Červen 2010

Protiústavní ústavní soud

Zdeněk Altner

Jaké jsou právní účinky rozhodnutí založeného ústavním podvodem? Tuto otázkou jsem si položil poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 11. 11. 2009, jako soudní orgán „ochrany ústavnosti“, České republiky vydal rozhodnutí, kterým za účasti ČSSD vytknul nižším soudům všech stupňů, že rozhodovaly o závazcích ČSSD podle textu písemné smlouvy, kterou v r. 1997 se mnou ČSSD uzavřela. Zdá se vám to nesmyslné? Nikoliv jen vám.

Ústavní soud odmítl připustit jakékoliv moje vyjádření, přestože je veřejně známo, že druhým, kdo smlouvu za ČSSD podepsal, je Miloš Zeman, který v březnu 2007 odmítl zpochybnit svůj podpis na smlouvě a v souvislosti s nátlakem na jeho osobu z ČSSD vystoupil. Bez mojí účasti rozhodnutí soudů (včetně Nejvyššího soudu ČR) Ústavní soud zrušil s tím, že v rámci přístupu „moderní judikatury“ je, vyjma Ústavního soudu, vůle účastníků v textu písemné smlouvy jinému subjektu (tedy i obecným soudům) „nepoznatelná“.

Chudáci občané, kterým advokáti vyhotovili smlouvy na koupi domu, bytu či jiné existenční jistoty, za které zaplatili advokátům nemalé sumy a klidně spí v přesvědčení své právní jistoty. Ústavní soud nálezem ze dne 11. 11. 2009 rozhodl, že nejenom občanům či advokátům, ale ani jiným soudům, kromě Ústavního, není bez ohledu na znění textu smlouvy její obsah „poznatelný“.

Jestliže se kterýkoliv občan dostane do sporu s někým, kdo má o jeho majetek zájem, může mít problém. Nález Ústavního soudu by měl mít právní závaznost pro obecné soudy v tom, že ať je smlouva o nabytí majetku občanem napsaná jakkoliv, je vůle stran jinému subjektu než Ústavnímu soudu „nepoznatelná“. Nálezem Ústavního soudu ztrácí smysl takové právní instituty jako je způsobilost k právním úkonům, ověřování podpisů atd. Popřením gramatického významu slov textu smlouvy ztrácí smysl i gramotnost jako taková.

Není mi známo, že by kterýkoliv soud na světě kdy vydal, v rámci přístupu „moderní judikatury“ tak průlomové rozhodnutí, jakým je nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009. Kdo chce mít po vydání nálezu Ústavního soudu alespoň nějakou právní jistotu, neměl by otálet s jakoukoliv smlouvou, kterou získal majetek větší hodnoty, předložit ji Ústavnímu soudu k „autorizaci“, zda vůle smluvních stran vyjádřená textem smlouvy je Ústavnímu soudu „poznatelná“. Jinak mu hrozí, že když po letech bude mít kdokoli o jeho majetek zájem, může Ústavní soud textu jeho smlouvy nepřiznat „poznatelnost“ jejího obsahu a vůli toho, kdo smlouvu podepsal, nahradit jakoukoli vůlí svojí.

Ještě pozoruhodnější je, že Ústavní soud „poznal vůli těch, kdo smlouvu podepsali“, tak, že Miloš Zeman za ČSSD neuzavřel smlouvu se mnou, ale s jakýmsi „subjektem“ „pars pro toto“, kterého lze nahradit, jako část za celek, nejen za kteréhokoli advokáta, ale dokonce i za kteréhokoliv notáře. Bráno vážně, může nejenom kterýkoliv advokát, ale i kterýkoli notář na základě nálezu Ústavního soudu požadovat na ČSSD odměnu za zastupování v kauze Lidového domu.

Co na tom, že s ČSSD jsem smlouvu uzavřel výlučně sám. Co na tom, že podle smlouvy jsem si mohl bez souhlasu ČSSD přizvat k asistenci kteréhokoliv advokáta nebo notáře a pověřit jej jednotlivými úkoly. Že stejně jako za pracovníky své advokátní kanceláře jsem odpovídal ČSSD podle smlouvy i za tyto mnou pověřené advokáty či notáře výlučně výslovně sám. Že podle smlouvy bez mého písemného souhlasu, formou dodatku ke smlouvě, nelze obsah mandátní smlouvy uzavřené s Milošem Zemanem jakkoliv měnit.

V průběhu let zastupování sporu ČSSD o vlastnická práva k Lidovému domu jsem jednotlivými úkoly na plnění smlouvy pověřil několik advokátů. Ústavní soud neuznal nároky na odměnu ČSSD z mojí smlouvy s Milošem Zemanem žádnému z těchto advokátů. Ústavní soud uznal nárok na odměnu notáři, jehož „zásluha“ na „zastupování“ kauzy spočívala v ověření podpisů.

Jak by Ústavní soud poslušně nepřiznal notáři odměnu za ověření podpisů v částce 18 milionů Kč. Notář přece předložil Ústavnímu soudu dopis Jiřího Paroubka, kterým Jiří Paroubek zpochybnil „související soudní rozhodnutí ohledně technické stránky uhrazení a dělení odměny“. Dopisem Jiří Paroubek rozhodl (notáři „uznal“), že „osobní podíl“ notáře na zastupování ČSSD v kauze Lidového domu ověřením podpisů, je minimálně takový jako můj. Jakpak bych já mohl chtít podílovou odměnu 10 % ze soudně vymoženého majetku ČSSD sjednanou mojí mandátní smlouvou? Vždyť i notář, který má „rozhodnutím Paroubka" „minimálně stejný osobní podíl“ na „zastupování“ ČSSD ověřením podpisů, má „nárok jen“ na odměnu 18 milionů Kč.

Když čtete tyto řádky, nemáte obavu, zda všechno není naruby? Zda chovanci na psychiatrii nakonec nejsou ti normální? Zadržte, to ještě nic není. Ústavní soud „nesměl“ podle návodu v dopise Jiřího Paroubka nerozhodnout. Blížily se volby. Průzkumy „veřejného mínění“ jsou drahé. Majetek, který jsem ČSSD získal zastupováním kauzy Lidového domu, začíná docházet. Kampaň je dlouhá. Bylo zřejmé, že si ČSSD bude muset půjčovat. Švýcarům, na které přešly moje pohledávky za ČSSD, už ČSSD nemá ani na zaplacení dluhu, ke kterému ČSSD odsoudil zatím nepravomocně Obvodní soud pro Prahu 1. Jistina dluhu činí sice jen 18 milionů Kč, ale s přisouzeným příslušenstvím činí jen tato pohledávka za ČSSD k 31. 3. 2010 okolo 235 milionů Kč. Kde potom jsou ostatní nezaplacené stamilionové dluhy ČSSD a miliardové smluvní sankce za zatajení příjmů?

V Ústavním soudu se vědělo, že jde o „moc peněz“. Ústavní soud měl proto „svůj nález“ před jednáním soudu na dvanácti stranách předtištěný. A do toho při jednání Ústavního soudu byla vznesena námitka, že ústavní stížnost notáře ani ji doplňující listiny nejsou opatřeny zákonem stanovenou náležitostí. Podpisem osoby zákonem oprávněné podat ústavní stížnost. Podle zákona neměl Ústavní soud pravomoc o stížnosti jednat. Ústavní soudci však už byli „zavázáni“ podle připraveného nálezu rozhodnout. Co jim zbývalo, než podstatným pozměněním obsahu protokolu o jednání soudu zamlčet, že byla vznesena námitka nedostatku pravomoci soudu podpisem neoprávněné osoby na stížnosti, a protokol o jednání zfalšovat zaprotokolováním, jakoby zástupce mého právního nástupce, společnosti Alba a. s. advokát Mgr. Němec, nenamítl nedostatek pravomoci soudu, ale jen se „snažil zpochybnit formální náležitosti stížnosti“. Tisíce rozhodnutí, kterými Ústavní soud od svého vzniku odmítl ústavní stížnosti pro nedostatek podpisu zmocněného advokáta či dokonce jenom pro jeho opožděné předložení soudu, jsou diskriminační. Může někdo pochybovat, že nález Ústavního soudu je rozhodnutím o závazcích ČSSD, které se účelově „nasadilo“ na „přílepek“ nároků notáře?

Bylo by možno rekapitulovat genezi mého zastupování ČSSD v kauze Lidového domu. V jaké nouzi byla Zemanova ČSSD, když jsem smlouvu podepisoval. Jak roztřeseně nedočkaví byli partajní šibalové, když jsem jejich korupčnické chtivosti získal miliardovou „dojnou krávu“. Jakou „třídní nenávist“ jsem u nich vyvolal, když jsem nepřišel jako každý a nezeptal se jich: „Hoši kolik si můžu nechat?“ S jakým pohrdáním se dívali na smlouvu, kterou jsem uzavřel se Zemanem, počínaje Špidlou, pokračuje Grossem a zejména Paroubkem. Má smysl rekapitulovat, když Ústavní soud na návod Jiřího Paroubka dopisem, na který se Ústavní soud beze studu výslovně odvolává, nálezem ze dne 11. 11. 2009 toto pohrdání smlouvou prohlásil pro všechny obecné soudy za závazné?

Jak je možné, že předseda jedné politické strany „ukládá“ Ústavnímu soudu jak má rozhodovat? Jak zkorumpovaní musí být soudci, když i za cenu podvodu zfalšováním protokolu o jednání soudu nedokáží odmítnout podepsat nesmysly znamenající civilizační ohrožení všech občanů v zemi, vymykající se jakékoli představě o právu?

Nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009 dokumentuje ústavní krizi České republiky, tak jak ji definuje čl. 23 Listiny základních práv a svobod. Jestliže činnost ústavních orgánů a účinné použití zákonných prostředků jsou znemožněny, mají občané právo postavit se na odpor proti každému, kdo by odstraňoval demokratický řád lidských práv a základních svobod, založený Listinou.

Za této situace využívám tohoto práva, práva na svobodu projevu, a plním ústavní povinnost každého občana České republiky chránit podle preambule ústavy demokratický řád. S plnou odpovědností prohlašuji, že i podlý násilník, který zneužije převahy své osobní síly k oloupení člověka, není tak opovrženíhodný jako soudce, který hrozby státem organizovaného násilí, kterým je vynucována nejsilnější moc ve státě, státní moc, zneužívá k útisku a oloupení občanů České republiky.