Červen 2010

Výročí a Charta vyhnanců

Bohumil Řeřicha

V předvolební době, kdy nemilosrdný souboj modrých ptáků, oranžových karafiátů a rudých třešní vrcholí mohutně komentován „nezávislými“ a „svobodnými“ českými médii, se zapomíná na několik výročí, které je nutné si v tomto roce připomenout. Před 65. lety skončila nejhorší válka v dějinách lidstva, jejíž příčiny i důsledky jsou stále živé.

Po vítězství spojenců, došlo k mohutnému transferu, odsunu, vyhánění a také k zabíjení německého obyvatelstva z osvobozených území. Minimálně 2,5 milionů původních německých obyvatel, převážně starců, žena dětí, bylo na základě kolektivní viny bylo vyhnáno z tehdejšího Československa. I když podle zastánců tohoto vyhnání o tom rozhodla Postupimská konference v srpnu 1945, to nejhorší do té doby bylo už na českém území vykonáno, včetně zločinů na nevinných lidech. Vraždění, mučení, znásilňování byly již Čechy páchány v době míru a nebyly potrestány - byly zpětně amnestovány tzv. amnestijním zákonem č. 115/1946 Sb. Akt vyhánění českých Němců, byla genocida či etnická čistka. Nacistický teror za protektorátu vůči Čechům znaky genocidy nesplňoval (jen proti židům a cikánům).

Že soužití českého a německého etnika od roku 1848 hnané vzájemným nacionalismem nebylo snadné, popisují vzájemné výpady. Z české strany: „wypalte Němce“, z německé „nebudeme pod národem powidel a rytířů lapků“. Již bratři Julius a Eduard Grégrovi mluvili o čechizaci Němců. 26. října 1918 psaly noviny Bohemia: „Němci zde, mají být na své půdě strpěni tak dlouho, pokud se budou podrobovat, jinak rádi svůj pozemek prodaj,í svážou si otýpku a půjdou.“ Noviny Zlatá Praha v roce 1919: „Němci by měli být bičem vymláceni přes hranice.“ Prezident Masaryk v interview pro francouzský Le Matin 10. ledna 1919 uvažoval o „rychlém odgermanizování“. Tehdejší ministr zahraničních věcí Edvard Beneš 29. října 1920 v Českém slově: „Němcům nesmí být přiznáno právo na sebeurčení, raději je pověsíme na šibenice a pouliční svítilny.“ Německá okupace 1939-1945 se stala záminkou všechny tyto záměry konečně uskutečnit .

5. srpna 2010 si němečtí vyhnanci připomenou svůj osud při 60letém výročí vyhlášení Charty německých vyhnanců z roku 1950, kde v jednom bodě mj.stojí: „My, vyhnanci, se zříkáme pomsty a odplaty. V pomyšlení na nesmírné utrpení, jež lidstvu přineslo zvláště poslední desetiletí, je nám toto odhodlání svaté.“ Závěrem němečtí vyhlašují: „Vyzýváme národy a lidi dobré vůle, aby přiložili ruku k dílu, aby z viny, z neštěstí, z utrpení, z chudoby a z bídy nás všech jsme nalezli cestu k lepší budoucnosti.“

Tento poslední bod Německo splnilo do puntíku. Bylo hnacím motorem při vytvoření Evropské unie, strůjcem společné měny a neslo a nese nejvíce tíhu problémů Evropského společenství, dnešní EU. Ať už čeští národovci a různí germanofobové Chartu vyhnanců zpochybňují, dnešní Německo již dávno není Německem nacistů a Hitlera. Také česká společnost, i politická reprezentace by měly konečně udělat vstřícný krok a bez předsudků se obrátit ke svým bývalým německy mluvícím spoluobčanům a slůvkem „promiňte“ najít cestu k usmíření.

Charta der deutschen Heimatvertriebenen

Im Bewußtsein ihrer Verantwortung vor Gott und den Menschen, im Bewußtsein ihrer Zugehörigkeit zum christlich-abendländischen Kulturkreis, im Bewußtsein ihres deutschen Volkstums und in der Erkenntnis der gemeinsamen Aufgabe aller europäischen Völker, haben die erwählten Vertreter von Millionen Heimatvertriebenen nach reiflicher Überlegung und nach Prüfung ihres Gewissens beschlossen, dem deutschen Volk und der Weltöffentlichkeit gegenüber eine feierliche Erklärung abzugeben, die die Pflichten und Rechte festlegt, welche die deutschen Heimatvertriebenen als ihr Grundgesetz und als unumgängliche Voraussetzung für die Herbeiführung eines freien und geeinten Europas ansehen.

1. Wir Heimatvertriebenen verzichten auf Rache und Vergeltung. Dieser Entschluß ist uns ernst und heilig im Gedenken an das unendliche Leid, welches im besonderen das letzte Jahrzehnt über die Menschheit gebracht hat.

2. Wir werden jedes Beginnen mit allen Kräften unterstützen, das auf die Schaffung eines geeinten Europas gerichtet ist, in dem die Völker ohne Furcht und Zwang leben können.

3. Wir werden durch harte, unermüdliche Arbeit teilnehmen am Wiederaufbau Deutschlands und Europas.

Wir haben unsere Heimat verloren. Heimatlose sind Fremdlinge auf dieser Erde. Gott hat die Menschen in ihre Heimat hineingestellt. Den Menschen mit Zwang von seiner Heimat trennen, bedeutet, ihn im Geiste töten.

Wir haben dieses Schicksal erlitten und erlebt. Daher fühlen wir uns berufen zu verlangen, daß das Recht auf die Heimat als eines der von Gott geschenkten Grundrechte der Menschheit anerkannt und verwirklicht wird.

So lange dieses Recht für uns nicht verwirklicht ist, wollen wir aber nicht zur Untätigkeit verurteilt beiseite stehen, sondern in neuen, geläuterten Formen verständnisvollen und brüderlichen Zusammenlebens mit allen Gliedern unseres Volkes schaffen und wirken.

Darum fordern und verlangen wir heute wie gestern:

1. Gleiches Recht als Staatsbürger nicht nur vor dem Gesetz, sondern auch in der Wirklichkeit des Alltags.

2. Gerechte und sinnvolle Verteilung der Lasten des letzten Krieges auf das ganze deutsche Volk und eine ehrliche Durchführung dieses Grundsatzes.

3. Sinnvollen Einbau aller Berufsgruppen der Heimatvertriebenen in das Leben des deutschen Volkes.

4. Tätige Einschaltung der deutschen Heimatvertriebenen in den Wiederaufbau Europas.

Die Völker der Welt sollen ihre Mitverantwortung am Schicksal der Heimatvertriebenen als der vom Leid dieser Zeit am schwersten Betroffenen empfinden.

Die Völker sollen handeln, wie es ihren christlichen Pflichten und ihrem Gewissen entspricht.

Die Völker müssen erkennen, daß das Schicksal der deutschen Heimatvertriebenen wie aller Flüchtlinge, ein Weltproblem ist, dessen Lösung höchste sittliche Verantwortung und Verpflichtung zu gewaltiger Leistung fordert.

Wir rufen Völker und Menschen auf, die guten Willens sind, Hand anzulegen ans Werk, damit aus Schuld, Unglück, Leid, Armut und Elend für uns alle der Weg in eine bessere Zukunft gefunden wird.

Stuttgart, den 5. August 1950