Červen 2010

Jak mě nechal generál Lorenc sebrat

Eduard Vacek

Je čtvrtek ráno, 27. 10. 1988. Jako každý den vycházím z domu a rozhoduji se, zda do zaměstnání pojedu autem, nebo půjdu pěšky. Vypadá to na déšť, rozhoduji se, že spíš pojedu stařičkou škodovkou. Ještě než jsem došel k autu, vystupuje prudce z civilního automobilu stojícího u chodníku příslušník VB v uniformě. „Jste pan Vacek?“ „Jistě“, odpovídám překvapeně. „Musíte jet ihned s námi“. Vzápětí předjíždí automobil a příslušník mi otevírá zadní dveře. „Jaký máte důvod k mému zadržení?“, ptám se. „Budete nám muset něco vysvětlit“.

Cesta probíhá mlčky. Konečně přijíždíme k budově OVB v Teplicích. Jsem usazen do vestibulu a odkázán na to, že si mě někdo vyzvedne. Po hodině čekání přichází civil. „Jste pan Vacek? Pojďte se mnou.“ Vstávám, procházím chodbou a vstupuji do výtahu. V některém z horních pater jsem uveden do kanceláře. „Posaďte se“. Sedím a rozhlížím se kolem, po standardním vybavení referentské kanceláře. Po chvíli vstupuje nový muž a sedá si za stůl. „Víte, kde jste?“ Vrtím záporně hlavou. „Nevím, nikdy jsem tu nebyl“. „Kriminální oddělení. Musíme něco prošetřit. Věc není jednoduchá“. Pociťuji delikátní poslání vyšetřovatele, který otálí se svým vysvětlováním hledáním vhodných slov. „Ale nejprve“, pokračuje, „nejprve bych se rád s vámi seznámil. Než začnu nějaký případ, mám rád zevrubné informace o dotyčném člověku. Nejsem tu dlouho“, představuje se, „ale za tu dobu se mi podařilo zavřít sedmnáct zlodějů“. Cítím sympatii k tomuto muži zákona, a nejsem dalek toho, abych mu k úspěchu poblahopřál. Jeho úvod se mi ale zdá příliš rozvláčný, zatím nevím, proč jsem byl povolán k výslechu na kriminální oddělení. Naléhám proto, aby přešel k jádru věci, vyšetřovatel se ale nedá odvrátit od svého monologu a je pevně rozhodnutý, že mi sdělí vše, co má na srdci. Nejsem v pozici, kdy bych si mohl vybírat, co chci poslouchat, proto rezignuji a usazuji se lépe na židli.

Po dalších průtazích a školení o dokonalosti zákona postihujících nemilosrdně pachatele, a o zákonech, které nám závidí celý svět, se z náznaků dozvídám, že jsem předvolán ve věci rozkrádání národního majetku, kterého jsem se měl dopouštět na svém minulém pracovišti. Zpráva byla na policejní útvar zaslána anonymně, patrně od některého ze zaměstnanců podniku. Rozhodně popírám taková tvrzení a žádám, aby mi byl poskytnut anonym k nahlédnutí. Je mi to samozřejmě zamítnuto, ale rozhovor se soustřeďuje na to, že jádrem problému může být to, že nejsem mezi lidmi oblíben proto, že nijak neskrývám své názory, které se mohou zdát zaníceným členům strany scestné. Mohlo by se stát, že anonym mohl poslat někdo, kdo se cítil být pobouřen mými názory. Je prý problematické ze strany příslušníků VB zaujmout ve věci stanovisko. Namítám, že povinností příslušníků je zaujmout nestranné stanovisko a držet se indicií a důkazů. Bylo by to správné, ale musím pochopit, že příslušníci jsou také jenom lidé a navíc, jak chci vysvětlit veřejnosti, že jsem osočován nespravedlivě? Rozebírám své majetkové poměry, které jsou i přes usilovnou práci mé rodiny po dobu dvaceti let více než skrovné. Poukazuji na to, že v našem okolí žijí bez jakýchkoli problémů lidé, jejichž životní úroveň vysoce přesahuje výši jejich oficiálních příjmů a že se tito jednotlivci nijak nestarají o kritické myšlení spoluobčanů. Je mi naznačováno, že přichází doba, kdy se zákon začíná zajímat i o výše postavené přestupníky zákona. Vyjadřuji svoji podporu tomuto trendu, pokud bude důsledný.

Dále se dozvídám, že naše ekonomika je mimořádně silná, koruna má ve světě velmi dobrý zvuk a proto je o její směnu neobyčejný zájem, má dokonce přednosti i oproti dolaru, překonává šilink, liru. Československo je minimálně na stejné úrovni jako Francie. Odmítám nakonec diskutovat na této úrovni a trvám na sepsání protokolu.

Na moje upozornění, že bych měl jít do práce, že ode mne zaměstnavatel očekává nějakou činnost, je poukázáno na to, že je času více než dost. Velitel oddělení chce vědět, za co jsem byl v minulosti trestán a rozvláčně komentuje situaci. Dochází mi, že se tu hraje o čas. Z regálu za zády vyjímá a klade na stůl časopisy Socialistická zákonnost, dále trestní řád a trestní zákon, listuje jimi sem a tam od samého počátku našeho rozhovoru. „Dopustil jste se něčeho takového“?, ptá se mě u každého vybraného paragrafu. „Nedopustil“, odpovídám monotónně. „Tak vidíte“, souhlasí se mnou. Přichází však další paragrafy, trestní zákon je obsáhlý, máme program na několik dnů. Vysvětluji oběma přítomným, že vím zcela jistě, že není podstatné, zda jsem se něčeho dopustil, že si jsem vědom toho, že mohu být klidně stíhán kupříkladu za to, že jsem porušil podmořský kabel, aniž jsem opustil území republiky. Myšlenka se jim líbí, potvrzují mi, že je to docela dobře možné, je jen třeba sehnat svědky, kteří dokáží svým svědectvím, že jsem celou akci řídil. Je mi naznačeno, že na VB bude pravděpodobně v budoucnosti docházet více takových anonymů. Cítím skryté výhružky, mám všeho právě tak dost a upozorňuji je na to, že jsem přesvědčen o tom, že důvodem mého zadržení je oslava 28. října. Odkud znáte ten termín zakázaného shromáždění?, ptá se jeden z nich. Odpovídám, že z rozhlasu, že jsem o tom slyšel ze Svobodné Evropy. Vyzývám je k tomu, aby po získání povolení z prokuratury byla u mne v bytě provedena domovní prohlídka, neboť jsem si vědom toho, že doma nemám nic, co by mi mohlo být státní mocí vytýkáno. Oba to vědí stejně dobře jako já. Je mi řečeno, že o případném vykonání domovní prohlídky bude rozhodnuto jinde. Upozorňuji je na to, že v dané chvíli nemám v bytě nic, co by je mohlo zajímat, že již jsem s Bezpečností v minulosti získal své zkušenosti.

Na mé naléhání se přikračuje k sepisování protokolu, ve věci rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Protokol ale zcela míjí vymezené téma, otázky míří k současnému zaměstnání, kladou mi otázky, zda mám možnost pojíždět služebním automobilem, pokud ano, jaké je značky. Protokol je náhle přerušen a jsem dotázán, zda jsem viděl letáky v souvislosti s připravovanou demonstrací. Popírám to. Do protokolu je dále jen zaznamenáno moje vyjádření, že popírám jakoukoli trestnou činnost, které bych se měl dopustit v předchozím zaměstnání a moje vyjádření k minulému odsouzení, kde poukazuji na vyhlášku č. 120/1976 Sb.

Je jasná, že očekávaného výsledku nedosáhli, proto je výslech přerušen a jsem odveden do zasedacího sálu s tím, že se mnou ještě bude chtít někdo pohovořit, k dispozici mi jsou dány staré noviny a časopisy. Během necelé hodiny vstupuje uniformovaný policista a vyzývá mne, abych jej následoval. Přicházíme do menší místnosti, ve které je připravený tým sestávající ze dvou civilistů, uniformovaného nadporučíka a podporučíka - vyšetřovatele, který mne sem přivedl. Okamžitě, bez dlouhých okolků je zahájen ostrý výslech do protokolu. Úvod protokolu se týká především mé předešlé činnosti, za kterou jsem byl v minulosti odsouzen, a znovu je vyžadován můj náhled na spravedlnost vykonaného trestu.

Opět odmítám připustit regulérnost trestního stíhání s odvoláním na vyhlášku č. 120, odst. 19. Dále jsou mi kladeny otázky ohledně mého pokračování v předešlé činnosti, za níž jsem byl odsouzen. Přiznávám se, že se i nadále zabývám literaturou, odmítám však sdělit název, způsob nabytí, kontakty na osoby, s nimiž jsem ve spojení. Připouštím, že o oslavě 28. 10. jsem se dozvěděl z českého vysílání RFE na krátkých vlnách, jehož poslech byl silně rušený únikem a kvílením živlů. Výslech vede podporučík, který je viditelně nespokojený s jeho výsledkem. Jsou mi kladeny doplňující otázky, na které odmítám odpovědět s ohledem na § 100 trestního zákona.

Po skončení výslechu jsem vyzván, abych se podrobil osobní prohlídce. Protestuji bezvýsledně. Jsem nucen vyložit obsah kapes, je zkoumán odložený oděv a příruční taška. V průběhu prohlídky není nalezeno nic, co by opravňovalo příslušníky k další represi. Na poslední otázku, zda se hodlám zúčastnit demonstrace dne 28. 10., odpovídám, že ano, pokud se na tom s manželkou dohodnu, neboť manželka hodlá pobýt přes víkend v Písku u své matky a já nevím, který názor nabude vrchu. Na otázku, zdali vím, že demonstrace není povolená, odpovídám, že se těmito záležitostmi nezabývám, neboť nejsem jejím svolavatelem. Je mi oznámeno, že jsem zadržen na dobu osmačtyřiceti hodin podle zákona o SNB § 33. Dožaduji se, aby mi byly ponechány klíče od bytu, a uvádím, že při dřívějším zadržení na CPZ, při předešlém trestním stíhání byly moje klíče použité při domovní prohlídce bez přítomnosti členů mé rodiny, neboť moje dcera slyšela v bytě lomoz, který utichl po jejím zvonění. Dále vyjadřuji obavu, že bude pořízen otisk klíčů pro vstup do bytu za nepřítomnosti členů mé domácnosti. Navrhuji, aby byla přizvána moje manželka, která pracuje jen několik minut cesty od OVB k převzetí klíčů od bytu. Není mi vyhověno. Jsem povinen se převléknout do použitých potem páchnoucích tepláků a odveden na CPZ. Během zadržení mi přinesli studenou sekanou. Trpím neurózou žaludku, proto odmítám potravu s tím, že budu jíst až doma, po svém propuštění.

Po uplynutí 47 hodin jsem vyzván, abych si převzal své věci, a jsem propuštěn. Když jsem ušel několik metrů od OVB, byl jsem znovu zadržen civilními policisty a opět předveden k výslechu, k témuž vyšetřovateli, který mi oznámil, že jsem z téhož důvodu jako prve znovu zatčen. V psacím stroji je již připraven další protokol k doplnění mojí dřívější výpovědi. Oznámil jsem vyšetřovateli, že považuji tuto situaci za bezprecedentní bezpráví a je už je konec s jakýmikoli protokoly. Proto jsem definitivně odmítl vypovídat podle § 100 tr. zákona. Také jsem mu sdělil, že se mi zdá být právní situace ještě horší než v dobách feudalismu. Poté jsem znovu prošel přijímacím řízením a znovu se ocitl v téže cele. Oznámil jsem jim, že pokračuji v protestní hladovce do doby svého propuštění. Přemýšlel jsem o bezpráví, o politických vězních a uvědomil si, že jsem už ve vztahu k politickému režimu dosáhl bodu, odkud se nebudu moci nikdy vrátit, že jsem se stal jeho skutečným nepřítelem. Svlékl jsem se do slipů a lehl si na ledovou betonovou podlahu. Asi po půl hodině jsem slyšel za dveřmi cely hlas dozorčího, který hlásil na operativu, že na cele č. 2 leží na podlaze nahý chlap. Během několika minut se na celu dostavili dva civilní příslušníci StB, kteří mi položili otázku, co sleduji touto akcí. Odpověděl jsem jim, že je to forma protestu proti policejnímu bezpráví, neboť jsem ztratil důvěru v právní ochranu své osobnosti, že je mým cílem dokonale prochladnout a přivodit si zápal plic. Poškození vlastního zdraví je v tuto chvíli jediné řešení, kterým se mohu proti zvůli bránit. Vyhrožovali mi, že budu převezen na psychiatrii. Upozornil jsem je na to, že jsem uvážil všechny alternativy a důsledky svého protestu. Během rozhovoru jsem stále ležel na podlaze, zvedl jsem se až poté, co mi bylo výslovně přislíbeno, že budu propuštěn nejpozději do šesté hodiny třicátého prvního října. Byl jsem velmi prochladlý, na zemi ležela kaluž kondenzovaného potu, ze které se kouřilo jako z močálu. Oba policisté se mnou vedli na cele rozhovor o mých názorech. Upozornil jsem je na to, že pokud nebude dodržen jejich slib, budu pokračovat ve svém protestu, dokud neonemocním. V průběhu rozhovoru přišla na VB manželka pro klíče od automobilu a také mi prý přinesla kartáček na zuby a zubní pastu. Klíče ji byly vydány, ale hygienické potřeby jsem dostal až při svém propuštění. V cele mě navštívil člověk, který se formálně zabýval důvody mé hladovky, chtěl vědět, zdali jsem jí nezahájil z důvodů nesouhlasu s kvalitou předložené stravy. Důvody mého věznění nemohl ovlivnit. Poslední návštěvou byla skupina dvou příslušníků StB z Ústí nad Labem. Jejich návštěva měla „misijní“ charakter. Řekli mi, že svoji nevhodnou motivací sám negativně ovlivňuji svůj život, mé postoje mají potom logický dopad na omezování mé osobní svobody. Také mi byla naznačena tvrdší možnost policejních metod. Oba se shodovali na tom, že nemají vliv na mé zadržení, že jsem byl vybrán „pražským centrem“, pro své styky s nebezpečnými lidmi. Oba měli na mysli Ladislava Lise, Jiřího Gruntoráda a další osoby, se kterými jsem se stýkal. Zadržením jsem byl ochráněn před jejich špatným vlivem a zejména před možnými důsledky své případné neuvážené činnosti v Praze. Je prý lepší, posedět si nějaký čas na CPZ, než strávit další léta ve vězení. Dohled nad mojí osobou je pro mé dobro a pro mou ochranu.

Navrhl jsem jim, aby mi byl přidělen a bydlel se mnou příslušník, který by mě provázel životem jako chůva. Řekli mi, že pokud s nimi neuzavřu pro budoucnost dohodu o tom, že se nezúčastním dění, ovlivňovaném protispolečenskými organizacemi, budu vždy, po určitou dobu zadržován na CPZ. Oba prý přijeli ve svém volném čase z upřímného zájmu pohovořit si, abych se nezatvrdil a nestal se nepřítelem společnosti. Jako dobrou vůli přivezli s sebou polovinu pečeného kuřete. Má hladovka a protesty nemají žádný smysl, je třeba se dívat na věci realisticky. Řekl jsem jim, ať si kuře zase odvezou a dají ho rodině za to, že strávili ve službě přesčas. Asi po dvouhodinovém pohovoru jsem byl odveden zpět na celu, na stůl k hromadě studené sekané z blízkého bufetu bylo přiloženo kuře. Když jsem se na to díval, zvedl se mi žaludek. Najedl jsem se až doma po svém propuštění. Propustili mě v neděli 30. 10. 1988 v 19 hodin.