Červenec 2010

Druhá retribuce - obnovení mimořádných lidových soudů (2. duben 1948 - 31. prosinec 1948)

Franz Chocholatý-Gröger

Okresní soudy převzaly od mimořádných lidových soudů nevyřízené případy a měly rozhodnout v případech dopadení obviněných, proti nimž již bylo zahájeno trestní řízení. Řádné soudy vynesly od 5. května 1945 do 1. dubna 1948 celkem 270 rozsudků. Když ministr Drtina přednášel zprávu o ukončení retribučního soudnictví v českých zemích, vyslovil přání, "aby již nikdy náš národ a náš stát nebyl vystaven podobné situaci " a v rozpravě 11. června 1947 k tomu ještě dodal, že doufá, "že je to také naposled v historii tohoto národa, aby musil jeho zákonodárný sbor jednat o souzení válečných vin a válečných viníků, zrádců a kolaborantů". Souhrnná zpráva byla 2. července sněmovnou jednomyslně schválena. (1) To nevěděl, k čemu ani ne za rok dojde k státnímu převratu, který vše změní.

Nutno ještě podotknout, že probíhalo tzv. druhé období retribucí a to v Zemi české a Zemi moravskoslezské od 5. 5. 1947 do 1. 4. 1948 a na Slovensku od 1. 1. 1948 do 1. 4. 1948. V tomto období bylo v českých zemích odsouzeno 128 Čechů a Slováků, 137 Němců (z toho 1 doživotí a 1 trest smrti) a 4 osoby jiných národnosti, tedy celkem 269 osob z 273 osob v celé republice.

Únor 1948 se pro poválečný vývoj Československa stal výrazným mezníkem. Razantní změny se dotkly i justice. Jedním z instrumentů na cestě k totálnímu ovládnutí společnosti se stala i revize výsledků činnosti mimořádných lidových soudů. Vládní tzv. akční program nově ustaveného kabinetu označil nedůsledně provedenou retribuci (v té době nazývanou národní očista) za jeden z kořenů únorové vládní krize. Na program jednání vlády v pátek 12. března 1948 se dostala otázka obnovení retribučního soudnictví. Nový ministr spravedlnosti Alexej Čepička na úvod shrnul obsah důvodové zprávy k dotyčnému navrhovanému zákonu, jeho projev byl koncipován jako útok na předúnorovou justici Prokopa Drtiny. Podle slov Čepičky nutnost obnovy a novely retribučního zákona vyplývala "ze souvislosti s politickými událostmi v únoru… a z okolnosti, že košický program ve věcech retribuce nebyl splněn" a „reakční síly, které rozhodovaly o retribuci, dobře cítily, že mají své přirozené spojence právě v těch, kdož měli býti potrestáni retribucí". Pochybnost vzbuzuje, zda "cifry o výsledcích retribuce, které byly sděleny vládě, jsou správné, neboť se zdá, že počet odsouzených a údaje o výměrech uložených trestů se podstatně liší od skutečnosti a že skutečnost zůstává daleko za těmito údaji". Ti, kteří unikli potrestání, se stali "politickou reakcí". Proto k zajištění bezpečnosti státu bude třeba se "s těmito slabinami retribuce" vypořádat a zjednat "nápravu zejména v nejkřiklavějších případech". Rovněž bude zapotřebí "obnovit otřesenou důvěru v naši justici" a "nesmí [se] opakovati, že by se do senátu lidových soudu zase vpašovali lidoví soudci, kteří kolaborantům a zrádcům drželi palce". Na vládě byla připravena novela zákona o obnovení retribučního soudnictví. (2)

Na Zelený čtvrtek 25. března 1948, se konala pravidelná 101. schůze Ústavodárného národního shromáždění. Schůze vydala souhlas s prodloužením vazby zadrženého poslance Františka Hály a Klub poslanců Čs. strany lidové oznámil, že vyloučil 6 svých členů, 13 dalších přestal považovat za své členy a zcela bylo změněno složení jeho svého vedení. Hlavním bodem programu schůze bylo projednání vládního návrhu zákona, o obnovení retribučního soudnictví. Naše sněmovna schválila zákon o obnově retribučního dekretu. Ministr spravedlnosti dr. Čepička se v projevu před parlamentem zabýval provedením očisty, jejíž výsledky způsobily v národě rozčarování a vyvolávaly neklid takovou měrou, že ztrátou důvěry ve spravedlnost mohla být ohrožena důvěra národa v lidově demokratické zřízení. Účelově zkreslil fakta argumentací, že z 132.509 případů, které došly státním zastupitelstvím, bylo souzeno pouze 21.340 a více než 110.000 osob prý tak uniklo potrestání a "v lidu byla otřesena důvěra" ve spravedlnost a v orgány, které tuto spravedlnost měly provádět. Několikrát se odvolával na přání a hlas "lidu", na jeho nespokojenost s takzvanou první retribucí, z čehož plynula nutnost nápravy tohoto stavu a obnovení důvěry "lidu" ve spravedlnost. Cílem obnovené retribuce se neměli stát drobní viníci, ale "velké ryby". Nutno počítat s řadou revizních procesů a s projednáním odložených či zastavených případů. V závěru svého vystoupení Čepička zkritizoval průběh retribuce v zahraničí, která tam byla "provedena úmyslně nedbale a povrchně". Jasným důkazem pro něj bylo jednání Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku, který řadu válečných zločinců osvobodil, aby z nich spolu s Němci odsunutými z Československa mohl být vytvořen "zárodek nové zrady". Návrh zákona byl pak v Ústavodárném národním shromáždění jednohlasně schválen. Zákonem č. 33/1948 Sb. ze dne 25. března 1948 byla obnovena účinnost retribučního dekretu č. 16/1945 Sb. a nařízení o lidovém soudnictví a zároveň i činnost mimořádných lidových soudů. Jeho vyhlášením dne 2. dubna 1948 začala další etapa retribučního soudnictví v českých zemích. (3)

Zákonem byla upravena některá ustanovení dekretu. O návrzích na obnovu řízení rozhodoval nyní výlučně mimořádný lidový soud (MLS), který soudil ve dvou typech senátů - v normálním tříčlenném (soudce z povolání a 2 soudci z lidu) a v pětičlenném (soudce z povolání a 4 soudci z lidu). Tento měl posuzovat případy, u nichž předchozí řízení již skončilo rozsudkem. U rozsudků smrti se vyžadoval v pětičlenných senátech souhlas alespoň 4 hlasů, v tříčlenných senátech bylo zapotřebí jednomyslnosti. Zvýšila se pravomoc ministra spravedlnosti, který nyní sám ustanovoval přednosty MLS, jejich náměstky a soudce z povolání stejně jako veřejné žalobce a soudce z lidu (ty ze seznamů sestavených ONV). Při posuzování viny se měly MLS řídit pokyny retribučního oddělení ministerstva spravedlnosti. Mělo se přihlížet nejen k okolnostem, které vedly ke spáchání trestného činu, ale také k sociálnímu postavení pachatele. Některé kauzy měly být předaný okresním soudům k potrestání podle tzv. malého retribučního dekretu (č. 138/1945 Sb.) Jednalo se především o § 1 „služba v německé armádě“ a to u osob české národnosti žijící v pohraničí, které byly vystaveny nátlaku německých úřadů z důvodu sociálních, národnostních či existenčních. Toto se nemělo považovat za nutné k předání MLS, pokud nespáchali trestní čin jiný. To se mělo týkat dále § 2 členství v NSKK (Nationalsozialistisches Kraftfahrkorps), § 3/2 nižší funkcionáři NSDAP, §5/2 trestný čin vyhrožování udáním u německých úřadů, který byl většinou způsoben sousedskými spory či osobním nepřátelstvím. Tato benevolence vůči tzv. sociálně slabým měla být také u § 11, kde se posuzovalo, zda obětí byl šmelinař či člověk majetný. K urychlení řízení měli veřejní žalobci navrhovat jen ta důkazní řízení, jež povedou k jasnému prokázaní viny, když se pachatel doznal, důkazní řízení nebyla nutná. Veřejní žalobci se měli držet zásady, že soudní řízení a vynesení rozsudku má být co nejrychlejší.

Zákon o obnově retribuce měl v národě vzbudit vědomí, že u nás vládne skutečné právo a spravedlnost, a že republikánské soudy nejsou zde jen proto, aby soudily chudáky a ubožáky, ale i bohaté a mocné. Zároveň s retribučním dekretem parlament projednal a schválil obnovení účinnosti malého dekretu. Zákon č. 34/1948 Sb. "o revizi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti" ze dne 25. března 1948 nabyl účinnosti rovněž 2. dubna 1948 a řízení podle něj bylo nutno zahájit do 31. července 1948, i pokud se jednalo o přestupky již promlčené. Okresní národní výbory mohly provést revizi kteréhokoliv již pravomocně ukončeného trestního řízení a zahájení této revize mělo "účinky zahájení trestního řízení podle dekretu č. 138/1945 Sb.". Mohly také provést revizi i u případů rozhodovaných po květnu 1947 soudy, i pokud soudní trestní řízení skončilo osvobozujícím rozsudkem či bylo zastaveno. Proti rozhodnutí o zahájení řízení o proti revizi se nepřipouštěl žádný opravný prostředek a soudy mohly zahájit nové trestní řízení, pokud byly příslušné spisy u soudu, veřejného žalobce či správního úřadu nejpozději dne 31. prosince 1947, u přestupků spáchaných v v cizině dne 30. června 1948.

Vedle případů tzv. normálních provinilců byly revize využité k odstranění komunistům nepohodlných osob. Z pamětí Benešova kancléře víme, že souhlas k opakování některých retribučních procesů dal Gottwaldovi osobně sám prezident Beneš. Jak v pamětech píše Drtina: “Pro mne je to ovšem zjištění zdrcující, neboť znamená, že Beneš tím zrušil svobodně zvoleným parlamentem jednomyslně schválenou mou zprávu o retribuci, jak byla provedena a skončena v červenci 1947 za mého řízení jako ministra spravedlnosti. Postavil se tak nad parlament a dal placet Gottwaldovi, aby poslal do vězení a možná i na šibenici nekomunistické politiky pro něco, za čím tento parlament včetně komunistických poslanců udělal již tečku. Dal tím souhlas ke stíhání těchto osob nikoliv již nezávislým soudem, ale třídní justicí komunistické strany." (4)

Jde například o bývalého agrárního činitele Josefa Nebeského, který byl souzen v roce 1947 před Národním soudem jako první předseda Háchova Národního souručenství. Nebeský však ještě v roce 1939 rezignoval, účastnil se budování vojenské odbojové organizace Obrana národa a důvěrně spolupracoval s předsedou vlády Eliášem, pročež byl soudem zcela osvobozen. Byl však po únoru 1948 opět zatčen, a přestože soudní řízení nezjistilo žádné nové důkazy, byl odsouzen na dvanáct let odnětí svobody pro stejný přečin, pro který byl nezávislou justicí rok předtím osvobozen. (5)

Dalším případem je například případ policejního ředitele Státního policejního úřadu v Náchodě v letech 1938-1945 Jana Chudoby zinscenovaný tzv. náchodskou skupinou. Náchodská skupina vznikla po únoru 1948 v Náchodě jako vyšetřovací útvar StB. V čele skupiny byl JUDr. Bohumil Smola, původně soudce Okresního soudu v Náchodě, od června 1948 předseda MLS v Hradci Králové, který působil v některých případech jako vyšetřovatel a soudce. Spolupracoval na vyšetřování Prokopa Drtiny a tzv. krčmářské aféry. Na sklonku roku 1949 byla náchodská skupina převedena pod MV a v rámci sektoru IIa tvořila referát „staré sítě gestapa a policie“. Chudoba jako policejní úředník byl aktivně činný v odboji a byl napojen na Obranu národa, Přípravného národního výboru a ČNR. V květnu 1945 vyjednal kapitulaci německé posádky v Náchodě a od června 1945 byl policejním ředitelem v Karlových Varech. Pak odchází do Prahy a připravuje materiály k procesu s protektorátní vládou. Chudoba je 21. 10. 1948 odsouzen MLS v Hradci Králové, proti němu svědčil „universální svědek StB“ u MLS v Hradci Králové důvěrník pražské služebny SD Josef Vondráček, na deset let odnětí svobody za zločin podpory nacistického hnutí. (6)

Dalším případem je kauza Vladimíra Krajiny, generálního tajemníka československé strany národně socialistické, proti kterému bylo 18. 3. 1948 zahájeno trestní stíhání pro trestní čin vojenské zrady a zločinu příprav úkladů o republiku podle zákona na ochranu republiky z roku 1923. Krajina prý měl stát v čele příprav ozbrojeného povstání a byla mu přisouzena také tzv. krčmářská aféra, kterou měl Krajina řídit s cílem zdiskreditovat KSČ. V srpnu byl v nepřítomnosti odsouzen MLS v Praze k trestu pětadvacet let odnětí svobody, k ztrátě občanské cti a jmění. (7) V rámci druhé retribuce byly vedeny také procesy proti bývalým ředitelům Baťova koncernu, a tak byli ve vykonstruovaných procesech před obnovenými MLS vynášeny nové tresty: Dominik Čipera patnáct let, Hugo Vavrečka tři roky, František Malota odsouzen, ale bez trestu, což ani nebylo potřeba, když nad ním visela hrozba vydání do Jugoslávie. Odsouzený Dominik Čipera výkon trestu nenastoupil, neboť se v té době zdržoval již mimo území ČSR stejně jako nenastoupil Hugo Vavrečka, ten však s ohledem na svůj špatný zdravotní stav. Hynek Baťa a Albrecht Miesbach byli v této době již mimo dosah československé justice.

Jako první zahájil obnovenou soudcovskou činnost MLS v Praze, který již 9. dubna 1948 vyřídil prvních 11 případů. Tento úspěšný nástup vzbuzoval dokonce i v právnických kruzích představy, možná pod dojmem z činnosti poúnorových "akčních výborů", že celá akce obnovených retribucí proběhne natolik urychleně, že působnost MLS bude moci být ukončena s koncem dvouletky k 28. říjnu 1948. K tomu však nedošlo, většina soudů pracovala intenzivně ještě i 31. prosince 1948.

O výsledcích této etapy obnoveného retribučního soudnictví máme bohužel jen kusé informace. Na rozdíl od precizně vypracované „statistiky Drtinovy justice" publikované v tisku, komunisté jen neradi zveřejňovali statistické údaje, které bezprostředně nehovořily v jejich prospěch. Právě takové byly údaje o obnovení retribuce, ba dokonce lze říci, že celá akce skončila žalostným fiaskem.

Na jaře 1948, kdy obnovení retribucí začínalo, se vycházelo z Drtinovy statistiky: z více než 132 tisíc případů, které veřejným žalobcům u MLS došly a jež podle mínění reformátorů "veřejný žalobce měl žalovat", nebylo přes 40 tisíc případů vůbec soudům postoupeno a pro nedostatek usvědčujících důkazů bylo u nich upuštěno od dalšího stíhání. Odsouzeno bylo v Zemi české a Zemi moravskoslezské jen 21.848 osob, ať již k mnoha letům dočasného odnětí svobody, z toho na doživotí 766 osob či 722 osob k trestu smrti. Jednoduché počty vedly ke stejně jednoduchému závěru, že "více jak 110 tisíc osob může děkovat ledabylosti a shovívavosti veřejných žalobců, kteří zastavovali tyto procesy." Přibližně stejný počet případů by tedy měl být zrevidován a případně souzen.

Podle statistiky citované Kateřinou Kočovou, bylo během celého období retribucí od jejich počátku až do 31. prosince 1948 odsouzeno v českých zemích celkem 24.501 osob. Odečteme-li od této cifry 21.848 odsouzených za Drtiny a 270 odsouzených řádnými soudy, zbude nám na období komunisty obnovené retribuce 2834 odsouzených, z toho 20 k trestu smrti a 49 k doživotí Mečislav Borák uvádí, že komunistická akce obnovení retribuce ztroskotala, a tak se nebylo čím chlubit, a z toho důvodu její výsledky ani nebyly veřejně publikovány. Budu-li vycházet ze statistiky uváděné Kateřinou Kočovou, pak je opak pravdou. Kočová použila pro statistické vyhodnocení činnosti mimořádných lidových soudů v období takzvané druhé retribuce dva základní zdroje. Jeden pochází z Archivu Kanceláře prezidenta republiky (především statistické zprávy ministerstva spravedlnosti o výsledcích činnosti mimořádných lidových soudů do června 1948 a do prosince 1948), druhý z osobního fondu ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky. Uvedené zprávy vypracované ministerstvem spravedlnosti nebyly nikdy veřejně publikovány a nesou označení „Důvěrné!". Zde již budu citovat toliko závěry článku Kateřiny Kočové. Mečislav Borák uvádí, že v roce 1948 bylo podle předávacích dokladů vedeno 4761 spisů mimořádných lidových soudů. Tento údaj podle něj koresponduje s hypotézou necelých dvou tisíc odsouzených. Podle údajů získaných z výše uvedených zdrojů lze konstatovat, že v Československu bylo odsouzeno v době takzvané druhé retribuce necelých tři tisíce tři sta osob (z toho v českých zemích necelých dva tisíce čtyři sta osob). Ministr spravedlnosti Čepička tvrdil v prosinci 1948, že mimořádné lidové soudy během takzvané druhé retribuce provedly revizi patnácti tisíc případů. Podle zpráv uložených v Archivu Kanceláře prezidenta republiky bylo v letech 1945 až 1948 odsouzeno v rámci takzvaných retribucí k dočasnému trestu odnětí svobody v Československé republice celkem 31.824 osob - z toho v prvním období (do května 1947) 28.350 osob (89,1 procento), v druhém období (od 4. května 1947 do 31. března 1948) řádnými soudy 270 osob (0,8 procent) a ve třetím období (od 1. dubna do 31. prosince 1948) 3204 osob (10,1 procenta), z toho 1902 Čechů a Slováků, 1144 Němců a 158 osob jiné národnosti. (8)

Během takzvané druhé retribuce bylo na území současné České republiky vedle uvedených dočasných trestů 49 osob odsouzeno na doživotí (čtyřiadvacet osob české a slovenské národnosti, pětadvacet německé národnosti) a dvacet osob k trestu smrti (čtyři osob národnosti české nebo slovenské, šestnáct osob národnosti německé). Řada trestů včetně absolutních byla vynesena v nepřítomnosti obviněných a k jejich potrestání československými úřady nikdy nedošlo. Většina odsuzujících rozsudků padla na území Země české a Země moravskoslezské. Dočasný trest byl zde udělen 2315 osobám (celkem na 160.259 let a 3 měsíce), devětačtyřicet osob bylo odsouzeno na doživotí a dvacet k trestu smrti. Nejvíce absolutních trestů vynesl litoměřický soud v souvislosti se zločiny spáchanými v Malé pevnosti Terezín a terezínském ghettu. (9)

Druhé retribuce měly posloužit jako mocenský nástroj KSČ. Zneužití MLS k odstranění domnělých či skutečných odpůrců jde jednoznačně prokázat u některých kauz projednávaných před MLS v Hradci Králové, v kauze Baťových závodů a s jistotou také v kauze Vladimíra Krajiny. Můžeme s jistotou však říci, že druhé retribuce sloužily jako nácvik budoucích politických procesů započatých v roce 1949.

Poznámky:

1. Na soudu národa s. 29 a 34,

Rozprava o prohlášení ministra spravedlnosti dr. Drtiny o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví, učiněném v 55. schůzi dne 29. května 1947 - pokračování. 2. července 1947. http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/063schuz/s063002.htm

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/063schuz/s063008.htm

2. Národní archiv, Praha, f. 100/24 (Klement Gottwald) sv. 147, záznam 3. schůze vlády z 12. 3. 1948 , bod 68, Zákon, jímž se obnovuje a mění soudní retribuce

3. 101. schůze Ústavodárného Národního shromáždění, Projev ministra dr. Čepičky

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/101schuz/s101002.htm

Projev poslance dr. Bláhy http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/101schuz/s101003.htm,

schválení zákona http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/101schuz/s101004.htm

4. Drtina Prokop, Československo můj osud. s. 321-322

5. Drtina Prokop, Československo můj osud. s. 320-321

6. Jarkovská Lucie, Odplata či spravedlnost – s. 117- 129 JUDr. Bohumil Smola; s. 123- 125 Josef Vondráček; s. 123 Chudoba, Kočová Kateřina, Druhá retribuce, s. 599-600

7. Kočová Kateřina, Druhá retribuce, s. 600-602

Jarkovská Lucie, Odplata či spravedlnost s. 132-136 Vladimír Krajina

8. Kočová Kateřina, Druhá retribuce, s. 615-617

9. Kočová Kateřina, Druhá retribuce, s. 620 Tabulka 4

Literatura:

Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu, Nakladatelství Tilia 1998, ISBN 80-86101-07-X

Drtina, Prokop, Na soudu národa: Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a národního soudu, Ministerstvo spravedlnosti, Melantrich Praha 1947

Feierabend Ladislav Karel, Politické vzpomínky, díl III. ATLANTIS, Brno 1996, ISBN 80-7108-125-6

Jarkovská Lucie, Odplata, či spravedlnost?, Prostor 2009 ISBN 978-80-7260-206-3

Kočová Kateřina, Druhé retribuce. Činnost mimořádných lidových soudů v roce 1948, In: Soudobé dějiny 3-4/2005 USD Praha 2005, ISSN 1210-7050, s. 586 619, Tabulka 1-8 s. 620-625

Pospíšil Jaroslav, Hyeny, Nakladatelství Lípa Vizovice, 5. vydání, 2002, ISBN 80-86093-67-0

Státní okresní archivy v Praze, Mimořádné lidové soudy, http://www.soapraha.cz/soudy.php

Sbírka zákonu a nařízení Československé republiky, částka 15, ze dne 2. 4. 1948č. 33/1948 Zákon, jímž se obnovuje účinnost retribučního dekretu a nařízení o lidovém soudnictví a mění některá jejich ustanovení

http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1948/sb15-48.pdf

Sbírka zákonu a nařízení Československé republiky, částka 16, ze dne 2. 4. 1948, č. 34/1948 Zákon o revisi trestního řízení v některých případech provinění proti národní cti

http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1948/sb16-48.pdf