Červen 2010

Otcem pohrdám

Ondřej Horák

Nešlo by to vypnout? ptá se Niklas Frank (1939) na konci rozhovoru, když narazíme na jméno Heydrich. "Pokud je pravda, že tehdy bylo Václavské náměstí plné lidí, kteří dobrovolně přišli vyjádřit Heydrichovi podporu, tak je to nepochopitelné... Ponížený národ - a takhle se tulí k tyranovi..." Bývalý redaktor Sternu přijel do Prahy představit české překlady svých knih. Svazek s názvem Můj otec vydalo nakladatelství Academia a kniha pojednává o Hansi Frankovi, nejvyšším představiteli Generálního gouvernementu, jejž během druhé světové války zřídili na polském území nacisté. Moje německá matka, vydaná nakladatelstvím Práh, pak vypráví o manželce Hanse Franka, kterou sice samotná politika nezajímala, ale postavení svého muže maximálně využívala z čistě zištných důvodů.

HN: Měl jste své rodiče rád?

Svou matku jsem miloval, ale zároveň jsem jí pohrdal, otcem jsem pouze pohrdal.

HN: Které vlastnosti svých rodičů na sobě pozorujete?

Po otci jsem užvaněný a po matce zase rád píši. Tu žvanivost mám dokonce tak v krvi, že kvůli slovnímu gagu jsem ochoten i zaretušovat pravdu... Ale nebojte, při rozhovorech jsem vždy upřímný. Jen tak jsem mohl přežít psaní obou knih. Jakmile se pravda opustí, tak se vše rozplyne.

HN: Váš otec ale ve vězení před popravou napsal také knihu...

Ano, tu pak vydala vlastním nákladem moje matka a obesílala originálním dopisem mnoho významných lidí a institucí - průmyslníky, živnostenskou komoru, knihovny, kláštery...

Vytištění knihy stálo 4,60 a prodávala ji za 19,50, ale nikdy ze zisku neplatila daně. Proto mi vždycky, když se ozval zvonek, řekla: Niki, jdi se podívat do kukátka, jestli to není pán s aktovkou... Protože to by mohlo znamenat, že může být z finančního úřadu.

HN: Vyšla kniha vašeho otce potom ještě někdy znovu?

Ne, protože matka umřela a nebyl nikdo, kdo by se o to postaral. Ale dnes se na internetu jeden její výtisk prodává za sto třicet eur.

HN: A vy jste nemohl být tím, kdo by se o nové vydání postaral?

Ne, protože je to nečitelné, můj otec lže... Cloumá to s ním. Pořád na jednu stranu s velkou lásku vzpomíná na setkání s Hitlerem, zatímco o době, kdy byl zodpovědný za masové vraždy v Polsku, píše pouze na šesti stranách.

HN: Přiznal vůbec někdo z vysokých nacistů vinu, projevil lítost?

Můj otec sice vinu přiznal, ale nebylo to upřímné, což je vidět na tom, že pak přiznání vzal zpět. Lítost neprojevil v podstatě nikdo. Je těžké si přiznat, že člověk byl celý život zločinec.

HN: Jak byly vaše knihy v Německu přijímány - jako snaha o vyrovnání se se zločiny rodičů, nebo spíše jako snaha někoho, kdo si chce získat pozornost tím, že bude psát špatně o svých rodičích?

O exhibicionismu se mluvilo pořád. Mnoho lidí se nedostane za první kapitolu Mého otce - kombinaci masturbace s popravou řada čtenářů nezvládne.

HN: A co vašim knihám říkali sourozenci?

Druhý nejstarší bratr se mnou divoce polemizoval v novinách a psal, že jsem lhář. Moje sestra říkala, že nechce žít déle než otec, a v šestačtyřiceti odmítla léčbu rakoviny, a tak vlastně spáchala sebevraždu. Další sestra odešla do Jihoafrické republiky, protože se jí velmi zamlouval apartheid. Jediný, kdo stál na mé straně, byl nejstarší bratr, který před rokem zemřel. Říkal mi, že díky mým knihám se dozvěděl, jaký byl otec zločinec, ale že ho přesto miluje.

HN: Jste vnímán především jako "syn Hanse a Brigity Frankových". Bylo to už kvůli tomu, co neblahého a veřejně známého vykonali, anebo až od té doby, co jste se rodiči zabýval ve svých knihách?

Když vám v sedmi letech pověsí otce, tak to není normální nehoda, takže je potom váš osud s otcovým nevyhnutelně svázán. K matce cítím více vděčnosti. Ale "synem Hanse a Brigity Frankových" jsem až od té doby, co jsem knihy napsal. Do té doby, než jsem vydal ty "špinavé" knihy, jsem byl jen redaktorem Sternu.

HN: To, že jste byl synem vysokého nacisty, vám po válce v běžném životě škodilo, anebo spíše pomáhalo?

Vždycky pomáhalo. Spousta lidí, kteří znali mého otce, pak zastávali významné posty. Druhá věc je, že Frank je oproti Goebbelsovi nebo Göringovi běžným jménem. Nikdy jsem to tedy nepocítil jako nevýhodu. Když má kniha vyšla, tak jsem byl v Polsku, kde mě vítali s velkou pompou a já musel dokonce složitě vysvětlovat, že jsem syn nacisty, jenž tam napáchal neuvěřitelné zločiny, podílel se na zavraždění milionu lidí... Nedaleko Lvova je také u trati velký balvan, který připomíná nezdařený atentát na vlak s mým otcem. Na tom kameni je velkým písmem otcovo jméno včetně hodnosti generální guvernér a dole malým písmem jsou teprve jména atentátníků... Když jsem to viděl, nemohl jsem tomu uvěřit. O rok později mě zase u příležitosti výstavy fotografií z doby Generálního gouvernementu pozvali do Krakova na diskusi. Všechny židle měly stejně vysoká opěradla, jen ta má měla ještě vyšší - opět jsem to musel odmítnout.

HN: Znamená to všechno, co říkáte, že denacifikace Německa nebyla nijak razantní?

Nebyla vůbec důkladná. Američané a Francouzi se o ni do roku 1951 pokoušeli, ale potom začala studená válka a německá vláda řekla, že buď se s tím přestane, nebo se nebude podílet na novém zbrojení. Tehdy byla také spousta zločinců z SS omilostněna. Potom nastalo velké mlčení, které prolomili až osmašedesátníci. Široké vrstvy ovšem o vině a uznání viny nechtějí nic slyšet. Od první chvíle na sebe nahlíželi jako na oběti bombardovacího teroru. A teď se rozšiřuje mínění, že už se zaplatilo tolik peněz a uplynulo tolik času, že je třeba s tím vším skoncovat.

HN: Existoval po válce nějaký podpůrný spolek rodin nacistických špiček? A týkalo se to i vaší rodiny?

Existovala Stille Hilfe, ale naše rodina v ní nefigurovala. Matka si jen po válce dopisovala s několika manželkami dalších nacistických pohlavárů. Bylo ale také sdružení na podporu dětí nacistů z Generálního gouvernementu a to zaplatilo internát mně a mému bratrovi. Jen nám poukázali peníze.

HN: Dá se nějak odpovědět na to, proč váš otec a další včas nevyhodnotili situaci a také neutekli do Jižní Ameriky?

Můj otec ukazoval matce a bratrovi pas na jméno Fischer. Vysocí funkcionáři také měli kapsli cyankáli, kterou pak někteří i použili, ale můj otec byl na to příliš zbabělý. Měl taktéž zlatou pistoli, kterou mu pravděpodobně na příkaz vyrobili Židé. V den, kdy byl zatčen, ležela před ním na stole, jeho poslední milenka a sekretářka mi to potom říkala. A já jsem se jí ptal, jak to, že se tedy nezabil. Odvětila, že na to byl příliš zbabělý. Otec odešel z Krakova a usadil se v Bavorsku, Američané se blížili, ale on neudělal nic. A to měl velmi dobré kontakty s katolickými kněžími, ovšem známou krysí stezku přes Itálii do Jižní Ameriky nepoužil, neměl odvahu.

HN: Budeme někdy s druhou světovou válkou vyrovnáni?

Jistě, kdo dnes mluví o napoleonských válkách. Ale to, co zůstane s Němci spojeno navždy, je likvidace Židů.

HN: Jaká otázka, kterou vám pořád pokládají novináři, vám připadá nejhloupější?

To je otázka: Teď, když jste napsal tyto knihy, jste se svým životem vyrovnaný? Zvlášť když zazní z německého publika na besedě, tak mám chuť říci: A vy? A co ty, ty jsi se svým životem vyrovnaný? Co dělal tvůj děd? Co dělal tvůj otec?... Jako kdyby říkali: Kdo se nemůže vyrovnat s německými útočnými válkami, ten ať si o tom píše, ale nám do toho nic není.

HN: A vy byste se nemohl vyrovnat s veškerou válečnou vinou, která leží na německých nacistech?

Domnívám se, že by to nešlo... Jsem nevinný, celá má generace i ty následující jsou nevinné.

HN: Jsou tyto generace nevinné jen proto, že neměly příležitost se provinit?

Podle mne je sklon k vraždění společně s dalšími vlastnostmi zkrátka součástí německé povahy.

HN: Takže se máme Němců bát?

Někdy, když čtu před publikem a je vhodná příležitost, tak řeknu: Nevěřím nikomu z vás. Co se ale týče zločinů, jsem šovinista, zabývám se jen Němci, protože srovnáním by se všechny hrůzy a viny nivelizovaly.

(Hospodářské noviny)