Červenec 2010

Jak se věci v roce 2010 mají?

Vladimír Cícha

(Docela laická úvaha)

Ano, čtenář si jistě řekne … co je to za otázku? Jak to může autor vědět? Vždyť navzdory učeným prognozám a následujícím skutečnostem to docela spolehlivě nevědí to ani odborníci v těchto věcech honění! Následující povídáni je psáno u vědomí všech možných podobných otázek. Ale na svůj názor, jakkoli může být chybný, mám, doufám, právo. Vždyť občas i učenec se ve svých závěrech mýlil.

Někdy mívám dojem, že vše, co se dneska děje, vlastně zapadá jedno do druhého jako kolečka ve švýcarských hodinkách. Po každé světové kalamitě jako by si, zcela logicky, lidstvo krátce odpočinulo, než dostane znovu roupy (půvabné české přirovnání). Do rozpadu sovětské říše byl odpočinek vyvolán způsobem poněkud pozoruhodným … existencí atomového arsenálu světových mocností. Jenže člověk je nepokojný tvor a klid jakéhokoli druhu mu není vlastní. Potřebuje napětí, challenge, jak se tady říká. Po zažehnání kalamity v době tzv. kubánské krize nastalo období relativního klidu. Pravda, došlo k té smutné aféře vietnamské, ale to je téma na velmi dlouhé povídání.

A nebylo vlastně nic zcela nepochopitelného, pokud jeden vezme v úvahu všechny skutečnosti a okolnosti, že po čase, sice příliš dlouhém, vzal totalitní systém, kterým se SSSR zmocnil mnoha zemí a který tvořil i hrozbu Západu, za své. R. Reagan, vědom si své ekonomické a morální nadřazenosti, způsobil kolapsu sovětského systému, ano, snad i za mírné pomoci M. Gorbačova. Mnohé země staly se demokratickými, včetně mojí domoviny, Čech. To je ale všeobecně známo.

Čas spěchá a od té významné události už ulynulo opět hojně času. Přesněji … dvacet jeden rok. Nikterak se mi ale nezdá, že tím se svět stal problému prostým! Někdy je tomu, bohužel, i naopak!

V jedné pěkné básni L. Ferlinghetti píše o tom, jak je svět báječným místem k narození, jmenuje nejednu radost a končí připomínkou příchodu milého funebráka. To ovšem platí i pro život prožitý v klidu, ve slušném zdraví až do onoho nevyhnutelného konce, který čeká na každého, boháče, chudáka, blbce stejně jako chytráka, vzdělance i negramota. Moderní věda napomáhá dosti úspěšně tomu, aby ve vyspělých zemích docházelo k takovým příchodům funebráka ve stále pokročilejším věku. Tato úctyhodná snaha a počínání lékařské vědy má ale latentního protivníka v tzv. pokroku, který nemá jen kladné a příjemné důsledky. Pokud si nepředstavujeme vše v růžových barvách, přináší ve skutečnosti i mnohé negativní. K mému nemilému překvapení je to vynucený spěch týkající se veškerého konání a tím nepochybně vyvolávaný stres mnohých, kteří se účastní na oné rostoucí prosperitě a pokroku.

Před sto lety vybojovaná osmihodinová pracovní doba alespoň v průmyslových západních zemích ve druhé polovině dvacátého století snížená je dneska ve věku informatiky a nejmodernější technologie pro mnohé zaměstnance jen chimérou. Nemusí sice stát u soustruhu deset hodin denně, ale jiným nezbývá než posedět po návratu z úřadu další hodinku nebo dvě u svého nejmodernějšího počítače doma, pokud nechtějí, aby Damoklův meč moderní doby dopadl do jejich spořádané domácnosti.

Nejednou jsem si v poslední krátké době znovu připomněl sládka v Havlově Audienci ... -To jsou paradoxy, co? - halasil. Neboť v ohromení jsem se dočetl, že navzdory nejmodernější dnešní technice a technologii stahují velké automobilky jako Toyota, GM z trhu tisíce svých vozů, na nichž shledány závady. Stejně tak motocykly BMW a sušiče vlasů Braun prodávané do šedesáti zemí! Jak si tohle mohu vysvětlit ve své prosté hlavě? Mám na to názor, ale coby neodborník v této věci zůstanu jen u svého, myslím, že oprávněného, úžasu.

Za zmínku stojí, že poštovní služby, tedy to je moje kanadská zkušenost, ač jsou stále dražší, jakoby se chtěly pomstít za e-maily, které zasahují do jejich kompetence: v poslední době jsou nespolehlivé, dodávka zásilek vázne a trvá někdy až neuvěřitelně dlouho.

Aby toho ale nebylo málo šíří se západními demokraciemi zhouba politické správnosti a nezdá se, že by tomu liberální vlády, ale mnohdy už i konzervativní, chtěly a nebo mohly zabránit. Zvláštní pak je, že k mocnému šíření této ideologie dochází po rozpadu sovětského totalitního impéria. A je to, dle mého názoru, který ovšem nikomu nevnucuji, velmi úrodná půda, v níž se daří těm idealistům, kteří v sílícím vlivu ba nebezpečí radikálního islámu a vůbec mohutného přesunu muslimů do západní Evropy (a v menší míře i Ameriky) nevidí jiné nebezpečí než nepochopení obyvatel těchto zemí pro zvyklosti a požadavky těch, kteří, zřejmě nespokojeni se životem v rodné zemi se rozhodli žít na Západě a tam zavádět své, pro západního člověka nepřijatelné, zvyklosti. Lidé jako Benjamin Kuras nebo Wilders, kteří z vlastní zkušenosti o tomto problému nemálo vědí, jsou mnohdy pasování za pesimistické rasisty a jiné škůdce.

Nemám dostatek vědomostí a znalostí k tomu, abych mohl se vší rozhodností prohlásit, že napadení Iráku byl a je kardinální omyl, který se nedá nijak zdůvodnit kromě pošetilosti prezidenta G. Bushe. Stejně tak nevím, jak by situace vypadala dnes, kdyby k té akci nedošlo. A stejně tak, kdyby v USA nebyla nastolena ona opatření, jež mají zabránit opakování katastrofy 9/11, aktivita je často kritizována jako omezování svobod občanstva.

A tak mi nezbývá než čas od času položit si otázku, jak dlouho asi ta situace ještě může trvat, když po nějakém čase jisté naděje a uklidnění tu či onde najednou vyletí opět stovka nevinných do povětří a k tomu, aby na jiném místě k podobnému neštěstí nedošlo, poslouží jen šťastná náhoda v podobě technického selhání.

Návdavkem se pak matička Země nějak rozzlobila a do povětří vychrlila sopečný prach, způsobující nemalý chaos v letecké dopravě, dnes tak rozšířené a důležité. Nedůslednost a chyba, o které se dodnes přou případní viníci, způsobuje, že nejen vzduch je poznamenán škodlivým prachem sopky, ale i ohromné vody oceánu ropou, důležitou pro člověka, ne tak pro mořské rostlinstvo a ryby, tolik doporučované ke konzumaci coby zdravá potrava.

Nepochybně ve světě, v naší moderní době panovaly časy horší těch dnešních. Stačí jen připomenout obě světové války, koncentrační tábory nacistické stejně jako komunistické, nešťastnou válku ve Vietnamu. To všechno je pravda. Jenže, zdá se mi, jako by se v těchto neblahých problémech člověk mohl snadněji vyznat. Dobro na jedné straně, zlo na druhé. Dnes ale ona zmíněná ideologie politické správnosti situaci nesmírně komplikuje, posunuje jí až do nebezpečné nelogičnosti. Ač západní demokracie a civilizace mají daleko k dokonalosti, není dost dobrých důvodů, aby její levicově liberální reprezentanti brali na sebe vinu za vše nedobré a své poklesky snažili se napravit otevřením cesty k záhubě vlastní i ostatních, cesty sice vedoucí dosud jen z mírného kopečka, stávající se ale neustále příkřejší. A smutné je, že ekonomické pilíře, na nichž západní společnost stojí počínaje bankami a obrovskými koncerny pojednou, vlivem lidské hrabivosti a snad i z jiných důvodů, o kterých nemám vědomost, ocitají se na hliněných základech.

Nezbývá mi nežli věřit a doufat, že na světě, kde je nemalé množství lidí, kteří život ostatním nemálo komplikují, stále převládají moudří, schopní, dostatečně silní a mocní, a že ta naše stále početněji obydlená země se nadále bude otáčet v onom nepochopitelnu, které se nazývá vesmír.