Červenec 2010

Odrazový můstek jménem Washington

Jaroslav Formánek

Scéna se odehrála na jednom záchodě v Pittsburghu a padla v ní tato slova: "Už mám dost těch pomluv a výmyslů o mém soukromém životě. Vím, odkud to všechno přichází, tak řekni svým klukům, aby s tím okamžitě přestali, nebo se obrátím na justici.“ Na pánských toaletách lze zaslechnout různé výroky, které však většinou rychle zapadnou. O pittsburském případu si však díky informacím týdeníku Le Point loni na podzim četla celá Francie.

Během přestávky jednání ekonomických velmocí G 20 tam na prezidenta Nicolase Sarkozyho čekal jeho nasupený krajan a generální ředitel Mezinárodního měnového fondu Dominiquea Strausse-Kahn (1949), aby ho těmito slovy varoval. Hlava státu se však mezi pisoáry dušovala, že o ničem neví. Faktem ovšem je, že francouzskými médii vzápětí přestaly prosakovat zprávy o nezřízeném soukromém životě mocného finančníka, novináři přezdívaného DSK. Neboli informace o jeho pokračujícím sukničkářství a rozpadu manželství. Podnětem byla milostná aféra se zaměstnankyní MMF, krásnou Maďarkou Piroskou Nagyovou, jež generálního ředitele málem stála jeho křeslo. Také ji okamžitě uťal.

Populární DSK

Francouzský tisk komentoval celou událost z pittsburských toalet tak, že Sarkozy si uvědomil, že mu ve Washingtonu vyrostl velký soupeř, a proto se ho snaží v očích Francouzů zdiskreditovat. Paradoxně to byl ale právě Sarkozy, kdo nominaci Strausse-Kahna v září 2007 na funkci ředitele MMF všemožně podporoval, ovšem s úmyslem zbavit se ho. "On tam vyhoří a o jednoho tak bude míň,“ svěřil se tenkrát podle týdeníku Le Canard enchaîné svým spolupracovníkům.

Racionální jádro té úvaze nešlo upřít. Do světové instituce nenáviděné polovinou planety mířil francouzský socialista, který předtím prohrál stranické prezidentské primárky se soupeřkou Ségolene Royalovou a v nové funkci musel počítat i s odporem americké administrativy v čele s tehdejším prezidentem Georgem W. Bushem. Strauss-Kahn však ve Washingtonu překvapivě uspěl a získal mezinárodní renomé. Instituci, kterou po katastrofických intervencích během asijské i argentinské krize v letech 1997 a 2001 začal vnímat s nedůvěrou už i Západ, navrátil kredit a důležité postavení ve finančním světě. I proto dnes ve Francii DSK platí za nejpopulárnější politickou osobnost. Na základě průzkumů veřejného mínění by ho 57 % dotazovaných rádo vidělo jako nástupce momentálně silně nepopulárního Sarkozyho. Navíc pro francouzské politology a intelektuály představuje Strauss-Kahn jedinou šanci, jak uchránit domácí levici od další prohry v prezidentských či parlamentních volbách. Ty první socialisté naposled vyhráli v roce 1988, ty druhé v roce 1997. Jde přitom o člověka, který se narodil v bohaté právnické rodině s židovskými kořeny, studoval prestižní ekonomické školy a celou dobu své politické dráhy byl daleko častěji vídán mezi významnými průmyslníky, bankéři a podnikateli než na mítincích pod rudou vlajkou. Oproti většině francouzských socialistů zahleděných do marxistických pouček také zastává moderní politiku sociální demokracie.

Už jako ekonomický ministr vlády Lionela Jospina se nebál privatizace velkých státních podniků, globalizaci nikdy nepřijímal jako zlo, snažil se zpružnit rigidní pracovní trh země. Své socialistické krédo staví na dvou pilířích: citlivá regulace ekonomiky a úsilí o sociální smír skrze odpovědné přerozdělování bohatství. Kromě toho Francouzům imponoval, když jako jeden z mála ministrů obviněných z korupce odstoupil z funkce v zájmu nestranného vyšetřování, které ho pak z podezření očistilo.

Na stranickou kandidátku socialistů v příštích prezidentských volbách si sice brousí zuby několik osobností, mezi nimi i Royalová, situace se však změnila ve prospěch šéfa MMF. Proto už loni v létě ze své dovolené v Marrákeši, kam za ním jezdili emisaři různých partajních klik, jasně vzkázal své podmínky: Budu kandidovat na prezidenta, pokud mne socialisté navrhnou - bez primárek. Svým způsobem si dnes tento diktát může dovolit. Má díky práci v MMF takové postavení, že ho dnes všude ve světě přijímají na úrovni hlavy státu.

Raději prezidentem, prosím

Co tedy žoviální bonviván s nepřehlédnutelným hustým obočím s MMF provedl? Když v lednu 2008 přijel do švýcarského Davosu a před fórem státníků a finančníků začal oprašovat keynesiánské učení o nutném zásahu státu do tržní ekonomiky v době krize, mnozí si mysleli, že nový ředitel MMF si přihnul nadmíru šampaňského. Domnívali se totiž, že krize spojená s podřadnými hypotékami už odezněla. O sedm měsíců později zbankrotovala Lehman Brothers a kvůli záchraně finančních systémů začaly státy masivně pumpovat kapitál do bank.

Ukázalo se, že šéf MMF měl pravdu, a získal tím důležitou reputaci. V té době bylo na kontě jeho instituce pouhých 220 milionů dolarů. MMF přitom funguje z peněžních příspěvků velkých západních států, které pak půjčuje zemím v ekonomických potížích, a svůj zisk kumuluje z úroků splácených půjček. Jenže tento model se zadrhl: kromě zmíněné nedůvěry Západu vůči MMF se státy, které se octly v potížích a v minulosti by si braly půjčky od MMF, začaly obracet na finanční trhy.

DSK se rozhodl tento trend zvrátit, a nejdříve se proto obrátil na Spojené státy. "Místo, aby padl před Kongresem na kolena jako jeho předchůdci, jezdil za klíčovými osobami, třeba demokratem Barneym Frankem, hlavou finanční komise Sněmovny reprezentantů,“ popisuje jeho snahu Jo Marie Griesgraberová z think tanku New Rules for Global Finance. Američany a posléze i další bohaté země svými vizemi o nové pragmatičtější podobě MMF nakonec přesvědčil. Na setkání G 20 v Londýně proto všichni přistoupili na ztrojnásobení svých příspěvků, ale i na prodej části dosud nedotknutelných zásob zlata ve prospěch MMF.

S novými finančními prostředky tak mohl generální ředitel nabídnout horu půjček státům v ekonomicky svízelných situacích, oproti minulosti však zmírnil podmínky. Do nejchudších zemí Afriky například v roce 2009 směřovalo 17 miliard dolarů bez nutnosti splácet úroky první dva roky. Naopak u států, kde se předpokládá rychlejší vybřednutí z problémů než u rozvojových zemí, jako třeba u Maďarska, Lotyšska anebo aktuálně Řecka, byla pomoc MMF podmíněna tvrdými reformami a ozdravením veřejných financí stejně jako v minulosti.

Úspěšnému šéfovi se po necelých třech letech ve funkci vyčítá jediná věc. DSK zatím nedokázal změnit poměr hlasovacího práva v MMF mezi Západem a novými ekonomickými kolosy, jako jsou Čína, Indie, nebo Brazílie. Posledně jmenovaná má ve správní radě 1,38 % hlasu, Čína 3,65 %, oproti tomu třeba Nizozemsko 2,34 %, Francie 4,85 %, Spojené státy 16,74 %, které mají jako jediná země i právo veta. Podle finančních expertů se ambicióznímu Francouzovi rovněž nepodaří naplnit novou misi MMF, který by měl svou politikou předcházet budoucím finančním krizím. Nemá k tomu potřebné kompetence, neboť státy z G 20 nikdy nedopustí, aby se tato instituce stala četníkem světových financí, píše časopis Capital. Zajímavé také bude i to, jak si DSK poradí s nejčerstvější informací, podle níž Američané nesouhlasí s balíkem pomoci MMF Řecku, poněvadž jako přispěvatelé fondu nechtějí, aby jejich peníze směřovaly do Atén.

Na tyto úkoly má Dominique Strauss-Kahn ještě dva roky času. Jeho funkce v MMF končí v roce 2012. Otázkou je, zda bude usilovat o další období. V tom samém roce totiž ve Francii proběhnou prezidentské volby. A jak se už vášnivý hráč šachů nechal slyšet: "Mezi prezidentem republiky a generálním ředitelem MMF bych přece jenom dal přednost tomu prvnímu.“

(Respekt, www.respekt.cz)