě války se vystřídaly, ale Ĺlandy zůstaly švédské svým způsobem i jazykem. A už možná ani ne tak švédské, jako vlastní, ĺlandské, ničemu jinému nepodobné.

Dozvídám se pak, že loď do Kustavi alias Gustafs vyjíždí z místa zvaného Hummelvik; zčásti tedy přejdu, zčásti přejedu autostopem i ostrov Vĺrdö, a přístav je tady. Dřevěný můstek, u něj tabulka s jízdním řádem, a jinak už nic, ani domeček, ani človíček, jen země a moře, a za ním v dálce obrysy dalších ostrovů. Parník se vynoří zpoza skalního mysu přesně v stanovenou hodinu a teď to jde od ostrova k ostrovu, Seglinge, Kumlinge, Enklinge, Brändö, Ĺva, pokaždé vyplivne houfek cestujících, nabere jiné, někdo už je doma, jiné rozvážejí příbuzní malými lodičkami k drobnějším ostrovům, panebože, myslím si, jaký to může být život na ostrůvku samá skála, pár set metrů od konce ke konci? Vydržel bych to já, ať jsem romantik jaký chci? Nu, nevydržel, ověřil jsem si později, přece jen pořebuji o dost větší výběh. Tadyhle drandí po moři babka dobře osmdesátiletá, vlny házejí člunem jako pumlíčem, až smělým obloukem přirazí k molu, kdepak, Robinsonem se člověk nestává, tím se musí narodit.

Moře a země, země a moře, místy je skal, borovic a červených domečků víc než vody, ba, teprve zemí je moře krásné. Fotografoval jsem kolem sebe jak pominutý a mám ty fotky podnes, ale není to ono. Skutečnou krásu nenafotíš, tu je třeba nabrat do očí a do paměti. Teprve tam se smísí s fantazií a stane se z ní krásná vzpomínka, kouzlo, možná i první láska.

Je už večer, když loď naposledy přistane, ne přímo v Kustavi, nýbrž u ostrova jménem Etelä Vartsala. To už je finsky. Také nadpis na jakési bedně u cesty je finsky, Hiekaa, podle obsahu písek na posyp, a cedule na přístavním můstku upozorňuje že Huomio, po česku Pozor. Nevím však, na co si jej mám dávat, protože z dalšího textu nerozumím ani zbla, ví-li někdo, co takové zblo je. Někde loď přeplula neviditelnou hranici mezi Ĺlandskou autonomií a vlastním Finskem, a já se ocitám zase v jiném, poněkud nesrozumitelném světě. Rozložím si spací pytel na rovnějším místě mezi vřesem a borůvčím, hledím do dohasínajícího světla severského večera a vyvolávám si své dojmy z Ĺland. Tam se musím ještě jednou vrátit, umiňuji si, i kdybych měl podplatit a obšvindlovat celý ústřední výbor Strany. Vrátil jsem se ještě dvakrát a nepodplácel nikoho, ale to je už další historie.

2. Návrat po letech a Gibraltar Severu

Trvalo pak celých jedenatřicet let, než se mi předsevzetí naplnilo. To už jsem byl nejen v exilu, nýbrž i v důchodu, a maje času hromadu a peněz méně, vyrážel jsem každého roku na kole do různých končin Evropy. Tentokrát bylo na řadě Finsko; dopravil jsem se i s kolem z německé Rujany do Helsink, maje v plánu jet den za dnem podél východní hranice, kde je Finsko nejpůvodnější a nejpřírodnější, až bych překročil severní polární kruh neboli napapiiri a octl se v Laponsku. Také Laponsko už jsem jednou zažil a všemi póry vstřebal, jak již popsáno, nestalo se mi však láskou, nýbrž okouzlením. Láska a kouzlo mohou být dvě různé věci.

Jenže jsem se zase jednou drobátko přecenil. Bylo mi tou dobou sedmašedesát, a ať člověk dělá co chce a udržuje se při sílách také jak chce, od jistého životního bodu nastává odliv. Dával mi zabrat hlavně v kopcích. Měl jsem v paměti Finsko jako zemi rovinatou, a ona také je, hlavně na mapě: ukazuje zelenou barvu nížin až kamsi k norské hranici, kde teprve se udělají hnědé skvrny kopců a hor. Zálud je v tom, že se mapa zelená do dvou set nadmořských metrů, do nichž se schovají i krátká, ale krutě strmá stoupání jedno za druhým, ve východní části země obzvláště. Má je na svědomí čtvrtohorní ledovec, který tady kdysi před sebou hrnul půdu a kamení a zase je ztrácel v podobě morénových, východozápadně orientovaných valů. Můj původní plán byl dojet nejdřív k Uusi Vaalamo. Uusi (nové) proto, že Finové ustupující koncem války před Rusy, rozebrali a přemístili na to místo dřevěné chrámy a kláštery z ostrova Vaalamo v Ladožském jezeře dřív, než se té památky karelské kultury zmocní Sověti. Karelové, kdyby si hned někdo neuměl s tím termínem nic počít, jsou nebo spíš byli východní, pravoslavní Finové, jejichž země neměla to štěstí stát se částí demokratického Finska, nýbrž zůstala za drápem Stalinovi. Jako z jiných drobnějších národů Stalinovy říše, moc z nich do dneška nezůstalo. Ušlapal jsem tak udatně tři sta kilometrů z kopce na kopec a z morény na morénu, než jsem si musel přiznat, že je to nad mé obstárlé síly. Že Uusi Vaalamo asi neuvidím, a také Laponsko, jakáž pomoc, bude muset počkat na jindy, až se tam dopravím po paďoursku, autem. Obrátil jsem řidítka k jihozápadu, kde už Finsko spíš odpovídá zelené barvě rovin, a po dvou týdnech jsem se octl na témže ostrově Etelä Vartsala, kde jsem před třemi desítiletími poprvé vstoupil na finskou půdu.

Mezitím se ledacos změnilo, viklavé dřevěné můstky nahradila moderní přístavní zařízení, i místo dýmavého parníčku se dostavila velká, bělostná loď. Převoz do Hummelviku ovšem nestál osm finských marek jako kdysi, nýbrž něco přes padesátku, ale jak jsem hned po vyplutí zjistil, stará láska nezrezavěla. Okamžitě jsem zase měl v duši tu krásu a ten mír, navíc už mě nehonil čas vymezený výjezdní doložkou, i vystoupil jsem si na ostrově Ĺva, spojeném teď mosty s dalšími částmi ostrovního řetězce. Bylo pozdní jaro, vlahý vítr hvízdal v rychlé jízdě kolem uší, u silničky bíle kvetly mně neznámé keře, moře se modralo a racci pokřikovali, ani jsem se nenadál, byl tu poslední z ostrovů, Torsholma, a čas vytlačit kolo zase na loď. Na hlavním ostrově Ĺlandu… kam jinam bych zamířil než k románskému kostelu ve Finströmu, a dál do Eckerö, k dalšímu převozu tentokrát už do vlastního Švédska.

Abych se trochu pochlubil, do Laponska mě tehdy řidítka nezavedla, ale zato jsem přešlapal celé Švédsko až do přístavu Varberg, k tomu celé Dánsko až k německé hranici, a dál kolem Hamburku, přes Labe celým severním Německem až domů před dveře. Všechen ten čas ve mně uzrával zčásti úmysl, zčásti nejistota. Musím, musím někdy ukázat Ĺlandy, svou první cestovatelskou lásku, i své ženě a spolupoutnici. Jenže láska bývá nekritická; uchvátí ji ten malý zemský ráj moře a červených skal stejně jako mě? A uchvátil. Teprve tím dostala láska svou stvrzující pečeť.

Nechci zase líčit všechno od začátku, červenou zemi, červené domečky, moře a skály, jen se omezím na jednu změnu a jednu zmínku, již jsem naznačil, ale nedokončil. Změna je pro českého člověka s jeho historickou zkušeností znepokojivá: jsou místa hlavně v severní, romantické části hlavního ostrova, kde je to samý Rus. Auta s moskevskou poznávací značkou, azbucké nápisy… zdá se, že, když si Rusko nedokázalo udržet tento kousek země mocensky, hledí jej aspoň zaplavit svými zbohatlíky.

Nedokončená zmínka je rovněž zbarvená rusky, a to velice. Nad mořskou úžinou Bommarsund, oddělující hlavní ostrov Ĺland od menšího ostrůvku Prästö, se vypínají trosky někdy hrdé pevnosti téhož jména. Dal ji stavět – ale nedostavěl – ruský car, když se r. 1809 po vítězství nad oslabeným královstvím švédským zmocnil kromě celého Finska i této až dodnes ryze švédské končiny. K čemu že mu měla sloužit… inu, to už tak je v povaze mocnářů archaičtějšího typu, že jedva stráví jeden zábor, už koukají, kam by se roztáhli dál. Tak i Bommarsund, jemuž byl přiřčen titul Gibraltar Severu: měl být Rusku odrazovým můstkem ke konečnému ovládnutí pokořeného, ale dosud samostatného Švédska. Než k tomu však stačilo dojít, vypukla naštěstí krymská válka, Angličané využili té příležitosti, vyslali k Ĺlandám silnou flotilu a carovi z jeho Gibraltaru nadělali kůlničku na dříví, bezpochyby vědouce proč. Po vší slávě zůstaly rozlehlé ruiny v mírné, severské krajině a lesem zarostlé vojenské hřbitovy, trochu dojemné se svými stěží už čitelnými, konec jedné imperiální pýchy připomínajícími azbuckými nápisy.

Čas od té doby trhal oponou jako pominutý, ale jedno se nezměnilo: posedlost ruských vládců, pudící je k ovládnutí dalších a ještě dalších území, ať už obydlených kýmkoli, ať jakkoli vzdálených od matičky Moskvy bělokamenné, ruské vlasti leda k ostudě a vzteku, ale hlavně že je samaja magučaja strana ještě o kousek magučovatější. Kdybychom se ovšem zeptali věrného Rusa, má-li ta rozpínavá snaha nějaký rozumný účel, odpověděl by zajisté, že má, a jaký: obnovit a zvýšit respekt Ruska před tváří světa.

Respekt. Věrný Rus, nejsa mocen jazyka latinského, třeba neví, z čeho je odvozeno to slovo a jaký je jeho skutečný význam; možná by se podivil, že právě opačný, než jak se domnívá jeho široká duše. Latinské respectare značí ohlédati se; z toho vyplynul pojem respekt ve smyslu ohled, ohleduplnost, úcta. Nikoliv tedy strach či vynucená poddajnost, jak mu rozuměli a dodnes rozumějí vládcové ruské říše i jejich pýchou zpitomělí poddaní. Je pozoruhodné, jak se dnešní svět dělí na oblast respektu v jeho původním smyslu a oblast respektu jakožto hrozby, před níž je třeba se mít na pozoru. Je rovněž pozoruhodné, že část světa, tvořená zámožnými, stabilními zeměmi s vysokou úrovní občanské svobody, se kryje s oblastí respektu pojímaného jako ohleduplnost - dávno pryč jsou časy, kdy i západní státy trpěly atavistickým pudem po přikrouhnutí kdekterého kousíčku země k své přeslavné říši - kdežto vládcové končin zasmušile upajdaných, v nichž vládne chudoba a nevolnictví, se křečovitě rozhlížejí, komu by ještě hodili na krk oprátku závislosti.

Přitom je to touha dokonale marná. Pět tisíc let lidských dějin neskýtá jediný příklad, že by některý imperátor došel na konec své cesty za světovládou, pokaždé na ní ztroskotá, zanechav za sebou bídu a rozvrat. I ostrovní pevnost Bommarsund se zdála být mohutná, nedobytně hrozivá, základna k pohlcení Švédska a možno-li dalších krajů, ale přišla na ruskou říši její slabá chvilka, připluly anglické koráby a po několika týdnech obléhání zbyly z dobyvačných plánů… ruiny nad romantickou úžinou. Setřelé nápisy na plevelí přerostlých náhrobcích.

Je to takhle pěkný výlet na ostrovy Ĺlandské s jejich mírnou, půvabnou krajinou žulových ostrovů a zadumaných průlivů. Snad by jej měl absolvovat i vládce Putin; třeba by ho napadlo, že respekt, jak mu rozumí on, mívá krátké nohy. Jako na její předchůdkyni v roce 1854, i na jeho říši dřív nebo později uhodí její slabá chvilka; až se tak stane, dají jí to znát všichni, jimž do té doby pila krev. Českému lvu, přemítajícímu za těchto dnů, má-li dráždit ruského medvěda tím zpropadeným radarem nebo mu raději poskytnout požadovaný respekt, je těžko radit; nicméně by si mohl vzpomenout, že ani jemu se stažení dvojitého ocásku ještě nikdy nevyplatilo.

Ale aspoň na místě jedné z někdejších věží bommarsundské pevnosti – ještě dnes lze nalézt na malé tabulce slovo bašňa - roste úžasná spousta velikých, tmavě rudých brusinek, za chvíli jich máš kbelík. Má-li na tom zásluhu otec car se svým Gibraltarem Severu, budiž přenecháno dějepiscům. Přístavem města Mariehamn jsem tenkrát prolítl jako švec, dumaje, jak je tomu v tomhle Finsku s razítkováním pasů, ale teď máme víc času i klidu, a můžeme podniknout podrobnější prohlídku. Za zmínku stojí obrovský plachetní koráb Pommern z dob, kdy hlavním zdrojem obživy bylo na Ĺlandech mořeplavectví; až do druhé světové války transportovaly ĺlandské plachetnice obilí z Austrálie a ledek z Chile přes půl planety v samozřejmém hrdinství západního člověka, cennějším než všechny carské a jim podobné výboje. A finströmský kostel stojí na svém místě, a pohled ze skalnatého temene hory Getaberget je snad ještě nádhernější než když jsem na něm stanul prvně, snad že krása dostává zřetelnější kontury, jak člověk stárne a závěr jeho pozemské pouti se blíží. Měj se tu zatím dobře, moje první lásko, snad tě stihnu ještě jednou navštívit.

Řeckem po postranních cestách

Řecko. Krajina dávných bájí, bohů, filozofů a héroů, protkaná dějinami jako málokterá. Protože mám pro tyhle věci v duši strunu, býval bych se tam rád vydal už dávno, ale musel jsem si nechat zajít chuť. Žil jsem v zemi, v níž všechna moc náležela pracujícímu lidu a tedy teoreticky i mně, ale taková moc to zase nebyla, abych se mohl jen tak sebrat a zajel si do Řecka. Dvakrát jsem si na ráji pracujících vymámil a vypodváděl devizový příslib, jímž se tenkrát otvírala dvířka do světa – mladší čtenář nechť se nechá poučit, co to bylo - ale vyšly mi z toho jiné země. Napotřetí jsem sebral ženu, tříletého synka, rance na záda, a utekli jsme z ráje pracujících na ten chladný, buržoazní Západ, kde, jak známo, spí nezaměstnaní pod mostem. Teprve tam jsem nepotřeboval o nic žádat a nikoho podplácet, abych si mohl začít splňovat své sny. Řecko se mezi nimi nalézalo na druhém místě, hned za naší vytouženou Skandinávií.

Velké rozbíhání do šíří a dálav té pozoruhodné země z toho ovšem nevycházelo. Exulant obvykle nedisponuje babičkami, u nichž by bylo možno deponovat pětiletého kloučka, a bylo nutno se rozhodnout pro užší výběr. Jako správného českého vnitrozemce mě odevždy lákalo moře a ostrovy, až nakonec ze všeho vyšla Kréta, s kratší odbočkou Rhodos. Jsou to místa dostatečně známá a hojně navštěvovaná, takže se o nich nebudu rozepisovat, spíš si zavzpomínám na Řecko, jak se mi před tím čtvrtstoletím jevilo. Byla to končina přátelská, do níž už sice začaly pronikat cestovní kanceláře s nabídkami hromadných zájezdů, ale všude se dala najít spousta koutů, kde si vnímavý poutník mohl užívat romantického osamění, a snadno se mohl zatoulal i někam, kde byl cizinec ještě zjev nevídaný a vzbuzoval vlídnou pozornost. Byla to též krajina ve srovnání se západnější Evropou levná; nepříliš zámožný cestovatel – a kdo jím druhým rokem exulantské existence nebyl – se mohl posadit do restaurace nebo si najít skromný hotýlek, aniž propadal dojmu, že si tím vyřezává díru do kapsy. Na druhé straně účtu nutno uvést, že to byla končina dosti nepořádná, zavalená odpadky, jež někam odvážet nikoho nenapadlo, leda je převrhnout ze skály do moře. Vzpomínám si v té souvislosti, jak jsem na Rhodu přišel do odlehlé vesnice v hornatém vnitrozemí; byla obehnaná valem odpadků jako staroslovanské hradiště palisádou, aniž na tom domorodý lid shledával něco nepatřičného. Romantických pláží, kde se poutník mohl cítit jako sám Robinson, se dalo najít dost, bylo však záhodno se vybavit láhví petroleje, aby bylo čím odstranit z těla skvrny a celé koláče dehtu, jimž se při plavání nedalo vždy vyhnout. Dehet vznikal sražením ropy, jak ji posádky tankerů bez velkých cirátů vymývaly z nádrží rovnou do moře. Mnohé pláže byly pokryty cáry igelitových plachet, pod jakými se pěstovala rajčata a papriky a občas je vzal vítr; a ani tuto ozdobu nikoho nenapadlo odstranit. Byl to, jak vidno, čas v mnohém idylický, jaký upachtěný Seveřan rád závidí bezstarostným národům Jihu. Na opačné stránce prosluněné bezstarostnosti však často stojí psána bezmyšlenkovitost, z ní pramenící nezodpovědnost, a na konci řetězu bezohlednost. I lze říci, že některých idyl je škoda, jiných není, jako už všechno mívá svůj rub a líc.

Procestoval a provandroval jsem během následujících dvaadvaceti let mnoho zemí všech světadílů s výjimkou Antarktidy, ale určitá touha po Řecku mi z duše nevyvanula. Měl jsem představu… vzít tak raneček jen s nejnutnějšími potřebami, popojíždět loďmi a lodičkami od ostrova k ostrovu, všude pár dní pobýt, povandrovat, poplavat v moři, někde za pár drachem přespat, někde se najíst, popít retsiny… Jenže spěchající čas mezitím odnesl drachmu, nahradiv ji eurem. A třebaže to není vinou evropské měny, jak jí mnozí hněvivě přičítají, je radno mít dnes v Řecku po kapsách eur mnoho, tak mnoho, že jsa příjemcem ne zvlášť tučného důchodu jsem pustil z hlavy popojíždění z ostrova na ostrov. Nevzdal jsem se však řeckého projektu, jen jsem jej pozměnil a posléze uskutečnil. A je-li smyslem cestování spíš poznávání zemí světa s jejich viditelným i skrytým životem než lahodné polehávání po plážích, mohu dnes s uspokojením říci – stálo to za to.

1. Epiros

Kdyby bylo po mém, nejraději bych řecké vnitrozemí provandroval podle svého zvyku zčásti pěšky, zčásti venkovskými autobusy, když mám teď v důchodu konečně na takové legrace čas. Ale jsem člověk manželský a třebaže je má choť osoba cestovatelství oddaná a připravená snášet i všelijaká nepohodlí – jinak by se mnou nevydržela – musím občas hledat kompromisy mezi svým chtíčem a jejími zdravotními potížemi. Kompromis, který z toho tentokrát vyplynul, se nazýval auto. Jezdit po Evropě autem samozřejmě není nic extrovního a neodvažoval bych se s tím chodit na trh, pročež se v následujícím vyprávění omezím na několik nesouvisejících vzpomínek. Z místopisu jen na takový, který nebývá obsažen v běžné nabídce cestovních kanceláří, nebo mám-li k němu co neobehraného dodat.

První takovou vzpomínku jsem si odnesl z převozní lodi z Terstu do řeckého přístavu Igumenitsa. Stojím na palubě, koukám, poslouchám… nemluví tamhle někdo česky? To se totiž poutníkovi často stává, tahle sluchová halucinace: tu a tam slyší zcela jasně útržky českých vět; když plný zvědavého vzrušení přijde blíž, zjistí, že si ti lidé povídají třeba hebrejsky. Ale ne, byl to houfek velmi česky vypadajících tetek – na české vypadání si člověk v exilu vycvičí oko – a hlaholily rovněž česky. I nastalo velké seznamování, vyjevování identity – odkudpak vy jste? Z Hannoveru, z Německa, povídám já. A to my jsme z Orlové, na to jedna z těch dam. Z Orlové. Pobýval jsem v tom kraji za časů své mladosti v postavení vrtného dělníka, když mě strana a vláda vyvrhla z důstojnějších kruhů socialistické společnosti. Ledaže si vzpomínám, že se tenkrát v Bezručově kraji takhle skoro po pražsku nehovořilo, nýbrž šlonzáčtinou tak zašmodrchanou, že i Polákům bylo rozumět líp.

„Z Německa,“ diví se ta paní. „Ale mluvíte opravdu dobře česky na to, že jste z Německa!“

„Děkuju,“ opáčím tu poklonu. „Taky mluvíte moc dobře česky na to, že jste z Orlové!“

Tak jsme se oba zasmáli. S příslušníkem jiného etnika bych se takhle špásovat neodvážil, mohl by se urazit. Ale Češi mají přece jen legraci v krvi, i když jsou z Orlové. Paroloď teď míjí albánské pobřeží, chvílemi dost zblízka, takže je mohu dosyta pozorovat: Albánie je už skoro poslední evropská země, kde jsem ještě nebyl, i jsem zvědav. Není toho vidět moc, jen jakési balkánsky holé kopce, občas nad břehem zelenější skvrna ohlašuje vesničku, někdy s minaretem, jindy bez něj. Pak se na pravoboku objeví Korfu, přistáváme, české tetky vystupují a mně je trochu teskně; ne po tetkách, ale po Albánii. Že bych si někdy tu mezeru ve své sbírce zemí zaplnil… rád bych. Ale Albánie je jednou z těch končin, kudy je radno se sám moc nepotloukat, aby člověk nepřišel k maléru, a třeba i k díře v těle. Leda ještě tak v rámci hromadné turistické výpravy, když už to musí být. Ale tak hluboko jsem ještě neklesl, abych svěřoval svého potulného koníčka nějaké kanceláři. Snad až jednou, oddaluji tu možnost, až mi stáří podrazí nohy, takže mi nic jiného nezbude.

Mezitím se udělal večer, loď přistává v Igumenitsi, obloha je sametově černá, plná hvězd, a nízko nad obzorem nezvykle velký, červeně svítící Mars. Na starší kolena se člověk nevyhne jisté pověrčivosti: není to znamení? Nevítá nás v Řecku zrovna Mars, bůh zbroje a bitev, protože na nás něco válečného šije? Ukázalo se, že šil, třebaže jen historicky a zprostředkovaně. Ale k tomu se ještě dostanu. Zatím bylo moře pod kempinkem krásně teplé, temné vlnky šplouchaly a jiskřily v odlescích vzdálených světel, jsem jen já takový blázen, že umím vychutnat tuhle čarovnou náladu, až když si v ní pěkně zaplavu? Jenom postavení stanu bylo trochu nečarovné, jak si vzpomínám: země samý jíl a vápencové kamení, v noci to tlačí do hřbetu a ráno pak abych smýval z podlážky a vůbec odevšud to červené bláto. Pamatuji se, co tvrdívaly zlé pražácké huby: některé že Asie začíná za Brnem, jiné pak, že až za Ostravou. Nabízím tímto k posouzení svou tezi: když ne rovnou Asie, tedy přinejmenším Balkán začíná tam, kde poutník nenajde kouska zeleného trávníku k porousání ani k postavení stanu, jen kamení, prach a jíl, jednou okoralý, jindy rozblácený. Tam, kde krajina je šedá a vyprahlá, jen polosuché trní, olivy, kozy a osli. Může to mít svůj půvab, ale domov to není, nemůže být. Domov je tam, kde… ale k tomu se ještě vrátím.

Ráno je pěkné, modré a ne moc horké – nejsem takový blázen, abych jezdil do těchhle končin v létě, kdy je to tady samý prach, dusno a německý učitel, to podzim s jeho jižní vlídností a všelijakým ovocem je příjemnější doba k potulování Středomořím. Vyjíždíme k severu, a hned si všímám rozdílu: klikatá silnička do vnitrozemí je pěkně asfaltovaná, kdeže jsou ty oslí stezky, co je znám ze své první návštěvy. Nevím přesně, jak si Řekové pomohli příspěvky z evropských fondů – říká se, že někteří až příliš – ale silnice si za ně postavili slušné. Ty skalnaté kopce kolem, borové lesy, hluboko zaříznutá údolí a kamenné vesnice, to už je Epiros, známý z historie svým králem Pyrrhem, co si r. 279 př. Kr. odtud plul pro své katastrofální vítězství u Ascula. Člověk se při pohledu na tu drsnou krajinu musí chtě nechtě divit - jaká to hejna králů uživilo starověké Řecko! Stačí se v Illiadě pročíst výčtem achajských vojů a jejich královských vůdců: Nestor, Odysseus, Telamón, Meneláos, králové pěti vesnic, králové skalnatých ostrůvků v Jónském moři, plodících dnes jako tenkrát sotva hubenou ovčí pastvu, ledaže ještě nebylo turistů, aby vyšperkovali královské příjmy… nepředstavujeme si to homérské Řecko až příliš nádherné, plné pyšných korábů, paláců, mramorových síní a vladařské nádhery? Jen ta chuť prát se, někdy pro krásnou Helenu, jindy pro čest, ještě jindy jen tak, aby řeč nestála, ta asi bude autentická, v ní Homér nenadsazoval. Pozorný poutník, jenž se dovede zasnít a vmyslet, najde i v dnešní Helladě její stopy, někdy dost škaredé. Ale i k tomu se ještě dostanu.

Za nějakou hodinku kroucení nahoru dolů serpentinami kážu ženě odbočit vpravo, jelikož mapa v těch místech vypadá slibně. Jsem totiž rodinný navigátor; řízení spánembohem přenechávám své choti, když ji ještě baví, já jsem se natočil volantem dosyta i přes syto, když jsem se za dob své kádrové pošramocenosti živíval mimo jiné jako řidič náklaďáku. Mapa oznamuje, že vydáme-li se úzkými silničkami k východu, najdeme tam území jménem Zagoria, což zní našemu sluchu povědomě. Vskutku, mívalo dnešní pevninské Řecko i část ostrovů až někdy do konce prvního tisíciletí slovanské osídlení, jak o tom tu a tam svědčí místní názvy. Zagoria si pak vydobyla i něco historické slávy, když na přelomu 16. a 17. století zdejších čtyřiačtyřicet vesnic vytvořilo politický svazek s poměrnou nezávislostí na turecké vládě. Svazek se nazýval Zagorohoria, což je ještě divnější; že by slovanské osídlení trvalo v těch místech déle než je předpokládáno? Slovní kořen hora něco takového napovídá. V řeckém dějepise se dočteme, že Slované, ač početní a někdy kolem desátého století obývající skoro celé území dnešního Řecka s výjimkou větších měst, nikdy nevytvořili nic podobného státu a postupně přejali řeč i náboženskou víru řecké menšiny. Na mysl se mi dere potměšilé slůvko kdyby, jejž se správný historik sice střehne jako ďábla chlupatého, ale já jsem dějepisec pouze amatérský a dovoluji si tu otázku položit. Co by se bývalo stalo, kdyby řecké Slovany sjednotil nějaký vládce jako například Srby nebo Bulhary, a z rodových územíček vytvořil stát? Jak by vypadala dnešní Evropa, a v širší souvislosti i dnešní svět? Máme litovat nebo být rádi, že se tak nestalo? To se ví, správný Čech má sklon spíš k litování; ale já si na slovanskou myšlenku moc nepotrpím, víte, a říkám si - slovanský stát od Makedonie k Peloponésu… jestlipak by to nebyl zrovna onen přístup k teplým mořím, jak o něm od věků sní ruská říše a jak se jej ještě ne tak dávno domáhal ruský šovinista Žirinovskij? K čemu by takového přístupu nejspíš užil Stalin, kdyby jej býval měl? Dobýval se k němu divoce i bez Slovanů, podporován řeckými komunisty; co kdyby ti komunisté byli ještě navrch slavjanofilsky střelení? Nevykoledovali nám naši vlastní slavjanofilští dědečkové dost velký průšvih? Ne ne, dejte pokoj, Pánbůh asi věděl, proč nedovolil zdejším Slovanům vytvořit stát a místo toho je nechal se pořečtit.

Ale krajina je to překrásná, tahle Zagoria, možná nejpěknější v celém pevninském Řecku. Kamenné vesničky se tisknou k horským srázům, Mesovouni, Megalo Papingo, Aristi, tamhle zase nějaké Kapesovo a Tsepelovo, hleďme! Prostředkem se vine hluboká, skalnatá strž Vikos, dá se prý projít pěšky během jednoho perného dne. Což, chuti by nechybělo, ale to bych se asi musel vypravit sám. Takže ještě jednou vyjet klikatou komunikací až na samý konec silniční sítě k vesnici Mikro Papingo, potěšit se nádhernými výhledy na horskou krajinu, skalnaté štíty Astraka a Gamila dosahují výšek bezmála 2500 m., skoro jako ve Vysokých Tatrách. A vesnička Mikro Papingo leží sice na konci silnice a málem na konci světa, ale je úhledná, ba, skoro až příliš úhledná na to, aby odpovídala obrazu Bohem zapomenuté horské vísky. Inu, zmodernělo a zblahobytnělo Řecko v těch posledních letech, což je provázeno týmž jevem jako všude v Evropě: zámožnější Athéňané a jiní měšťáci si zřizují v romantických koutech své země letní sídla, vykupujíce za tím účelem staré kamenné chaloupky. To by tedy byla Zagoria, a teď dál. Snad bych se ještě někdy rád… no, sice rád, ale nevím. Je nějak na světě až moc koutů, o kterých si říkám – ještě jednou bych rád. A už mám na krku sedmdesátku, kdož ví, kolik toho ještě stihnu oběhnout.

Avšak pozor: sjíždíme postranní silničkou do údolí, a tam leží další pozoruhodnost, dvou a půl tisícové městečko Konitsa (sběratel slovanských názvů si může udělat čárku). Pozoruhodností je zejména starý, velmi fotogenicky turecký most, dovysoka se klenoucí nad říčkou Aóos. Je téhož typu jako most přes Neretvu v hercegovinském Mostaru, co si ho tamní Slované při vzájemných rvačkách rozstříleli; a stojí osaměle a malebně před kulisou skalnatého kaňonu, věru, stojí ten pohled za kus zajížďky. Znalci nepříliš dávných dějin se vtírá otázka, jestli se také nemohl stát obětí nějakých střílenic, o něž v zdejším okolí nebyla nouze. Je trochu záhadné, proč ti Turčíni tady stavěli most; vede dohromady odnikud nikam, což může být důvodem té zachovalosti: nejspíš nestál nikomu za ránu. Ale to už se dostáváme rovnýma nohama k válečnickému bohu Marsovi, jak předesláno.

Jsouť Řekové národ politický. Stačí chvíli posedět v některé z nesčíslných kaváren a poslouchat, o čem ti strejci kolem debatují; v jiných krajích by takové obecenstvo přetřásalo fotbal a jakou blbinu to včera zase dávali v televizi, ale tady člověk nemusí ani moc umět řecky, aby pořád slyšel… demokratia… sosialistikós… Že by se ovšem to všeobecné zaujetí pro politiku zobrazilo v nějaké obzvláštní politické soudnosti či prozíravosti, to zase ne. S určitým stupněm naivity se člověk setká v každé zemi, která neudělala zkušenost s uskutečněným komunistickým ideálem, ale Řecko je patrně komunismem nejprolezlejší. A to nikoli komunismem salónním a intelektuálským, který si vystačí s radikální rétorikou, aniž jeví nejmenší chuť se na některém z reálně existujících rájů pracujících osobně zúčastnit, ani s komunismem nostalgickým, oplakávajícím někdejší otrockou zajištěnost, jakž je součástí folkloru v bývalých sovětských koloniích, ale s komunismem syrovým, leninským, který je ochoten v zájmu rudé víry vraždit. Ne náhodou jsou dodnes v Řecku činné teroristické skupiny na ideovém základě stalinského komunismu.

Proč o tom mluvím: dospěl jsem ve svém vyprávění k městu Konitsa, kde se před půl stoletím dost možná rozhodovalo o dalším osudu svobodného světa. Dnes se o tom už skoro neví, a kdo třeba i ví, mává nad těmi událostmi rukou, prosím vás, Balkán, tam se to řeže pořád. Jenže tohle nebylo jen tak nějaké balkánské pořád. Mohlo to dopadnout tak šeredně, že i bujné fantazii je nesnadno dohlédnout všech důsledků. Co se tehdy dělo: na podzim roku 1944 skončila německá okupace a v Řecku se o vládu podělila dosti různorodá aliance partyzánských jednotek a britského expedičního sboru. Prozápadně laděná část odboje se dopustila obvyklé chyby: zdálo se jí, že v osvobozeneckém boji je každý spojenec dobrý, řídíc se přitom heslem, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. To se silně nevyplatilo. Komunistické jednotky se záhy osamostatnily, obsadily nejdřív oblasti u hranic s Albánií a Jugoslávií, načež začaly po partyzánsku pronikat dál, až se zmocnily devadesáti procent celého území včetně částí Kréty a několika jiných ostrovů. Ledaže ovládaly pořád jen samý venkov, nic než trní, olivy a kozy; k úplnému úspěchu jim chybělo obsadit některé větší město a najmenovat tam vládu podle komunistického gusta, již by pochopitelně okamžitě uznal Sovětský svaz a jeho poslušní satrapové, Československa nevyjímaje. Co pak mohlo následovat dál… mírumilovné dušičky se v takových případech pokaždé utěšují, že když se netvor nažral, uspokojí ho to a nebude se vrhat na další kořist. Reálněji uvažující lidé se naopak obávají, že netvor, povzbuzen úspěchem, tím víc zlační. Ten odhad se až dosud vesměs projevil jako správnější, i můžeme předpokládat, že kdyby se řeckým komunistům bývalo podařilo vytvořit správní centrum třeba z Konitse a z něj ovládat nejdřív obsazená území a poté celé Řecko, byl by to první krok v Stalinově plánu, po němž by následovaly další země, snad Turecko, snad Itálie, také už dost komunisticky podvrácená. A pak stejným způsobem dál za souhlasného – no, snad i trochu nesouhlasného - přikyvování západních krasoduchů. Hitlerovský nepřítel byl poražen, ale Evropa byla na nejlepší cestě spadnout do chřtánu Stalinovi.

Naštěstí komunistická ofenziva s cílem zmocnit se Konitse ztroskotala. Fronta se pak ustálila na řece Sarandaporu, co leželo mezi ní a hranicí, bylo komunisty ovládané tzv. Svobodné Řecko, východní břeh zůstal pod kontrolou Brity podporované royalistické armády. Mezitím dosáhl Stalin jiného úspěchu, když mu žalostně bezradní demokraté v čele s prezidentem Benešem bez odporu vydali Československo, takže mu té Konitse snad ani nebylo tak líto. Ostatně co se nepovedlo hned, může se provést za chvíli. Daleko k tomu nebylo. Naštěstí, na veliké štěstí svobodného světa se však Stalin rozkmotřil s jugoslávským samovládcem Titem, jmenovav jej krvavým psem; vzápětí nato krvavý pes Tito vystoupil ze sovětského bloku, a řečtí komunisté se ocitli v rejži. Ještě nepřišli o své zázemí v Albánii a v Bulharsku, kde měli základny a odkud zásobovali své jednotky, případně se tam mohli uchýlit, když jim královské vojsko šlo příliš po krku. Odpadnuvší Jugoslávie však mezi ně vrazila klín, což byl začátek velmi rychlého konce. Kdežpak nějaké ovládnutí Řecka a po něm dalších končin v známém dominovém efektu; povstalecké území se scvrklo na pohoří Grammos a Smolikas, jak jsme my čeští reakcionáři, vycvičení v četbě mezi řádky, u veliké radosti zjišťovali ze zpráv. Hemžilo se to v nich ovšem i nadále úspěchy pokrokových sil, ne však po celém Řecku od severu k jihu jako dřív, nýbrž už jen v těchto dvou izolovaných lokalitách. Vzápětí se mezi sebou rozhašteřili i komunističtí povstalci, do úpadu oslavovaného partyzánského vůdce Markose Vafiadise zamordovali jeho pobočníci, jimž se nezdál být dosti stalinský, načež se po nich slehla zem v sovětském exilu a pravděpodobně i v Gulagu. I bylo, jak se říká, po ptácích.

Jen jizvy na duši řeckého národa zůstaly a dosud se nezahojily, a zůstaly i jizvy na těle krajiny. Jsou dodnes patrné, jak si ještě povíme.

2. Utýraná země

Údolími řek Sarandaporos a Aliakmonas se vine klikatá a ne zrovna rychlá, ale pořád ještě dosti slušná silnice až k dalšímu městu toho kraje, Kastorii. Kromě pěkné polohy mezi dvěma zálivy jezera Orestiada a sbírky byzantských kostelů by ničím zvlášť neupoutalo oko poutníkovo, ledaže mu snad z každého třetího průčelí kyne tabule s azbuckým nápisem ???? (kožichy, kdyby třeba někomu nebyl povědom jazyk slovanského dubiska). Věc se má tak, že obyvatelé Kastorie se od věků živili řemeslem kožešnickým, přesněji řečeno příštipkářským: zblízka i zdaleka skupovali odstřižky kožek, z nichž pak umnou prací sešívali výše zmíněné šuby. Tak se mohly dočkat módního kožíšku i méně majetné dámy, a všichni byli spokojeni, i zákaznická veřejnost, i kastorijští kožešníci. Jenže přišel moderní čas s jeho ohleduplností k zvířátkům, a která dáma by se objevila na ulici západního města v něčem chlupatém, místo obdivných pohledů by se dočkala nesouhlasu, ba postříkání barevným sprejem. I zdálo se, že je odzvoněno kožešnickému řemeslu v městě Kastorii. Naštěstí v ruské říši zavládla perestrojka a po ní kapitalismus svérázného typu. Kterýžto kapitalismus pak urodil velkou sílu větších i menších zbohatlíků a nastala poptávka po prestižních symbolech, šuby v to počítajíce, neboť gentlemanská nevypínavost nebývá v povaze rychlokvašených bohatců. Ti přece jen o něco méně majetní, nemohouce se ozdobit výtvory předních salonů, našli své uspokojení v Kastorii, i obnovila se sláva zdejšího příštipkářství. Není mi známo, rozhodla-li se městská rada postavit ruskému zbohatlíku pomník na břehu jezera Orestiada, ale nedivil bych se nikterak.

Nu, nejsem lačen kožichů, vlastně jsem v životě neměl žádný na sobě, takže by se mě ta záležitost nemusela týkat. Trvalo chvíli, než jsem si uvědomil, že se přece jen jaksi týká. Azbucké nápisy v ulicích řeckého města… připadá mi to divně, až znepokojivě. A ne poprvé; už před čtyřmi léty v Istanbulu jsem se nestačil divit, jak skvěle se zdařilo, oč marně usilovaly celé generace ruských carů: ovládnout město na Bosporu, zahltit je ruským živlem. Válka jakožto pokračování politiky jinými prostředky, stanovil kdysi pruský generál Carl von Clausewitz. Hledíme možná dnes na obměnu té poučky? Istanbul, Karlovy vary, Zermatt a jiná alpská střediska… je zbohatlická turistika a skupování luxusnějších nemovitostí pokračováním ruské imperiální politiky jinými prostředky? Vázání uzlíků závislosti v blízkém i vzdálenějším zahraničí, až… Ďábel sám ví, jaké až. Nikdo neví, co se peče v kremelských komnatách. Nikdy to nikdo nevěděl.

Z křižovatky za městem odbočuje drobná silnička a vine se stále výš do kraje, kam jen málokdy zavítá noha turistova. Do kraje jménem Makedonie… totiž, abychom byli přesnější, řecká Makedonie. Jako by Evropa a Balkán zejména neměly dost jiných patálií, vymysleli si Řekové, že se o to jméno budou hádat. Že náleží jim, jen jim, a ne té jakési zemi kus dál na sever, která vznikla rozpadem Jugoslávie a také si osobuje jméno Makedonie. Jelikož Řekové už v evropských strukturách dávno jsou a jejich severní sousedé se do nich teprve s mnoha potížemi dobývají, mají v ruce předmět vydírání: když vy tam ve Skopje budete říkat svému územnímu útvaru Makedonie, budeme vás bojkotovat a v Evropské unii hlasovat proti vám. I prezentují se severní Makedonci, jakáž pomoc, na mezinárodním fóru zašmodrchanou zkratkou FYROM (The Former Yugoslav Republic of Macedonia).

Bože, jaká malichernost! Jaký důkaz pošetilé nacionalistické štětivosti, jež snad bere vážně sama sebe, ale jinak už nikdo na světě! Je otázka, jestli samostatnosti nabyvší Makedonie dozrála k integraci do evropských struktur; ledacos nasvědčuje, že ne tak zcela. Totéž ale lze říci, jen z trochu jiného důvodu, o Řecku. Kdo naschválničí a trvá zběsile na malichernostech, měl ještě chvíli zůstat v učebním poměru, než přijde k rozumu. Nepřijde-li… ale teď mě napadá, že tatáž úvaha by mohla pasovat i na jinou evropskou zemi, takže toho radši nechám. V každém případě je dobře, že Česká republika nesousedí s Řeckem; ještě by si musela nechávat říkat třeba FAUCBAM (Former Austrian-Ungarian Countries Bohemia and Moravia - pro neznalce jazyka anglického: Dřívější rakousko-uherské země Čechy a Morava).

Což je mi v dané chvíli celkem jedno, jen mě zaráží pustota krajiny. Všude kolem dozrávají ostružiny, i jdeme je sbírat. Jinde bych se neodvážil odstavit auto jen tak v zatáčce, ale na silničce není skoro žádný provoz, jen zřídka kolem nás prokašle rezavý výfuk postaršího auta s albánskou značkou. Což, povězme hned, není dobrý signál, aspoň podle obecného mínění zdejších obyvatel. Albánci požívají v Řecku pověsti nenechavých ničemů, kvůli nimž není žádný zámek dost pevný, a občas i lupičských násilníků. Je obtížné soudit, jde-li o obvyklý odstup občanstva spořádané západní země (i když bych ten titul Řecku tak beze zbytku neuděloval) od jakýchsi podezřelých figur, které ještě donedávna trčely spolehlivě za ostnatým drátem, nebo o výsledek krátké, ale výrazné zkušenosti. No, ať je tomu jak je, raději necháme sběru ostružin a pohneme se dál, protože samota je opravdu až tísnivá. Nikoli samota krajiny přírodní, do níž ještě nezasáhl člověk svou prací, nýbrž kraje kdysi intenzivně obdělávaného, z nějž však lidský živel vymizel, obvykle ani rád, ani dobrovolně. Trnité pastviny, které kdysi byly polmi, vesnice a dědinky, jejichž domky dosud stojí, ale neobydené, hledí do kraje okny, připomínajícími prázdné oční důlky zapomenuté lebky. Makrikambos, Gavros, Dendrochori. Domky, zčásti z nepálených cihel, jsou dokonce nevytlučené a nezpustošené, jak tomu jinak s opuštěnými objekty bývá, hlavně proto, že je nemá kdo zpustošit. Jen tamhle se namáhavě pohybuje jeden z mála posledních obyvatel: babka s otepí čehosi na hřbetě. Odkudsi zaštěkal pes, také takový zbytek zaniklého života. Až hrstka staříků poumírá, bude v Makrikambu už jen strašit. Straší tady už teď: cosi jako by tiše žalovalo z těch prázdných stavení, z plevelí přerostlých polí. Z kraje hrůz, které pominuly, ale vtiskly se do jeho půdy. Kdo by ji chtěl osídlovat. Kdo by se sem chtěl stěhovat. Rozumím tomu, sám jsem zažil takovou opuštěnou, žalující zemi. Říkalo se jí Sudety.

Hrůzy, které pominuly, ale zůstaly vpité do půdy utýrané země, nesly – jaký cynismus - jméno Svobodné Řecko. Je zvláštní, jak málo se o nich dnes ví, či spíš, jak málo se o nich mluví a píše, třebaže svou obludností nepozůstávaly o mnoho za tím, čím proslula Kambodža za časů Pol Pota a jeho vražedných tlup. Je příznačné, že i ony si udělily jméno Svobodní Khmerové. Ani kubánští komunisté se nestydí mluvit o Cuba libre, i jiní téže sorty měli a mají plné huby svobody. Člověk by asi měl zpozornět, zaslechne-li adjektivum svobodný, z jistého kouta obzvláště.

Bojovalo se tehdy, mezi lety 1946 až 1949, úporně v kraji mezi albánskou hranicí a řekou Sarandaporos, komunistické dobrodružství stálo téměř dvojnásobek řeckých životů než druhá světová válka a německá okupace. Děsnější byl ale teror, jemuž bylo vystaveno obyvatelstvo horských vsí. Řádění politické policie, hledání třídních nepřátel, přeplněná sklepní vězení, mučením vynucená přiznání, stanné soudy, popravy, vše dle nejlepšího stalinského vzoru. Nucené odvody do DAG (Demokratická řecká armáda - ani zde se plechová huba nezachvěla), jimž se nevyhnul nikdo, děvčátek na pokraji dětství nevyjímaje. A když začalo být zle, zavlečení 28.000 dětí do táborů v Albánii a z nich přes budapešťskou centrálu do východoevropských komunistických zemí včetně Československa. Paidomazoma, tak dosud zní jméno té akce v paměti těch, jejichž děti byly odvlečeny k převychování na komunistické bojovníky. Bohužel v paměti málokoho jiného. Není posláním této knížky stát se učebnicí politického dějepisu, ale jsou věci, jež je třeba připomínat stále a při každé příležitosti, jelikož veliké je pokrytectví levicových kruhů Západu a velká chuť k zapomnění.

Se zavlečenými dětmi odešli do komunistických rájů – buďtež jim požehnány – i vojenští a partajní činitelé, jakož i část nepolitického obyvatelstva, jemuž jiná cesta nezbývala. Ostatní, nevěříce už, že by se do jejich domoviny mohl vrátit ten chudobný, ale pokojný život, jaký zde kdysi býval, se rozptýlili do světa, vesměs do USA, do Austrálie, do Jižní Afriky. Téměř milion duší ztratilo Řecko vystěhovalectvím z občanskou válkou rozvrácené Makedonie a Epiru.

Exodus, který aspoň v jednom ohledu nemá obdoby. Stává se, že lidé uprchnou před tyranií, před hladem, před válkou. Ale obvykle neztratí víru ve svůj domov. Sledují jeho dění a jsou v něm účastni aspoň citem, i když se vracívají jen někteří. Řecký severozápad je snad jedinou ukázkou případu, kdy vyhnaní lidé ve svou někdejší domovinu ztratili víru a patrně i cit. To dokáže… nu ano, to dokáže jen idea, jejíž kazatelé si nestydí vyplachovat plechové huby adjektivem svobodný. Utýraná, zmařená země, trním přerostlá pole, vylidněné dědiny, dodnes nezahojené jízvy v tváři kraje, v němž straší, jsou toho truchlivým svědectvím. Kterýpak znamenitý muž to byl, jenž volal do světa své Lidé, bděte? Už vám nějak nevím.

A to už se silnička přehoupla před horský předěl a pod námi se zaleskla dvě jezera, o něco blíž Mikri Prespa, o něco vzdálenější Megali Prespa . Je to pěkný pohled, široká, horami zarámovaná jezerní hladina jako šperk na hrudi krajiny. I opuštěnost zčásti mizí, míjíme políčka s fazolemi a zeleninou, vesničky dole v rovině se zdají být přece jen o něco obydlenější, a tadyhle mají dokonce benzinovou pumpu, hleďme! Neodolám a natankuji, protože cena se zdá být až jaksi podezřele nízká: nezapomněli tady od loňska vyměnit cenovou tabuli? Nu, nezapomněli, to se jen řecká vláda pokouší nalákat do vylidněného kraje nové obyvatele a nabízí jim všelijaké úlevy. Nezdá se, že by měla velký úspěch. Na břehu většího z jezer, Megali Prespa, se podle údajů mé příručky dá dokonce volně tábořit, i jedeme to zkusit, protože odpoledne se nachyluje. Ukáže se, že tábořit by se dalo, dokonce stojí opodál nějaký obytný vůz. Ale břeh je plochý, zanesený vodními řasami i všelijakým smetím, jak je sem naplavily vlny až odkudsi z Makedonie, ech, promiňte, z FYROM. Zvlášť lákavě to nevypadá.

Nevadí, kus cesty po jezerní hrázi a ještě tři kilometry dál se má prostírat obec Psarades, kdysi oblíbené letovisko, tam by se měl naskytnout nějaký přiměřenější nocleh. Idiotiko domátio, tak se říká v Řecku tomu, co se po slovansku zve Zimmer frei. Zmíněný název ovšemže svádí k posměšným variacím, avšak bídák ten, kdo by si pomyslel něco zlého, jak stojí psáno na jednom podvazku. Idiotiko domátio v Psarades opravdu bylo, dokonce velmi pěkné a poměrně levné v tom podzimním čase, a snad i v tom zapadlém koutě, jehož sláva se dosud nestačila obnovit. Přitom má Psarades ještě štěstí; jeho bývalí, do USA se vystěhovavší občané na ně nezapomněli a přispívají k jeho rozvoji nemalými částkami, takže je plné úhledných kamenných domků, restaurací, má pěkné dláždění a nábřežní promenádu. Nicméně se jeho obyvatelstva čítá na 95 duší, jež zde zbyly z předválečných 770. Jak dopadly jiné obce někdejšího Svobodného Řecka, o tom mi chybí číselný údaj. Asiže o dost hůř.

Z odpoledne ještě zbývá nějaká hodinka, i lze se vydat na průzkumy. Já bych, to se ví, nejraději hned do jezera vlezl – málokdy vynechám kus vody, abych si nezaplaval – ale břeh je kamenitý, samé ostré vápencové šutráky, dobré tak k zlámání nohy. Kus dál pod strmou skálou je znát malá plážička, ale potřeboval bych nějakou loďku, abych se k ní dostal. I k jiným místním pozoruhodnostem se lze dostat jen po jezeře, především ke třem poustevnám, zvaným askitíria, asi že se zde žilo po asketicku. Když jsem zavadil o řečtinu: před svou první cestou do Hellady jsem jejímu učení věnoval dost úsilí a jakž takž jsem se dokázal domluvit. Za dvaadvacet let jiných cest a jiného učení mi moje znalost povypadávala z hlavy – moc rád slyším o lidech, kteří se jednou naučili jeden či více jazyků a od té chvíle je perfektně ovládají - a když jsem se do Řecka chystal podruhé, už to s úsilím nebylo valné. Výsledkem toho je, že sem tam pochytím smysl řeči nebo i sám něco prohodím, ale delší větu nedám dohromady. Přesto mě Řekové chválí, jak výborně mluvím řecky, inu, jsou to zdvořilí lidé. Jinak je řečtina řeč sice evropská, od ostatních však dost odlišná a k žádné z velkých jazykových skupin nepříslušící. Přesto z ní každou chvíli zazní něco povědomého, podobně jako z latiny, jenže jinak, starobyleji, jako je Homér přece jen o něco archaičtější rek než třeba Cicero. V každém případě je znát, na čem vyrostla evropská civilizace.

Loďky se nějaké válí v blátě pod nábřežím, ale nikdo se k nim nehlásí, i vydáme se na výzkum pěšky. Snad ulovíme na zmíněné poustevny aspoň pohled odněkud z výšky. Jakási cesta vede po druhé straně zálivu, strmá a kamenitá, a jak plyne z mapy, dosti povážlivě se dotýká albánské hranice. Nevím přesně, co by se stalo, kdybych ji překročil, nejspíš nic. Ale nezkusím to, protože jsem tady s manželkou, jejíž smysl pro dobrodružství je přece jen o kousek omezenější. Zatím se cesta kroutí nízkým borem do svahu a jezeru se spíš vzdaluje; ale tady odbočuje drobná stezička mezi ostrohrannými balvany a končí u úhledné lavičky. Žádná z askitírií odtud sice není vidět, ale i tak je pohled úchvatný, snad jeden z nejpěknějších v tomto koutě Balkánu. Modrá hladina zálivu se leskne v paprscích pozdně odpoledního slunce, a tam, kde vyběhne ze sevření skal, se rozlévá do dobrých dvaceti kilometrů šíře. Na severním obzoru se modrají vzdálené hory, to je tedy Makedonie, co s ní Řekové mají tahanice skrz to jméno; a ty skalnaté ostrůvky, co se černají kus blíž a vlevo, to je zase Albánie. Všechno vypadá tak mírně a lákavě, a vandrovnický čert v duši nedá pokoj: co takhle se někdy vydat do těch krajů tam za vodou? Třeba jen sám, bez manželky, ona by mi tam nejspíš nešla.

Měl bych na takovém výletě i svůj zvláštní zájem: udělal se mi v duši koutek pro drobné a už zanikající nárůdky Evropy, a tady, v horách na rozhraní Řecka, Albánie a Makedonie, bych si do svého národopisného herbáře po Laponcích, Lužických Srbech, irských a skotských Gaelech i jiných toho druhu objevech mohl zařadil zase jeden zajímavý kvítek. Žijí nebo spíš dožívají v těch odlehlých končinách Arumuni, jinak též Cincaři, po řecku Vlasi, původem snad zbytky obyvatelstva, které za římských časů žilo v zdejších městech a mluvilo jakousi formou latiny. Když se římská říše rozpadla a města už neskýtala bezpečí, uchýlili se do hor a živili se pastevectvím, což činí až dodnes. Nicméně se mi ten údaj moc nezdá, protože arumunština se po čertech podobá rumunštině, jak už jméno naznačuje, takže kdoví odkud opravdu přitáhli. Ať je tomu jak chce, je v Řecku obtížné přijít s Arumuny do styku, protože úředně prostě neexistují; řecký stát menšiny neeviduje a pokud možno potlačuje, jednaje podle hesla – jeden stát, jedna řeč, jeden národ, v čemž si notuje s jinak nemilovaným Tureckem. Tamhle za vodou v Makedonii ale ještě pár tisíc Arumunů žije, státem uznaných a podporovaných, dokonce i své spolky a noviny prý mají, tam bych se s nimi mohl setkat a snad o nich i něco napsat. Ještě se k ničemu nechystám, uvidím, počkám, až co udělám.

3. Ze Stagiry k Delfám

To by tedy byl vylidněný, občanskou válkou rozvrácený řecký severozápad, a my bychom teď rádi popojeli někam, kde přece jen nestraší. Leda mně v hlavě: nachází se ve vnitrozemí poloostrova Chalkidiki městečko nebo spíš vesnice Stagira, na níž by jinak nic nebylo – ani moje cestovní příručka, v níž je jinak všechno, se o ní nezmiňuje - ale narodil se v ní sám Aristoteles, král filozofů. Té souvislosti se o dvaadvacet staletí později chopil český libomudrc a obzvláštník profesor Jakub Hron Metánovský, vtěliv ji v titul svého spisu Libomudravna aneb Put myselby ze Stagiry do Metánova. Kdyby snad někdo hned všemu nerozuměl, tedy libomudravnou je míněna filozofie, put je cesta, a myselba myslitel. V Metánově, vísce na Českomoravské vysočině, se zase narodil pan Jakub Hron. Skromností, jak se zdá, netrpěl, přirovnav se k Aristotelovi. Krom toho myselby byl ještě radikální opravce jazyka českého a i jinak vymýšlitel pěkných konin, začež jsem ho odevždy miloval. Když jsem pak dosáhl důchodového věku a rozevřela se přede mnou zdánlivě nekonečná šíře času, začal jsem pomýšlet, kterak bych jeho Libomudravnu uvedl v skutek, na rozdíl od něj nikoli pouze na papíře. Jak… to jsem si spočítal. Ze Stagiry do Metánova je to nějakých 2200 kilometrů, to by se dalo, příjemně přitom pomudrovávav, urazit bystrým krokem za dva měsíce, důchodcovským za tři. Byl ale problém, kudy. Když jsem tu ideu začal rozvíjet, začalo se to řezat v Chorvatsku, poté v Bosně, ještě poté v Kosovu, a půda Albánie nebyla zvlášť bezpečná nikdy; i říkal jsem si – až se to drobet uklidní. Jenže když se drobet uklidnilo, už se mi ta představa, tři měsíce na cestách necestách, ranec s vandrovními potřebami na hřbetě… ne že by se mi pořád ještě nezamlouvala. Ale když se do knihy života vpíše sedmý křížek, začíná být na některé projekty trochu pozdě. I zůstala put myselby ve stopách Jakuba Hrona Metánovského nevykonána. Odkazuji ji tímto někomu mladšímu s duší poutníka. Ale ať se předem pročte dílem zmiňovaného libomudrce . Najde-li v něm týž na paradoxu založený půvab jako já, může si začít obouvat boty.

Cesta míjí nijak mimořádně půvabné město Larissu, a po levici se zatmí horský masiv Olympu, místa to, kde sídlíval hromovládný Zeus se svou partou bohů. Nevylučoval bych, že dosud sídlí; oni bohové, stejně jako lidské kultury, nemizívají z jeviště světa jako když utne, nýbrž žijí ve skrytu a po svém dál, někdy v podobě bájí, jindy zastíněni novou náboženskou naukou, jíž ale vtiskli kus své podoby a tak ji pozměnili k něčemu poněkud jinému, než z čeho vyšla. Přihodilo se to i křesťanství včetně pravoslavného, za něž vyměnili své bohy Řekové.

Svatý Pavel, jenž přenesl křesťanské učení ze suchých plání Předního východu do chladné a deštivé Evropy, by se asi divil změně, již způsobil. Není ostatně náhodou, že všechny monoteistické náboženské systémy, křesťanství, islám i judaismus, s určitou obměnou i staroperský zoroastrismus, vyšly z aridních krajin s řídkým nebo vůbec žádným porostem. Tuším proč. Když starověký pastevec vystoupal se svým stádem na návrší a rozhlédl se, spatřil do třistašedesáti stupňů se rozprostírající kraj, ničím nepřerušenou nebeskou báň nad svou hlavou, i nebylo mu zatěžko vyvodit závěr, že svět je řízen jedinou, univerzální, všeobsahující božskou mocí. Evropskému lesnímu pohanu se jevil jinak: jako letmé průhledy stromovím, nesouvislé záblesky světla a hra stínů, někde stranou se cosi mihne, ale když se lépe zadíváš, už to tam není, všelijaké šumy a šramoty… lze pochopit, že z toho nevyvodil jednotu, nýbrž mnohost, ne jednoho univerzálního Boha, nýbrž chaotický houfec božstev s omezenou kompetencí a velmi rozdílných zájmů. Syntézou obojího je evropské křesťanství, trocha víry, trocha racionality, kus naděje, kus skepse, a ještě něco nepostižitelného pod tím, co se občas přihlásí nejasným tušením. Monoteistický předpoklad jediného a všemocného božství, ale také nejistota pohledu, v němž se může objevit všelicos nenadálého; ne osvícení konečnou pravdou, ale stálé pokusy o poznání s vědomím, že nikdy nebude dokonalé. Evropan je tvor mnohem méně sebejistý ve svém chápání světa než obyvatel předněvýchodních pustin; i současný střet západní kultury s islámem je podmíněn na jedné straně jistotou absolutní dokonalosti, na níž už není co měnit, na druhé pak sebepochybami a neustálým hledáním. Máme zač děkovat apoštolu Pavlovi, ale také olympským bohům, severskému Odinovi a božstvům keltských druidů. Bez nich by se původní křesťanství neoplodnilo evropskou pod povrch věcí se dobývající zvídavostí, Západ by se nestal Západem, vůdčí civilizací světa, s níž ostatní mohou bojovat o moc a vliv, snad ji - budeme-li dost hloupí – i potlačit, ale nikdy nahradit.

A tak mi zůstávejte zdrávi, olympští bohové. Rád bych za vámi na ten ukrutný kopec vylezl, ale stejně jako k pouti ze Stagiry do Metánova, i k tomu je už trochu pozdě stařeckým kostem. Místo toho se propleteme dalším městem Volos, jako většina větších řeckých sídel neskýtajícím oku pocestného o mnoho víc než třeskutý dopravní chaos a ulice nevýrazných domů. Leda by se mezi nimi našla antická památka, ale to zde není ten případ, i ubíráme se kolem několika silně navštívených pláží dál, do strmých svahů a skalnatého pobřeží poloostrova Pilion. Návštěvnost pláží je povýtce domorodá, německé, nizozemské, anglické či jiné švitoření ucho poutníkovo nezachytí. Nu, ať se každý vydovádí podle svého, někdo poleháváním na pláži, někdo sbíráním kamínků do své mozaiky světa.

Pilion oplývá všemi půvaby, co jich může pozornému cestovateli nabídnou řecká krajina. Jeho páteř tvoří strmé, skalnaté hory, dosahující svými vrcholy přes patnáct set výškových metrů; dá rozum, že při průměrné šířce poloostrova kolem 20 km zde mnoho rovin nebude, spíš srázné, strmě k moři spadající útesy. K tomu vesničky bílých domků jako balkony zavěšené nad propastí, ovocné sady (Pilion je největším řeckým producenten jablek), a nesmím ani zapomenout na řeckokatolické kláštery, některé zaniklé a polozbořené, jiné dosud funkční, idylicky rozsázené v zeleni dubových a kaštanových hájů. Co se mořských radovánek týče, také se najdou; spíš ale v úzkých, skalnatých zátokách, do nichž se musí pracně slézat po balvanitých kozích stezičkách. To ovšem není nic pro mezinárodní turistické společnosti, které potřebují nastavět hotelů a letovisek, až se pobřeží podobá sídlišti Černý most, posazenému na břeh mořský. Jinak to ani nejde, protože by se provoz prodražil a zákaznictvo by třeba dalo přednost svému domácímu rybníku. I to zařídili olympští bohové velice chytře. Každý si přijde na své: proudy plážové turistiky se kanalizují do několika notoricky známých lokalit, a celá ostatní šíře světa zbývá nepokojnému poutníkovi, který dosud ví, k čemu mu narostly nohy. Na stará kolena, bohužel, i kolečka.

A nebyl by Pilion krajinou řeckou, aby se i tady nezanechala svou stopu antická mytologie. Bohové se svými milostnými i jinými pletkami jej pominuli, zato býval rejdištěm kentaurů, bájeslovných tvorů s tělem půl kůň, půl mužský. Slídili prý v zdejších lesích po neposkvrněných pannách, aby je poskvrnili, já vám nevím, proč sem taková panna lezla. Ale třeba jí to skvrnění nebylo proti mysli. Za čím slídily kentauřice nebo jestli se nějaké vůbec vyskytovaly, o tom mythologie nic nepraví. Nespravedlnost, řekl bych, kdoví jestli ne diskriminace. Jak k tomu přišli pilionští panici?

Čímž by tak mohl skončit výčet pozoruhodností poloostrova Pilion, krajinného klenotu k radosti poutníkově dosud organizovanou turistikou opomíjeného. Nesmím ale zapomenout na jeden stařičký klášter, kde nás milé sestřičky uhostily pramenitou vodou a lokumem, což jsou takové žvýkavé, poloprůsvitné sladké krychličky. To je pěknější ze vzpomínek. Druhá, truchlivější, patří neoznačené, zemětřesením poničené silničce, strmě se svažující k západnímu pobřeží. Hledáme, kudy objet trhliny a sesuté partie, když vtom se plno radosti a vrtíc ocáskem blíží maličké, roztomilé, hnědobílé štěňátko. A hned se hrne do auta, vypadá to, že je na auto zvyklé. Asi je tady někdo vysadil a ujel. Jeď, povídám manželce a je mi hanebně. Jeď, co budeme dělat se psem. Vzít štěně s sebou do Německa nemůžeme, do lodní kabiny už vůbec ne, a navrch bychom měl bychom oplétačky s úřady, s veterináři a kdoví s kým ještě. Přitom vím, že je to všechno jen zástěrka skutečného důvodu: jakožto rodina emigrantská, bez dosažitelného příbuzenstva, nemáme psa komu svěřit, takže bychom měli utrum s cestováním. Rozjela se tedy, mlčky, nejspíš se stejnými pocity jako já. O další osudy štěněte bych velkou starost neměl; toulavých psů se rodí v zdejším vlídném podnebí všude po houštinách a na okrajích měst spousta, sdružují se v smečky a nic zlého se jim neděje, leda že je tu a tam některý vidět přejetý. Beztak ale jsem si ještě dlouho připadal jako bezcitný padouch. Vlastně až dodnes při té vzpomínce tak trochu připadám. Jenže co jsem si měl počít? Vyměnit toulky světem za přítulné psisko? Nevím. Domáčtější povaha by to asi udělala. Nám dvěma ale nebyla dána. Udělí mi někdo rozhřešení?

Meteora je prazvláštní krajina strmých skalních sloupů, každý s klášterem na vrcholové plošině, člověk se musí divit, kam až řečtí mniši ve své snaze o odloučení od hříšného světa dokázali vylézt a jak zatvrzele tam setrvávat. Dolů se prý nechávali spouštět v koši, když už to muselo být, no, dneska mají za tím účelem už i schody. Je to však též krajina mnohokráte popsaná a na pohlednicích zobrazená, takže se jí nechci blíže zabývat. Delfy však (po řecku Delfoi), ač ještě mnohonásobněji popsané i zobrazené, pominout nemohu, neboť v nich spočívá kouzlo. Zrovna jím zvoní. Jako by vyvěralo z hlubin země, rozlévalo se co hustý mrak podél skalin Parnassu, vnikalo do hlubokých údolí na západní straně. Řídlo v nich a ztrácelo se. Tu pojme vnímavého poutníka tušení, že kdyby mu dokázal porozumět, přišel by na kloub systému, jímž bozi řídí svět.

Viditelné, hmotné symboly tajemství, k nimž za antických časů proudily davy poutníků o radu a věštbu, zde už dávno nejsou, a není ani jisté, zda vůbec kdy byly a kde. Chrámy, dórské i korintské sloupy, komůrky, v nichž delfští kněží shromažďovali poutnické dary, sochy bohů a héroů, ba i sportovní stadion a divadlo, toho všeho se přes všechny bouře času zachovalo dost, a kdo chce, může je zrakem i prsty ohmatat. Jen… kde například stával kámen poněkud necudné podoby, zvaný omfalos, jenž označoval pupek světa? Starověcí kněží jej prý zastírali vlněnými závěsy, snad proto, aby síla z něj vyvěrající nemohla na svět působit přímo, protože kdoví co by natropila. Ledakdo a ledaco se od té doby také chtělo stát pupkem světa, ale nestalo, a když, jen ve vlastní představě, zbytku lidstva bývají veškeré pupky světa spíš k smíchu. Asi proto, že od té chvíle, co se svět stal kulatým, už chybí možnost určit střed jeho povrchu. Za vlády olympských bohů však byl spolehlivě placatý, a určení středu bylo snadné: pověřilť hromovládný Zeus dva orly, aby jeden vylétl ze západního konce světa, druhý z východního; tam, kde se setkali, byl střed světa. Jasné! Dnes už je v delfském muzeu k spatření jen pozdní napodobenina omfalu, a jak sám mohu potvrdit, žádné zvláštní tajemství ani nadzemská moc z ní nevyvěrá, kdoví, jestli se i pupek světa někam neposunul, čertví kam. Země česká jím například není, třebaže mnozí dělají, jako by byla.

Ještě mohutnější tajemství zahaluje Appolonův chrám, či spíš, co z něj po dvou tisíciletích zbylo. Antické prameny hovoří o štěrbině v skalním podloží, z níž prýštily omamné páry (současní odborníci odhadují, že mohlo jít buď o etylen nebo o směs metanu s kysličníkem uhličitým ). Tam na trojnožce sedávala kněžka jménem Pythia a páry vdechovala, čímž se trochu jako dnešní čichači a feťáci uváděla do extatického stavu a byla schopná vydávat věštby. Či spíš bezsmyslné brblání, jemuž naslouchali zvlášť tím úkolem pověření kněží, dělajíce, že mu rozumí a vybírajíce od zájemců o věštbu pěkné prachy. Jako až do dneška je údělem všech prognostiků, také Pythiiny předpovědi se splňovaly zhruba jedna ku jedné; šikovní kněží je zamotali tak, že mohly znamenat jak zdar, tak i jeho pravý opak. Což si odskákal lydský král Kroisos, přišedší se zeptat delfského orákula, jak pořídí na válečné výpravě proti Peršanům. Věštkyně - či spíš mazaní vykladači – mu odpověděla takto: Kroisos Halen diabas megalen archen katalyse - vzdělaný čtenář si jistě povšiml, že těm slovíčkům zčásti rozumí, nebo jsou mu aspoň povědomá. Česky znamenají toto: Jestli Kroisos překročí Halys (hraniční řeku), zničí velkou říši. To se ví, dnešní čtenář novin by si dal pozor, neboť je cvičen v čtení mezi řádky a už první pohled mu napoví, z čeho vyčuhuje švindl. Avšak za krále Kroisa ještě novin nebylo, i vydal se do války celý natěšený, jak teď konečně zničí perskou říši. Jenže, trouba, zničil svoji.

Což je docela pěkná povídka, ledaže Apollonův chrám ještě stojí, i podlahu nějakou má, ale po trhlině – neřku-li po omamných výparech – ani stopy. Geologové, hodlavší vyluštit tu záhadu, po dlouhém zkoumání zkonstatovali, že žádné trhliny není, nikdy nebylo a ani být nemohlo; a jestli přece jen byla, nemohlo z ní nic vyvěrat, jelikož geologická situace skalního podloží to nepřipouští. Co ale byl pak onen úkaz, za nímž dlouhá staletí putovali do Delf chudáci i králové? Co to všichni na vlastní oči viděli? Co vdechovala a čím se inspirovala Pythie, když ne tajemnými výpary z hlubin zemských? Že ničím? Že všechno byl jen švindl nebo davová sugesce? S tím se nelze tak úplně spokojit: když ne etylen, ani metan a kysličník uhličitý (zpropadený plyn, ještě dnes nám dělá ze světového klimatu blázinec), z čeho tedy čerpala Pythie své výpovědi? To je oříšek těžko k rozlousknutí. Našli se badatelé, kteří odváživše se překročit hranice myslitelnosti usoudili, že kněžku na třínožce neovlivňovala žádná chemie, nýbrž spirituální dech země.

No, soukromě bych si myslel, že spirituální dech země by měl umět něco onačejšího, než breptat nesmysly, které si lze vyložit tak i onak, umění to, na něž se konec konců zmůže každý politický tlučhuba. Jinak na tom něco může být. Krajina, kde stával tajemný omfalos a vyvěraly Pythiiny omamné páry, je tak úžasná, že se vymyká popisu. Kdo ji chceš pochopit, zajeď si tam, i když ani pak se zcela pochopit nedá; jsou věci, jež nelze chápat, jen nad nimi tiše žasnout. Obvyklé přírodní, krajinu vytvářející síly, tektonika, vulkanismus, eroze, dovedou vytvořit krajinnou krásu, a ještě závratnější, dramatičtější, než jakou se oděly Delfy. Málokde jinde – a možná že vůbec nikde – však poutníka obestře závoj tajemství, jako by seděl na Pythiině trojnožce a vdechoval páry z hlubin zemských, v nichž je obsažena pravda božského řádu, jen ji správně vyložit. Jenže na to už jsme krátcí, a snad se to ani nemá; člověk se tajemstvím přesahujícím lidské smysly může nechat okouzlit, může jim otevřít svůj cit a šestý smysl, ale neměl by se pokoušet do nich vniknout.

Snad to tak všechno mělo přijít. Snad si dech země jednou řekl – teď dost, a nechal zmizet jak omfalu, tak tajemné štěrbině v podloží chrámu. Možná se tak stalo v témže roce 391 po Kr., kdy východořímský císař Theodosios nechal zvláštním ediktem delfskou věštírnu zrušit a kněžský sbor rozehnat. Jako zbožný křesťan viděl v dávných bozích nečisté démony a ve věšteckých výrocích hloupou pověru, vřadiv se tím do dějinné souslednosti ideologů, kteří majíce jasno ve všem, chápou jen omezenou výseč skutečnosti. Spirituální dech země… sám ďas ví, co to je. Ale lze se v něj vcítit.

4. Cestou na Peloponesos

Mám na stará kolena potíž s projížděním velkoměst, tak prohlášeně chaotických jako Athény zejména. Ne že bych to na žádný způsob nedokázal; ale nebaví mě to. Beztak mají Athény, co jsem tak slyšel, pozůstávat z obrovského shluku jednotvárných baráků, nad nimiž z oblaků výfukových plynů vyčnívá Akropolis se svými antickými památníky. Až mě popadne touha je shlédnout, zaplatím si jeden z těch zájezdů, které člověka dopraví na místo, uloží do skromnějšího hotelu, a pak už si dělej co chceš, kliente, jen se v pořádku dostav k odjezdu. Navštívil jsem takto už vícero evropských metropolí a je to jediný případ, v němž dávám přednost hromadné výpravě před individuálním cestováním. Takto uvažujíce jsme objeli východní cíp Korintského zálivu, dotkli se města Elefsina, plného nevzhledných fabrik a rafinerií, a zamířili k úzké převlace, spojující řeckou pevninu s Peloponésem. Když už padla ta zmínka: Elefsina si za rozdíl od Delf nezachovala ze svého kouzla ani štipec, takže nestojí za zastávku. A že jej tam bylo; bývala starověká Eleusis střediskem záhadného kultu, tzv. eleusinských mysterií. Přístup k nim měli jen zasvěcení; kdo by vyzradil jejich průběh, propadl smrti. Poutníků, toužících po iniciaci, byly ročně tisíce tisícoucí, i lze mít zato, že nakonec věděl v antickém Řecko kdekdo, co se v Eleusině děje; avšak pravda, za celých 1400 let provozu tamní svatyně se nenašel ten, kdo by obsah mysterií vyžvanil. Což je v současné době, kdy se jakékoliv tajemství vykváká novinám jedna dvě, dosti nepochopitelné. Měli eleusinští zasvěcenci takový strach z hrozby smrtí? Nebo se za vykvákání ještě nevyplácely honoráře? Nebo v tom byla prostě úcta k neporušitelné tradici, vědomí, že kromě viditelného a změřitelného světa nás obklopuje ještě něco vyššího, lidským smyslům se vymykajícího? Onen spirituální dech země, co jej vnímavý poutník tak intenzivně cítí v Delfách? Jsme dnes bohatší o lecjaký kus vědeckého poznání; ale není přece jen škoda, že dobravše se rozumem nejzazších hranic poznatelného světa, ztratili jsme smysl pro nepoznatelný?

Ještě se mžikem otevře pohled na úzkou, strmou průrvu korintského kanálu, úctyhodného technického díla na to, že je započal císař Nero r. 67 (nebyl možná tak úplný blázen, jakou pověst za sebou zanechal) a dokončení se dočkalo koncem devatenáctého století. Pak sjedeme s mostu a ta hornatina po pravém boku, to už je Peloponesos, poloostrov, ale až na tu nudličku Korintské šíje skoro ostrov. Zároveň se udělalo pěkné horko, moře je blízko, a já bych do něj skočil, že by to jen tak zasyčelo. Zatím ale není kde. Vůbec zatím nebylo moc kde, omočil jsem se jednou v Igumenitsi, podruhé na Piliu, a to bylo všechno. Že bych špatně hledal? Nikoliv; míst k lahodnému povalování na zlatavém písku je prostě v Řecku málo. Což se špatně rýmuje s jeho pověstí jakožto klasické země plážových dovolených; ale můžeme pozorovat, že samy turistické agentury poskytují jaksi omezený výběr lokalit. Lefkada a Zakynthos v Ionském moři, v Egejském o něco větší hrst ostrovů, k tomu Kréta, a na pevnině poloostrov Chalkidiki. To je tak celkem všechno. Peloponesos, mořem obklopená a mořem prostoupená krajina, jakých je v Evropě málo, vychází naprázdno úplně. Ne že by se nenašel proužek plážičky mezi skálami nebo plošší kus štěrkovitého zálivu, dost dobrý pro místní mládež i uondaného osamělého poutníka, ale aby někde vyrostla hotelová města jako na březích španělského Středomoří, to zase ne. Nu, žádná škoda. Jakkoliv je Peloponesos tisíckrát procestovaný, vždy zbývá dost toho, co objeví jen sám pro sebe ten, kdo opravdu chce. Zkusím v několika bodech naznačit co.

5. Kde zrálo malvazí

„Pivo jako malvaz,“ zní nejvyšší chvála toho moku ve vlastech českých, čímž je rozuměn nápoj hutný, lahodný, sám od sebe do hrdla klouzající. A jen málokdo si uvědomí, že původně neměl malvaz s pivem pranic společného; šlo o víno. Malvazí říkalo se mu v šlechtických kruzích doby předbělohorské. Nebo vůbec v takových, které si malvazí mohly dovolit, což nebyl hned tak někdo. Prestižní nápoj, řeklo by se dnes. Což zase přicházelo podezřelé těm, kdož hledali spásu duše v biblické prostotě, a řečí kolem malvazí jakožto symbolu potěšení i hříchu nebylo konce. Jelikož jsem sám jednak vínapitel, jednak amatérský historik, užil jsem příležitosti a zamířil do míst, z nichž malvaz či malvazí svůj původ vzalo.

Silnička se vine podél východního pobřeží, až se dotkne Epidauru s jeho proslulým divadlem. Rovná se zázraku umění starověkých architektů, kteří dovedli udělit té obrovské kamenné mase akustiku tak úžasnou, že slovo, pronesené na jevišti, slyším zřetelně na horní hraně amfiteátru dokonce i já se svým poničeným sluchem. Poté přetne poloostrov Argolis, mine Asklepion, za stara středisko uctívání boha lékařství Asklepia neboli Euskulapa, pevnosti homérského věku Tiryns a Mykény, o nichž by bylo co vyprávět, ale přenechám to jiným, až to u městečka Leonidio definitivně dál nejde a silnice odbočí kaňonem říčky Dafnon do hornatého vnitrozemí. K jihu pokračuje už jen neschůdné pobřeží, po němž lze přejít leda pěšky po kozích stezičkách, nebo o něco komfortněji člunem podél útesů. Nemajíce té možnosti volíme cestu kaňonem. Je divoce romantická, plná překvapivých výhledů, když tu… koukej, co to visí tamhle na té skále? Vypadá to na nějaké stavení, ale kdo by je lepil ke skalní stěně jako vlašťovka hnízdo, a proč?

O kilometr dál je záhada vyřešena; vlašťovčí hnízdo nese jméno Moni Elonis, a je to klášter řecko-ortodoxních jeptišek. Také nepřístupnost je jen zdánlivá, ke klášteru vede slušně široká stezka, a zbožné sestřičky se zabývají pěstováním bazalky, tymiánu i jiného kořání, jež pak prodávají každému, kdo do těch míst zabloudí a projeví zájem. Jen přilepenost pod převisem kolmé skalní stěny je skutečná, až v duši zazvoní něco jako úzkost. Nebojí se zbožné sestry, že se při některém zemětřesení – není o ně v těch krajích nouze –celý klášter utrhne a sletí do propasti? Nebo ještě spíš, že se kdesi v těch výšinách na rozhraní skal a nebe uvolní balvan a prolítne klášterem jako dělová koule? Už poněkolikáté mě napadá, jaká snad přímo posedlost to musela být, jež hnala řeholníky do tak krkolomných míst, jak úporná snaha oddělit se od toho hříšného světa, žít v nepřístupném ústraní, kam jeho zkaženost nezasahuje, i kdyby to byla takováhle strach vzbuzující skalní stěna. Nezdá se takhle občas zbožným sestřičkám, že se rouhají svému Pánu a Stvořiteli? Že nepřímo říkají – špatný je ten tvůj svět, Pane, špatný a opovrženíhodný, nepovedený zmetek jsi stvořil, plný zla a hříchu, jejž je třeba se zříci? Snad by za mě mohl tu otázku zodpovědět některý zkušený bohoslovec. Samotnému se mi zdá, jako by pokora a pýcha, krajní zbožnost a nevěrecká pochybovačnost byly body, stýkající se na témže kruhu. Svět není, nemohl být udělán tak, aby se každému líbil, ani aby odpovídal čísi asketické představě. Věru podivně se vyvinulo východní křesťanství, když místo aby nabídlo svou duchovní sílu chybujícímu světu, zůstalo s ní přilepené k nepřístupné skále.

Cesta pak vede ještě kus vzhůru kaňonem, překročí horský předěl a dosáhne mořského břehu u města povědomého jména Skala, v řeckém originálu dokonce i s čárkou na a. Vida! Kolem silnice se zazelenají vinohrady, což je znamením, že se blížíme místu, kde zrávalo a snad ještě dozrává víno, zvané malvazí. Také už se v ohybu cesty vynořilo cosi dost podobného Gibraltaru: mohutná skála, ze všech stran spadající strmým útesem k moři, jen úzká hráz ji spojuje s pevninou. Na temeni jsou znát jakési trosky, a na úpatí se krčí městečko. To je ono, to místo, z nějž odvodil své jméno český malvaz. Monemvasia, italsky Malvasia, neboť v řadě jeho vládců se na nějaký čas vystřídaly i Benátky.

Bývala to nedobytná pevnost navzdory tomu, že ji občas někdo dobyl. Dalo se do ní – a dodnes dá – vejít jen jedním vchodem, což také je skutečný důvod k tomu jménu: moni = jeden, jediný, envasia = vstup. Vstupem je do pravého úhlu zalomený skalní tunel, jímž neprojede autobus, ba ani osobní auto ne. Nebo by snad projelo, ale nesmí. Čeho je městečku potřeba, potravin, paliva, stavebního materiálu, vše se dopraví na koňském nebo oslím hřbetě. Ne že bych chtěl tu metodu doporučovat k řešení dopravních potíží například Praze, ale v malém měřítku a v zvláštních podmínkách Monemvasie je to líbezné. Má jedinou uličku – všechno ostatní jsou různá schodiště a schodišťátka – a lze se jí pokojně procházet, aniž by poutníka obklopovalo obvyklé prostředí řeckých měst, nervózní a utroubený chaos, jímž se automobily všech kalibrů protlačují jako mlýnkem na maso. Historie praví, že Monemvasii založili obyvatelé pevninského okolí v století šestém, aby se ubránili nájezdům barbarů (slovanských, nemýlím-li se). Po pádu Cařihradu pak na nějaký čas zůstala posledním útočištěm byzantské moci, bohatla obchodem a vývozem vína. Její kupecký ruch býval příslovečný: „Všechno je v tomto městě k dostání,“ tvrdil jistý cestovatel osmnáctého století, „s výjimkou vody.“

Co se vody týče, zůstalo to tak až do dneška; ani pramíneček nevyvěrá z monemvasijské skály, všechna se musí dovážet z pevniny. Jinak by tu byly oproti minulým staletím určité změny. Tehdejší Monemvasia nebyla ta řádečka domků na úpatí jako dnes, nýbrž se prostírala vysoko nad mořem, na samém temeni skály. Je dost rozlehlé, aby se tam vešlo celé město i s pevností na nejvyšším bodě a s mnoha kostely, z nichž jeden neporušeně stojí nad okrajem srázu, a dokonce v něm sloužívají mše. Jinak je v rozvalinách, pravděpodobně že už dnes nikdo nepotřebuje lézt na nepřístupné, sluncem vypálené skály, aby unikl slovanskému, tureckému, pirátskému, benátskému či kdovíjakému ještě obléhání. Ne že by nebylo pořád ještě dost pirátů, Turků, Slovanů etc., ale že už to v dnešní pospojované Evropě nejde tak zhurta, jen někde přistát, dobýt, vyplundovat a zase zmizet. Ale třeba mívala Monemvasia také nějakou suverenitu a identitu, o niž se celá třásla a raději zůstala v obležení sama, než by se o ni s někým dělila.

Takové a jiné myšlenky napadají poutníka, když se zaopatřen lahví vody a kloboukem proti slunci potlouká zříceninami středověké Monemvasie. Může se posadit nad kraj srázu a s ustrnulým šimráním v útrobách hledět na moře, bijící příbojem do temných skal kdesi v úděsné hlubině. Nebo jen tak chodit mezi zřícenými zdmi a představovat si, jaký to zde mohl být život, sice v relativním bezpečí a zámožnosti, ale se světem zúženým na několik set čtverečních metrů vyprahlé skalní plošiny, ve stálém strachu z žíznivého konce, kdyby nezapršelo. V každé sesuté chýši najdeme jílem vymazanou cisternu, do níž se za těch časů shromažďovala dešťová voda, a chápeme už, že mohla být za určitých okolností vzácnější než samo víno, byť i slavné malvazí.

Kde ale malvazí zrálo, je mi pořád trochu záhadné. Mezi krajními domky a úpatím nejstrmější skaliny se táhnou nějaké terásky, zčásti využívané jako zahrady, zčásti opuštěné, ale že by se jej tam rodilo tolik, aby stačilo pro šlechtické stoly celé Evropy, českých nevyjímaje, se mi nechce zdát. Spíš terásky vypadají také na nějaké opevnění, kdyby se nepřítel úspěšně vylodil a dral se k městu na temeni; a víno… asi stejně jako dnes. Z vinohradů naproti na pevnině, kde jej monemvasijští obchodníci spíš vykupovali od sedláků, než aby se s ním pěstovali. Hned na druhém konci hráze je městečko Gefira, které už stačilo přerůst Monemvasii když ne slávou, tedy velikostí a významem, i vstoupím do jednoho z krámků, abych si také té rozkoše užil. Chodím mezi regály s představou čehosi medově zlatého, silně alkoholického a spíš sladšího, asi jako madeira nebo tokaj, až se nakonec rozhodnu pro lahvičku na vrchnější cenové úrovni, aby to nebyl nějaký kdovíčím říznutý šancajk. Jako svátost ji pak vezu přes celé ty tisíce kilometrů domů, s vědomím té slavné chvíle ji otevřu… a co byste řekli. Ona to byla zase taková celkem běžná suchotina, jakou bych mohl mít v sámošce za rohem za čtvrtinu ceny. Jo, všechna sláva, polní tráva. Rád bych věděl, jestli se za těch starých, rytířských časů pod jménem malvazí dováželo něco onačejšího, nebo jestli se pan Petr Vok z Rožmberka spokojil se sámoškovou kvalitou, protože nic lepšího nebylo ani za drahé peníze k mání. Jsme dnes drobet zhýčkaní, a co se mě týče, jsem tomu aspoň v punktu vínapitelství spíš rád.

6. Poloostrov bláznů a otázka identity

Co mi tak povrtává hlavou: kam zařadit Řecko a s ním i jiné balkánské země? Ovšemže do Evropy; je ale Evropa ještě něco jiného než zeměpisný útvar? Jestli ano, co přesně? Ne tak geograficky vymezený, ale určitější pojem je Západ; náleží Řecko k Západu? Nemám teď na mysli členství v politicko-vojensko-hospodářských strukturách, do nichž se dostalo za časů studené války spíš strategickou nutností než vnitřní potřebou a dodnes z nich trochu neladně vyčnívá. Spíš takhle: náleží Řecko do onoho nesnadno ohraničitelného okruhu zemí, kde bych mohl být doma, kdyby tomu emigrantský osud tak býval chtěl? On je to totiž rozdíl. Nějaký čas při dobrém platu žít a mít se dobře se dá ledakde. Říkat o nějakém kusu země „u nás doma,“ to se ledakde nedá. Řecko je země přátelská, zajímavá, místy i krásná, lidé hodní a pohostinní, podnebí vlídné… mohl bych tak říkat jemu? Tuším, že člověku, usedlému tam, kde se narodil, takové myšlenky nepřicházejí; ale emigrantovi ano. Jsou našinci, kteří se na stará kolena usazují ve Španělsku nebo na Floridě, pár by se jich jistě našlo i v Řecku; jak by se mi vedlo v jejich kůži? Jisté setkání mi mělo dát na ty otázky půl odpovědi. Na druhou půlku jsem si musel počkat… ale k tomu se ještě dostanu.

Zatím silnička mine Gythio, kde za antických časů mívala svůj přístav Sparta, a objeví se hornatý hřbet prostředního z tří prstů, jimiž Peloponsos vybíhá k jihu. Dál tím směrem je už jen Kréta. Řečený prst se nazývá Mani, a jeho pověst je… no, ještě počkejme. Zrovna se udělal takový dost neřecky pošmourný den, davší vyniknout drsnému půvabu divoké, pusté krajiny. Skály a chudobné pastviny, nikdy se tu nerodilo víc než trochu oliv a fíků, a blíž nebo dál, ale nikdy příliš daleko, hučí příboj neméně drsného moře. Nic, proč by tu člověk rád bydlel. A přece Mani proslulo jako domov nejhrdějšího, nejodbojnějšího, na svou svébytnost nejžárlivějšího lidu, jaký kdy v Řecku a snad v celé Evropě žil. Manioté se pokládají za přímé potomky Sparťanů, a nedělají tomu původu ostudu. Nic s nimi nepořídili Turci, kteří opanovali Balkán až někam za Budapešť, a když se v devatenáctém století Řecko zbavilo turecké nadvlády, ani do svazku nového státu za nic nechtěli vstoupit, neochotní poslouchat nikoho jiného než své klanové náčelníky. Bývali by se prostě Manioti pořád jen prali, a když nebylo s kým, tedy mezi sebou, klan proti klanu, vesnice proti vesnici. Zbytek Řeků však na jejich nepoddajnou bojovnost nehleděl s obdivem, nýbrž mluvil o bláznech. Jest jméno Mani odvozeno od řeckého mania, stejně jako dušezpytecké termíny manie, maniak.

Dnes jsou maniotské vesničky z velké části vylidněné, zachovalejší domky svědčí o tom, že si z nich udělali prázdninová sídla mešťáci z Athén či z Kalamaty, jimž se v té kamenité malebnosti zalíbilo. Do méně zachovalých obydlí řecké úřady nastěhovaly uprchlíky z Albánie, snad proto, že nic zoufalejšího nebylo k dispozici. Ale zbytek původních obyvatel zde ještě je a dává o sobě vědět: tady na té skále například lze zřít pečlivě vyvedenou korunu Řeckého království, jež dějiny pohltily sice už před drahnými desítiletími, ale věrní Manioté toho nedbají a zůstávají monarchisty do dřeně kostí, i kdyby páni v Athénách vyhlásili třeba sultanát. Snad to nějak spolu souvisí: divoká nepoddajnost a konzervatismus, oddanost nikoli státní formě, nýbrž symbolu čehosi vyššího, samotným rozumem nepojatelného. Není to úplně nesympatický jev, když jím tak na sebe dávám působit. Republikánem může člověk být z praktických důvodů. Monarchie vyžaduje srdce a cit.

Především však jsou maniotské vesničky nápadné svými obrannými věžemi. Jsou jich tam, vysokých, kamenných, čtverhranných, polorozpadlých nebo ještě stojících, žárlivou bojechtivost svých stavitelů vydechujících, celá hnízda. Když zkušenější poutník hledí na siluetu osady Vathia, v níž dramatická drsnost kraje vrcholí, určitě si připomene San Giminiano v Toskánsku, které se také ježí samými obrannými věžemi. Jenže San Giminiano bylo město kupecké, bohaté, a z jeho věží bylo co hájit. Tady jen tu chudobu, s ní nedůvěru klanu vůči klanu a chuť poprat se, kdyby si ti odnaproti něco začali. Nevím. Nemám nic proti udatnosti, jíž kéž by Pánbíček zlenivělému národu Žižkovu kousíček navrátiti ráčil. Ale je mez, za níž se udatenství mění v svárliveckou potrhlost. Maniotské věže jsou jí dokladem.

Hornatá osa poloostrova Mani pokračuje k severu pohořím Taigetos, dosahujícím svými vrcholy bezmála dvou a půl tisíce nadmořských metrů. Jelikož je nastřádá na nevelké vzdálenosti – nějakých dvacet až třicet kilometrů od pobřeží k hřebeni - je to znát. Silnice šplhá do těch výšin úzká, divoká, klikatá, skály nad hlavou jako bašty nepřátelského hradu, nedej Bůh, aby se zrovna teď zaklepala země. Když konečně dosáhne předělu, ukáže se v prašné nížině kolem řeky Evrotas šedivá plocha jakési zástavby: to je město Spartí, z historie i z fotbalu známější spíš jako Sparta. Pocestný se nesmí nechat zmást tím přeslavným jménem; co se jím dnes odívá, nechal postavit r. 1834 král Otto bavorský. Ze staré slávy nezbylo nic nebo skoro nic, několik vykopávek, pár střepů v místním muzeu, ale také žádný zázrak, oni si vojenské strohosti oddaní Sparťané na velké umění nepotrpěli.

To už spíš upoutá zrak pocestného město Mystra v strmém, prozelenalém horském svahu. Přesněji to, co z něj zbylo: mohutný hrad na temeni, terasovitě nad sebou lépe či hůř zachované byzantské kostely, kláštery, paláce, věže, brány, hradby. Podobně jako Monemvasia, i Mystra byla založena k ochraně řeckého obyvatelstva před útočícími Slovany, inu, pěkná holubiččí povaha, jen co je pravda. Pod vládou despotů (byl to titul byzantských místodržících, ne nadávka) se dočkala nebývalého rozkvětu, slavná byla její škola humanistické filozofie, až všemu učinili konec Turci. Po nich Mystru dobyli r. 1687 Benátčané, r. 1770 vypálili Rusové, deset let po nich Albánci, r. 1825 egyptský místokrál Ibrahim paša, jejž sultán povolal k potlačení řeckého povstání v těch krajích. Povedlo se mu to znamenitě, jak až podnes dosvědčují romantické trosky. Tolik ran osudu v rychlém sledu vypudilo i poslední zbytky řeckého osídlení, a po dosažení samostatnosti – dějiny dovedou být ironické – Mystra definitivně zpustla. Nicméně je snad nejpůvabnější z památek, co jich je rozseto po celém Peloponésu a možná i mimo něj. Nenutno se honit jen za kamennými svědky antické minulosti, kdyby vážený čtenář v ta místa zavítal, jsou i svědkové naší době bližší a možná pochopitelnější.

Kalamata, třebaže druhé největší a nejvýznamnější z měst celého Peloponésu, není, abych se tak vyjádřil, nic extra. Má jeden křižácký hrad, co jej na kopečku nad řekou Nedon zbudoval franský vojvoda Guillaume de Villhardouin nějaký čas poté, kdy čtvrtá křížová výprava místo do Svaté země zabloudila do Cařihradu a ukázkově jej vyplundrovala, a jinak jen ulice a ulice v onom pro Řecko příznačném uprášeně bezvýrazném stylu. Je zvláštní, jak města dodnes poukazují na původ jejich budovatelů: jsou v Evropě etnika výrazně městská, z řemeslnicko-obchodních kořenů vzešlá: Italové, Němci, Angličané. Pokud modernější čas jejich stopy nezahladil, zůstal jim městský ráz nezaměnitelně originální a vesměs půvabný. Etnika s kořeny selskými už tak úspěšná nebyla; i my Češi jsme si museli počkat, až nám města založí němečtí osadníci. A etnika s kořeny pasteveckými – přes všechnu antickou slávu k nim náleží i Řekové – dokázala jen kopírovat západní vzory, ne zvlášť pečlivě ani originálně, a půvabně už vůbec ne. Proto, poutníče, těš se v krajích řeckých vším, co v nich zůstavil čas Periklův, Řím, Byzanc, Benátčané, křižáci, ba i ti Turci, ale novodobá sídliště – počítejme k nim všechno z posledního dvoustoletí - za pohled příliš nestojí. Také Kalamata je dobrá leda k tomu, aby si v ní pocestný nakoupil zásob, protože v drobnějších místech nebývá velký výběr. Nejvhodnější k tomu, smím-li radit, jsou moderní, prostorné samoobsluhy mezinárodních řetězců, Lidl, Tesco a jiné takové. Místní firmy už mívají obchody stísněnější a drobátko nepořádné, přičemž nikterak lacinější.

Stojíme tedy mezi regály takové místní sámošky, dumajíce, co dát do košíku, když vtom… „Herr Frybort! Herr Frybort!“ Ohlédnu se, a ona kolegyně z geologického úřadu v Hannoveru, kde jsme oba pracovali, ona jako vědkyně, já jako pouhý technik. Dávala mi občas ten třídní rozdíl znát, takže jsem k ní příchylností zrovna nezahořel, i když to takhle byla pěkná ženská. Ale to teď, v kalamatské sámošce, pozbylo významu, i stojíme a debatujeme, přepíráme bývalé kolegy, co dělá ten, co dělá onen, až hrozí nebezpečí, že vystojíme v dlaždičkách důlek. Ukáže se, že řečená dáma se po mém odchodu na odpočinek do Kalamaty vyvdala, a jelikož tam o nějaké geologii snad nikdo ani neslyšel, živí se na místní škole jako učitelka němčiny. Trochu zarážející, vzpomenu-li si, jak si na svém vědátorství zakládala. „A co,“ povídám, „jak se vám tady žije?“

Nachýlila hezkou hlavičku trochu ke straně a vteřinu tak zůstala. „Jednou tak, podruhé onak,“ pravila posléze s lehkým povzdechem. „To víte, Heimat bleibt Heimat, domov je domov.“

Jednou tak, prodruhé onak, domov je domov… kdepak já už jsem tenhle výrok slyšel, také německy… už to mám: na jednom z tichomořských ostrovů, pokládaných obecně za zemský ráj, jak o tom bude ještě řeč. I v jiných odlehlejších končinách jsem takové existence občas potkával, a žádná nevypadala, že by dosáhla na vrchol životního štěstí. Přitom jsem sám emigrant; vím jaké to je, přijít do prostředí cizího národa, jazyka a všelijakých nezvyklých obyčejů. Ledaže my, jež emigrační vítr zavál do Německa, do Švýcar, do USA nebo do Austrálie, jsme po rozpačitých začátcích zdomácněli, s novým domovem se do vysoké míry identifikovali, a co se občanské loajality týče, předčíme většinu starousedlého obyvatelstva, jemuž chybí naše zkušenost a je tudíž náchylné věřit všelijakým kravinám. K staré vlasti jsme si zachovali nostalgickou příchylnost, ale mimořádně nepřizpůsobivých jedinců vyjímaje, žádný z nás nevzdychá – ach jo, domov je domov. Jak ostatně léta jdou, je čím dál nejasnější, co substantivum domov vůbec značí.

Pod palmami rajského ostrůvku ale vzdechy po ztraceném domově zaznívají. I v Kostarice, kam jsem sám míval trhání se na stará kolena vystěhovat. I v tomhle Řecku, které je sice už Evropa, ale ještě spíš Balkán, a v mnoha ohledech něco jako pravoslavné Turecko, jakkoli vím, že by mě Řekové, divoce blýskajíce tmavýma očima, za to zeměpisné určení prokleli. Jsou prostě světa kraje, v nichž našinec s běžnou mírou adaptability může zdomácnět: ty, které se od jeho vlasti liší jazykem, ne však – až na nepodstatné detaily – kulturní příslušností. Jsem proto dost nedůvěřivý, když slyším z mé staré vlasti vzdorovité řeči o identitě a obavy o její ztrátu; račte si nejdřív ujasnit, důmyslní pánové, co to taková identita je. Nemusí být uzavřena do úzkých hranic jedné nevelké země, a může být i odstupňovaná. Naše identita vyššího stupně se nazývá Západ; s ní se můžeme nejen bez zásadních obtíží sžít, nýbrž se i obohatit, dospět k rozsáhlejšímu porozumění. Všechno jiné, slovanských stepí a balkánských horstev nevyjímaje, se s naší identitou nerýmuje, kdo omámen dechem romantiky nebo voláním lásky tam odejde, bude dřív nebo později vzdychat, ach jo, domov je domov.

Od setkání v Kalamatě uplynuly čtyři roky, takže nevím, co se s majitelkou hezké hlavičky dělo dál. Třeba poslavši svého černovlasého a černookého junáka do háje vrátila se do země, jíž nepřestala říkat domov. Nebo zůstavši kde je, ať s junákem nebo bez něj, pomalu bude stárnout a tělnatět, až oděna v černou sukni bude v houfu jiných bab prodávat na kalamatském trhu rajčata a okurky, neslyšně vzdychajíc po ztraceném domově. Vyzkoušet cizí prostředí člověk může. Ale všichni řečtí i jiní bohové nechť ho chrání před tím, aby za sebou spálil mosty. Dam s jejich náchylností k všelijakým vdavkám se to týká obzvláště.

A to byla řeč o potížích, jež vystěhovalce čekají v krajích ještě relativně menší kulturní odlišností. Nikdo do nich nemusí vletět po nose a pak bědovat; stačí si předběžně zajet do Řecka a podívat se bez všech iluzí – mohl bych tady opravdu žít? Za deset let, za dvacet, nadosmrti? Nepolezou mi ti hodní, přátelští, ale také trochu chaotičtí lidé časem na nervy? Na nervy totiž nelezou jen vysloveně negativní jevy; stačí každodenní konfrontace s odlišností, jíž se nelze přizpůsobit. To je ale jedna stránka problému: pohled našince, pohrávajícího si s ideou výměny starého domova za nový. Je ale i druhá stránka a sakramentsky aktuální. Týká se těch, kteří se teď ze všech koutů světa hrnou do Evropy, dychtiví zúčastnit se na jejím blahobytu, aniž by měli představu, co je tam čeká. Kyne jim osud o dost horší než dívce, vyvdavší se za řeckého fešáka, ta si může ještě vždy říci – to jsem ale byla káča hloupá, a zase se vrátit. Jejich mosty jsou spálené definitivně. Integrovat se… ta možnost není, nic si nenamlouvejme, o moc lepší než nulová. První generace přistěhovalců z Maroka nebo ze Senegalu ještě srovnává své nové živobytí s bídou, jíž okoušela v hliněných chatrčích domovských zemí; třetí či čtvrtá generace, takových zkušeností prostá, se cítí být vyvržená, diskriminovaná, záludně většinovou populací připravená o existenční možnosti. Nebude se integrovat, nýbrž se zakuklí v komunitách stejné životní filozofie a odpoví na zdánlivou diskriminaci nenávistí, podporovaná v tom všemi troubami intelektuálské levice. Co si s tím počít… receptů je mnoho, vesměs bohužel nepoužitelných. Sám bych ze zkušenosti vlastní i jiných řekl – podívejte se, kam lezete, pošetilí! Když už prcháte před násilím nebo před diktaturou, jak říkáte, najděte si nějakou zemi s příbuzným životním stylem, jejž vám nepřijde zatěžko přijmout, všude jinde budete nešťastní! Jako každá květinka boží, i člověk je přesaditelný jen do zcela určité míry; je-li překročena, květinka uvadá, a člověk… kdoví. Květinka aspoň uvadá bez nenávisti. Bez pocitu křivdy, za niž je třeba se mstít. Nevidím budoucnost pohostinného Západu nijak zvlášť luzně.

7. Palác krále Nestora a zadumání nad věkem paměti

A to už zbývá z Peloponésu jen západní pobřeží. Pozoruhodných míst je na něm hromada: tak hned městečko Pylos alias Navarino, jako už vůbec mívala řecká přístavní města italské názvy ještě z dob, kdy v nich vládu nebo aspoň obchod provozovali Benátčané. Jméno Navarino historicky interesovanému čtenáři asi něco říká: bylo to zde, kde 20. října 1827 spojené námořní síly Velké Británie, Francie a Ruska porazily v krvavé bitvě rovněž kombinované turecko-egyptsko-tuniské loďstvo. Méně chaotická organizace a lepší výzbroj Evropanů způsobila, že odešli z bitvy s celkem zanedbatelnými ztrátami, kdežto sultánova flotila ztratila 53 válečných korábů a 6000 mužů. Tím zmizelo z mapy Turecko jako námořní velmoc a otevřela se před ním cesta k mnohem skromnějšímu vývoji.

Stojím na výšině nad navarinskou zátokou a zkouším si ty výjevy vybavit. Hladina plná trosek, zahalená v dým ze stovek lodních děl, zbarvená krví a odlesky ohně… nu ano, muselo to být strašlivé divadlo. Dá se předpokládat, že z téhož místa, kde teď stojíme my dva, je vděčně pozorovaly davy domorodců, uzavírajíce sázky, čí flotila to nakonec natře té druhé. Pozorovat z bezpečného povzdálí bitvy králů a císařů bývalo příjemným povyražením času, který ještě neznal fotbal, a přitom naprosto bezpečným; vzdálenost od místa děje byla desítinásobná, než kam až mohla doletět koule z muškety. Ba, to už dnešní pranice neskýtají. Musím ale uznat, že si k ní páni admirálové vybrali místo zrovna nadpozemské krásy: rozlehlý, mysy a ostrovy obkroužený záliv, panorama vzdálených hor… jestlipak z toho stačili něco pochytit turečtí námořníci, když tak skákali z hořících palub?

Městečko Navarino, nyní Pylos, je na řecké poměry úhledné, má velké čtvercové náměstí, vyplněné jednak tržními stánky, jednak mnoha vzdušnými kavárnami. Kavárny jsou obsazeny publikem pohlaví převážně mužského, vzrušeně se handrkujícím o politice, čtoucím noviny, zadumaně pokuřujícím, nebo jen tak sedícím a srkajícím z malých kalíšků kávu. Je mi trochu záhadné, co všichni ti mužští vlastně dělají, když zrovna nesedí v kavárně; na sedláky nevypadají a nějaký průmysl nikde nevidím, je jej ostatně v celém Řecku poměrně málo. Řečmi o politice, kouřením a čtením novin se pak uživiti nelze. Nebo přece? Máť ekonomie své sféry nepochopitelna, do nichž dosud nepronikli ani nejrenomovanější znalci tržnosti, třebaže si myslí, že rozumí všemu. Sám bych podal vědeckým kruhům k uvážení svou tezi: řecká ekonomie pozůstává z toho, že polovina Řeků je vlastníky kaváren, kdežto druhá polovina jim v nich sedí, kouří, debatuje o politice etc. Jestli se pak vystřídají, o tom bych se, nejsa ekonomem, neodvažoval soudit.

Ale to by pořád ještě nebyl důvod se zmiňovat o městě Pylos, kdyby na návrší za ním nestál z pradávných, heroických dob památník z nejslavnějších: palác krále Nestora, nejstaršího a nejmoudřejšího z králů, co se jich zúčastnilo obléhání Tróje. Nešlo při něm o nic většího, než že choť jakéhosi Meneláa zahnula s jistým Parisem - prosím vás, jestlipak by taková lapálie dnes někomu stála za desítiletou řežbu, k níž se seběhlo králů ze všech koutů Řecka i okolí, spíš by se parohatému Menelaovi všichni chechtali až by se za břicha popadali. Sám stařičký Nestor však prý vyplul s velkým loďstvem pomstít Menelaovu pohanu, jak dokládá Illiada: sedmdesáte černobokých s ním k Illiu táhlo korábů… No, byl bych trochu skeptický. Rád bych viděl ty koráby. Rád bych také věděl, jestli to pan Homér s tou sedmdesátkou drobet nepřehnal; bylť, jak známo, slepý. A kdoví, co byli vůbec zač, ti králové. My, to se ví, máme představu mocného panovníka rozsáhlé říše, ale z Homérova epického podání vyplývá, že králů muselo být v Řecku jako much, zdá se, že co tři vesnice, to král. Jestlipak takový král, místo aby oděn v nádherné roucho seděl na pozlaceném trůnu v elegantním sloupovém sálu, jak bývá představován, spíš nedřepěl na bobku v rozčepejřené chalupě, vybíraje si vši ze zplstěného vousu? Z archeologického naleziště to příliš zřejmé není, a rekonstrukce Nestorova paláce v nedalekém muzeu se mi zdá být až příliš skvostná, samé mramorové podlahy jak vyleštěné sidolem, umnými freskami malované stěny a stropy, vymydlené služebnictvo v zřasených tógách… kde, prosím, stařičký Nestor na tu parádu vzal, když se jeho říše prostírala na rozloze jako od Břevnova po Bubeneč, a to ještě kdoví? Plodí dnes jeho půda olivy, trochu vína, kamení a kozí bobky; můžeme s dobrým rozumem předpokládat, že za minojských časů plodila víc?

Nicméně bych tu starost ponechal historikům. Co mě spíš uvádí v úžas, je toto: Meinin aeide, theá, Peleiadeo Achilleos Oylomenen, hé myn Achoaiois aide etheke… já, prosím, nemám nejhorší paměť, ale kdybych se měl naučit prvních dvacet veršů Illiady, mořil bych se s tím půl dne, a až bych se ráno probudil, zase bych věděl houby. V češtině by to bylo lepší, ale nacpat si do hlavy celou tu ukrutnou bichli, co se jí říká Illias… panebože. Slepý Homér v století třináctém před Kristem ji tam nacpanou měl, a pár jiných k tomu. Jen sama Illiada obnáší 15.500 hexametrických veršů; jak se mu do té hlavy vešly? Čím si je tam přidržoval, že mu zase nepovypadaly? A proč právě tehdy? Proč toho výkonu, jak se zdá, nejsme schopní dnes my, i kdyby se někdo chtěl oddávat tak podivnému koníčku? Všelijaké představy se mi honí mozkem, a uspořádány vypadají asi takto:

Aurea prima sata est aetas - první byl věk zlatý, tvrdí Ovidius ve svých Metamorfozách, ale já bych řekl něco jiného a podivnějšího: první byl věk paměti. Nevíme, jak dlouho trval. Snad už od chvíle, kdy člověk poprvé pocítil potřebu zachovat památku předků, oslavit bohy a rekovné skutky héroů. Dnes už si těžko uvědomujeme, jak úžasný to byl výkon lidského ducha. Snad i mozek museli mít ti epičtí pěvci, bardové a skaldové ustrojen jinak než my, že obsáhl to nesmírné množství veršů; dost možná, že by jich počítač staršího typu ani tolik nepojal. Celé dny mohl Homér sedět na vyprávěčském stolci a recitovat, verše mu proudily z bezedné paměti, jedna episoda komplikovaného děje za druhou, stovky jmen vládců, hrdinů, míst – neuvěřitelné. A nejen on. V severnější Evropě trval věk paměti o dvě tisíciletí dél než v antickém Středomoří; také její národové měli své epické zpěvy a sáhodlouhé genealogie, z pokolení na pokolení předávali jejich pěvci složitou mythologii a zvykový právní řád, a přitom bez chyby, bez odchylky, což se vždy nepodařilo ani pozdějším opisovačům. Něco z toho nesmírného bohatství nám zůstalo zachováno: severské ságy, staroanglický Béowulf, Píseň o Nibelunzích, Artušovský cyklus, finská Kalevala, irské a welšské hrdinsko-mythologické zpěvy. Ostatně, jak leccos naznačuje, i jeden hrdinský zpěv český, čímž nemám na mysli známé podvrhy z devatenáctého století, nýbrž pověst o bitvě na Turském poli, tak nápadně příbuznou s irským zpěvem o bitvě na Mag Tuired (staroirsky mag = pole), že vnuká myšlenku, nesahá-li svými kořeny až do časů keltských v Čechách. Kolikanásobně větší ale musel být počet děl zapomenutých! Jaká to nesmírná, navždy zasutá studnice krásy a moudrosti!

Analfabetismus vůbec neznamenal totéž co primitivismus. Nejproslulejší druidská škola v Bangoru na severozápadním pobřeží Walesu mívala tucty žáků, seděli v ní dvacet i více let a bez pomoci písma si ukládali do paměti verše, obsahující veškeré tehdejší vědění. Nebylo nikterak nepatrné, jak bychom se mohli pohrdlivě domnívat; v leckterém smyslu bylo možná obšírnější než to, které přišlo po něm. A jistě nebyla bangorská škola jediná; rozdíl mezi ní a jinými středisky vzdělanosti tkví pouze v tom, že se o ní zachovala písemná zpráva. Máme dnes sklon ohrnovat nosy nad těmi, jimž říkáme barbaři, pohani a tak všelijak, ale jsou schopnosti, v nichž jim nedosahujeme ani po kotníky.

Věk paměti skončil, když přišli mniši s jejich knihami a řekli – proč bychom si měli zacpávat hlavy nekonečnými verši, když můžeme vše potřebné zapsat na pergamen? Bohužel měli o tom, co je potřebné, své poněkud omezené mínění, takže se nám moudrost analfabetického věku zachovala jen ve zlomcích a spíš náhodou. Kultura paměti pak nezanikla hned, jen upadala a degenerovala, až se jejími posledními nositeli stali jarmareční zpěváci. Poslyšte lidé tu strašnou novinu, coť se stalo vnově v městě Hodonínu… tak končí linie, sahající v nepřetržité posloupnosti k Homérovi a snad do časů ještě dávnějších. A ovšem pohádky. Kterápak maminka ještě dnes vypráví dětem pohádky? I zde cosi končí a cosi se ztrácí, pohádky o princeznách a dracích sahají mnohem dál do hlubin času než by se zdálo, můžeme v nich vystopovat prvky a schémata možná ještě starší než bájeslovné příběhy bardů. Je to náhodou, že se poslední zbytky pamětní kultury roztrácejí právě dnes? My jsme se ještě učili ve škole básničky, úryvky latinských textů, ale dnes se prý dětičky už žádným učením zpaměti trápit nemusí, bylo mi řečeno. Bylo by to nemoderní, a také škodlivé; dětičky by z toho mohly mít stres. Tak lidstvo na jedné straně hromadí znalosti, na druhé pitomí. Znalost není totéž co moudrost.

Nebo kdoví. Třeba je to všechno mnohem tajemnější a výměna kultury paměti za kulturu písma nastala úradkem vyšší moci. Jistě i objem toho, co museli nosit v hlavách bardové, byl čím dál rozsáhlejší, nabaloval se novými ději jako sněhová koule, až i ta obrovská rezerva bardího mozku narazila na svou hranici a vyšší moc řekla – teď dost, takhle to dál nejde, pošlu vám písmo, holoto. A všechno se opakovalo. Také kultura písma se vrstvila a nabalovala, od krátkých nápisů vyrytých v kameni přes první strohé záznamy vesměs liturgického charakteru, zprvu nesměle se v to mísí prvek zábavy, vynález papíru vše usnadnil, vynález tisku vše zlevnil a umocnil, knihovny se rozrostly od skromných pěti, deseti svazků v středověkých klášteřích do dnešní nespočetnosti…

Až zase přišel kdosi a řekl – proč bychom měli zapisovat své znalosti, když si je můžeme nakliknout v počítači? I nastal věk třetí, věk elektronický. Liší se od předešlých dvou lecčím. Tak například rozuměl spisovatel až posud svému nástroji; přiříznout správně husí brk nebyla náročná operace, a ještě psací stroj jsem si uměl spravit sám, když na to přišlo. Moderní autor svého přístroje užívá, ale už mu zpravidla nerozumí; když si neví s počítačem rady, běží pro někoho z tajemného bratrstva profesionálů. Máť každá doba své žrece a kouzelníky, to bylo za kněžny Libuše také tak. A už je to tady potřetí. Naše možnosti se znovu rozrůstají, od počítačových pamětí s pár kilobity až k dnešními miliardám a snad bilionům informací, jež nám bez námahy poskytuje internet… jak daleko to může jít? Chystá se na nás ještě nějaký čtvrtý věk? Raději nevědět, on už ten třetí má své háčky.

Vynálezem písma jsme získali možnost snadného záznamu, ale ztratili jsme potřebu si něco pamatovat. Příchodem počítače jsme získali možnost si rychle vyhledat informaci, ale ztratili jsme potřebu něco vědět. Paměť, vědění, informace. Aťsi jsem zpátečník a staromilec, ale nedokážu se přesvědčit, že přímka těch tří pojmů je vzestupná. Bude na jejím konci bytost bez paměti a bez vědění, jen s rychlými prsty a s harddiskem místo mozku? Nebo znovu zasáhne vyšší moc, teď dost, pitomci, všechno jste přehnali a zkazili, zpátky k pazourkovému mlatu a k pěvcům, deklamujícím příběhy bohů a héroů? Někdy se mi to zdá.

8. Olympijské kouzlo a návrat na louku domova

Píši tyto řádky pár týdnů před vypuknutím olympiády v Pekingu, která, jak všechno naznačuje, překoná nejsmělejší výkony knížete Potěmkina, a hned udávám, že jsem neměl na mysli ji, nadepsav tuto kapitolu slovy o olympijském kouzlu. Ostatně už můžeme předpovědět, co bude nevyhnutelně následovat: pokaždé, když olympiáda svým kšeftovně-megalomanským třeštěním předstihne všechny předešlé jarmarky téhož názvu, rozlehne se povětřím volání po olympijské prostotě. Vraťme, budou se už potolikáté dožadovat sportovní nadšenci, toto vznešené zápolení do místa, z nějž vyšlo, do velebných zřícenin antické Olympie!

No, nejsa sportovním nadšencem bych to chudince Olympii snad ani nepřál. Už takhle se do ní natáhlo všelijakého kšeftu, až Zeus brání; což teprve kdyby se ten ukrutný objem reklamy a prestižního bláznění měl nacpat na úzký prostor onoho bájemi opředeného místa. Jak by vlastně měla olympijská Olympia vypadat? Asi dost ohavně, dovolím si předpovědět. Jestli by architekti světového jména smělým rozmachem přestavěli starověké zříceniny dle požadavků moderního umění, nebo je nechali tak a obkroužili je na kilometry široko sklobetonovými velkostadiony, vyšlo by to prašť jako uhoď. I nejsem příznivcem té ideje. Ač se mnou bude mnohý nesouhlasit, jsem toho mínění, že potěmkinský Peking je nejvhodnějším dějištěm opičáren té sorty, když už se bez nich, jak se zdá, svět nemůže obejít.

Olympia, jak ji představují pohlednice a obrázkové knížky, může poněkud klamat. Důstojné zbytky chrámů, lázní a sportovišť ve stínu uzlovitých dubů dýší v jejich podání idylickým osaměním s přídechem tajemna, ale to je ovšemže mejlka, nechceme-li rovnou hovořit o švindlu. Jediný čas, kdy lze řečená místa nalézt v osamění, je někdy po půlnoci, jenže to by zase utrpěla kvalita fotek. I je mi opravdu záhadou, kdy je jejich autoři pořizují. Jsem ze zásady zdrženlivý v kritice masové turistiky, když se jí chtě nechtě sám zúčastňuji; ale co se odehrává v Olympii, překonává snad i scény na Karlově mostě. K němu se aspoň neprocpávají, otírajíce se bok bokem, stovky autokarů, každý s nákladem návštěvníků, dychtivých dát se okouzlit posvátným místem. Pročež bych se v této knížce o Olympii ani nezmiňoval, kdyby nebylo jisté… Ale to abych chvíli povídal o jistých úkazech, k nimž postrádám vysvětlení, jež ale nade vší pochybnost existují kdesi ve sférách mimo naše chápání. Jinak bych musel sám sebe nazvat podvodníkem, ale o tom bych přece musel něco vědět.

Věc se má tak, že mi příroda nadělila – v nijak omračující míře – jistou citlivost. Mohu si uříznout vidlicovitý proutek, obcházet s ním sem a tam, a on mi ukáže, kde se v zemi skrývá trhlina, někdy vodonosná, jindy suchá; proutek totiž neukazuje vodu, nýbrž změnu podloží. To samo už je jev, jenž mnohá hlava učená za Boha živého nechce a nemůže připustit, i kdyby se jí proutkařské nářadíčko o nos omotávalo. Jest názoru, že veškeré zákonitosti světa a vesmíru se vejdou do tří lidskými smysly postižitelných dimenzí, a nic nemůže, ba nesmí existovat mimo ně. Jenže proutkařská vidlička má ještě jinou, záhadnější schopnost: ohýbá a kroutí se mi v rukou v místech, poznamenaných dávnou činností lidskou, někdy nevýslovným utrpením, jindy po staletí opakovanými obřady. Proutek pozná, kde leží tisíc let starý hrob nebo kde stávala šibenice; a pozná též, kde nazí atleti závodívali o věnec slávy. Někdy se mi tajemná atmosféra místa připomene i bez proutku, jen zúžením dechu nebo naopak nevysvětlitelou euforií. Pokládám za potřebné se o tom trochu obšírněji rozepsat, protože se divných rejdů proutkařské vidličky dotknu v této knížce ještě několikrát.

Současná Olympia, odmyslíme-li si turistické proudy, má všechno, co od ní lze vyžadovat. Pochopitelně chrám hromovládného Dia a jeho manželky Héry, k tomu gymnasium (cvičiště, ne škola vyššího stupně), palaestru, což naopak škola byla, ale boxerská, theokoleon neboli kněžský dům, hippodrom neboli jezdecké závodiště, a ovšemže i oválný, 120 metrů dlouhý běžecký stadion. Do hlediště se prý vešlo 30.000 fandů, ale jen mužských, prosím pěkně; ženské, psi a otroci museli přihlížet z nedalekého pahorku. No dobře. Obejdu tedy místa té slávy, tu a tam něco vyfotografuji, ale pořád jsem turista mezi turisty, nic zvláštního mě přitom nenapadá. Až když se přiblížím k běžeckému závodišti, v tu ránu mě popadne zvláštní bujarost, už vím, že si také musím zazávodit, i kdyby jen sám se sebou. Svéknu se do trenek – jak tak vím z různých vyobrazení, antiční atletí běhávali nahatí, ale na to jsou dnešní Řekové choulostiví, ještě by na mě zavolali policajta. Ale aspoň zout se mohu; cosi mi říká, že jen bosými chodidly lze vstřebávat kouzlo toho místa. Rozběhnu se, a jako by mě neznámá síla nadnášela, necítím námahu ani únavu, necítím svých dvaasedmdesát let ani svůj stařecký pupek, kamínky na závodní dráze nějaké leží, ale nepíchají… Jako vítr oběhnu ovál, skoro se přitom chechtaje, když vtom na mě volá manželka – běž ještě kousek, já jsem nestačila udělat fotku! Co? Jen kousek? Prosím! Jako nic oběhnu celý stadion znovu, a snad bych jej oběhl ještě potřetí a počtvrté, kdyby ženu nepojal strach, aby mě, dědka bláznivého, ještě neklepla pepka.

Takové je kouzlo Olympie, a dá se poznat tomu, kdo má pro tyhle věci cit. Tisíce atletů je po dvanáct století vtiskávalo do posvátné půdy závodiště, a dodnes z ní nevyprchalo. Nevím, jestli jsem vylíčil své vytržení i výkon přesvědčivě; nejspíš ne. Poselství vyšších dimenzí se vůbec těžko popisují. Ale vždyť to každý může zkusit sám. Odskočit si z nějakého koupacího zájezdu do Olympie, svléknout se a zout, a pak už jen běhat a čekat, co to s ním udělá. Třeba nic. Třeba mu to dá divným průzorem nahlédnout do sfér, o nichž učebnice fyziky nepojednává. Když nic jiného, je to aspoň zajímavé. Pro hloubavější povahu i povznášející; je dobré vědět, že je ještě jakýsi nepojmenovatelný prostor kolem nás a mimo nás, a my si k němu můžeme otevřít dvířka, dovedeme-li sebrat svou vnitřní schopnost. Má jí člověk možná víc, než by sám řekl.

Ještě projedeme Arkádií, krajinu už ve starověku proslulou bukolickým kouzlem, obývanou nymfami a satyry. Chtělo by se mi věnovat jí pár dní, ale datum na lodním lístku hovoří nesmlouvavou řečí, zítra už máme být v Patrasu. Takže sbohem Arkádie, sbohem, nymfy, snad se k vám ještě jednou dostanu. Nějak často posledními léty pronáším sám k sobě tuto formuli, no, uvidí se. Ještě trochu zmatku při naloďování, na řeckých korábech nechodívá všechno jako na drátku, ještě dvě noci a skoro stejně prospaný den – cestou zpátky už moře tolik nevzbuzuje romantické city – a je tady Terst. Přístav dnes italský, kdysi ale námořní brána rakouského mocnářství, a tedy i kousek naší vlastní, české minulosti, jejž nelze tak zcela vypustit z dějepisu, i kdyby někdo chtěl.

Ten pocit se pak ještě stupňuje, podívej se, tenhle doširoka rozteklý proud, to je Tagliamento, a přes tenhle most asi proudily rakousko-uherské pluky v první světové válce, dosáhnuvše bitvou u Caporetta posledního vítězství císařských zbraní. Caporetto je ostatně také blízko, jen tamhle za těmi horami po pravici, jenže se dnes jmenuje Koparid a není v Itálii (na Itálii, říkávalo se po válečnicku), nýbrž ve Slovinsku. To by mohlo znamenat, že po témže mostě kráčel obtížen zbrojí i můj otecko se svým osmadevadesátým vysokomýtským regimentem. Dokráčel tak až k řece Piavě, na níž se vítězná ofenziva zastavila, ne pro nedostatek bojového ducha, ale pro celkové vyčerpání Rakouska válkou. Ne, poslyšte, to nebyli žádní směšní Švejkové a ulejváci, co tudy pochodovali v posledním mohutném náporu, to byli - příčí se mi nadnesené slovo „hrdinové“ - to byli muži čestní, své přísaze doposledka věrní. Je dnes už obtížné zjistit, na čí straně byla v té dávné pranici pravda, asi na žádné. Ale houževnatá udatnost českých pluků, jíž vyslovil uznání sám nejvyšší velitel protivníkových sil, italský generál Cadorna, by neměla být zapomenuta. Stalo se zvykem hledět na úsilí těch, kteří vytrvali v císařské uniformě, jako na cosi nevhodného, ba hanebného, co není hodno zaznamenání v knize národní historie, a veškeré uznání se soustředilo na ty, kteří tehdy přešli na stranu nepřítele. Měli pro to svůj důvod a je třeba jej ctít. Připomínám ale, že představovali jen malý vzorek mužů českých; desetkrát tolik bylo oněch svému praporu věrných, doposledka vytrvavších. Zůstala po nich mezera, již nedokázala zaplnit legionářská sláva: statečnost národa jako celku, ne desetinné výseče. Patrně jsem se těmito řádky zprotivil ledačímu vlasteneckému cítění, ale cítím potřebu se zastat svého táty. Jsa člověk skromný a nechlubivý, mluvil o svých zážitcích z italské fronty málokdy a nerad, když to platilo za hanbu. Ne, tatínku, nemáš se zač stydět, ty ani všichni ostatní, kteří k té Piavě táhli s tebou. Statečnost a věrnost je hodna uznání, ať na kterékoliv straně. Zvlášť když je čím dál méně zřejmé, co jsme si vlastně rozpadem Rakouska vykoledovali.

Co tak mudruji, vystoupila na severním obzoru tmavá stěna alpského hřebene. Bylo to před nějakým časem, kdy jsem si na něj vyšplhal a nacházel zasuté zákopy, zbytky zátarasů z ostnatého drátu, skromný vojenský hřbitůvek… i tam válčily rakouské regimenty, byť ne tak pamětihodně jako mezi Caporettem a Piavou. Z jedné strany alpini, z druhé padají miny, tak začíná krutý den na Itálii… vypráví písnička, jak jsem ji za svých klukovských let slýchal od starých válečníků, ale je to jen záblesk myšlenky, něco jiného upoutává mou představivost. Podhorská krajina, strmý alpský hřbet tam vpředu a nižší výběžky po obou stranách, na stráních les, a v širokém údolí … bílé vesničky s červenými střechami, špičaté věže kostelíků, a tady, podívejme se, opravdická, zelená louka! Louka s pampeliškami! Smír a soulad… jak dlouho jsem tenhle tak důvěrný obrázek neviděl! Obrázek domova; a není podstatné, že se nachází tady, pod svahy italských Alp. Obrázku domova je jedno, jakou řečí se hovoří v domcích s červenými střechami; důležitý je cit, a ten mi říká… tady jsi doma, tady, hochu. Dost dlouho jsi se potloukal po krajích jiných: louka tam nebyla zelená, jen šedavé trsy tuhé trávy a mezi nimi ne zlato pampelišek, ale červenavý jíl a bílé, hrotité balvany. Domky neměly červené střechy a kostelíky špičaté věže, a místo lesa jen vyprahlé trní.

Cit někdy dovede mít spíš pravdu než rozum. Rád jsem řeckou krajinu poznal a zalíbila se mi, o to nic. Ale doma v ní nejsem a ani bych nemohl být. Domov je tam, kde jsou zelené louky a kvetou pampeliškami. Teď to konečně vím.

Obvykle zakončuji kapitoly této knížky hrstkou rad pro ty, kteří by se chtěli pustit po mých stopách, ale to je případě Řecka téměř zbytečné. Je to země českému publiku dostatečně známá a hojně navštěvovaná, i když se do ní převážně jezdí za účelem koupacích radovánek. Snad bych jen podotkl, že i řecké vnitrozemí stojí za pozornost. Kousek moře ke koupání se i mimo prohlášená turistická centra také najde, jen je třeba se umět podívat do mapy. Kdo si organizuje své putování sám, bude možná chtít vědět, s jakými má počítat náklady; o přeměně krajiny z relativně levné v dosti už nelevnou jsem na svém místě psal. Jde teď spíš o to, jestli se cenový vzestup na nějaké úrovni zastaví, nebo aspoň zmírní. Přijali sice Řekové už před časem euro, ale zacházejí s ním, jak byli zvyklí s drachmou, což je pro budoucnost znepokojivé. Nicméně, a ať veškeří euroskeptikové třeba vyletí stropem jako doktor Faust: kdo se vydá do Řecka po vlastní ose, ocení výhodu eura. Ještě před pár lety bych se býval musel zásobit následujícími měnami: německou markou, rakouským šilinkem, italskou lirou a řeckou drachmou, v jednom kuse počítaje, jestli jsem si jich nevyměnil málo nebo jestli naopak neprodělám při zpětné výměně. Dnes… nechám si v kapse peníze, co s nimi chodím nakupovat za roh do krámu, a je to. Možná někdo pokládá národní měnu za kus posvátné identity, ale člověku cestujícímu představuje spíš svízel.

Kdo se chystá do Řecka autem, zatane mu možná na mysli evropská tabulka nehodovosti, již po dlouhá léta bezkonkurenčně vedou Řekové. Není to tak hrozné, pravím. Řecký řidič jezdí možná trochu lehkomyslně, ne vždy podle dopravních předpisů, trochu příliš se spoléhá na štěstí, zato ale nefrajeří, neproducíruje se, není zlomyslný, není pevného přesvědčení, že on je ten, který Umí Jezdit, kdežto ti ostatní… co bychom si vykládali, že ano. S trochou pozornosti v nepřehledných místech a se stylem jízdy spíš defenzivním se lze cítit vcelku bezpečně, bezpečněji než v jisté nejmenované zemi, nalézající se v tabulce nehodovosti za Řeckem.

Dál už jen… dobré jsou oči k vidění a nohy k chození, protože svěřit všechno jen kolům automobilu by byla škoda. I foťák je dobrý a ještě lepší list tuhého papíru a měkká tužka, má-li kdo to nadání, nebo ještě spíš tu trpělivost. Ale v Řecku je víc než kdekoli jinde nejdůležitější cit. Schopnost naplnit si duši oním prazvláštním vláním, které se zdá vycházet z každého kusu půdy, z každého kamene, i kdyby to zrovna nebyly sutiny starověkých chrámů a amfiteátrů. V odlehlejších koutech krajiny vnímavý poutník ještě stále pocítí onen maličko úzkostný pocit, jejž, jak známo, je znamením přítomnosti Pana, boha pustin. I nymfy a satyrové dosud nevymizeli, jen je třeba se zaposlouchat do jejich šepotu; a odevšud jako by potichoučku hřměly dávné verše Illiady. K tomu všemu je ovšem třeba se trochu seznámit s řeckým bájeslovím, ale je to úsilí, které se vyplatí. K pouhému plážovému polehávání by byla škoda jezdit do Řecka, krajiny bohů. Nakonec se ještě chci zmínit o řeckém jazyku a písmu: nejsou nezbytností. Řekové jsou známí mnohojazyčníci a domluva je snadná. Nicméně jako vždy a všude v zemích malého národa, kdo si dá s řečtinou trochu práce, nebude litovat. Kaló taxídi, šťastnou cestu!

(pokračování příště)

Zpátky