Červen 2010

Češi prý nevoní. Cítíte to také tak?

Jiří Sotona

Cizinci neprávem pomlouvají voňavé české tramvaje. Vymýšlejí si, že prý máme problémy s hygienou. Nebo že by měli pravdu?

Když si Blanka vzpomene na jednoho ze svých bývalých kolegů z práce, dřív než obličej si vybaví jeho vůni. Tedy vůni... Jak asi voní člověk, který se pravidelně nemyje, kouří jako fabrika, nosí celý týden stejnou mikinu a spodní prádlo? Nechci ani domýšlet. A právě ji šéf pověřil choulostivým úkolem oznámit kolegovi, že zapáchá a že s tím má něco udělat. „Byla jsem na poradě vedení v šéfově kanceláři a řekla jsem, že se musí otevřít okna, protože je tam takový smrad, že se nedá dýchat,“ vzpomíná Blanka. Šéf už delší dobu tušil, odkud „vítr“ vane, a v duchu se zaradoval, že na to konečně někdo upozornil. Po poradě si Blanku zavolal a řekl jí, z koho se odér šíří, do té doby si nebyla jistá. Rozčililo ji to. „Jak si někdo dovolí takovým způsobem ostatním znepříjemňovat život?!“ Šéfovi bylo očividně nepříjemné o tom mluvit, a tak se kurážná Blanka nabídla sama, že nepříjemnou situaci zkusí vyřešit. Vše si nenápadně ověřila, poté si kolegu zavolala k sobě: „Byla jsem ve vaší kanceláři, abych se přesvědčila, že ten smrad je z vás,“ šla rovnou k věci. Kolegovi bylo trapně, ale přiznal, že se myje dvakrát týdně a nemá potřebu to měnit. „Ale vy nosíte pořád stejné věci, kouříte, táhne z vás chlast, a když se to smísí, tak to pronikne i skrz skafandr,“ přitvrdila. „Je potřeba, abyste to změnil.“ Kolega slíbil, že se nad tím zamyslí, ale asi za měsíc v práci skončil. „Nevím, možná to byl jeden z důvodů,“ říká Blanka.

Daleko za Západem, ale pořád ještě těsně před Rusy

Obdobné je to i v dalších firmách, stejně jako v dopravních prostředcích. Když si ke mně nedávno v zaplněném kupé přisedl zpocený obézní muž, z něhož se linul příšerný zápach, mohl jsem jen odejít, nebo se otočit, úsporně dýchat a doufat, že co nejdříve vystoupí.

Mezi cizinci se povídá o tom, že Češi jsou národ, který na hygienu kašle. V některých firmách dokonce visí i etické kodexy, které radí, jak o sebe pečovat, čím se vonět nebo jak často si měnit oblečení. Jsou to pravidla jak z mateřské školy, ale zřejmě pro někoho stále potřebná, když je musí připomínat i v práci na nástěnkách. Pardon, na flipchartech. Například na serveru ankety.stylove. com odpovídalo na otázku, jak často se koupete nebo sprchujete, přes tři sta lidí a jen polovina z nich zaškrtla možnost 7x týdně. Dermatologové sice doporučují to s častým koupáním nepřehánět, ale mýt se jen dvakrát týdně (5 % zpovídaných) nebo jen jednou za celý týden (6 % lidí)?! Tak to dermatologové jistě nemysleli.

Jiný průzkum uvádí, že více než polovina z nás si mění noční prádlo jedenkrát týdně, nicméně najdou se takoví, kteří si je vymění až jednou za pět a více týdnů (5 % dotazovaných). Pokud takoví lidé nespí povětšinou nazí, je to na pováženou. Nebo na rozvod.

Podle celoevropského průzkumu firmy Unilever z roku 2007 spotřebují Češi průměrně na osobu pouze 1,6 deodorantu za rok. Hůř než my jsou na tom pouze Rumuni a Rusové. V Maďarsku je průměrná spotřeba 2,3 deodorantu, v Německu 3,4, a ve Velké Británii dokonce pět deodorantů ročně. Stejný průzkum ukázal, že 98 % českých žen považuje muže za přitažlivější, pokud deodoranty používají. Ovšem mužů, kteří tak činí, je stejně jen necelá polovina. Podobné průzkumy je třeba brát s jistým nadhledem, protože Unilever deodoranty vyrábí a prodává. Ale na podstatě to mnoho nemění.

„Ve starších generacích přetrvávají mýty, že muž má tak trochu páchnout nebo že nejlepší ochranou proti pocení je mýdlo. U mladších lidí už deodorant a antiperspirant našly své místo. Vždyť vůně či nevůně ovlivňují efekt prvního dojmu,“ říká psycholožka Zdeňka Sládečková.

Také znalec etikety Ladislav Špaček potvrzuje naši pověst „těch, kteří nevoní“. „Procestoval jsem celý svět, setkával jsem se s lidmi, kteří navštívili Českou republiku, a to, co nám vytýkali, aniž by blíže poznali zdejší život, byla špinavá auta a páchnoucí lidé,“ vypráví.

Koupejte se a víc si perte!

Někteří lidé zřejmě potřebují trknout, aby si všimli, že něco není v pořádku. A někdy to trknutí docela zabolí. Například v loňském, jubilejním vydání pořadu Uvolněte se, prosím si na toto téma povídal Jan Kraus se svou sestrou Eliškou, která žije čtyřicet let v Kolumbii. Podle ní se naše hygiena během let moc nezlepšila, zapáchají muži i ženy. Na Krausovu poznámku, že za parfémy vyhazují ženy spoustu peněz, reagovala: „Možná se tolik nekoupou. Mám dojem, že se koupeme mnohem víc než vy tady. Na mytí máme ty samé přípravky, ale bohužel se děje něco tady, a ne u nás v Kolumbii.“ Kraus Čechy hájil, ale jeho sestra se nedala: „Tak možná neperete tak často prádlo.“

Určitým symbolem českého vztahu k hygieně a zároveň původcem čichového zážitku, který si z naší země odvážejí, se pro cizince stala přeplněná pražská tramvaj. Učitelka angličtiny Emma Brannan, která žije v Praze, ve svém blogu popsala svůj zážitek: „Dveře se otevřely a z nich zavanul nepředstavitelný zápach. Do tramvaje jsem nastupovala s obavami, že je tam někde mrtvá kočka, a když už jsem byla uvnitř, došlo mi, že tam žádná není, že to smrdí lidé. Dost velká část Čechů smrdí.“

Na hygienu došlo i v jedné internetové diskusi mezi cizinci, jejímž původním tématem bylo, zda jsou čeští muži atraktivní. Jedna diskutující napsala: „Češi by se měli trochu častěji koupat. Možná, že díky mytí vlasů a používání deodorantů by to v tramvajích vonělo o moc líp.“ Jiná americká turistka píše: „Čeští muži smrdí, ale Praha je nádherná,“ a mimo jiné zmiňuje, že ji kamarádka varovala, že „Češi nevěří v deodoranty“.

„Cizinci se o tom nestydí mluvit, protože je to velmi odpuzuje,“ komentuje to Ladislav Špaček. „Je pravda, že nastoupit do tramvaje nebo metra, a to i po ránu, kdy by lidé měli být teoreticky vysprchovaní, je často silný zážitek.“

Většina odborníků se shoduje, že tato pověst je typická pro většinu zemí bývalého socialistického bloku a týká se především starších lidí. Zatímco mladí o sebe většinou (někdy až přehnaně) pečují, mnozí starší lidé stále neberou používání deodorantů a častější převlékání jako samozřejmost. „V tramvajích je obrovská koncentrace lidí. Stačí, aby tudy prošel jeden zanedbaný člověk, a ten zápach je tam celý den,“ říká dermatoložka Simona Bedřichová. „Nemyslím si, že by se cizinci potili méně, ale jsou schopni se třeba dvakrát denně převléknout.“

Herečka Adéla Gondíková loni v reklamní akci pro Rexonu zkoušela zjistit, jak dlouho vydrží bez používání deodorantů. Experiment měl trvat pět dnů, ale Gondíková ho musela ukončit. „Bylo nepříjemné, jak strašně jsem lepila v podpaží. I když jsem se osprchovala, začala jsem se potit znova. Třetí den jsem se vůbec necítila ve své kůži. Tak jsem se nastříkala,“ líčila herečka. A pak, že peníze nesmrdí.

I z pocení může být věda

Za zápach sice může pocení, ale ne každý, kdo se potí, musí nutně nepříjemně páchnout. Pocení, pokud není v důsledku choroby či vrozených dispozic nadměrné, přirozeně zajišťuje ochlazení organismu a odvádí z těla odpadní látky. Pot sám o sobě nepáchne, je čirý, tvoří ho hlavně voda. Zápach způsobují bakterie na povrchu kůže, které pot rozkládají.

„Přirozené tělesné pižmo by v zásadě nemělo nikomu vadit, ale už na ně nejsme zvyklí. Naučili jsme se čichat něco úplně jiného, je to záležitost civilizační,“ upozorňuje Bedřichová.

Muži se přirozeně potí víc, protože ženská pokožka obsahuje méně potních žláz, ale podle výzkumu švýcarské společnosti Firmenich, která zkoumá vůně pro potravinářský a kosmetický průmysl, páchne nepříjemněji ženský pot. I když i to je diskutabilní. Švýcarští vědci testovali skupinu žen a mužů při tělesné námaze a jejich pot analyzovali. Zjistili, že ženský pot se blíží odérem cibuli, mužský zrajícímu sýru. Tohle je vážně těžké soudit.

Vliv na zápach má i depilace. „Oholené podpaží je cítit méně,“ říká Bedřichová. „Na chloupcích se pot víc drží a snadněji prostupuje do oblečení.“

A rozdíly v pocení jsou dané i geneticky. Často se uvádí, že nejvíc se potí černoši, méně běloši a nejméně Asiaté. „Japonec se sice potí, ale nepáchne,“ tvrdí Tomio Okamura. Mimochodem Japonec. „V japonské prodejně s kosmetikou na deodoranty nenarazíte,“ tvrdí.

Čím to může být? Stejně jako fyzické rysy nebo barva pleti, i typické pižmo se u jednotlivých ras vyvíjelo tisíce let. Svou roli hrají klimatické podmínky, strava, která je pro ně typická, ale i specifické látky v těle, jejichž množství se u jednotlivých ras liší.

A co dělat, abychom se tolik nepotili? Při výběru oblečení dát přednost přírodním materiálům, obezita je při potížích s pocením jasné minus, stejně jako je to z psychických faktorů stres. Co se týká stravy, měli bychom se vyvarovat ostrých jídel nebo častého pití alkoholu a kofeinových nápojů. O česneku, cibuli a koření je asi zbytečné se dále rozepisovat.

Ovšem nemusí jít jen o pach potu, který trápí okolí. Podobně odpudivě působí třeba zápach z úst. Jenže i v oblasti ústní hygieny se na západní Evropu díváme zpovzdáli. Podle údajů výrobce zubních past Signal spotřebujeme přibližně 1,3 kartáčku na osobu ročně, zatímco Švýcaři v čele žebříčku 3,1. Z průzkumu výrobce žvýkaček Wrigley z loňského prosince vyplynulo, že svěží dech je důležitý pro 88 % Čechů, ale i přesto si sedm z deseti lidí myslí, že lidem v jejich okolí páchne z úst. Jak se bránit? Těžko.

Ladislav Špaček uznává, že říct kolegovi, že zapáchá, je jeden z nejobtížnějších úkolů etikety, i to však lze zařídit taktně. „Vzít kolegu na kafe nebo na pivo a říci: Hele, já sám bych si toho nevšiml, ale začíná se o tom povídat a nechci, aby ses dostal do nějakých řečí nebo si zhoršil pozici, takže je třeba, abys používal nějaký deodorant. Prostě v klidu, přátelsky,“ radí Špaček. A co má člověk dělat, když to není kolega, ale nadřízený? Tady je každý Špaček drahý.

Ale horší než v práci je to v tramvaji nebo autobusu. Strážníci z nich sice mohou vykázat páchnoucí bezdomovce, ale s cestujícími, kteří jsou „jenom“ zpocení, moc nezmohou. „Zaměstnanci Dopravního podniku mohou takového cestujícího vyzvat, aby opustil dopravní prostředek, ale nemají žádné pravomoci, aby ho mohli pomocí donucovacích prostředků vyprovodit,“ říká mluvčí pražského Dopravního podniku Ondřej Pečený.

Takže co s tím?

Není to tak těžké, začněme, jak říkávali komunisté, u člověka. Ostatně se to učíme už od jeslí: umýt ručičky, umýt nožičky, vyčistit zoubky… S oblečením to půjde také snadno, prací prášky podle reklam vyperou za pár minut dresy celého fotbalového mužstva. To by bylo, aby nezvládly za týden sedm košil nebo triček. A diskutujícím cizincům v internetu se sluší připomenout, že londýnské, pařížské nebo newyorské metro ve špičce také není žádný zázrak.

(MFDNES)