Červenec 2010

Z blízka i z daleka bez růžových brýlí 3

Luděk Frýbort

Vandrování exulantovo kraji českými

Konečně jsem uskutečnil svůj smělý cestovatelský plán: vydat se zase jednou někam pěšky. Zcestoval jsem už hodný kousek světa, ale cítím, že tomu pořád něco chybí. Jde to prostě moc rychle, všemi těmi moderními dopravními prostředky. Krajina ubíhá kolem uší, ale člověk ji sotva vnímá, pohled zúžený na pruh silnice, teprve když zastavím, mohu se rozhlédnout: hele, ono je tu hezky. V pěší chůzi se nemusím zastavovat, abych vnímal krajinu. Je kolem mne i ve mně, proniká mi smysly, jsem jejím středem i okrajem. To se ví, dnes už to nepůjde jako za mlada, kdy jsem se vláčel se stany, spacími pytli a jiným inventářem. Spíš bych si rád vyšel asi tak, jak cestovával Karel Hynek Mácha: dobré boty, malý raneček jen s tím nejnutnějším, vše ostatní se dá cestou pořídit. Někde v skromné hospodě přespat, však nepotřebuji žádný mramorový luxus a livrejované služebnictvo, někde se najíst, a zase dál, ve volnosti tažného ptáka, posadit se, obrázek si nakreslit, zamyslet se, poslouchat hlasy lesa, pobrouzdat trávou. Ještě jde o to, kam jít, protože ne každý kraj se hodí k pěšímu putování.

Dovedl bych si představit vandr nějakou pěknou a mnohotvárnou, ale nevelkou krajinou. Evropa má takových dost, Toskánsko například nebo jiné italské kouty, však mi to přicházelo líto, když jsem jimi jen tak projížděl, mnoho památek navštívil, ale málokde mezi nimi kousek cesty po vlastních dvou nohou urazil. Jenže by to byl při dnešních cenách proklatě nákladný projekt, a já jsem důchodce, ne maháradža. Někde přespat, dvakrát denně se najíst… Karel Hynek to pořídil za pár krejcarů, ale mě by přišel takový špás na dobrých šedesát euro denně, a to bych musel sakra šetřit. Za dva týdny to dělá… k tomu cesta vlakem tam a zpátky… tisícovka by, obávám se, nestačila. Tím idea padá, protože stěží mohu pro svou legraci odčerpat z rodinné pokladny bezmála celý můj měsíční důchod. V posledních osmi letech jsem dovedl najít kompromis: jel jsem na kole. Naložil jsem stan, vařič, konzervy, náklad jako pro velblouda, ale vyšlo to levně; a projel jsem tak Švédsko, Irsko, Anglii, Finsko, celý Balt od Estonska až po Polsko, i houf jiných pěkných končin. I pro letošek jsem měl naplánovaný takový výlet, ale ouha: při každém sešlápnutí pedálu mě dloubne v levém koleni.

„Jo, pane,“ povídá mi doktor, „však už vám je taky sedmdesát. Máte opotřebovaný meniskus, dá se to operovat, ale to víte…“

Poznámka po letech: muselo to být nějaké mocné zaklínání, co tenkrát pan doktor nade mnou vyslovil. Jak je zlý duch Meniscus slyšel, hned se lekl a koleno opustil, ani sirný zápach po něm nezůstal. Jezdím od té doby na kole rád a hojně, třebaže, jakáž pomoc, už ne napříč Evropou. Neboť ducha Meniska pan doktor zažehnal, ale na satanáše Stáří žádné zaklínadlo neplatí.

Inu ano, sám jsem tušil, že s dvoutisícikilometrovým rajtováním každého jara je, jakáž pomoc, amen. V pěší chůzi ale zatím koleno dává pokoj: nenadešel tedy čas pro máchovské putování? A kam se vydat… což takhle po Čechách? Že jsem si na ně pro samé cizí kraje nevzpomněl! Čechy jsou země pěkná a proměnlivá, pravá drobnokresba krajinek, střídajících se málem ode vsi ke vsi, zrovna to, co hledám; a ještě stále je tam lacino. Znám ji sice dost dobře, ale nějaké mezery mi zůstaly, ostatně je tomu už přes třicet let, co jsem jí s rancem na hřbetě naposledy táhl. Jak se změnila od té doby? Pozná mě ještě? Jak mě přivítá? V druhém červnovém týdnu jsem dal pac manželce – zlatá ženská, že mi tyhle rejdy trpí – a vydal se vstříc dobrodružství, jestli se jím vandrování tak důvěrně známými krajinami dá nazvat. Ukázalo se, že dá.

1. Krajinou Podkrkonoší

Drobně pršelo, když jsem v Libuni vystupoval z vláčku jičíňáčku. Znám sice Český ráj, krajinu mého dětství, líp než příslovečné vlastní boty, ale na dlouhý, lesnatý hřeben severně od jičínské silnice, práh Podkrkonoší, jsem se vždy jen díval odněkud z Valdštejna. Tábor, Bradlec, Kumburk. První z mezer v mé osobní mapě, již si teď na stará kolena mohu doplnit. Cesta z Libuně stoupá mírně k severu, přestalo mžít, z mraků se vydobylo slunce, prudké, pálivé. Mimořádné tropy letošního června, nic nedbající na svatého Medarda, se po krátkém přerušení daly znovu do díla. Stoupání je stále strmější a můj sedmdesátiletý krevní oběh se táže – nepřehnal jsi to, hochu? No, snad mě neklepne pepka zrovna teď. Na nějaké vedro bych ostatně měl být zvyklý, však jsem poznal i všelijaké kouty kolem rovníku a také se nezbláznil. Spíš mě začíná zaměstnávat otázka – kdepak dneska složím hlavu? Ale co, zatím jsem si nikdy takovou starost nedělal a pokaždé se někde vyspal, proč ne dnes.

Na vrchu Tábor má podle mapy být turistická chata s celoročním provozem. Mohl bych nalézt nocleh třeba tam, i když je do večera ještě dlouho; ale aspoň se najíst. Nebo aspoň pivem spláchnout poutnickou žízeň. Stoupání dosáhlo vrcholu, jdu chvíli lesem, chvíli po kraji lučin, a něco mě znepokojuje. Cesta je to opravdu krásná, výhledy do podkrkonošské krajiny kouzelné, kam se hrabe Toskánsko, ale jdu už takhle dvě hodiny, a ještě jsem nepotkal živou duši. Kde jsi, ó Mácho? Kde jste, čeští vandrovníci, turisté, nebo aspoň vy kluci trempové, jimiž se dřív v takových místech hemžívalo? Nic. Jen koloušek se krčí v trávě u cesty a bázlivě beká. Jistě je někde poblíž srna, ale netroufá si zakročit. No, neboj se, mrně, nejsem lidový myslivec, jenom chci projít kolem.

Hlavní přednost českého vandrování před jinými světa kraji se ukázala hned: skvělý systém turistického značení provede poutníka jako za ruku. Ne že by jinde značených stezek nebylo, ale nikde to není ono. U nás v Němcích například má každý turistický spolek svůj vlastní systém: jeden plechová kolečka, druhý čtverečky, třetí motýlky nebo žabičky, ale motýlkové i žabičky končí na hranici zájmového území, načež není nic, až zase v sousedním okrese druhý spolek, značící své stezky úplně jinak a bez návaznosti. České značení tvoří síť, po níž můžeš přejít bez přerušení krásnými krajinami od Aše k Jablunkovu, naprosto spolehlivě, jen málokde je třeba se zastavit a hledat, kudy vede cesta dál. Staletá zkušenost Klubu českých turistů vydala plod dokonalosti, jíž není v světě rovno. Co mi ale vrtá hlavou… pro koho se značkaři ještě namáhají? Kdo využívá té skvělé sítě? Teprve když se dostanu na půl kilometru od nějakého parkoviště, potkám rodinku s pejskem, mladou dvojici, školní výlet. Jinak je samota až strašidelná, kdybych měl takové sklony, mohl bych se bát.

Na vrchu Tábor by turistická chata v principu byla, jak by řeklo radio Jerevan, ale celoročně otevřená není, ba není otevřená vůbec. Už začínám tušit, že nastanou problémy. Naštěstí jsem si v Libuni koupil čtyři housky, takže hladem bohdá nezahynu, ale pil bych. Ve vesnici pod kopcem je hospoda, hrnu se k ní, ale zase nic: otvírá se až v pátek večer. Kde jsou ty časy, kdy bývalo v každé české vsi po třech, po čtyřech hospodách a v každé živo… Jenže jaké živo, když v podhorské dědině stálého obyvatelstva skoro není, jen měšťáci jezdí na víkend do svých chalup, těm stačí otevřít v pátek. Ale koukejme, tady v té chaloupce se něco pohnulo; zaklepu, a za nějakou chvíli se dveře zdráhavě pootevřou. Stará paní vyhlédne štěrbinou a ucukne, jako by spatřila vraha, ale ne, babičko, nepřišel jsem vás vyloupit, jen bych prosil natočit do láhve trochu vody. Chci říci, že jsou ještě hodní lidé v království českém, ale mají strach. Neviditelný a už zřejmě navyklý strach všechno prostupuje, mříže, důmyslné zámky, poplašná zařízení, hlídací psi, varovné nápisy, a ještě to všechno nestačí, ještě se lidé uzavírají za svými stěnami, a objeví-li se neznámý příchozí, čekají od něj nejhorší. Odkdy to tak je? Znával jsem český venkov jinak, družnější, veselejší. Dnes… ještě pořád jsou Čechy krásné, zemský ráj to na pohled, ale pěkně zlodějský ráj. Už skoro neznám v exilu nikoho, kdo by ve své rodné zemi nepřišel o auto, a to máme všichni svou zkušenost a víme, nač je třeba si dávat pozor. Důvěřivý cizinec… turistická nabídka se prý kromě Prahy nesetkává s úspěchem, tvrdí noviny a nestačí se tomu divit. Já ani moc ne.

No, boty z nohou mi snad nikdo neukradne. Ale smutné je to, smutné a nepříjemné, takhle v jednom kuse žít ve strachu, i když, jak se zdá, to už všichni považují za nezbytný životní doplněk. Svého času jsem uvažoval, neměl-li bych se na stará kolena vrátit na rodnou půdu, jistě bych tam se svým důchodem vyšel levněji, ale jaksi mě ty chtíče přešly. Na nákladech bych asi ušetřil, ale představa života v neustálých starostech mě pokaždé ze sentimentálních úvah vyléčí. Zamkl jsem pořádně? Nevlezou zloději půdou? Neměl bych koupit silnější zámek, instalovat poplašné zařízení, pořídit si vlčáka… co najdu doma, až se vrátím z dovolené? Kdepak. Jak rád se pokaždé zase vracím tam, kde stačí otočit klíčem!

Kolem páté odpoledne je pořád ještě horko jako v peci, vylezu na hrad Kumburk a jen tak dechu popadám. Pomalu je čas se rozhodnout. Obrázek máchovské hospody s pokojíkem v podkroví mi z mysli mizí definitivně, v žádné osadě, kudy jsem prošel, není ani stopa po něčem takovém. Do Lomnice nad Popelkou by nebylo daleko, ale městečko je to malé, co když tam nenajdu nocleh? Automobilistovi je hej, může šlápnout na plyn a jet jinam, i na kole bych, jakkoli unaven, ještě deset nebo dvacet kilometrů ujel, ale v mé situaci by zlověstné slůvko „bohužel“ znamenalo… no, nejspíš překlepat noc někde v roští, nebylo by to poprvé. Jenže na to nejsem vybaven, a co kdyby se z letního vedra strhly bouřky. Nemaloval jsem si vandrování po Čechách moc růžově, a nebudu jej někde muset z holé nutnosti nechat? Ale cesta jde zvolna svahem dolů, ještě řádka osad, a v údolí přede mnou je Nová Paka. Něco tam snad najdu.

A našel jsem, sláva, i když to dalo nějakého běhání. Nejdřív se dobývám do pensionu, co se na mne usmíval z informační tabule před městem, vypadá pěkně a moderně, ale nic, je nedobytný jako křižácký hrad. Nejsou asi doma, informuje mě soused. Inu děkuju, sám to vidím. Je večer, léto, turisté by se měli scházet, ale pan majitel asi nestojí o výdělek. I později jsem občas zjistil, že podnikání je v Čechách rozuměno poněkud jinak, než jsem zvyklý. Vydělat peníze, ale aby to nebylo příliš nepohodlné. Podnik nový, soukromý, ale jako by jím ještě bloudil duch socialismu – ať se zákazník, otrava jeden, přizpůsobí nárokům personálu. Mám přece právo mít taky večer volno. Mám právo jít v sobotu na fotbal a v neděli na ryby. Hospody v rušném prostředí, za oknem oznámení – zavírací den sobota a neděle. Jiné hospody mající otevřeno, když je zrovna nálada. Naštěstí je v Pace na rynku hotel, dům měšťanský, pamatující slavnější časy, socialismem zchátral a posmutněl, ale je tu a pokojík taky. Jsem tak zmožený, že se sotva osprchuji a zalezu do postele. Za chvíli vstanu, umiňuji si malátně, a půjdu dolů na večeři. Ale když se probudím, je čiročirá tma a nikde človíčka, ještě že jsem měl dneska ty čtyři housky.

Z neexistence ubytovacích možností mimo města se pomalu stává trápení. Měl jsem představu vesnic, kde každý třetí domek nese povědomou ceduli Zimmer frei, ale to jsem se dost zmýlil. Nebo třeba ani nezmýlil, jistě takové cedule někde jsou, jenže tam, kde je možno nalákat autoturistu. Kudy se ubírá osamělý pěší poutník, lučními a lesními stezkami, kolem malých podhorských osad mimo dopravní tepny, žádných zimmerfreiů není. Cesta jde zatím pěkně lesem, až se po deseti kilometrech objeví městečko, Pecka. Hrad téhož jména se vypíná nad ním, někdy sídlo pana Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, literáta, hudebníka a cestovatele, jenž pro své angažmá v protihabsburském odboji přišel o hlavu rukou mistra Mydláře. Mně o hlavu zatím nejde, spíš se nalézám v jistém životním průsečíku: tudy jsem v létě 1950 táhl vandrem se svým přítelem nejvěrnějším, netuše, že našemu přátelství zbývá už jen krátký čas. Jirka se utopil při sjíždění jezu na Lužnici o čtyři roky později. Přivádí mě ta vzpomínka do melancholické nálady, k níž stoupající horko také nic lepšího nepřidá. Je teprve před polednem, když vystoupám na náměstíčko… helemese, hotel. Dost brzy, abych si začal dělat starosti o nocleh. Mohl bych dojít na Zvičinu, je tam turistická chata… jenže s turistickými chatami s údajně celoročním provozem začínám mít své zkušenosti. Spíš to vypadá na Dvůr Králové, dalších dvacet kilometrů, což, do večera bych to stihl. Ale… chce se mi vůbec? Zjišťuji, že nechce. Hotýlek v Pecce je příjemný, třebaže nijak zvlášť komfortní, a za nocleh tady vyžadují 150 kaček, to už pocestný přehlédne některé nedostatky. K tomu je nablízku koupaliště, netřeba jen tak ubíjet čas, co by člověk chtěl víc.

Jen mě cestou ke koupališti napadá, co ještě mnohokrát poté. Míjím pěkně upravené domky, ale také nejednu zříceninu kdysi jistě výstavného stavení. Opadaná omítka, provalené střechy, okna zatlučená prkny, vše vysoko obrostlé kopřivami a bzím, a nad vchodem setřelý nápis, označující někdejší živnost. Je takových český venkov plný: kovárny, malé továrničky z předkomunistických dob, i nejedna svého času lepší restaurace a dokonce hotel. Že se český dnešek obejde s mnohem méně hostinci než čas mého mládí, to už vím; a pochopil bych také, že již není třeba pazderen ani venkovských kováren, neboť doba se změnila a mnohá technologie s ní. Ale to ještě není vysvětlení pro ty ruiny; německý nebo švýcarský venkov také zasáhla vlna moderního času, ale zchátraliny s propadlými střechami tam nevidím. Ne-li už objekt sám, aspoň pozemek má přece svou cenu; a i kdyby o něj majitel nestál, ozval by se obecní úřad, majitele přitlačil – buď si ten barák opravte, pane, nebo to celé prodejte někomu, kdo si s tím poradí líp. S takovou barabiznou naší obci ostudu dělat nesmíte. Zajímám se, proč tenhle celkem jednoduchý mechanismus v Čechách nefunguje. Odpovědí je mi rezignované mávání rukou – ale to víte, není zájem, kdo by do takové díry… a restituční spory… Divné. Není zájem o peníze v království českém, vida. A svářícím se dědicům by také každý západní soud dokázal domluvit – až ten krám prodáte, pánové, můžete se o výtěžek hádat dál. Česká obec nepřitlačí, soud odloží, zájemce o levný pozemek se nenajde. Šerední kostlivci s dírami po vytlučených oknech jsou svědky, že navzdory mnohé snaze a mnohému domečku bělostně vycíděnému ještě stále straší postkomunismus v Čechách, systém zahnízděný, v němž chybí všelicos, ale hlavně chuť a schopnost k skutečnému podnikání. Holdingy, managementy, obchodní společnosti, toho je na fůry, až se člověk musí divit, s čímže to všichni pořád holdingují a managementují. Zchátralé stavení z kopřiv vyprostit, na skromnou, ale moderní továrničku přestavět, jaké jsou k vidění v každé bavorské vesnici, k tomu už podnikatelského elánu nezbývá. Nebude lépe v království českém, odvažuji se zaprorokovat, dokud v něm nepřeváží produkce, třeba i skrovná a pomalé zisky přinášející, nad v jednom kuse nějakým kšeftováním. Ostatně kšeftováním kdovíjakým, jak se k tomu hnedle dostanu.

Celoroční chata na Zvičině mě nezklamala, je taky zavřená, otvírat ji budou až v pátek odpoledne, jak jest v kraji zvykem. Zaplať Pámbu za tu Pecku. Další denní pouť mě přivádí do Dvora Králové, města úhledného, hezky a čistě upraveného, s náměstím zdobeným arkádami a mnohou pěknou hospodou. Vyjít z něj nazítří do volného kraje je věc sice trochu zdlouhavá, ale je ráno a ještě ne zcela horko. Po hodince se dostávám do lesního stínu a stezka mě vede k šporkovskému Betlému, turistickému cíli proslulému, ale mé oko jej ještě nevidělo; i jsem zvědav. Ukáže se, že Braunovy sochy světců stojí na předpokládaném místě, ale v dosti žalostném stavu. Restaurátorská snaha je ovšem patrná, dostavila se však pohříchu dost pozdě. Tři králové, svatý Onufrius a jiné význačné postavy jsou rozežrané třísetletou povětrností do hroudovité beztvárnosti, až žalost jímá. Tak tedy končí jedna svérázná památka, protože nepříliš dávno postavené stříšky dalšímu rozpadu asi sotva zabrání. Co takhle zpevnit, zastavit zvětrávání silikonovým přípravkem, a co kde chybí, doplnit umělým pískovcem? Sám bych znal firmu, která takové věci umí a dělá, a ne draho. Jenže… já vím. Neny su penáze, jak říkával cikán Pajtáš, co jsem s ním kdysi krumpáčoval, jakáž pomoc. Co se vlastně stalo s potomky hraběte Šporka? Žijí ještě nějací? A jestli žijí, neohlásili už také, že by chtěli tenhle opršelý Betlém zpátky? A pan ministr kultury, to že ne, to že nikdy, že dědeček dnešního dědice byl v Lize proti bolševismu a takovým kolaborantům že se nic vracet nebude (to Liga pro bolševismus by se už přehlídla spíš), jelikož by to bylo prolomení Benešových dekretů a zpochybnění výsledků druhé světové války. Že jsou Braunovy plastiky majetkem lidu a majetkem lidu zůstanou a basta, i kdyby se měly rozsypat na hromádku písečného prachu. Ostatně kdoví jestli ten Braun nebyl taky nějaký Němec nebo dočista kolaborant, podle jména by na to vypadal. Nu, odpusťte, zabájil jsem si. Ale musím říci, že jsem alergický na majetky lidu, z nichž se po bližším ohledání stává majetek ničí, přehlížený objekt papalášského nezájmu.

Za Kuksem už cesta neodvolatelně přechází do plochého kraje, a protože turistické značení dělá velký oblouk k severu, musím se ubírat po silnici, což není zrovna zábava. Co se ale dá dělat, když chci být večer v České Skalici, jelikož bych nikde blíž střechu nad hlavou nenašel. Jdu po kraji silnice, auta mi frčí kolem nosu, vesnice za vesnicí jako korálky navlečené na nit… Ale není otravy, aby v ní netkvělo zrnko poučení: v obci Vlčovicích je hospoda, dokonce otevřená, a v ní… zraku se věřit nechce. Dědouš Husák jako živý ze stěny shlíží, vedle něj mapa Československé socialistické republiky, rudá vlajka s vercajkem, a ještě všelijaké emblémy téhož ražení. I táži se šenkýřky, cože to tu mají. „To?” opáčí unyle ta dáma. „To tady je už dávno”. A dost. Rád bych věděl, na co tu patří oko mé: zda na projev svérázného českého srandismu, jejž je obtížné vysvětlit cizinci, nebo jestli jsem upadl do doupěte tajných vyznavačů paleolitického socialismu. I další pochod je poučný: hospod již neviděti, zato potkávám návěští četných firem, nabízejících stavbu zahradního bazénu; vida, jak zburžoazněl český venkov. Sám bych do bazénu rád vskočil, což o to; ale tu zase vidím cosi, co mi vrtá hlavou úsilovněji, a nejen tady. Ob vesnici jsou k spatření dvory s nápisem oznamujícím, že se za jejich vraty koná prodej náhradních dílů k automobilům. Jsem sice devizový cizinec, ale úplně nezkušený taky nejsem; i byl bych zvědav, zda by v některé z těch ohrad nebyly k mání například náhradní díly z mé vlastní oktávie, co mi ji loni v drahé vlasti ukradli.

To je věc, která asi s výjimkou české policie, soudů i politických činitelů vrtá hlavou ledakomu. Jak to, mohl by se tázat naivní cizák, že k majiteli takové prodejny přijede obden kdosi, nabízeje čerstvě rozebrané kusy aut, a milý majitel je od něj odkoupí, aniž je mu nápadné, kde a jak k nim dotyčný pořád přichází? Že si od něj nevyžádá průkaz, a pojme-li podezření, že nezpraví policii? Že ani policie zjevně nenachází na existenci ohrad s náhradními díly nic neobvyklého? Že si nedá dohromady souvislosti, zjevné i mně? Český policista by ovšem cizáka ochotně a přátelsky zpravil (v tom ohledu si nemohu stěžovat), že takové podezření sice má, ale že nemůže nic dělat. Že prohledat zlodějskou ohradu by bylo proti lidským právům, jak jsem se dozvěděl, zkoumaje okolnosti svého vlastního okradení. A že zejména, jak také jinak, stojí podrobnějšímu pátrání v cestě Evropská unie. Bruselští byrokraté, rozumíte. Je až zarážející, za jaký kus českých svízelí ti pekla zplozenci mohou! Jen je mi s podivem, že u nás v Němcích takových ohrad nevidím, navzdory třiceti letům členství v té zlopověstné Unii. Ani nikde nenacházím sběrny barevných kovů, kde by bez mrknutí oka vykupovali mosazné hřbitovní urny nebo mříže od kanálů. Není mi u nás v Hannoveru známa zastavárna s celonočním provozem, v níž by bez téhož mrknutí oka vykupovali mobilní telefony a autorádia; a už vůbec nevím o případu, kdy by zastavárna byla spojena zvláštním vchodem s hernou, aby zloděj mohl výtěžek akce promptně prohrát a hned se vypravit do nočních ulic pro další kořist. Ještě že máme v Čechách ta lidská práva, povím vám, protože jinak by mohly neužilé huby třeba mluvit o korupci. Kde není překupníků, není ani zlodějů; a je opravdu s podivem, že proti zjevnému a bezostyšně provozovanému překupnictví nemůže být zakročeno, třebaže by to spravilo prosté nařízení o povinné registraci jak nabízeného předmětu, tak i osoby prodejce,

Mezitím se v obci Chvalkovicích turistická značka opět napojila, ale než sejdu k můstku přes Běluňku, zase potvora zmizí, a pokračování není k nalezení. Jít po silnici až do České Skalice se mi nechce, a tak se vyptávám přes plot nějakých lidí: “Dobrý den, nevíte, kudy vede červená značka?” I odvětí ten dobrý muž: “To já nevím, to víte, my jezdíme autem.” Sděluje mi tu informaci způsobem, jak asi tak mohl cestovatel dřevních věků poučit obyvatele temné Afriky, že již nerozdělává oheň třením dřívek, jelikož má k tomu sirky. Poděkuji tedy a ubírám se dál, ponořen v úvahy o spotřebním předmětu jménem automobil, a jak to, že právě tento kus plechu se stal předmětem chlouby, ano i společenské prestiže. Rovněž stojí za uvážení zákonitost, dle níž je stupeň prestižního myšlení v nepřímé úměře k hmotné úrovni země. V západních končinách by obstarožní pěšák s rancem na zádech byl možná pokládán za podivína, ne však za chuďasa, který nemá na auto; a vůbec už by se nikdo nenadmul do pózy lepšího člověka, shlížejícího s despektem na tu obyčejnou, pěšky chodící chátru. V Čechách se zatím prestižní předměty uctívají, pózy se zaujímají, na chátru se shlíží, a s kusem plechu jménem automobil se divy společenské nadřazenosti předvádějí. Ještě že jsou v obecném majetku aspoň ty sirky.

2. Evropské referendum, Sultán s Tyrlem a česká sláva válečná

Avšak zanechám již jízlivého tónu, neboť cesta jde poskopečku a ty střechy tam dole, to už je Česká Skalice. Na čemž by nebylo nic zvláštního, ale nastal den třináctého června léta Páně dvoutisícího třetího a lid český hlasuje o připojení k Evropské unii. Za normálnějších okolností si mužové české politiky s občanským míněním velkou hlavu nedělají, ale nyní nadešla hodina pravdy: usnese-li se svrchovaný lid, začlení se země česká do jmenovaného společenství se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Neusnese-li se, nebude zapojení, rovněž s určitými důsledky. Jde nyní o to, jak lid obojí důsledky posoudí a kterým dá přednost. Jsem sice cizák a hlasovací právo mi nepřísluší, nicméně mě ta věc zajímá, když pro nic jiného, tedy abych věděl, budu-li napříště jezdit do země podobné spíš tomu, nač jsem z exilu zvyklý, nebo do státního útvaru typu Moldávie. Mimoto mě vydavatel listu Annonce, do nějž co týden přispívám článkem, pověřil průzkumem: mám prý v rozhovorech s prostým lidem zjistit stupeň jeho touhy po připojení, a po vyhlášení výsledků o tom začerstva sepsat traktát. I obcházel jsem, s prostým lidem u piva i jinde hovory zapřádal, a z toho, co jsem zjistil, na výsledek referenda usuzoval.

A musím se vyznat z úsudku velice, velice skeptického. Prostý lid nebyl zvlášť ochoten se na to téma bavit; a našel-li se už někdo řečnější, zpravidla mi sděloval na půl huby, zíraje do půllitru: “Co já z toho budu mít, žejo. Co z toho bude mít vobyčejnej člověk. Chleba kvůli tomu levnější nebude.” S jednoznačně kladnou odpovědí jsem se setkal dvakrát, v obojím případě od lidí spíš neprostých. I usoudil jsem, že to, jak se zdá, dopadne bledě. Účast na referendu že bude, když moc, dělat něco kolem dvaceti procent, a v nich že budou převládat hlasy nedůvěřivé, nabručené, na půl huby do piva zírající a “co já z toho mám” utrušující. Avšak hle! Nadešel večer toho slavného dne a k svému velkému údivu jsem se dozvěděl, že jsem nejspíš provedl svůj průzkum špatně, protože všechno dopadlo úplně jinak. Dotazoval jsem se jen samých euroskeptiků? Nebo spíš ne euroskeptiků, ale… ano, ze zkušenosti s českým člověkem mi vyplynul jiný soud, zdaleka ne tak nepříznivý. Ti lidé k urnám šli a z největšího dílu pro Unii hlasovali, jelikož usoudili, že je v tom naděje. Ale svou důvěru si nechávají pro sebe, navenek by se k ní styděli přiznat. Tak je tomu v Čechách: je dost idealismu mezi lidmi, i obyčejnějšími, ale je radno jeden před druhým kroutit opovržlivě hubou a vyjadřovat nevíru v cokoli pozitivního, aby člověk nebyl za vola. Aby všichni neříkali – hehehe, to je on, co ještě věří na něco poctivého, kdepak, lidičky, každý přece ví, že všechno je samá lumpárna a politika zvlášť, proč by do ní kdo lezl, než aby si nahrabal. Na viklavém stolku malého pensionu jsem napsal svůj článek a odfaxoval z pošty, uspokojen tak napůl. Z hlediska exilového pozorovatele bych mohl být rád, že Češi přece jen nejsou taková banda cyniků bez víry a bez ideálu, jak někdy vypadají; na druhou stranu zase nevím, kam to přivedou se svou na odiv stavěnou negací a nedůvěrou. Cesta je ještě dlouhá; a mohla by ubíhat méně klopotně, kdyby se dokázali vzchopit k přiznání – ano, věřím, že existuje možnost dobrého vývoje a že jsme schopni jeho cestou jít.

Napsav článek jsem si obul boty a vydal se do blízkého Babiččina údolí, neboť ač je mi stydno, musím se přiznat, že ani tuto přeslavnou lokalitu jsem dosud nenavštívil. Nejspíš proto, že jsem jako mladistvý čundrák opovrhoval místy, kde je k očekávání velký sběh paďourů. Ono je vůbec pozoruhodné, jak pevně ustálený je pocit nadřazenosti v tom turistickém houfu, v němž každý má tendenci pokládat sebe za… dejme tomu za individuálního, ekologického cestovatele, to se dnes nosí, kdežto ty ostatní za tupé, měšťácké, konzumní stádo. To nebylo za mých mladých časů jinak, ledaže ještě nebyla vynalezena za vznešená terminologie, takže jsme mluvívali o paďourech. Co se jejich sběhu týče, očekávání mě nezklamalo: lidstva bylo v Babiččině údolí vskutku jako na pražském mostě. A k tomu všelijakého tyátru, jaký už na takových místech bývá: tady pan myslivec s flintou a trumpetou jako živý, tamhle zase pan otec (nevšiml jsem si, jestli točil pikslou), a Barunek celá hejna. Pouze jsem nevěděl, kteří z té spousty čoklů jsou Sultán a Tyrl, ale možná že také všichni. Nicméně už nejsem na jevy hromadné turistiky (na paďoury) tak přísný jako za mlada, takže se mi i leccos líbilo: pěkná parkovitá krajina s mohutnými stromy, jíž by bez Boženy Němcové nejspíš nebylo, i ratibořický zámek, jemuž by možná slušela nějaká paní kněžna, kdyby ten barák zrestituovala, ale hezký, starým stromovím zarámovaný pohled je to i takhle. Pouze nad Viktorčiným splavem jsem se rozkatil: co má v té starobylé líbeznosti co dělat tohle betonové monstrum? Nad ním bych možná zalkal já, ale Viktorka stěží; dá se předpokládat, že její jez byl z dubových trámců, zčernalých, obrostlých mechem a vlasovím vodních rostlin, po nichž spěchala a šuměla Úpa. Snad si toho neladu ještě někdo příslušný všimne a káže napravit, majlant by to bohdá nestálo.

Příštího rána už zase táhnu dál, dávaje pozor, abych se nezapletl do Náchoda; ono táhnout pěšky většími městy není žádná slast. Po pravici se ještě nějakou chvíli leskne hladina rozkošského přehradního jezera, až zanikne a jdu dál přes Starkoč, Václavice… Mapa se v těch místech nápadně často červená letopočtem 1866 a obrázkem zkřížených šavliček; nu ano, slavný rok války prusko-rakouské. Mlelo se to tady u vyústění zemské brány tenkrát požehnaně, bojiště jedno vedle druhého, tu a tam nacházím v polích nebo v malém háječku pomníček s čísly regimentů a počty padlých. Nebylo jich zrovna nejmíň. Pozoruhodné je, že padlí na pruské straně činí sotva pětinu ztrát našich, tedy rakouských… bane, neuřekl jsem se, jen jaksi nenalézám schopnost dívat se na tu dávnou pranici s nestranným nadhledem, nýbrž v ní věrně a darmo fandím našim.

Nepoměr mezi počty padlých prý způsobily flinty jehlovky, z nichž stačil Prajz vystřelit šestkrát, než našinec jednou naládoval. Ale řekl bych, že i organizační nadání pruského důstojnictva sehrálo v té věci svou roli, neboť v Prusích nebyla kvalifikací k vyšší šarži urozenost, nýbrž schopnost. Mnoho zlého se dodnes traduje o Prušácích, ale většinou to pramení ze závisti; Prusko představovalo ve své době vzor zodpovědnosti a neúchylné efektivnosti, na niž mohl zbytek Evropy jen skřípaje zuby zírat. Nicméně mě zajímá něco jiného: mezi padlými na pomníčcích převládají česká jména, třebaže za zvěčnění zřejmě stáli jen důstojníci. Jak tomu mohlo být mezi prostými infanteristy, kanonýry, fusilíry, rejthary a jinou vojanskou branží, se lze jen domýšlet. Asiže taky z většího dílu Češi. Napadá mě, jestli trochu nekřivdíme těmhle zapomenutým bojovníkům za krále a vlast, ponechávajíce jejich památce jen zarostlé památníčky v polích. Česká nebojovnost, české zalezlictví, častý to předmět dnešní sebekritiky, je úkazem poměrně novým. Nesouhlasí ani poukaz, že od dob husitských se Čechové na poli válečném na nic valného nezmohli. Chtěl bych připomenout – ne, prosím, zmohli se, a jak! Byli to rekové udatní a své vlasti hanbu nečinící, ti všichni, co jich bojovalo u Kolína a v jiných bitvách války o dědictví rakouské, na pláních Slezska za Marie Terezie, královny české, u Solferina a jinde na Itálii pod maršálkem Janem Josefem Václavem Radeckým z Radče, tady v zemské bráně roku šestašedesátého, a nakonec i na Piavě za osobní účasti mého táty, jak už zmíněno. Jenže byli z českých dějin štítivě vyvrženi, jako by se dopouštěli něčeho neřádného, takže po nich zůstala mezera, již není čím zaplnit. Snad by měl být v Praze znovu vztyčen pomník polního maršálka Radeckého, našeho největšího válečného genia od dob Žižkových. Snad by se do českých dějin měly vrátit stránky, do nichž se zapsali naši předkové stateční, byť i nebojovali pod prapory samostatné vlasti – těžká věc, když takové nebylo. A snad by se ani nemělo s nosem tak pohrdlivě zdviženým obcházet kolem čtyř století habsburských. Čechové nebyli jejich trpnou obětí, nýbrž přímými, aktivními účastníky a spolutvůrci. A když na to přišlo, dovedli se za svého krále i čestně a udatně porvat. Naši národovci minulého věku si všechno náramně zjednodušili, když z císařského Rakouska udělali nepřítele a z maršálka Radeckého i ostatních českých bojovníků málem zrádce. Dějiny se nám pomstily rozpačitou prázdnotou a pohrdlivým odsudkem sebe samých – jsme holt poserové, my Češi. Ne. Nebyli jsme a být nemusíme, jen se vrátit k tomu, co bylo tak samozřejmé českým hrdinům od Skalice, od Starkoče, od Václavic. Křivdíme jim svou přezíravostí a dějiny křivdu neodpouštějí.

Jelikož jsem občanem města Hannoveru, budí ve mně vojenské pomníčky i jiný sentiment. Poslední vládce království hannoverského korunní princ Ernst August, co ho lze zřít na bronzovém koni u nás před nádražím, byl v té patálii spojencem našeho císaře pána, a do pole proti Prajzovi vyslal veškerou svou ozbrojenou moc. Domašírovala až k městu Langensalza v Durynsku (docela pěkný turistický výkon, uznávám), kdež narazila na pruské síly. Hannoverští vojvodové si je přeměřili, poté se ohlédli po vlastních, a moudře usoudivše, že by nejspíš dostali nařezáno, se raději bez výstřelu vzdali. České regimenty čelily týmž časem v Náchodské bráně témuž pruskému přívalu, ale zachovaly se… můžeme to pojmenovat, jak chceme. Třeba nemoudře a neopatrně. Třeba také věrně a statečně. Kterého z obou vzorů je dnešním Čechům více zapotřebí, jest nasnadě.

Opouštím pole slávy a krajina začíná pěknět, pocítivši už blízkost Orlických hor. Cesta strmě spadá do strže slibného jména Peklo, pod nímž bych si představil něco operně loupežnického, ale ona to vlastně ani strž není, spíš hluboké, vcelku nijak zvlášť divoké údolíčko. Jen mladá Metuje na jeho dně bystře spěchá drobnými peřejkami, v nich stojí rybáři s gumovkami pod hýždě a úsilovně bičují vodu. Nepozoruji, že by se něčeho dobičovali, ale jak známo, správný sportovní rybář ani žádných ryb nepotřebuje, ba dokonce snad ani vody. Také se čím dál hustěji začínají objevovat výletníci, což je mi znamením, že parkoviště nebude daleko. Na příbřežní stezičce se předhánějí kluci na horských kolech, pro což bych měl pochopení, jsa sám cyklista. Jenom… nezapomnělo už lidstvo, že mu pod zadkem narostly nohy? Je potřeba se hmoždit s neskladným přístrojem tam, kde by to šlo mnohem lépe a méně uříceně pěšky? Sportovní výkon, já vím. Ale je také něco jako příroda, mládeži. Ta přicházívá při sportovním výkonu zkrátka; kdyby horskému kolaři postavili hezky krkolomné rejdiště z betonu, vyřádil by se zrovna tak.

Nějak mě mrzí, že jsem se svým ruksakem na stezkách té pěkné krajiny víceméně sám. Cosi nám vyhynulo, a to cosi je romantika; v tom ohledu se vlast česká už přiblížila Západu znamenitě, tam taky nikoho pod padesát v lese nepotkáš. Podávat výkon, kdo dál, kdo rychleji, kdo strměji, kdo kotrmelcovatěji, to ano. Zaposlouchat se do přírody, vcítit se, zažít to zvonivé ustrnutí nad řekou oděnou v ranní mlhy, nad měsícem zalitou pasekou… to už ne. Nevím, kdy se tohle v Čechách změnilo, když jsem z nich odcházel, bylo všude trempů, čundráků, ba i tajných skautů habaděj, však jsem sám byl pro tajné skautování zle popotahován. Snad že úřední péče z přírody mladé lidi vyzakazovala: já ti dám, chuligáne, marš odtud, tady je chráněné území! O moc jiné to není ani tam, kde ještě úřady zapomněly taková území zřídit, jest zakázáno se válet v noci po lesích. Ale je tomu tak s lidskou duší, že nakonec přestane potřebovat to, co jí je dlouho upíráno. A když přestane potřebovat, ztratí i zájem. Co s takovou přírodou?

3. Orlické hory, žák Bajza a neradostný závěr v Žamberku

Tesklivé myšlenky mě ale opuštějí, neboť srázy pekelského údolí se zmírnily a vcházím mezi první domky Nového Města nad Metují. A kdybych měl jmenovat, které místo mé pouti bych označil za zlatý hřeb, bylo by to tohle spanilé městečko, připomínající svou polohou vysoko nad údolím Metuje, svou sevřeností v středověkých hradbách, svým pěkným zámkem i čtvercovým náměstím s arkádami… například Český Krumlov. Nebo také Telč. Nebo i jiné z proslulých lokalit, obdařených slavnou pověstí a zápisem do seznamu světových památek. A jak čistotně upravené je Nové Město nad Metují, s jakým vkusem a přitom nedryáčnicky, lidské sídlo, ne na první pohled mucholapka na turisty! Proč se o něm vlastně tak málo ví? Jak to, že sem neproudí autokary a neodvíjí se turistický kšeft? Neovládají páni konšelé umění propagace, jak by se náleželo? K něčemu je ale ten nedostatek i dobrý; takhle jsem si mohl ten půvabný koutek Čech sám pro sebe objevit. Kdybych o něm býval už předem věděl z vyobrazení, plakátů a příruček jako o jeho slavnějších konkurentech, nezažil bych to milé překvapení. Snad bych mu ani neměl dělat reklamu, co kdybych ještě někdy…

Ráno si ještě jednou v čistém jitřním vzduchu projdu náměstí, než se pustím zase o etapu dál. Vychází mi to už rutinně na dvacet kilometrů denně, což je přibližně vzdálenost, jak jsou od sebe rozseta městečka s nadějí na nocleh. Zamlada jsem s daleko těžším rancem snadno urazil padesátku, teď jsem rád i za ten zlomek. Kam dojdu dnes… Orlické hory se už rýsují na východním obzoru, oblast je to turistická, tam by se dalo něco najít i mimo města. Míjím v lesním údolí sevřené lázničky Rezek, kde prý pobývali a nějaké neduhy si kurýrovali sám Neruda a Tyrš, poté cesta vyběhne do volnějšího prostoru Orlické pahorkatiny. Pěkné by to bylo a srdce poutníkovo by mohlo plesat, ale neplesá, jelikož se hlásí o své mnohem prozaičtější útroby. Jest hanebno psát o takových věcech, ale dost možná, že tyto řádky budou číst i zahraniční zájemci. Aby na případném výletě do vlastí českých nepropadli bludu, že se nalézají v krajině mravů švýcarských či britských, rozhoduji se zmínit i o tomto problematickém tématu.

Neboť jsem někde něco, že se vyjadřuji tak nectně, sežral. Dokonce i vím kde a co: v Dvoře Králové se v hotelu snídaně nepodávaly, takže jsem se vydal shánět, kde bych ten nedostatek doplnil. Tu mi padne do oka tabule slibného textu – snídaně, obědy, večeře. Navzdory prvnímu z ohlašovaných výdobytků byla slečna obsluhující zjevně zaskočena žádostí, že bych posnídal; ale po nějakém přemýšlení odběhla a přinesla mi dortík, pěkný, smetanový. Ó já trouba trouboucí, všech troubů futrál! Měl jsem vědět, že ranní dortíky bývají od včerejška, a kdyby jen od včerejška. Nebo že tomu tak je aspoň v Čechách. Jenže to máte ten kapitalistický zlozvyk: člověk se spolehne, že by mu nepřinesli něco zkaženého, v čem se už stačily rozmnožit kdovíjaké breberky, nejsme přece v Pákistánu. Oho! Pozor na dortíky, exilový cestovateli, zavítáš-li do staré vlasti! Pozor i na vodu, jíž se v tom horku musíš nalévat jako velbloud, neboť po pivu v témže množství by ses svalil do příkopu, a po takzvaných osvěžujících nápojích bys měl tělesné trubky zalepené cukrem! Pozor na všelijaké masem plněné knedlíčky a taštičky, protože i do nich se dá ukrýt ledacos také kdyby jen od včerejška! Zvlášť pozorně je dlužno si počínat, ubíráš-li se vlastmi českými s rancem na zádech, neboť je obtížné doběhnout pokaždé včas tam, kde se naskýtá vhodná příležitost… ale tuším, že jsem pro výstrahu i poučení naznačil už dost.

Takto sužován přicházím k druhému ze zlatých hřebů, za nějž chci prohlásit obec Slavoňov s přenádherným roubeným, červenobíle pruhovaným kostelem z šestnáctého století. Spolu s půvabnou zvonicí je to dílo obdivuhodné a přitom tak úžasně, nenapodobitelně české; je samozřejmě spousta roubených kostelů v Norsku i jinde, ale slavoňovský je jedinečný svou zarostlostí do této země. Jakýsi tesař Kotlačka jej prý postavil se svým synem, maje k ruce sekyru, poříz a pilu. Obcházím ten div celý unešen, fotografuji a podumávám, jestli by i dnes… Ale aspoň že ještě žijí Kotlačkové v království českém, kteří dovedou tu krásu dobře, citlivě udržovat. Kostelík je bohužel zamčený, což mě sice hněte, ale nepřekvapuje. Už ani v Německu nelze všude jen tak vstoupit do kostela jako dřív, co naplat, zlodějská pakáž nám zkazila i tento samozřejmý požitek. Pakáž, abych byl adresný, původu východního, kvůli níž Západ ztratil drahně ze svého bývalého pořádku a čistoty, o bezpečí pomlčivše. Dá se čekat, že to nepovede jen k samé lásce a pochopení pro nováčky v Evropské unii, jelikož lidé jsou neužilí a neříkají – Čech Franta je poctivý muž, kdežto Čech Ferda je zloděj, nýbrž hodí do zlodějského pytle oba. Je pak možno nabádavě psát o předsudcích, ba o rasismu, ale to je, obávám se, povrchnost. Dobrá pověst je plachý ptáček, jednou ho vyplašíš a je ten tam.

Dokonce i slušnou, čistotnou komůrku mají u kostelíka, jako by věděli o mém dortíku. Zámek se otevře po vsunutí dvou kaček, hrůza obchází při pomyšlení, co by se stalo, kdybych tu minci neměl.… nu, a teď zase dál. Krajina - jak bych to řekl – horáčtí. Hory mají i jinde, a vyšší; ale Čechy jsou kouzelné svými podhůřími. Je to nejen krajinný, ale i kulturní typ, jaký se jinde stěží najde. Bohužel ztratil mnoho ze svého svérázného kouzla. Putování napříč českými kraji je půvab sám a nechtěl bych si jej kazit přemýšlením o odsunech, Benešových dekretech a jiné toho druhu veteši, ale někdy mu člověk neuteče. Kdesi v půli denního úseku se cosi zlomilo a už to vím: přišel jsem do Sudet. Poznal bych je, i kdyby se neohlásily jednotvárností názvů, jimiž byly překřtěny kdysi německé vesnice: Dlouhé, Bystré, Dobré, Sněžné, Deštné. Je hodno pozoru, jak jadrná jména se dovedou vytvořit staletími osídlení, a jak nudné je vše, co pojde od ouředního šrajbtyše. Na pohled se toho nezměnilo mnoho, jen jeřabiny podél silničky oznamují kraj přece jen o něco drsnější, a… jistě: socialistickým jézedáctvím zasažený venkov tam dole poklesl v krajinu zčásti rekreantskou, ale zbytek původního selství se také ještě najde. Tady už je rekreantské všechno. Stojí za povšimnutí, jak nížinný je český člověk; do svých vlastních hor pronikl jen málokde, to za něj museli provést Němci. Jediné skutečně horské osídlení, v Beskydech, je valašské; a Valaši také nejsou žádní Slované od kosti, přišli k nám kdysi se svými ovčími stády po karpatských hřbetech z Rumunska. Ale vypadá to, jako by se mezeru po někdejších horácích rozhodli zaplnit Holanďané; vidím nizozemské nápisy, i vývěsní štít jakési hospody v této donedávna dost exotické řeči, inu jsou to světoběžníci, tihle Holanďané, a nejspíš protože nemají doma hory, dohánějí ten nedostatek v Čechách. Jsem zvědavý, co z toho ještě pojde.

Stoupám Šedivinami, také takové šrajbtyšové jméno, jen na předělu nad vesnicí stojí kamenný kostelík a zasazená tabulka upomíná na někdejší obyvatele. Kostelík, to se ví, je pustý, jak se dalo čekat, proč by zrovna v Šedivinách měl být jiný. Říkejte mi co chcete o oprávněnosti těch kroků před půl stoletím, o postupimské nebo čertvíkteré konferenci, o výsledcích druhé světové války, co nesmějí být zpochybněny; tomu kraji něco chybí, po něčem zoufale volá. Něco z něj zmizelo a nebylo ničím nahraženo… jako by ševelil jakýmsi smutkem, neslyšíte to? Mám z poválečného času v Sudetech takovou vzpomínku: pes, kterého vyhnanci musli nechat doma, a on teď zoufale a bezútěšně vyje. Tady se mi ten neradostný zážitek připomněl. Prý se lidské neštěstí, beznaděj a hrůza dovedou vtisknout do půdy a do kamení, četl jsem kdesi, a teď se mi zdá, že na tom něco bude. Nevím, jaký národní zájem je v tom smutku a v té pustotě, že se pořád o něm mluví, sám bych viděl národní zájem v opaku. Sedím na schodu před opuštěným kostelíkem, chtěl jsem si po příkrém stoupání trochu odpočinout, ale jako by mě tady něco nechtělo. Jako by mi nějaký hlas říkal – běž, běž si po svých a nech nás tady samotné, nás, kteří jsme zcela neodešli, zanechavše za sebou kus své duše. I zvedl jsem se a šel, protože se nesnadno odporuje hlasům smutných nebožtíků.

Ale chaloupky jsou tu pěkné a dobře udržované i všelijak zkrášlené, aspoň to. Mnohde v Sudetech to dopadlo hůř, když se například místo městských chalupářů ujala národního zájmu Čepičkova armáda. Ještě projdu kusem lesa a to už se ukáže hluboký dol, a za ním Deštná, nejvyšší vrch Orlických hor. Na planince nad okrajem svahu pak pěkný soukromý hotýlek, milá paní majitelka, a cena vpravdě lidová, 290 kaček i s večeří a se snídaní, to se dá věru vidět. Docela by se mi líbilo zajet si zem v zimě na běžky; prý tu mají sněhu dost. Jenomže v noci slyším pořád nějaký hovor, mají si co povídat pán s paní domácí, jakpak se jí bude ráno chtít vstát a udělat mi tu snídani? Nu, nechtělo; hodinu sedím u prázdného stolu, nikde hlásku, až nakonec seberu ranec a jdu. Jestli bych se sem vydal na ty běžky… najednou vám ani nevím. Mohlo by to být hezké a laciné. Ale nespolehlivost, věrný průvodce veškerého podnikání v království českém, mi kazí tu vyhlídku. Čert vezmi těch třicet nebo kolik kaček, co mohla stát zaspaná snídaně. Představa však, že bych podle ujednání přijel a stál před zamčenými dveřmi, protože té hodné paní do toho přišlo něco jiného, mě odrazuje. Ne, asi oželím lyžování v Deštném, ve Švýcarsku je dráž, ale spolehlivo.

Dumám, co dál: lákalo by mě vyjít na hřeben a jít po něm až někam k Rokytnici, přes padesát let je tomu, co jsem tamtudy táhl s přítelem Honzou Sýkorou, a sentimentální struna se ozývá. Ale jsou i jiné struny: návěští na křižovatce značených cest oznamuje, že v dosahu jednoho denního pochodu je Rychnov nad Kněžnou, a řečené město mi ovšem zní jménem nejmilejším, Karel Poláček. Jsou či spíš byli i kumštovnější spisovatelé v jazyce českém, ale žádný mně tak srdečně blízký, žádný tak znalý kouzel lidové řeči, navrch s dávkou koření vtipu židovského, třebaže i ono po sobě nechalo prázdno a smutek. Nic, Poláček mě přesvědčil. Cesta vede ještě kus pěknou podhorskou krajinou, až sestoupím do Sychrova nad Bělou. Má to ten půvab, že si v místní sámošce mohu doplnit nedodanou snídani, zato krajina se rázem mění v doširoka dodaleka roztahané lány bez kouska zeleně, ještě že slunce dnes zalezlo. Na velkém kusu pole zde pěstují mák, hleďme; to se u nás v Německu nevidí. Nesmí se prý; a nikdo by mák nepěstoval, ani kdyby směl, protože by se dozajista v noci dostavili feťáci a nezralé paličky uřezali. Možná je uřežou i tady, ale nekonečné lány poukazují na hospodaření jézedácké, v němž se to nebere tak kór.

V Rychnově je těžko hádat, kde mohl bydlet žák Bajza, kudy chodívala s prádlem k máchadlu Rampepurda a kde stálo Bejvalovic povoznictví. Jen půdorys náměstí zůstal z těch dob včetně úhlopříčny, po níž dle Poláčkova údaje korsovávali občané izraelského vyznání, dokud v Čechách takoví byli a dokud se ještě korsovalo. Ano, a hostinec U kaloně jedlého jsem, prosím, vynatrefil, bohužel už v něm nevysedává krejčí Brabec, ba dokonce v něm ani nevaří, takže jsem musel jít jinam. Karel Poláček mě ještě druhý den vyprovází až do Dlouhé Vsi – to je tam, co pan Fajst chodil s puclákem pro mléko… kdepak mohlo být to místo, kde se mu zjevil duch starého Humpála a slyšel jeho slova, Fajste, Fajste, pomni ó člověče?

Za můstkem přes Zdobnici se mi někam ztratila značka, lezu přes hory a doly, než ji zase najdu, ale nevadí to, protože cesta napříč lesnatými vrchy je pěkná a stinná, což je dobře, protože se zase udělalo horko. Jen nějaký pán se chce hádat, že jsem nebyl dost uctivý k jeho pejskovi – včera mě jeden takový mrňavý podvraťák rafnul do nohy, takže jsem opatrný. Inu, co se jinde vyřídí smírným slovem, na to jsou v Čechách pohotově nadávky a vyhrožování. No nic. Jinak v dobré míře kráčím až k hradu Litice, a tu se mi naráz všechno zašmodrchalo, jako bych překročil nějaký čarodějný kořen. Nejdřív se dozvídám, že v hezoučkém pensionu, kde jsem doufal nalézt pro dnešek nocleh, se zrovna usídlila nějaká školní třída, takže bohužel. Musím táhnout až do Žamberka, což sice stihnu, ale vím, že mi má sedmdesátiletá tělesná schrána bude zítra ten nerozum vyčítat. K tomu jsem někde zase něčím přiživil svůj královédvorský dortík. K tomu je cesta do Žamberka ne zvlášť půvabná, vede sice kolem dráhy a mohl bych jet vlakem, ale to bych urazil vandrácká božstva. K tomu se obloha začíná zatahovat, a než přijdu k Žamberku, je pošmourno, včas ještě najdu útulný privát se sympatickými majiteli, ale bubnující déšť neslibuje pro zítřek nic dobrého. Na cestách světem jsem sice dosáhl značného stupně nepromokavosti, ale že bych se na upršený den těšil, to zase ne. Na večeři mě posílají do hospody U jelena, prý že vyhlášené svou kuchyní – dneska nevaříme, dozvídám se, když tam v lijáku dorazím. Dám si tedy aspoň dvě tatranky a pivo a takto zaopatřen jdu zalézt do postele.

Ráno… já vám nevím. Nějak se mi nechce nic líbit. Na lavičce před sámoškou do sebe naliji půllitr podmáslí, což ovšem vzhledem k dortíku v útrobách není zvlášť prozíravé, a taky že mi to dortík dá hned znát. Déšť mezitím ustává, ale místo aby mi přibylo elánu, spíš mi jej ubývá. Tadyhle v tom háječku, už skoro v městě, jsme s přítelem Honzou nocovali pod širákem tehdy před padesáti lety, tamhle v tom baráčku byla hospoda, dali jsme si tam desítku za korunu dvacet, holá prostopášnost tenkrát, když se obecně pila sedmička za sedmdesát halířů… a každou tou vzpomínkou jako bych se rozesmutňoval, nebo spíš upadal do nějaké deprese. Minu nádraží, ujdu ještě pět kilometrů cesty k hradu Žampachu, co tam sídlíval loupeživý rytíř Kolda, než ho dal král Karel pověsit… a najednou dost, deprese se ve mně vzpříčí, do ničeho se mi už nechce, jen zpátky na nádraží a nerychlým rychlíkem do Prahy. To se ví, když sedím ve vlaku, už to zase není tak hrozné, vlastně nevím, proč jsem se tak splašil. Býval bych za další čtyři dny snadno došel až někam na Vysočinu, jak jsem si původně naplánoval. Kde se ta deprese vzala… doma v Hannoveru mě došla zvěst, že zrovna když jsem neradostně táhl přes Žamberk, přítel Honza v daleké Pennsylvánii zemřel. Tak vám nevím: dáte na takové věci? Ale že to bylo divné. Pořád v dobré míře, a najednou…

Ale aspoň jsem se ubezpečil, že snad ještě nejsem úplně zralý do domova důchodců, takže napřesrok, dá-li Bůh, bych to zkusil znovu. Obohacen o letošní zkušenost bych už věděl přesněji, s čím mohu počítat a s čím ne, hlavně pak že se mám vyvarovat včerejších dortíků. Kdo by mě v takovém experimentu chtěl následovat, mohu mu udělit hrstku informací a rad. Co se noclehu týče, ceny se mi pohybovaly v rozmezí 600 Kč (Rychnov) a 150 kaček (blahoslavená Pecka). Za osobu, dodávám, ne za pokoj, jak jest obyčejem v krajinách západních. Průměr činí kolem 250 až 300 Kč, ale je radno si vybrat termín mimo prázdniny. Předválečné hotely na náměstí, oprýskané a opršené, bývají méně komfortní, zato levnější než novotou zářící pensiony. Snídaně se někde podávají, jinde ne, takže je dobré se večer porozhlédnout, je-li nablízku krám s houskami. Ostatní jídla se dají pořídit levně, pražské ceny se rozhodně nedají brát za příklad. Co si kdo dá, je jeho věc, ale sám jsem se naučil dávat přednost staré dobré kuchyni českých hospod, svíčková, selská plec, zélo-vepřo, dršťková, tu a tam dokonce ovocné knedlíky. Ještě pořád panují padesátikorunové ceny, takže se poutník může rozšoupnout. Kuchyně takzvaná mezinárodní sice vypadá náramněji, vyjde na 70 až 90 Kč, jmen roztodivných (musíte se pokaždé ptát: a pane vrchní, copak je tuhleten Krakonošův hněv?) Ale až na ta jména je to všude absolutně stejné: kousíček nějakého masa, hranolky, k tomu zelenina nasyrovo nakrouhaná i z konzervy vyklopená. Nic, čím by se člověk rád celé týdny živil. A vodička, nápoj Boží, je pitná, když si o ni poutník řekne v městě, kde teče z vodárny. Na vesničce, u osamělého stavení, to už bývá všelijaké. Někdy ani sám majitel neví, co mu všechno v studničce plave.

Pozn. aut.: v době přípravy tohoto textu k vydání o šest let později už jsou samozřejmě uvedené ceny bájí minulosti. Nicméně k hrubé orientaci snad posloužit mohou.

Tím tedy končí vyprávění o dobrodružné pouti exotickou zemí jménem Čechy. Ještě stále se nemohu rozhodnout: je to pořád ta země česká, domov můj, z níž jsem před časem odešel a ona se jen od té doby vyvinula o kousek jinam a ne vždy docela šťastně? Nebo je to už spíš cizina, v níž se z jakéhosi důvodu domluvím mým rodným jazykem, třebaže všelijak nelibě pokrouceným? Jsem v první ředě exulant a občan Západu, a pak teprve Čech? Nebo jsem především Čech, z dopuštění nebes žijící tohoto času na Západě? Docela rád bych zvěděl, jak se v té věci vede jiným.

(pokračování příště)