Červen 2010

Proč je třeba mít strach z Čechů

Tomáš Pecina

Jak jsem očekával, vášnivé komentáře čtenářů k mému textu o Romech a sudetských Němcích (CS-magazín 05/2010) nejenže potvrdily všechny stereotypy, o kterých jsem psal, ale ukázaly i na některé další, o nichž jsem se nezmínil.

Asi nejdůležitější moment, který jsem opomněl, je syndrom hledání viny. Češi trpí utkvělou představou, že nejprve je třeba určit, kdo je ethnickými neshodami vinen, a podle toho je případně řešit – anebo neřešit, ukáže-li se, že viníkem je menšina. Tak je tomu ovšem vždy, a cizinec, který to nevidí nebo neuzná, je podlec a nenávistník jako druhdy Lord Runciman. Jsou-li vhodné historické podmínky a "nikdo nehlídá", Češi-holubice s menšinovým ethnikem naloží způsobem, jaký jeho "vině" odpovídá, tedy genocidou.

Že ne? Ale jakpak to, moji drazí? Vy se snad nepamatujete na – Čechy spravované – vyhlazovací tábory pro Cikány za války a na koncentrační tábory pro Němce těsně po ní?

Za druhé je charakteristické vytváření mythů o menšinách. Jeden z diskutujících se mi snažil vysvětlit, že o věci nic nevím, jelikož Prahu obývají mírní, civilisovaní Romové. To v takové Karviné, panečku…! Že je potom ale nepatřičné soudit pražské – potažmo všechny – Romy podle těch karvinských, lidového myslitele přirozeně nenapadlo.

"Delegitimisační" mythus existuje i ve vztahu k sudetských Němcům, a je to shodou okolností jedna z nejsilněji zakořeněných českých historických lží. Mám na mysli mythus o vyhnání Čechů z pohraničí v r. 1938. Češi jsou schopni vám ad nauseam vyprávět srdceryvné příběhy vlastních předků, kteří byli těmi hnusnými nacisty-Sudeťáky vyhnáni do vnitrozemí, oloupeni o vše, potupeni a znásilněni. Ve skutečnosti je to lež: jak prokazují statistické údaje, na konci války žilo v odstoupených územích více českých obyvatel než na jejím začátku.

A za třetí je příznačná demonisace každého, kdo nesdílí ve vztahu k menšinám většinové stanovisko. V diskusi to "schytal" Michael Kocáb. Ne, že by jeho politika měla nějaký výsledek, ale důvodem je, že podobně jako Petr Uhl přistoupil k problematice aktivisticky a nikoli systémově. Přesto je pro diskutující Čechy patentním bídákem, osobou zralou na veřejný lynch. Podobné to bylo před válkou: kdo psal o Němcích něco jiného, než si přála slyšet česká většina, obvykle se se zlou potázal a stal se zrádcem národa a kandidátem na poválečnou odplatu v rámci retribučních dekretů.

Toť tedy v kostce obraz příslovečné české tolerance a schopnosti žít na jednom území s někým, kdo není ochoten zcela se majoritě přizpůsobit.

(http://slepeckahul.pecina.cz)