Červen 2010

Do Katyně jedu poprvé v životě

Petr Vavrouška

Oscarový režisér Andrzej Wajda natočil film Katyň o likvidaci více než dvaadvaceti tisíc polských důstojníků, učitelů, inženýrů a duchovních, které před 70 lety na příkaz Stalina postříleli agenti sovětské NKVD. Katyňský zločin se pak sovětští a polští komunisté snažili vymazat z paměti národa a dalších padesát let lhali a sváděli vinu na německé nacisty. Mezi popravenými byl i otec Andrzeje Wajdy, který dodnes čeká na omluvu Moskvy.

Kdy jste poprvé slyšel o Katyni?

Bylo to v roce 1943, kdy Němci poprvé otevřeli masové hroby. Ten samý den o tom napsalo několik polských regionálních novin. A co je důležitější, okamžitě se objevil seznam sestavený z příjmení polských důstojníků, kteří byli v masových hrobech nalezeni a identifikováni na základě osobních dokumentů, jež měli u sebe. To na tom bylo nejpodivnější a podezřelé. Sověti je prostě postříleli, zahrabali a dokumenty jim nesebrali. Zřejmě si mysleli, že těla nikdo nenajde.

Napadlo vás okamžitě, že otec nežije?

Němci oznámili, že v Katyni jsou pohřbeni všichni polští důstojníci. Ale Sověti zajatce rozvezli celkem do tří táborů a pohřbili je na třech místech. A na tom seznamu, který Němci zveřejnili, jsme jméno našeho otce nenašli. Objevil se tam sice kapitán Wajda, ale křestní jméno nesedělo. On byl Karol a můj otec se jmenoval Jakub. Proto byla matka přesvědčená, že nejde o otce a byla identifikována úplně jiná osoba.

Vědělo se, co se stalo se zajatci, kteří byli v dalších dvou táborech?

Právě že ne. Nikdo netušil, jestli byli také převezeni do Katyně a tam popraveni, a Němci zatím nestihli otevřít všechny masové hroby. Mysleli jsme si také, že zajatci z těchto dvou táborů se prostě zachránili, nebo je Sověti poslali do pracovních táborů. Celou pravdu jsme se dozvěděli až po válce.

Všechny detaily?

To ne, protože od roku 1945 se oficiálně lhalo, že Katyň mají na svědomí Němci. Já jsem se například pravdu dozvěděl v okamžiku, kdy jsem poprvé vycestoval do zahraničí. Bylo to v roce 1958, kdy jsem jel na festival do Cannes. V Paříži se mi dostala do ruky knížka s názvem Katyň, kde byly všechny důležité dokumenty, pravda o zločinu Sovětů.

Podařilo se vám tu knihu přivézt do Polska?

To bylo absolutně nemožné, na hranici by mi ji okamžitě zabavili. Ale stačil jsem si ji přečíst a podstatný byl zejména sovětský materiál. Stalin poslal do Katyně speciální komisi, která měla vyšetřit masakr tisíce polských důstojníků. Pochopitelně to bylo cynické gesto, protože právě Stalin podepsal rozkaz k jejich likvidaci. Nicméně komise napsala samé lži a svedla veškerou vinu na Němce. Tohle pohrdání pravdou bylo možná ještě horší než samotné lži, které byly v sovětské zprávě obsažené.

Jak tedy Sověti dokazovali německou vinu?

Jediným argumentem byl typ použité munice, která byla německá. Jenomže se prokázalo, že agenti tehdejší NKVD německé náboje použili záměrně. Byly totiž spolehlivější než ty ruské. A při tak obrovském množství osob, které agenti NKVD postříleli jednotlivě kulkou do týla, se nechtěli zdržovat nefunkčními zbraněmi. Jenom si to představte – více než dvacet tisíc lidí pozabíjeli chladnokrevně jednoho po druhém. Němci ještě před válkou prodávali svou munici do pobaltských zemí, kde ji také Sověti nakoupili. Takže tento argument byl lehce vyvratitelný.

U vás doma se nemluvilo o tom, že zločin v Katyni mají na svědomí Sověti?

Mluvilo, ale víte, moje matka zemřela v roce 1950. A do té doby neustále na otce čekala. Věřila, že se i tolik let po konci války vrátí domů. Myslela si, že skončil třeba v pracovních táborech v Sovětském svazu, a proto mu cesta zpět do Polska trvá tak dlouho. Stávalo se, že někteří vojáci onemocněli a vraceli se domů z různých částí světa. Takových příběhů byla spousta a matka doufala, že podobný osud potkal i otce. A právě v tom byla lež o Katyni strašlivá. Dávala naději na návrat.

V co jste věřil vy?

Rychle jsme s bratrem pochopili, že všichni polští důstojníci jsou mrtví. Že nemá cenu čekat na zázrak. Že otec se už nikdy nevrátí. Jako všichni mladí lidé jsme se na to dívali velmi realisticky. Víte, matka chtěla zase vidět svého muže. My jsme si s bratrem samozřejmě také přáli otcův návrat. Ona ale žila spíš v představách a my skutečností. A ta nepotvrdila, že by se kdokoli z polských zajatců vrátil.

V poválečném Polsku bylo téma Katyně tabu?

Absolutně. Jeden příklad za všechny: na filmové škole v Lodži, kde jsem studoval, začala jedna naše kolegyně veřejně mluvit o tom, že jejího otce, polského důstojníka, zavraždili v Katyni Sověti. Byla zatčena a strávila asi rok ve vězení. Do školy se už nikdy nevrátila, nestala se z ní režisérka, živila se sice později u filmu, ale jako střihačka. Takže dopady toho, když jste se postavil na odpor lživé propagandě, byly všem zřejmé.

Co jste potom psal ve svém životopisu do kolonky „otec“?

Že padl ve válce. A vlastně jsem si nevymýšlel. Neměl jsem totiž žádný důkaz o tom, že mého otce zastřelili v Katyni. Nemám po otci ani žádný osobní předmět, který by se u něj našel. Nic. Dokonce jsem později pátral v knihovnách, abych našel ty staré noviny, kde byl poprvé zveřejněn seznam obětí, ale ty také někdo zničil. Minulý rok jsem proto napsal dopis ruskému hlavnímu prokurátorovi. Chtěl jsem vyjasnit, na základě jakého paragrafu, jakého práva, byl můj otec zabit. Odpověděl, že jelikož neexistuje spis o mém otci, nemůže mi ani odpovědět na moje otázky. Což je absurdní.

Jaké bylo žít v zemi, kde vláda neříká svým lidem pravdu o tak strašném zločinu spáchaném na vlastním národě?

Nedalo se s tím nic dělat. Bylo mi patnáct let, když jsem složil přísahu a stal se ze mě voják ilegální Zemské armády. Mysleli jsme si naivně, že ve válce zvítězí Američané a Britové a Polsko bude součástí Evropy a ne systému, který vytvořil Sovětský svaz. Jenže se tak nestalo. A nám jako by se najednou rozpadl před očima svět, po kterém jsme toužili. Najednou jsme se neměli na koho spolehnout, neměl nám kdo pomoci. Tehdy se nám zdálo – a myslím, že jsme měli pravdu –, že v rámci tohoto sovětského systému musíme udělat všechno možné, abychom se ubránili. Abychom neztratili národní hrdost. Proto jsme natáčeli nejrůznější filmy, které vycházely z polské literatury. Chtěli jsme, aby polská veřejnost žila polským světem. Aby nezapomínala na to, co je polské. Ale Katyň byla opravdu tabu.

Například v roce 1980 se ale v Krakově upálil Walenty Badylak, který už nemohl vydržet oficiální lež o Katyni. To byl přece podobný protest jako ten Palachův v Československu v roce 1969.

Ano, pár odvážných hrdinů se našlo. Jenomže rodin, kterých se katyňská tragédie dotýkala, byly tisíce. A přesto to bylo skoro půl století téma, o kterém se lhalo. Jak je to možné, když se otevřeně mluvilo o hrůzách v Osvětimi, o plynových komorách? Jakmile se rozpadl Sovětský svaz, mysleli jsme si, že se okamžitě dozvíme pravdu. Gorbačov také předal Jaruzelskému první dokumenty potvrzující vinu Sovětů. Ale domnívali jsme se, že to je teprve začátek, první krůček na cestě k vyjasnění celého zločinu.

Čekali jste rehabilitaci obětí ze strany Moskvy?

Mysleli jsme si, že se tak stane. Zejména proto, že jsme měli v ruce v podstatě přiznání Moskvy. Potvrzením byl dokument, ve kterém šéf vnitra Lavrentij Berija písemně žádá o postřílení polských zajatců a Stalin to svým podpisem odsouhlasil.

Takže vás reakce Moskvy zaskočila?

Domníval jsem se, že ten proces destalinizace v samotném Rusku bude hlubší a rychlejší. Myslel jsem si, že pokud Stalin zlikvidoval miliony vlastních obyvatel, tak ti, kteří všechny ty zločiny přežili, je dokážou odsoudit. Myslel jsem si, že pravda o milionech obětí v gulazích otevře Rusům oči a přinese pravdu také o dalších zločinech. Tedy i o Katyni. V Katyňském lese totiž neleží jen tisíce polských důstojníků, ale také tisíce zabitých Ukrajinců, Rusů nebo Bělorusů, které zlikvidoval stalinský režim. A ti že by nestáli Rusům za to, aby uctili jejich památku? Jak je ale vidno, neměl jsem pravdu.

Za komunismu jste mohl jezdit do zahraničí. Nebylo možné přemluvit k natočení filmu o Katyni někoho z vašich zahraničních kolegů režisérů?

To bylo absolutně vyloučené z jedné prosté příčiny. Ještě dnes totiž v Itálii nebo Francii potkávám komunisty, kteří si i nadále myslí, že Poláky v Katyni postříleli Němci. Že můj film Katyň je jednou velkou lží. Dokonce jeden arcibiskup v Miláně musel zorganizovat zvláštní promítání filmu, protože se nedařilo najít distributora, který by ho koupil do kin.

Podobná situace ale nastala i v Rusku. Tam se také nenašel distributor.

Obráceně. Našel se distributor, který dokonce můj film koupil. Ale jen proto, aby ho zcela úmyslně do kin a televize nepustil. Na začátku jsem byl překvapený, že má distributor adresu ve Spojených státech. Říkal jsem si, že by koupil film zároveň pro ruský a americký trh? To jsem ještě nezažil. Ale nakonec mi vysvětlili, že to byl všechno záměr.

Film Katyň ležel tři roky v Rusku u ledu, ale před pár dny ho zcela překvapivě odvysílal ruský státní kanál Kultura v hlavním večerním čase. Je to pro vás satisfakce?

To je něco fantastického. Nikdy jsem totiž nevěřil, že se dožiji okamžiku, kdy budu moci natočit film o Katyni. No a už vůbec by mě nenapadlo, že se dožiji chvíle, kdy ten film odvysílá televize v Rusku. To je pro takový druh filmu důležitější, než kdyby byl v nabídce kin.

Jak je možné, že se Katyň najednou objevila v programu ruské státní televize?

To, že se vysílal takový film pár dnů před výročím katyňského zločinu, není náhoda. V Rusku se nic neděje jen tak. O tak citlivých věcech se nerozhoduje stylem: dejte tam do programu nějaký film. Muselo to být posvěceno z nejvyšších politických míst. Film Katyň nebyl ani v týdenním televizním programu. To dokazuje, že šlo o rozhodnutí na poslední chvíli.

Dostal jste nějaké reakce od vašich ruských přátel?

Pár se mi jich ozvalo. Byl to pro ně velmi emotivní zážitek. Říkali, že film je spravedlivým pohledem člověka, pro kterého Rusko a Rusové nejsou nepřátelé. Člověka, který chápe, že šlo o zločin celého totalitního systému. Podobný názor zazněl už během natáčení od ruských herců, které jsem do filmu obsadil. Ti také připomínali, že je potřeba oddělit režim od národa, Stalina od obyčejných lidí.

Jsou tedy Rusové připraveni na pravdu o svých zločinech?

Jak říkám, snažil jsem se udělat film, který by nebyl namířený proti Rusům, ale proti totalitnímu stalinskému režimu. Má na svědomí řadu zločinů a měl by být jednoznačně odsouzen. To se ale neděje. Padesát procent Rusů dodnes hodnotí Stalina pozitivně. Sovětský svaz za Stalina byl pro ně nejsilnější zemí na světě. A ta ambice, sovětský nacionalismus, je pro ně důležitější než všechno ostatní, tedy i zločiny s tou dobou spojené.

Váš film Katyň se promítal v řadě zemí světa. Jaké byly reakce diváků? Věděli vůbec, co se tehdy v Katyňském lese stalo?

Těžko říci. Moc jsem s filmem nejezdil a o reakce diváků v zahraničí jsem se až tak nezajímal. Víte, my sice máme v Polsku peníze na to, abychom film natočili, ale už nám scházejí prostředky na to, abychom takový film kvalitně propagovali v zahraničí. Jedinou šancí, jak o sobě dát vědět v cizině, je dostat se na nějaký mezinárodní festival. A to je slabá reklama. Co se filmu Katyň týče, měl jsem na paměti jediné: Věděl jsem, že to bude vůbec první film o tomto tématu. Nemohl tedy být velmi podrobný, příliš historický, musel ukázat široké spektrum katyňského zločinu, což byly především dva aspekty: sám zločin, a poté lež o Katyni. Tušil jsem, že ve světě o Katyni na rozdíl od polského diváka lidé moc nevědí, anebo někde se dodnes lež o Katyni dokonce udržuje.

Jenže se ukazuje, že ani Poláci nevědí o Katyni pořád dost. Podle posledních průzkumů týdeníku Newsweek o zločinu až padesát procent mladých Poláků neví, a třicet procent dokonce netuší, kdo je za smrt Poláků zodpovědný.

Taky mě to zarazilo, ale do jisté míry to chápu. Moje generace žila historií, protože jsme hledali naši zvláštnost, výjimečnost. Společnost bez pochopení minulosti, bez pochopení své osobitosti je pouze jakousi masou lidí. Teprve pocit společné historie tvoří opravdovou společnost. Jenomže jakmile Polsko získalo svobodu a zbavilo se komunistického režimu, ztratilo i tenhle pocit sounáležitosti. Dva miliony mladých lidí najednou vycestovaly do světa za prací. Bez rozmyslu, jestli to je patriotické, nebo ne. Najednou začali žít podobným stylem jako jejich vrstevníci na Západě, kteří ale vůbec neměli problém s vlastní minulostí. Francouzi nikdy nepřemýšleli nad tím, jestli jsou Francouzi. Ale my Poláci, kteří jsme si prošli skoro sto lety nesvobody, pak německou okupací a vlivem Sovětského svazu, musíme dbát o svou minulost. Jinak přestaneme existovat.

Váš film museli na základě rozhodnutí ministra obrany povinně vidět vojáci. Neprospělo by něco takového i školákům?

Nemohu někoho nutit chodit do kina. Udělal jsem maximum. Film je dostupný na DVD, několikrát vyšel jako příloha novin. Byl v televizi a tehdy ho viděly přes čtyři miliony diváků, což je neuvěřitelný počet. V kině ho navštívily další tři miliony lidí. Takže zájem o Katyň byl mnohem větší než o jiné filmy. Ale na druhou stranu se není co divit, když to téma bylo desítky let tabu.

Bylo pro vás natočení Katyně způsobem, jak se vyrovnat se smrtí vašeho otce?

Určitě ano, ale nechtěl jsem udělat příliš osobní film, třeba z pohledu třináctiletého kluka, který najednou ztratí otce. Kdyby už byly dříve natočené filmy o Katyni, možná bych si mohl dovolit takové osobní zpracování. Navíc mi bylo jasné, že mladá generace o Katyni tak málo ví. Věděl jsem, že musím být mnohem srozumitelnější.

Přemýšlel jste někdy, proč vlastně Rusové padesát let pravdu o Katyni falšovali?

Mezi Polskem a Sovětským svazem mělo být tisícileté přátelství. A není úplně nejlepší, když u základů takového přátelství leží tak strašný zločin. Jedna i druhá strana si to moc dobře uvědomovala.

Jenže proč Moskva mlčí dodnes? Závěry vyšetřování Katyně jsou tajné, Moskva odmítla rehabilitovat oběti a otevřít archivy. Jaký k tomu má dnes důvod?

Pravděpodobně se bojí Stalina. Protože přiznání zločinu by bylo jeho urážkou. No a protože tak velká část společnosti chápe Stalina jako vítěze Velké vlastenecké války, jako vůdce silné říše, nemůže si Kreml dovolit pravdu.

Co by pro vás bylo ze strany Ruska satisfakcí?

Chtěl bych, aby se ten masakr nepromlčel. Chtěl bych také získat otcův spis. Tvrdí mi, že ho nemají, ale já jim nevěřím.

Kdy jste byl naposledy v Katyni?

Nikdy. Jedu tam teď poprvé v životě.

Natočil jste o tom zločinu film a nikdy jste ta místa neviděl?

Ne, nejdříve jsem chtěl udělat film. Byl jsem v Charkově, tam někde leží můj otec, ale Katyňský les uvidím poprvé. Už návštěva Charkova byla náročná. Tamní hřbitov je celý ze železa, které zrezivělo a má svou patinu. Je tam taková malá cedulka se jménem mého otce a na ní je napsáno, kdy a kde byl zastřelen. A za tím stojí pravoslavné kříže, protože na těch místech NKVD zlikvidovala také vlastní občany. Teprve když to člověk vidí v tomto spojení, dojde mu, co to znamená totalitní režim. Jaká je to hrozba a jak je nutné se mu postavit. Do takového odporu snad mohu počítat i některé své filmy nebo vznik takové organizace, jakou byla v Polsku Solidarita.

Letos uplyne třicet let od stávky v loděnici v Gdaňsku, která vedla ke vzniku Solidarity. Natočil jste o tom film Člověk ze železa, natáčel jste přímo v loděnici. Jak na tu atmosféru vzpomínáte?

Bylo to fantastické, protože za mnou stáli dělníci. Chtěli, aby takový film vznikl. To byla pro mne úplně nová zkušenost. Napsali dopis ministru kinematografie a jasně mu řekli, že si nepřejí žádnou cenzuru, že film má zůstat takový, jaký jsem ho udělal. Že chtějí, aby ten film reprezentoval Polsko na festivalu v Cannes. Jako bych tvořil jejich vlastní film.

Napadlo vás tehdy, že jeden z těch dělníků, elektrikář Lech Wałęsa, se později stane polským prezidentem?

Až tak daleko jsme v našich úvahách samozřejmě nešli. Víte, já jsem byl vlastně tehdy dost velkým skeptikem. Myslel jsem si, že hned napoprvé se nám komunismus pokořit nepodaří. Proto jsem se nedivil, když režim rok po vzniku Solidarity vyhlásil v Polsku výjimečný stav. Ale to, že dlouho nevydržel a nakonec se situace vyvinula až k debatě u kulatého stolu, následovaly první svobodné volby a pád režimu, to bylo obrovské vítězství právě Solidarity. Pokud by tehdy Solidarita sáhla k nějakým radikálním způsobům odporu, nikdy bychom ke kulatému stolu nedospěli.

I pro vás to byla velká životní změna. Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky a stát se senátorem?

Zdálo se mi to logické. Pokud jsem ostatní pomocí svých filmů přemlouval k nesouhlasu s režimem, tak jsem musel na sebe taky vzít díl odpovědnosti. Byl jsem kandidátem města Suwałki, ve kterém jsem se narodil. Tam mě všichni znali, a proto za mě také hlasovali. To byl tehdy velmi dobrý tah Wałęsy a jeho poradců – dát na kandidátky známá jména, která budila u lidí důvěru. Dnes se kandidátky stran tvoří docela jiným způsobem.

Jak jste vůbec spokojen s úrovní polské politiky dnes?

Nelíbí se mi. Ale demokracie si sama volí své zástupce. Je to obraz naší společnosti.

Dnes jste ale opět součástí politické scény. Otevřeně bojujete s ostatními umělci proti tlaku politiků na veřejnoprávní média. Jak je možné, že jsou média v Polsku pod takovým vlivem?

Paradoxně jsme se měli s médii – tehdy ještě státními – vypořádat hned v roce 1989, kdy jsme opět získali svobodu. Tehdy bylo potřeba velké státní kulturní instituce zreformovat. Ale nebylo jednoduché například zprivatizovat divadla, operu a také televizi. Kulturní svět totiž podporoval Solidaritu v boji za svobodu, a ta mu poté nemohla setnout hlavu. Tehdy se nikdo nepozastavoval nad tím, že televize má obrovský počet zaměstnanců. Dnes však jde o zakonzervovanou organizaci, která pracuje a vydělává jen na své zaměstnance: musí vysílat reklamy, pobírat koncesionářské poplatky, brát peníze z vlády jen proto, aby uživila čtyři a půl tisíce pracovníků. Například soukromý Polsat jich má jen devět set a zvládne podobný program.

A jaké změny společně s další režisérkou Agnieszkou Hollandovou navrhujete?

Především chceme, aby politici neměli možnost ovlivňovat zpravodajství a publicistiku. Vždyť co je důsledkem takového vlivu? Skupina lidí, která tvoří program televize, je pořád víceméně stejná. Ale neustále se mění lidé v redakci zpravodajství v závislosti na tom, kdo zrovna vyhrál volby. To je přece nepřípustné. Ale přiznám se, že jsem opět skeptický. Nemyslím si, že se nám podaří oddělit politiky od veřejnoprávní televize. Nikdo z politiků totiž nemá zájem nám pomoci.

Vystudoval jste akademii výtvarného umění. Kdy jste naposledy něco namaloval?

Kreslím si skoro každý den něco do takového malého poznámkového bloku. Když někoho potkám nebo něco zažiji, tak si to hned zaznamenám pomocí rychlých skic. Co nevidět to vydám knižně.

P. S.: Sedmého dubna, týden poté, co proběhl tento rozhovor, Andrzej Wajda poprvé navštívil Katyň. Ruský premiér Vladimir Putin tu uctil oběti katyňského masakru a označil tento zločin za „neomluvitelný“. Dodal ovšem, že „by bylo lží vinit z něj ruský národ“. „Jsem spokojený s projevy, které během vzpomínkové akce zazněly z úst pana Putina,“ řekl k tomu Andrzej Wajda. „Otevírá se před námi možnost dalších debat a vyjasnění dokumentů o Katyni. Dává nám to naději, že se dobereme pravdy, že budeme mluvit o Katyni jako o válečném zločinu. Jsem šťastný, že mi Bůh dal možnost být svědkem okamžiku, který bych si nikdy dříve nepřipustil.“

ANDRZEJ WAJDA (84)

Polský režisér a dramatik, natočil téměř padesát filmů. Během války se účastnil polského odboje. V roce 1949 vystudoval malířství na Akademii krásných umění v Krakově a v roce 1954 režii na Vysoké filmové škole v Lodži. Už první filmy z druhé poloviny 50. let přinesly autorovi mezinárodní věhlas. V roce 2000 získal Andrzej Wajda Oscara za celoživotní dílo. Snímek Katyň měl premiéru v září 2007 a za první měsíc ho viděly přes dva miliony diváků.

(Respekt, www.respekt.cz)