Červen 2010

Výměna zkušeností

Otto Ulč

V předsametových dobách normalizátoři, monopolisté vší moci, byli též majiteli klíčů ke kleci, z níž národ na čerstvý vzduch, zejména západním směrem, příliš nevypouštěli. Ale už i tehdy přibývalo šťastlivců – prokádrovaných expertů, vědců na záviděnou stáž, inženýrů, montérů do dálav se vzdalujících. Nyní, po doufejme že permanentním odstranění klece, se budou množit řady zájemců o seznamování ve světem.

Nedávno jsem poseděl s několika tvory, kteří měli to štěstí či smůlu delší dobu pobývat v zemích označovaných jako rozvojové, někde s pokrokem skutečně dosaženým, kdežto na jiných, dost častých adresách jen virtuálním. Mezi populárnímí zlozvyky je často slyšet tamější vztah k Času, jehož diktátu se domorodci nezřídka přizpůsobují se značnou nevolí. Ano, přikyvoval jsem, to jsem dobře znal z pobytu v jižním Pacifiku. Na Cookových ostrovech fungoval dvojí čas – Maori Time, takové oznámení na dveřích obchodu, že otevřeno sice bude, ale třeba s několikahodinovým zpožděním nebo vůbec ne - na rozdíl od požadavku European Time, když jsem třeba dostal pozvání na oficiální recepci, což vylučovalo přiloudat se bůhví kdy.

Od dochvilnosti se zaměřme na jiný bolehlav, ještě značnější ošidnost, jíž je dodržení závazku, smlouvy, slibu svatosvatě daného, leč ignorovaného - bez zábran, bez potřeby omluv, výmluv. Takové způsoby/nezpůsoby převážně, byť ne výlučně velmi běžné a populární, jsou v mohamedánském světě, však není hříchem lhát, pravdu neříkat nevěřícím psům. Přikyvoval jsem a poreferoval o své zkušenosti s čínskými akademickými funkcionáři. Jestliže na kapitalistickém Západě peníze jsou tou rozhodující hodnotou, v Číně tak dominovalo vzdělání už od dob Konfuciových. Jen rýže byla o krapet důležitější. Mnoho, přemnoho mládeže by chtělo získat vzdělání v zahraničí. Patrně všechny větší americké univerzity dostávají z Číny žádosti o přijetí a finanční podporu. Přijmout ke studiu je jedna věc, poskytnout stipendium je jiná záležitost. Peněz je vždy míň než kvalifikovaných žadatelů. Na našem oddělení politických pavěd jsme produmali tucet přihlášek, na papíře zájemci vypadali dobře až výtečně, polovině bychom rádi vyhověli, ale poskytnout peníze bylo možné jen dvěma. Pokud ti zbylí nemají v Americe strýce a tetičky, ochotné je financovat, jejich sny tím končí. I kdyby se kandidát na americkém konzulátě oháněl dokumentem o přijetí a stokrát se zapřísahal, že si na živobytí vydělá, že bude za babku cídit veřejné záchodky, vízum nedostane, i kdyby se rozkrájel. Sakramentská situace, já teď abych s kandidáty uspořádal důkladné pohovory a doporučil vítěze. Na rtech mi budou viset, roli božstva mi přisuzovat. Naštěstí rozhodnutí to pak bylo kolektivní, nebylo jen na mně, zda tento tvor pojede a život se mu radikálně změní k nepochybně lepšímu, kdežto jeho konkurentu, třeba schopnějšímu, hodnotnějšímu, se tak šance doživotně zhatí. Všeho všudy neveselá, nepovzbuzující záležitost.

Též jsem se musel potýkat s funkcí akademicko-diplomatického posla, vyjednavače, či snad přesněji předvyjednavače smlouvy o spolupráci, výměně a družbě mezi institucí naší a jednou tamější. „Život v Číně je jedna velká hra – všichni hrají,“ tvrdí znalci. Obava o ztrátu tváře, nutnost nepozbýt sebekontrolu například přílišným chlastáním, jak se nám, bledým barbarům, nezřídka stává, nikdy neudělat dojem hlupáka, rovněž neohrozit prestiž a respekt jiné osoby. Výsledkem je supersenzitivita, ovlivňující veškeré mezilidské vztahy. Sháním-li nevěstu, lépe úkol přenechat zprostředkovateli, kecalovi – kdyby mě totiž vyvolená odmítla tváří v tvář, tuto svou tvář bych přece ztratil.

Číňané se vypěstovali ve velmistry nepřesností, nejasností, úhybek a obezliček. Smích, úšklebky rovněž kamuflují nepříjemné situace hrozící ztrátou tváře. Tak se dokonce reaguje i na vlastní tragédie: „Promiňte, že jsem se poněkud zpozdil. Právě mi vyhořel dům a v něm mi uhořeli rodiče, hahaha.“

Smyslem každého vyjednávání je ovšem docílit záměr vyjednávajícího. Aby získal výhodu obalamucením partnera, konkurenta. Pravidlo všeobecně platné, tatáž hra u nacionalistů jako u komunistů. Akademickým soudruhům hodnostářům jsem ovšem nevytroubil, že už přemnoho let něco vím o čínském světě. Kdepak, jen ať mě pokládají za zcela nezasvěceného, nevinného jelimánka. Započali jsme menuetem zdvořilostních frází, lichotek, předstíraného potěšení, že vzájemně máme tu čest. Na nepříjemnou otázku reagovali podle standardního mustru:

1. Dotyčný předstírá, že neslyšel.

2. Po zopakování otázky předstírá, že nerozuměl.

3. Jestliže nadále naléhám, dotyčný konečně připustí, že pochopil, leč s žalem mě začne ujišťovat o naprosté nemožnosti vyhovět mému požadavku. Ovšemže milerád by vyhověl, nic víc by ho nemohlo potěšit, ale nelze, nelze, okolnosti to jsou ultra vires, beyond control, on za to nemůže.

Přijel jsem s vyrozuměním, písemně oběma stranami stvrzeným, o výměně studentů k pobytu na semestr s tím, že výlohy bude hradit host a ne hostitel. Velmi košatý přednes čínských soudruhů jsem snadno dešifroval: jim šlo o výlet jejich profesorských kádrů k nám a ne našich studentů k nim, a že o veškeré výlohy se postaráme my, samozřejmě. Pro návrh jsem neprojevil příliš pochopení. „Proč nepřijedou vaši studenti v létě, na šest týdnů?“ pozměnili taktiku.

„Poněvadž – jak již bylo dohodnuto – studenti si musí hradit veškeré výlohy a utratit tolik peněz na cestovném, to se jim přece na šest týdnů pobytu nevyplatí. Nedostanou akademický kredit, jaký by dostali za celý semestr.“

„Jenže my pro ně nemáme ubytování. Koleje se teprve staví, hotovy budou za dva roky.“

„Když pro ně nemáte ubytování na podzim, kde ho seženete v létě?“ zeptal jsem se, aniž bych očekával odpověď, a pokračoval: „Mám tu fotoaparát, rád bych udělal pár snímků, aby to mohl posoudit náš výbor. Tady přece koleje stojí, mohl bych se do některých podívat?“

Bohužel, to nepůjde. Proč nepůjde? Vždyť mi je nemohli upřít, stáli jsme před nimi, dívali jsme se do oken, některá byla otevřená. Předstírali, že zopakovaný požadavek neslyší, nechápou. Žhavý tento bod pak uzavřeli vynikajícím argumentem, že žádný pokoj v koleji nelze navštívit, poněvadž všechny pokoje v kolejích v celé Číně jsou naprosto stejné. (Šest až osm osob v místnosti.) Do knihovny též nelze, koná se tam přestavba. Computer Center, žel totéž.

„Poslyšte, už je skoro poledne, co kdybychom si šli něco sníst do cafeterie (anglické slovo pro studentskou menzu), ať vidím, jak to tam …“ navrhl jsem.

„Bohužel, to nepůjde.“

„Proč nepůjde?“

„Poněvadž všechny cafeterie jsou zavřené – vždyť je léto.“

„Moment, promiňte, vždyť tu máte studenty na letní turnus, před chvílí jste mi doporučili, abychom sem na léto naše studenty poslali, ti přece…“ Good, excellent point. Popřít nemohli, ale nevzdali se:

„Nejlepší kuchaři jsou na dovolené.“

„Mně bude vyhovovat průměrný kuchař,“ uskrovnil jsem se. Ale ani to nešlo. Proč? Poněvadž jsme si prý včas nezajistili rezervaci – praxi v menze jistěže neznámou. Vyprovodili mě s mnohými poklonami a slovními kaskádami ujišťování o kromobyčejném potěšení a poctě mou návštěvou způsobené a jak že se zdárně ta naše družba dala do pohybu.

Absolventi zkušenosti s životem v totalitě se oprávněně vyhýbají konkrétnu, specifičnu, vědomi si jeho nebezpečí, za něž lze pak být odpovědný. Proto dávají přednost vágním odpovědím, se sníženým tak nebezpečím, že jim někdo zakroutí jejich provinilý krk. Za nezapomenutelnou pokládám odpověď čínského vládního byrokrata, který na otázku, kolik že má dětí, vyhověl informací: „Jedno nebo dvě.“ Blahodárnost mlhy, v ní se odpovědnost nejsnáze rozplyne. Určitě jsem nebyl ten jediný z emigrantů, který při polistopadových návštěvách rodného české země se střetával s místní mentalitou všelicos slíbit, ovšem za předpokladu, že druhá strana závazek přece nebude brát vážně. Jen takový pohodlný společenský taneček. a svatosvaté závazky se tak rozmělní v populární, nic neříkající, a přitom tolik říkající ujištění: „Vono se to pak ňák udělá.“

Končím dobrou zprávou: časem, pokračujicí detoxifikací, zbavováním se totalitního rezidua takové nesolidnosti vesměs pominou. Druhá zpráva je ale nedobrá: že totiž nepominou a s předpokládanou islamizací evropského kontinentu naopak zmohutní.