Červen 2010

Můj sen? Houbařit ve vlastním lese

Lucie Zídková

Alžběta Pezoldová (62), schwarzenberská dědička. Rozhovor bez otázek.

Narodila jsem se se šlechtickým titulem princezna Alžběta Schwarzenbergová, dokonce to mám napsané v německém pasu, ale nikdo mi tak samozřejmě neříká – tady i v Rakousku byly tituly zrušeny. V Rakousku jsem Frau von Pezold, v Česku paní Pezoldová, ve Švýcarsku mi z nějakého záhadného důvodu říkali Fräulein von Schwarzenberg.

Jak jsem se stala princeznou? Díky adopci. Adolf Schwarzenberg byl bratrancem mého otce. Neměl vlastní děti, a tak adoptoval mého otce, protože chtěl mít následovníka a dědice. Samozřejmě to mělo i daňové důvody – pokud dědí děti, neplatí se dědická daň. Můj otec pak adoptoval Karla Schwarzenberga. Měl sice mě, ale žádného syna – a chtěl mít mužského dědice a nositele jména. Mimochodem, s Karlem vlastně vůbec nejsme příbuzní. Naše rodové linie se oddělily někdy kolem roku 1800, takže Karel je něco jako bratranec z osmého kolene. V současné době nejsme v kontaktu a myslím, že je celkem známo, že co se týče restitučních otázek, máme rozdílné názory.

Když se začalo mluvit o restitučních nárocích, měla jsem zato, že se o to postará. Že podá žádosti o navrácení majetku. Původně mi to také slíbil. Když ale v roce 1992 vypršela lhůta na první restituce a druhá lhůta už téměř také, zeptala jsem se ho, co s tím tedy bude. Řekl mi tehdy: Dělej, jak myslíš, já s tím nechci mít nic společného. K soudu nechodím. Vlastně ani nevím, v jakém stavu jsou teď soudní spory o schwarzenberský majetek, protože se těch přelíčení téměř nikdy neúčastním. Těch procesů je moc. Kolik? To se mě neptejte. Hned na začátku nám řekli, že v každém okresu musíme zahájit zvláštní řízení, takže se vedou na různých místech a u různých instancí. Jedním z mých cílů je, aby byl zrušen lex Schwarzenberg. Tímto zákonem z roku 1947 konfiskoval Československý stát veškerý podnikatelský majetek mého dědečka Adolfa Schwarzenberga, který už předtím zabrali nacisté. Je to protiústavní zákon proti jediné osobě – zákon je přece definován tím, že má obecnou platnost! Tento ji nemá, proto v mých očích není zákonem. Je to opatření, které není hodno právního státu. Je velký rozdíl mezi Benešovými dekrety a lex Schwarzenberg. Pokud Němci prokázali, že byli loajální k Československu, dekrety se jich netýkaly. Byla tedy možnost odvolání – na rozdíl od lex Schwarzenberg, kde ani není žádná vina jmenována.

Baví mě starat se o lesy. Jedno ze soudních řízení se vede o asi 55 tisíc hektarů lesa. Les, to je sice nesmírně dlouhodobá práce, ale mně připadá zábavná. Staráme se i o lesy v Rakousku a Skotsku a naším cílem je obhospodařovat je tak, aby les zůstal rozmanitý a zdravý, aby vydržel další staletí.

Mám čtyři občanství. Se třemi – rakouským, německým a švýcarským – jsem se už narodila. Německé mám díky tomu, že Schwarzenbergové byli původem z Německa a jistou dobu byli také říšskými rady v Bavorsku. Švýcarské občanství, to je docela zábavná historka: v 17. století se jeden Schwarzenberg oženil s poslední dědičkou jednoho hrabství ve Schwarzwaldu. Hrabství mělo smlouvu o vzájemné vojenské pomoci s kantonem Curych, která se vázala na švýcarské občanství. To se pak dědilo z generace na generaci. Československé občanství jsem získala v dospělosti, bylo mi už přes třicet. Když se v 50. letech vrátil z Ameriky Franz Schwarzenberg, bydleli se ženou Amelií v jednom z našich domů. Velmi dobře jsme se poznali, a když jsem pak zatoužila mít československé občanství, Amelie, která jej měla, mě adoptovala. Cítím se Středoevropankou. Když je člověk doma v několika zemích, tak to význam národnosti trochu relativizuje.

Bohužel nemluvím česky. Poctivě jsem se snažila učit se, ale je to těžká řeč a kromě toho – zhruba od pětačtyřiceti let už je těžké osvojit si cizí jazyk. V Česku se bez problémů dorozumívám německy nebo anglicky, a když to nejde, tak rukama a nohama.

Mám sedm dětí, pět synů a dvě dcery. Mít sedm dětí zní hůř, než jaké to ve skutečnosti je. Člověk hlavně potřebuje mít hodně místa. Dnes žije každé z našich dětí v jiném městě i státu. Starší dcera se vdala do Anglie, druhá žije ve Vídni, jeden syn se stará o naši farmu v Zimbabwe, další žije v Burkině Faso, třetí v Ženevě, jeho bratr dvojče v Düsseldorfu a nejmladší syn žije s námi tady v Praze. Takže hodně cestujeme a někdy se nám podaří, abychom se všichni na Vánoce sešli v našem rodinném sídle v rakouském Gusterheimu – to je nás pak i s vnoučaty celkem dvaadvacet. Žiju na několika místech a doma jsem tam, kde se právě nacházím. Nikdy jsem do Afriky nechtěla, a teď tam trávíme část roku. Dostali jsme se tam vlastně náhodou. Jeden rok jsme byli s manželem hodně unavení a doktor nám poradil lázně. To ale není nic pro nás. Jako druhou možnost uvedl: jeďte někam, kde je špatné telefonické spojení. Vyhrála to Keňa. Jenže po třech dnech nás povalování se na pláži omrzelo a vydali jsme se pátrat po tom, co se stalo s farmou, na níž před válkou žil Adolf Schwarzenberg. Jediné, co jsme měli, byl tužkou nakreslený plánek přibližné polohy farmy. Nakonec jsme to našli a přeskočil na nás „africký virus“ – rozhodli jsme se, že takovou farmu také chceme. V Keni to bylo moc drahé, takže jsme nakonec koupili usedlost v Zimbabwe.

Mým koníčkem je zobcová flétna, čtení a plavání. A taky peču vlastní chleba. To začalo v Zimbabwe. V posledních deseti letech to šlo s tamním hospodářstvím dost z kopce a najednou nebylo kde koupit chleba. Tak jsem se ho naučila péct, abych ho mohla naučit péct také našeho kuchaře, a začalo mě to bavit. Hlavní je nepoužívat droždí. Jde to i bez něj, trvá to sice déle, ale výsledek stojí zato. Jestli mám nějaký sen? Abych jednou mohla jít v Čechách na houby ve vlastním lese.

Alžběta Pezoldová je vnučkou Adolfa Schwarzenberga z hlubocké větve rodu. S českým státem se soudí o majetek v hodnotě 40 miliard Kč, mj. o pozemky ve Zlaté uličce na Pražském hradě či o klášter Zlatá koruna.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)