Červen 2010

Kamarádi v dešti

Jiří Sobota, Martin M. Šimečka

Polsko potkala nečekaná tragédie. Mnozí ale v černé hodině vidí také nový začátek vztahů s odvěkým nepřítelem, Ruskem. „Pokud si naše dva národy nedokážou odpustit v tuto chvíli, mohou si odpustit vůbec někdy? Takovou příležitost nemůžeme promeškat,“ napsal uprostřed náhle proměněné atmosféry deník Gazeta Wyborcza a nebyl se svým názorem osamocen. Změna vztahů Polska a Ruska by mohla mít významné důsledky pro celou střední a východní Evropu. Když polský prezidentský letoun předminulý týden nezvládl v mlze přistání a zabil nedaleko historické Katyně část polské politické elity včetně prezidenta Lecha Kaczyńského, byly první polské reakce ještě poměrně předvídatelné. „To místo je prokleté,“ prohlásil například bývalý prezident Aleksander Kwaśniewski.

Jak ale ubíhaly hodiny, přihodilo se něco nečekaného. Místo toho, aby se tragédie stala další temnou kapitolou už tak nesnesitelných dějin rusko-polských vztahů, předhánějí se polští ministři ve slovech chvály na adresu svých ruských protějšků a na webových stránkách polských novin visí petice s názvem „Rusko, díky!“. „Samozřejmě bych byl raději, kdybychom měli jinou možnost, jak zlepšit naše vztahy. Ale projevy hlubokého žalu a soustrasti z ruské strany zjevně neunikají pozornosti,“ řekl minulý týden ruský vyslanec při Evropské unii Vladimir Čižov serveru EUObserver.

Muži mezi stromy

Snad svoji roli sehrála i skutečnost, že se na ruské straně nemusel nikdo ničeho bát. V době uzávěrky tohoto čísla stále vše nasvědčuje tomu, že si svůj osud Poláci v letadle zpečetili sami. Všechno se navíc zdálo být jasné od prvního okamžiku. Už když ministr zahraničí Radosław Sikorski obdržel pár minut po pádu letadla telefonát od vyděšeného velvyslance Jerzyho Bahra, ten mluvil o mlze jako nejpravděpodobnější příčině neštěstí.

V hrůze okamžiku však následoval výbuch lidskosti, který zřejmě překvapil jak Poláky, tak i samotné Rusy. Sikorski již o pár hodin později vyprávěl, jak ruští politici společně a mimo protokolární pravidla kondolovali polskému premiérovi do Varšavy a jak si během rozhovoru doslova předávali telefonní sluchátko tam a zase zpátky, aby ještě dořekli, co měli na srdci.

Záběry premiérů Tuska a Putina, jak procházejí temným lesem po místě neštěstí, donekonečna opakovaly polské televizní kanály. Ve světle lamp a baterek je Tusk viditelně otřesený a Putin neobvykle nerozhodný. Když mají oba politici položit na místo květiny, Tusk se zmateně rozhlíží, pak ale pokleká na jedno koleno a něco směrem k troskám říká. Po chvíli se nejistě zvedne, Putin ho v uklidňujícím gestu poklepe na záda – a pak se oba muži z ničeho nic obejmou. Právě tento spontánní okamžik dvou smrtelných mužů mezi troskami se stal v následujících hodinách symbolem prolomení ledů mezi Rusy i Poláky.

Putin potom sám zašel za štábem polské televize a požádal je, aby směl k Polákům promluvit. Uprostřed noci prohlásil, že havárie „je samozřejmě tragédií především pro Polsko a Poláky, ale je to stejně tak i naše tragédie. Cítíme velkou bolest společně s vámi a prožíváme všechno jako vy.“

Rusové vyhlásili na pondělí státní smutek, což je podle všeho vůbec poprvé, kdy něco takového udělali kvůli neštěstí, jež postihlo cizí státní příslušníky. V neděli uvedla ruská státní televize v nejsledovanějším čase polský velkofilm Katyně, který ještě před rokem odmítala promítat ruská kina. Ruská vláda zrušila vízovou povinnost pozůstalým a hradila jim pobyt v Moskvě, kde měli identifikovat oběti. Na pochmurné identifikaci pracovali polští lékaři společně s ruskými, přítomna byla polská ministryně zdravotnictví. Ve středu si pak od nich premiér Putin vyslechl pochvalu skvělé spolupráce, a ta se okamžitě objevila i v polských médiích. Putin pak obratem vzkázal, že pokud mají Poláci přece jen ve skrytu duše stín pochyb nebo podezření, ať to bez velkých okolků řeknou hned teď, dříve než se na tragickou událost začnou nabalovat temné mýty, jako tolikrát v minulosti.

Bez nostalgie

Všechno ovšem neprobíhalo tak hladce a v některých detailech bylo cítit, že polská zahraniční politika má dvě linie. Když na místo havárie v osudnou sobotu dorazil prezidentův bratr Jarosław, nepřidal se k oběma premiérům, kteří na něj čekali v prostorách letiště, ale strávil o samotě desítky minut u trosek. Posléze jen oznámil, že přímo na místě identifikoval tělo svého bratra a že si nepřeje, aby jeho pozůstatky byly odvezeny do Moskvy, jak bylo původně zamýšleno.

Zdrženlivost Jarosława Kaczyńského lze vysvětlit žalem, ale také dobře odráží zásadní rozpor ve vidění světa, které muži na místě tragédie představovali. Bratři Kaczyńští ztělesňovali Polsko, které jako by stále znovu bojovalo o holé přežití vklíněno mezi odvěké nepřátele. V tom se výrazně lišili od vize současného premiéra Tuska – ostatně, samotná cesta Lecha a jeho delegace do Katyně byla jakýmsi trucpodnikem vůči tryzně pořádané Tuskem za Putinovy účasti několik dní předtím.

Když v roce 2005 nastoupila k moci strana Právo a spravedlnost (PiS) vedená Jarosławem a do prezidentského křesla usedl bratr Lech, staly se dominantním rysem polské zahraniční politiky především těžké historické spory se sousedním Německem a Ruskem. Oba bratři měli již z dřívějška utkvělou představu o německo-ruské konspiraci proti Polsku, kterou jen posílilo budování plynovodu z Ruska do Německa mimo polské území po dně Baltského moře. Právě dnešní ministr zahraničí Sikorski ve své tehdejší funkci ministra obrany projekt přirovnal k paktu Ribbentrop–Molotov (z roku 1939), jenž vedl k rozdělení země – a podobný slovník byl pro vládu Kaczyńských typický.

Ale nešlo jen o Německo a Rusko. Za vlády PiS byli z ambasád zejména v EU odvoláni téměř všichni špičkoví diplomaté, nastal chaos a z Polska se rychle stával problémový člen EU. Na jedné straně tu byl spor mezi „starou“ a „novou“ Evropou okolo války v Iráku a později také kvůli americké protiraketové obraně na území Polska. Poláci však také drželi Unii opakovaně v šachu při projednávání rozpočtu a při schvalování Lisabonské smlouvy, kdy bojovali za silnější zastoupení argumenty, že nebýt druhé světové války (vyvolané Němci), Polsko by „dnes mělo 66 milionů obyvatel“, a tedy větší počet hlasů. Německo zděšeně přihlíželo, jak se hroutí křehký pokus o vyrovnání se s minulostí, v němž byli do té doby Poláci dále než například Češi. Polsko ztrácelo jednoho přítele za druhým, a když Rusko z pomsty uvalilo embargo na dovoz polského masa, Polsko najednou zjistilo, že se nemá o koho opřít.

Pak ale v roce 2007 po předčasných volbách nastoupil nový premiér Donald Tusk a trend otočil. Zřídil polsko-ruskou parlamentní komisi pro „složité záležitosti“, jejímž úkolem je hledat cesty k řešení vzájemných sporů. Na svou první cestu ve východní Evropě se vydal do Moskvy a jeho vláda změnila původně negativní postoj Polska k případnému vstupu Ruska do OECD, za což se Rusové rychle odměnili zrušením zmíněného embarga.

Současně Tusk oživil prakticky zamrzlou činnost tzv. Výmarského trojúhelníku, tedy neformální spolupráci Německa, Francie a Polska (je obdobou středoevropského Visegrádu), a vztahy s Německem dostal na takovou úroveň, že první cesta nového německého ministra zahraničí Guida Westerwelleho vedla právě do Varšavy.

Tusk měl také šťastnou ruku, když přijal Radka Sikorského, bývalého ministra obrany v Kaczyńského vládě, do své vlastní strany a udělal jej ministrem zahraničí. Sikorski jako bývalý emigrant zabezpečil Polsku skvělé vztahy s USA a navíc se z někdejšího jestřába postupně vyklubal obezřetný diplomat.

Tyto kroky, které byly ovšem bratry Kaczyńskými kritizovány jako „popření polských zájmů“, vydláždily Tuskovi cestu k lepším vtahům s Bruselem, Berlínem i Paříží. Cílem nové diplomacie je jednoduše řečeno učinit z Polska přirozenou regionální mocnost ve střední Evropě, jakou je třeba Španělsko na jihu Evropy. Těžištěm nové polské politiky už nejsou nadstandardní vztahy s USA na obranu proti odvěkým nepřátelům, ale dobré vztahy s EU. Logika běží jinudy – Polsko musí vyřešit své nepřekonatelné spory s Ruskem, aby nebylo v Evropě věčným potížistou. A čím silnější vliv v EU bude Polsko mít, tím více zase posílí svoji pozici vůči Rusku.

Zájmy se nemění, nálada ano

Do takto rozehrané partie přišla smolenská tragédie. Její důsledky pro další vývoj rusko-polských vztahů se samozřejmě projeví teprve časem, změnu atmosféry však není možné přehlédnout. „Nevím, jestli bude následovat politický průlom, máme s Ruskem příliš mnoho protichůdných zájmů,“ opakoval v polském tisku během minulého týdne ministr Sikorski, na druhé straně neustále zdůrazňoval, že „ruská strana se chová se slovanskou otevřeností a vlídností“.

Sikorski měl pod „protichůdnými zájmy“ jistě na mysli třeba dosud neotevřené archivy ruské státní bezpečnosti, v nichž se ukrývá i zpráva o masakru v Katyni, nebo možná také odbočku rusko-německého plynovodu do Polska či výstavbu plynových a jaderných elektráren, kterou pro změnu minulý týden zmiňoval ruský velvyslanec. Tak konkrétní dopady však obvykle jedna emocionální chvíle nepřináší. „V každém případě k psychologickému průlomu už došlo. A to je velmi důležité. Nakonec politiku dělají lidé,“ dodal Sikorski.

(Respekt, www.respekt.cz)