Červen 2010

Pokud jde o zločin, jsem šovinista

Ondřej Štindl

Svého otce naposledy viděl v cele v Norimberku, kde byl Hans Frank odsouzen k smrti za válečné zločiny. Synovi tehdy zapřel blížící se popravu. Niklas Frank mu to neodpustil, neodpustil mu nic. Svůj vztek a trauma vypsal v knihách o otci a matce. Útlé dětství prožil na hradě polských králů – krakovském Wawelu. Jako syn generálního guvernéra nacisty obsazeného Polska Hanse Franka si zvykl na přepych. Po zbytek života se ale vyrovnával s vinou, jež na něm jako na synovi prominentního nacisty ulpěla. Historii vlastní rodiny Niklas Frank zdokumentoval v knihách ve vztahu k rodičům tak otevřených a sžíravých, až to německé čtenáře pobouřilo. Německo má ale rád a trauma původu mu podle něj život nezničilo.

* LN V knize Můj otec píšete o křupnutí páteře Hanse Franka, které se ozvalo, když ho v Norimberku věšeli, o tom, že ten zvuk nedokážete vypudit ze své hlavy. Vyjadřujete také naději, že s postupujícím časem bude tichnout a jednou ho snad přestanete slyšet úplně. To se asi nestalo.

Ne, slyším ho i dnes. Na druhou stranu je toho pořád dost, co můžu o svém otci zjistit. Cítím nutkání pátrat dál.

* LNA zjišťujete věci, o nichž jste dříve nevěděl?

Ano, nedávno jsem třeba objevil poslední dopis, který Hans Frank před popravou napsal svému advokátovi Seidlovi. Žádá ho, aby se postaral o to, aby jednou vyšla najevo „pravda“ o mém otci, o tom, že to nebyl žádný zločinec.

* LN A postaral se?

Ne. Byl to ale známý advokát nacistů. Kromě mého otce hájil třeba i Rudolfa Hesse, bojoval za jeho propuštění.

* LN Bylo vám šest let, když válka skončila, co si pamatujete z doby, kdy Frankovi vládli Polsku?

Pamatuji si toho docela dost. Jak jsem jezdil po chodbách Wawelu ve šlapacím autě a snažil se v zatáčce srazit lidi, které jsem slyšel blížit se zpoza rohu. Vzpomínám na rozhovory s otcem ve veliké koupelně, dobré jídlo, kterého jsme měli spoustu, stráže SS, co se ke mně vždycky chovaly tak přátelsky. Vzpomínám i na nákupy v ghettu – šokovalo mě, co jsem tam viděl. Matka mě tam brávala s sebou, vždycky říkala, že Židé šijí ty nejlepší živůtky. Platila jim za jejich věci směšné ceny, asi si mysleli, že pro ně třeba něco udělá, když ji tak zásobují. Samozřejmě to byla marná naděje.

* LN Proč vás tam brala? Máte pro to nějaké vysvětlení? Člověk by přece čekal, že matka – byť by to třeba byla nacistka – nebude chtít vystavit malé dítě pohledu na hrůzy, jež se v ghettu odehrávaly.

Nemám pro to vysvětlení. Třeba jí to bylo jedno. Nebyla zapálená národní socialistka jako třeba Magda Goebbelsová. Před nástupem nacismu pracovala jako písařka. Můj nejstarší bratr mi vyprávěl, co jednou pověděla u snídaně na Wawelu. U bohaté tabule seděli všichni včetně otce, rodina Frankových byla na vrcholu moci, a ona přesto řekla: „Děti, přijde doba, kdy vás zase bude všechny živit můj psací stroj.“ Takže věděla, jak to všechno skončí. Nesnášela taky způsob, jímž můj otec mluvil. Vždycky křičel, jako kdyby zrovna oslovoval nějaké davy, stačilo se ho zeptat, kolik je hodin... Myslím, že se tak snažil ukřičet svoje svědomí. Protože i on, stejně jako matka, stejně jako všichni ostatní, věděl, že to, co nacisté dělají, je zločin. Ale je to takhle bavilo. Göring, když už bylo po všem, řekl: „Alespoň jsem měl dvanáct let dobrého života.“

* LN Vy jste si to, že váš dosavadní život byl založen na zločinu, uvědomil hned po válce?

Ano, samozřejmě na té úrovni, již je schopno dosáhnout šestileté dítě. Viděl jsem v novinách obrazy z táborů, byly na nich děti mého věku, vyhladovělé nebo mrtvé. Věděl jsem, že ty tábory byly v Polsku, kde jsme žili i my. Nedokázal jsem ty hrůzy srovnat se vzpomínkou na náš úžasný život, všechny ty hračky, veliká auta. Ani dneska nemám odpověď na to, jak se kulturní Němci mohli dopustit těch strašných zločinů.

* LN Označil byste svoje rodiče za kulturní lidi?

Otce určitě. Matka neměla šanci získat dobré vzdělání: její otec spáchal sebevraždu a rodina byla na mizině. Začala pracovat jako písařka a vyhledávat starší milence, kteří by jí pomohli dostat se společensky výš. Manžela ale chtěla mladšího. V mnichovské písárně, kde dělala, se přepisovaly dizertace. S kolegyněmi se domluvila, že dá znamení, kdyby přišel zákazník, který by se jí líbil, a ony ho pošlou k jejímu stolu. Přišel, naneštěstí to byl Hans Frank.

* LN Myslíte, že onoho setkání s vaším otcem a toho, že kvůli němu profitovala ze zločinů, také litovala?

V jednom dopise napsaném až před smrtí stojí: „Lituji toho, že jsem tenkrát neudělala skoro nic, že jsem jen šla s sebou.“

* LN Projevila se některá z manželek vrcholných nacistů v tomhle ohledu jinak?

Emmy Göringová, která byla původní profesí herečka, snad intervenovala ve prospěch nějaké své bývalé židovské kolegyně. Henriette von Shirachová viděla, jak Židy nahánějí do nákladních aut, zhrozilo ji to a řekla to pak do očí Hitlerovi. Tak ho to rozzuřilo, že jí zakázal přístup do Obersalzbergu.

* LN Jak jste žili v době Norimberského procesu? Byli jste v nějaké internaci?

Ne, měl jsem se tehdy docela dobře, bavila mě škola, chodil jsem na ryby. Každý den večer jsme ale poslouchali zpravodajství z procesu, trvalo to skoro tři čtvrtě roku, co jsme každý večer slyšeli o těch zločinech. Matka strašně zuřila, když otec přiznal před soudem vinu a mluvil o tom, že ani tisíc let ji z německého národa nesmyje. Pak ta slova ale relativizoval. Zločiny Poláků, Rusů a Čechů na Němcích prý německá provinění vyrovnaly.

* LN Váš otec ve vězení konvertoval ke katolicismu, vy jeho obrácení ale nepovažujete za upřímné.

Myslím, že to udělal v naději, že tehdejší papež Pius XII. bude kvůli tomu žádat spojence pro něj o milost. To se ale nikdy nestalo.

* LN Syn Martina Bormanna, který se stal knězem a také na veřejnosti mluvil o zločinech vlastní rodiny, na vaši adresu jednou řekl, že na rozdíl od vás našel sílu svému otci odpustit. Podle vás je ale projev síly otci neodpustit.

Samozřejmě. Jak bych mohl odpustit vraždění? Na to já nemám právo.

* LN Děti nacistických zločinců mohou trpět podobným posttraumatickým stresem jako děti obětí holocaustu. V rodinných historiích obou je obrovský stín, o němž se doma nemluví.

To zjištění mě naprosto ohromilo, ale je to tak.

* LN Myslíte, že vaše dcera už tímhle traumatem zatížená není?

Myslím, že ne. Narodila se v roce 1966, četla moji první knihu, když v osmdesátých letech vyšla, ví, co její dědeček udělal, o čem mluvil ve svých proslovech, že osobně nařídil jeden masakr v krakovském ghettu. Nemyslím ale, že by tím vědomím byla traumatizovaná. Ví, že je sama nevinná, ví také, že na německém národě ulpěla kvůli těm strašným dvanácti letům vina.

* LN Pomýšlel jste někdy na odchod z Německa?

Ne, já Německo miluji. Je to krásná země a až do roku 1933 v její historii nebylo nic, co by Němce vyřazovalo ze společnosti civilizovaných národů. Němci se i před rokem 1933 jistě dopustili zločinů – třeba v Namibii, ne ale v míře, která by byla ve srovnání s jinými národy výjimečná. To průmyslové vyvražďování, které přišlo pak, je náš unikátní příspěvek světu... Mám rád Německo, ale k Němcům úplnou důvěru nemám. Myslím, že tu vinu ještě nezpracovali. Dnes se často říká: vždyť už je to šedesát let a o zločinech se mluvilo už dost. Taky se mluví o tom, že zločinů se nedopustili jen Němci, ale i Stalin nebo Mao. Německá vina se tak zmenšuje a relativizuje. Ale já... Pokud jde o zločin a vinu, jsem šovinista.

* LN Kniha Můj otec začíná líčením popravy Hanse Franka. S trpkostí vzpomínáte, že během vaší poslední návštěvy ve vězení s vámi žertoval o tom, jak bude na Vánoce doma, a přitom věděl, že tou dobou už bude po smrti, věděl jste to v tu chvíli i vy. Popisujete to jako rozhodující zkušenost.

Byla to rozhodující zkušenost. Kdyby se na mě místo těch řečí obrátil s tím, že ho popraví, že se tak stane právem, ale on má stejně strach, hodně by toho bylo jinak. Dost možná bych nenapsal žádné knihy o svých rodičích a dnes bychom tady spolu nemluvili.

* LN Za výraznou vlastnost vašeho otce považujete zbabělost. Proč ale zbabělého člověka přitahovalo hnutí, které bylo okázale bojovné, válečnické?

On měl velice rád luxus. Měl ho rád natolik, že kvůli němu byl ochoten rezignovat na morálku. Až do samotného konce nebyl ochotný se ho vzdát. Měl dlouhodobý spor s Himmlerem, který ovšem věděl o otcově korupci a zpronevěrách. Jednou otec napsal Hitlerovi, že akce Himmlerových SS v Polsku jsou natolik represivní a kruté, že to škodí německému válečnému úsilí, a on proto rezignuje na funkci generálního guvernéra. Když mu ale prý Hitler napíše, že v něj má plnou důvěru, otec ve funkci zůstane. A Hitler mu poslal telegram a otec neodstoupil. Lpěl na všem tom přepychu a bál se. Mohl odjet třeba do Itálie, byl kamarád s Mussollinim. Ani po válce neměl sílu dát se na útěk, můj nejstarší bratr mi přitom řekl, že měl falešný pas na jméno Fischer a mohl zkusit ujet třeba do Argentiny. Měl i tu kyanidovou pilulku, kterou vzali Himmler a později Göring. Mého otce zatkl americký poručík Stein, po letech mi tu scénu popsala otcova poslední sekretářka. Stalo se to na jeho statku v Schoberhofu, těsně před zatčením seděl otec u stolu spolu s ní, adjutantem, kuchařem a řidičem. Před ním na stole ležela zlatá pistole. Zeptal jsem se: „On měl pistoli, proč se nezastřelil?“ A ona mi řekla: „Niklasi, na to to byl příliš velký zbabělec.“

* LN Dostal se v době, kdy patřil k nacistům, někdy do skutečného nebezpečí?

Nikdy. V dopisech do vězení mu matka psala, co všechno že prý udělal, jak bojoval s Himmlerem, jak mu mnohdy šlo o život. Psala to ale proto, že věděla, že ty dopisy půjdou přes cenzuru, chtěla, aby si o něm Američané přečetli právě tohle. Ale nebyla to pravda, nic mu nehrozilo, nacisté své papaláše nepopravovali, s výjimkou Noci dlouhých nožů v roce 1934, ve které můj otec sehrál dost neblahou úlohu.

* LN Máte čtyři sourozence. Bylo to ve vaší rodině stejné jako v mnoha jiných německých rodinách, kde se o minulosti prostě nemluvilo?

Přesně tak. V době, kdy jsem už pracoval na své knize, o čemž ale rodina nevěděla, jsem se setkal se svým bratrem Michaelem. Seděli jsme spolu na letišti v Mnichově. Chtěl jsem zapříst konverzaci o rodičích. Podíval se na mě a hned mu bylo všechno jasné. „Ty určitě píšeš nějakou knihu. Neřeknu ti vůbec nic.“ Jeho děti mi později vyprávěly, jak strašně nenáviděly nedělní ranní kávu s otcem. Michael byl přes týden na cestách, ale v neděli ráno se rodina sešla a můj bratr vyprávěl o zlatých časech rodiny Frankovy. Ty děti mi říkaly, jak nenáviděly všechny ty řeči o skvělých prarodičích a krásných časech v Krakově, nádherných věcech a domech, které nám byly „ukradeny“.

* LN Kniha, kterou jste o otci napsal, v Německu vzbudila velký rozruch. Není obvyklé, aby někdo psal o vlastních rodičích s takovým opovržením. Na co se vás tehdejší čtenáři nejčastěji ptali?

Jestli chodím na psychoterapii a jestli jsem schopný vést normální život, teď, když jsem ze sebe tu hrůzu vypsal.

* LN A nebylo to skutečně obtížné oddělit od sebe svět zločinů a bezpráví, na nějž jste měl vzpomínku z dětství a kam jste se při psaní vracel od světa, v němž se člověk snaží vést normální život nezatížený historickými traumaty?

Ani ne. Rozhodl jsem se, že svým rodičům nedovolím, aby mi zničili život. A povedlo se mi to, protože život je silný. Život je tak silný.

Niklas Frank (1939) Německý novinář, spisovatel a scenárista, po studiích německé literatury, jež ale nedokončil, pracoval v různých periodikách, například německé mutaci Playboye. Zakotvil v redakci týdeníku Stern, kde pracoval dvacet let, především jako válečný zpravodaj. V roce 1987 vydal knihu Můj otec, v níž velmi sugestivním a někdy až šokujícím způsobem píše o kariéře a osobním životě svého otce, nacistického válečného zločince Hanse Franka. Na prózu, která vzbudila pobouřené reakce, navázal knihou o Brigitte Frankové Moje německá matka (2005). Postavou Hanse Franka se zabývá i divadelní hra Otec, již Niklas Frank napsal spolu s izraelským dramatikem Jošuou Sobolem. Do Prahy Niklas Frank přijel u příležitosti českého vydání Mého otce a Mé německé matky.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)