Červen 2010

Hodně rozdílné počínání dvou gigantů

Otto Ulč

Též s odlišnou interpretací ztráty tváře v Číně a Americe. Jedna z nich, po mnohá století ta nejstarší civilizace, mnohonásobný vynálezce, od porcelánu a hedvábí až po střelný prach. Již ve třináctém století tam měli v oběhu bankovky z odolného papíru a docela úspěšně fungující poštovní službu - daleko dřív, než něco takového by bylo napadlo Evropu, kolébku západní civilizace. Zakázané město, konglomerát paláců, dodnes nebyl svou obrovitostí nikde překonán. Čínská zeď, rekordně dlouhá, prý dosahuje vzdálenosti přes celý americký kontinent, od New Yorku do Los Angeles, což je také vzdálenost z Prahy do Mekky v mohamedánské Saúdské Arábii, pokud by se našinci takto zachtělo.

Nejpočetnější pilný národ na světě a nepříjemná nejen předzvěst, ale už pořádně se uplatňující realita všemožné konkurence na zahraničních trzích. Tak se už právem obával Napoleon Bonaparte, jak lze usuzovat z jeho známého rčení, že Čína je spící gigant, jehož nejlépe nebudit. Naštěstí pro cizinu toto probuzení notně pozdržel kulatý předseda a kormidelník Mao Ce-tung se svými úchylnými nápady - velkou proletářskou kulturní revolucí, s velkým skokem vpřed opačným směrem, což vše stálo Čínu aspoň třicet milionů životů a aspoň padesát neméně zbytečně zmařených let. Taková je oficiální bilance dědiců spouště, kteří se pustili do dalšího budování značně odlišnými cestami.

Šanghaj, někdejší citadela přemnohých neřestí a nynější industriální báze razantně si počínajícího režimu, se teď snaží znovu dobýt svůj bývalý primát jako finanční centrum východní Asie. Rozsah současné výstavby je prý větší než ve zbytku světa dohromady. Město se snaží imitovat New York City, jednu z nejpilnějších křižovatek si tam dokonce přejmenovali na Times Square.

Kdysi jsem v New York City žil či spíš jakž takž přežíval téměř čtyři roky, kdežto ze Šanghaje jsem se po příliš krátkém pobytu vrátil před pár týdny. Tam jsem byl svědkem mohutného úsilí ohromit světovou výstavou EXPO 2010 aspoň tolik, ne-li víc, než se podařilo výtečně uspořádané olympiádě 2008. Na prostoře téměř čtyř čtverečních kilometrů podél obou břehů řeky Huangpo se pracuje 24 hodin ve dne v noci a každý ví, všude je oznamováno, kolik dnů a hodin zbývá ke slavnostnímu zahájení 1. 5. 2010. Do toho termínu musí zmizet veškeré stopy předchozího hektického budování, všechny jeřáby, lešení, pryč s tím. Nedočítám se ale o osudu obyvatel osmnácti tisíc domů, jež stály v cestě, a tedy již musely zcela zmizet. Výstava potrvá 184 dnů, až do 31. října.

Zatímco ve světě tyhle výstavy včetně té nejposlednější v Hannoveru, pozbývají svou někdejší přitažlivost, v Číně jí přisuzují velkou váhu, považují ji, patrně právem, za příležitost dodat ještě víc prestiže tomuto zdárně si počínajícímu státu. Šanghajský magistrát dal k dispozici víc peněz (ekvivalent 45 miliard dolarů), než si vyžádala olympiáda. Staví se nejen na povrchu: podzemní dráha, jež před patnácti lety ještě vůbec neexistovala, teď již rozsahem své sítě předčí londýnské metro.

Počítá se s účastí téměř dvou set států, však víc jich na světě není. Číně na úspěchu světové výstavy záleží tolik, že finančně podpoří řadu chudičkých států s výlohami při výstavbě jejich národních pavilonů. Problematickou dosud zůstává účast pouze dvou států: tím jedním je miniaturní Andorra v Pyrenejích, pašerácký pseudostát, kondominium, na němž se podílí Francie se Španělskem, a tím druhým jsou Spojené státy americké, prozatím jediná zbylá supervelmoc.

Žádný stát nepředčí USA ve štědrosti ve prospěch zemí onoho Třetího světa. Poskytované miliony, miliardy peněz se Washingtonu nevyplácejí, vůbec nejsou zárukou, často ani náznakem dobré vůle obdarovávaných. Dva zdaleka největší příjemci americké asistence jsou Izrael a Egypt. Zatímco hlasování Izraele v OSN proti zájmům USA je jen výjimkou, pro Egypt to je již léta letoucí spolehlivým pravidlem. Zde nebudu zdržovat přednesem statistik potvrzujících zkušenost, že výše americké pomoci je přímo úměrná intenzitě negativních až nepřátelských politických postojů a počinů. Příkladem takové absurdity nám poslouží Indie, zejména v předchozích letech třetí nejvíc, aspoň donedávna, obdarovávaná země. Bývalo jejím zcela spolehlivých zvykem hlasovat proti svému dárci stejně často jako Castrova Kuba, jíž však nebyl důvod proč se divit. Washington, rozhazující miliardy tím mnohdy nejpodivnějším směrem, ale odmítá poskytnout pouhý pakatel 61 milionů dolarů na výstavbu amerického pavilonu. Ztráta tváře pro škudlící Američany či pro daleko víc háklivé Číňany, kteří by americký postoj třeba interpretovali jako záměrnou potupu hostitele? Američané mají jednoduchou odpověď. Zákon zakazuje financování z peněz daňových poplatníků - stejně tomu tak v případech účasti na všech olympiádách, kdy se musí škemrat o podporu na privátních adresách. Ale zákon je zákon, tak jaká pak ztráta tváře.

Jenže v tomto případě hrozil hodně nepříjemný mezinárodní dopad na čínské straně. Záležitostí se dost podrobně zabývaly The New York Times v reportáži For Shanghai Fair, Famous Fund-Raiser Delivers, 3. 1. 2010 o pochvalné iniciativě Hillary Clintonové v roli ministryně zahraničních věcí. Však ona sama jako bývalá úspěšná senátorka a neúspěšná kandidátka na prezidentskou nominaci svou Demokratickou stranou měla habaděj zkušeností s oním tzv. fund-raising – žadoněním o peníze, zejména v kruzích tzv. fat cats (tlusté, tučné kočky či kocouři). Napřed se ale musela vypořádat s ošidností, že na rozdíl od dřívějších oprávněných snah političky shánět peníze, teď jako ministryně, členka vlády, tak činit nemůže. „Což by něco takového byl dělal Thomas Jefferson?“ namítl právník, se zmínkou o jejím slovutném předchůdci v úřadě. Vynalézavá Hillary našla řešení cestou svých dřívějších kontaktů. Jedním z nich byla Elizabeth F. Bagley, manželka dědice velkého jmění R. J. Reynoldse (tabák, snad se nemýlím), bývalá velvyslankyně v Portugalsku, tehdy z pověření manžela prezidenta Billa Clintona. Hillary jí teď na ministerstvu dala funkci „zvláštního reprezentanta pro globální partnerství“. Druhým byl Jose H. Villarreal, významný právník v texaském San Antoniu se správnými kontakty – jeho pověřila funkcí generálního komisaře pro Expo. A ti ať se snaží získat finance ze zdrojů zákonem nezakázaných.

Další její iniciativou bylo svolání konference deseti CEO (Chief Executive Officers), významných kapitánů průmyslu velkých firem jako General Electric, Chevron, PepsiCo: každá z nich se zavázala přispět pěti miliony dolarů. Napřed se na ně naléhalo patriotismem a poté účinnějším zdůvodněním, aby tak učinily z důvodů commercial diplomacy – jinými slovy, že to bude k prospěchu jejich byznysu. Peníze se již podařilo schrastit, nebezpečí ztráty tváře, všech tváří, tak odvráceno.

Zatímco pouhých 37 procent Američanů se kloní k názoru, že jejich země si zdárně počíná, naprostá většina – 86 procent - Číňanů jsou optimisté, přesvědčení, že jejich vlast kráčí tím správným směrem. (David Brooks, The New York Times, 12. 11. 2009). Evropa rovněž nemá příliš důvodu hýřit optimismem. Významný zdroj The Economist (12. 12. 2009) ji přirovnává k postavě sicilského prince v románu Leopard Giuseppe di Lampedusy: žije si nad poměry, s nadále neudržitelným způsobem života, a podléhá přitažlivosti pohodlné, uhlazené kapitulace. Druh úpadku starého kontinentu, teď se ocitnuvšího v situaci G 2 – dominujících dvou mocností, USA a Číny.

EXPO očekává příval 70 milionů návštěvníků z celého světa. Českým zájemcům nedoporučuji přijet zejména v červenci a srpnu, v hanebně horké, vlhké, slizké době.