Červen 2010

Právo hlasovací

Otto Ulč

Nahlédněme do antiky k tehdejším republikám, jak malé procento lidí smělo hlasovat, svůj vliv uplatňovat. Hupky pak do novověku na britské ostrovy, tam se zárukou demokratických práv pouze pro majetné vrstvy. Lordi vládli zásluhou svého lordství. Existovaly tzv. rotten boroughs, volební obvody, jejichž počet oprávněného voličstva se scvrkl a v některých případech zcela vytratil, což i umožnilo, že do parlamentu pak vstoupil reprezentant někdejšího panství v jezeře či rybníku zcela utopeného. V USA, a nejen tam, otroci ovšem nehlasovali, stejně tak nečinili domorodci, rodáci v koloniích..

V moderních dobách v nejednom státu – a snad se nemýlím v předpokladu, že mezi nimi byla i první československá republika - vojáci, příslušníci armády, ať již z profese či donucení povinné služby, rovněž nesměli hlasovat a svou neúčastí na politickém procesu si zachovávat svou neutralitu. Pokud by ovšem neuspořádali puč, jak se v mnoha zemích onoho Třetího světa stále stává.

Ke zbavení hlasovacího práva (disfranchisement) může dojít z různých důvodů, zejména právoplatným odsouzením za trestný čin. V některých státech jako například v Austrálii je hlasování nejen občanským právem, ale i povinností. Neúčast se trestá – finanční pokutou, nominální či i podstatnou. Jinou formou trestu byla povinná účast na volbách v době budování vědeckého socialismu, náš způsob hlasování, politické participace, k nerozlišení od hodně potupné šarády. Hlasovat veřejně, demonstrativně, ani se neodvážit vlézt za plentu – jen zřídkakdy se našel takový odvážlivec pošetilec, s ovšem neblahým kádrovým dopadem.

Vzpomínám na volební účast v době výkonu čestné funkce obránce vlasti, byť pouze v pétépácké uniformě černých baronů. I tam jsme okusili absurditu výběru jedné strany z možného počtu jedné strany. V Praze–Liboci, na stavebním pracovišti u první roty 66. praporu jsme v sobotu pravidelně popíjeli a s následnou kocovinou námi v neděli ráno stráž na kavalci lomcovala, že jsme ti zcela nejposlednější, kteří se k uplatnění svého demokratického práva podpořit kandidáty Národní fronty ještě nedostavili. Přišourali jsme se do slavnostně vyzdobeného sálu, kde nám lampasák předal hlasovací lístek, s instrukcí ho vložit do urny hned tam v metrovém dosahu.. To ale doplnil informací, že kdyby mezi námi byl někdo, kdo místo světovému míru chce dát přednost imperialistům, válce, ať jde támhle na opačný konec místnosti do kouta za plentu, plentičku, a tam ať se svobodně velezrádně rozhodne .

Nejeden z naší party tak skutečně učinil a v podmínkách zaručeného tajného hlasování docházelo k tužkou kostrbatě připsanému doporučení typu „děte do prdelé!“ Pak se hlasy sečetly a i v takových politicky prohnilých řadách rodná strana Gottwaldova zaznamenala stoprocentní vítězství. Náramně to potupné podělané časy.

Přeskočím několik desetiletí a jeden oceán, hupky k nám do Ameriky, k prezidentskému volebnímu utkání, kdy katastrofa na burze v září 2008 pohřbila naděje kandidáta John McCaina a leckoho notně ochudila (já zhubnul o víc než půl milionu dolarů).

Obamův triumf, McCainova prohra. Jak ale značná? Joseph Olson, profesor na univerzitě Hamline School of Law v St.Paul, ve státě Minnesota, se obtěžoval s prezentací několika zajímavých údajů. Obama zvítězil v 19 státech, McCain ve 29 státech. V rozsahu území (ve čtverečních mílích) Obama vyhrál ve 580.000 mílích, McCain ve 2,427.000. Počet obyvatelstva v krajích (counties) vyhraných Obamou – 127 milionů, McCainem – 143 milionů.

Za hodně zajímavou pokládám disproporci v porovnání počtu vražd na 100.000 obyvatel v oněch krajích: tam, kde vyhrál Obama – 13,2, kdežto u McCaina - 2,1 čili mnohonásobně míň.

McCain vyhrál v oblastech s převážným počtem daňových poplatníků, kdežto Obama suverénně zvítězil u méně majetných vrstev odkázaných na všemožné podpůrné sociální programy - značnou to zásluhou hispánské menšiny, jež leckde se již stává většinou. Obamova popularita vzrostla snahou legalizovat oněch odhadovaných dvanáct či kolik milionů ilegálů a jeho naděje na znovuzvolení v roce 2012 ještě podstatněji zmohutní. Pokud Ameriku ovšem nepostihne nějaká teroristická pohroma.

Závěrem ještě jedna závažná záležitost – totiž voličská účast, kdy třeba většina oprávněných se neobtěžuje k volbám přijít a jaký to pak má či může mít dopad na legitimitu volby. Naštěstí snad již natrvalo pominuly doby s povinnou devadesátidevítiprocentní účastí, co však třeba s výsledkem, kdy by volilo občanů jen devět procent? V některých volbách se setkáváme s případy, kdy po nedosažení předepsaného minima účasti se procedura musí opakovat. Moje námitka proti takovému uvažování s takovým dopadem: vždyť neúčast, neochota využít svého občanského práva je přece sama o sobě zřetelnou volbou. Zvolil jsem, dal jsem přednost zůstat pouhým divákem nebo se ani vůbec nedívat, třeba jen pozorovat fotbalové utkání, ovšem s právem kibice, avšak bez nutkání vtrhnout na hřiště a zasloužit se o rozhodující gól.

„Ti, co mlčí, pravdu nemají,“ tak nějak v necitelném překladu vypadá stařičké francouzské úsloví. Rozhlížím se po precedentech. V prvním poválečném roce 1946, v den svatého Filipa, český národ měl tolik filipa, že zvolil, jak zvolil. Již teď brzo brzičko bude mít příležitost si něco tak katastrofálního zopakovat volbou téhož jmenovce. Nebo dá hlas bývalému funkcionáři Restaurací a jídelen nebo dá přednost českému aristokratovi, jak já bych určitě dal?