Červenec 2010

Hrdelní retribuce aneb Mimořádné lidové soudy (6. 3. 1945 - 4. 5. 1947) 1

Franz Chocholatý-Gröger

Jak v době londýnského a moskevského exilu, tak i po válce se na přísném potrestání nacistických zločinců většina tehdejší politické reprezentace dokázala shodnout, odlišnost byla jen v míře trestů a rychlost či spíše pomalost trestního řízení. Poněkud větší spory byly v otázce posuzování viny domácích zrádců a kolaborantů. Jak napsal Karel L. Feierabend, bývalý ministr londýnské vlády, "Národní fronta se hned pomstychtivě vrhla na všechny, kteří byli za německé okupace ve vyšších politických nebo hospodářských pozicích. Mnozí z nich byli vzati do vazby na základě pochybných udání, aniž bylo vyšetřeno, zda se něčím provinili proti národu, a v četných případech bylo s nimi zacházeno nedůstojně a někdy i nelidsky. Velká část uvězněných se za Němců chovala nezávadně a mnozí z nich měli dokonce zásluhy o záchranu českých lidí, českých pozic a českého majetku." (1) Největší chybou při vzniku mimořádných lidových soudů (Dále MLS), byl tříčlenný senát těchto soudů. Měly být zavedené porotní soudy, jak řekl ministr dr. Adolf Procházka na schůzi vlády 2. 8. 1946, tak, „že by porotní soudy znamenaly mnohem dokonalejší záruku správného posouzení. (…) V případě retribučního dekretu a retribučních soudů jsme stejně již odbourali zásady moderní justice na minimum a opustili jsme v mnohých věcech tradici." Přistoupilo se na komunistický ideál „vůle lidu“. „Vzniká otázka, co je to ,vůle lidu´, zda je to projev učiněný na nějaké veřejné schůzi. Řečník popírá, že je to správné, naopak vůli lidu je jen to, co je zákonem a vůli lidu provádí ten, kdo provádí zákon. Kdybychom opustili tuto základnu, pak bychom ztratili jakoukoliv základnu. Kdybychom tvrdili, že si sice dáváme zákony a že postupujeme podle zákonů, ale jen tak dlouho, pokud nám to vyhovuje, znamenalo by to, že bychom rozvrátili svůj právní řád.“ (2) A co je „vůle lidu“? To mohli poznat obyvatelé této země již po volbách 1946 a ještě více po únoru 1948.

Mimořádné lidové soudy vznikly na základě Dekretu presidenta republiky č. 16 ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. (3) Byly zřizovány v sídlech krajských soudů, v případě potřeby však mohly zasedat v kterémkoliv místě soudního obvodu. Soudci z lidu byli jmenováni vládou na základě návrhu příslušného ONV a měli pocházet ze všech stran Národní fronty, zvláště z řad perzekvovaných a vězněných účastníků odboje. Po svém jmenování skládali soudci z lidu do rukou přednosty MLS či jeho náměstka vládním nařízením stanovený slib. Senáty byly tříčlenné, předsedou byl vždy soudce z povolání, občanský nebo vojenský. Řízení před MLS nesmělo v jednotlivých případech trvat déle než tři dny, jinak měla být věc předána řádnému soudu. Řízení bylo ústní a veřejné. Obžalovaný měl právo sám si zvolit obhájce nebo požádat soud o jeho zřízení, jinak mu soud zřídil obhájce z moci úřední. Řízení před MLS nemělo být ničím zdržováno. Soud se usnášel na rozsudku v neveřejné poradě, rozsudek byl vyhlašován ihned. Nebylo proti němu žádných opravných prostředků, žádost o milost neměla odkladného účinku.

Zahájení činnosti MLS tedy záviselo na tom, jak rychle se ONV podařilo sestavit návrhy na soudce z lidu a jak rychle a kvalitně pracovaly jejich vyšetřující komise, jež dodávaly podklady veřejným žalobcům. Nejdříve se to podařilo v Brně. Veřejný žalobce započal činnost 25. května, první soudní přelíčení bylo zahájeno 8. června 1945. (4) Tento začal soudit ještě podle původního londýnského dekretu prezidenta republiky č. 6 z roku 1945. Retribuční dekret č. 16/1945 Sb. byl vydán až 19. června a jeho účinnost nastala až dnem zveřejnění 9. července 1945. Již první tři vynesené rozsudky naznačily, že soudy budou postupovat přísně a rozhodně trestat německé nacisty stejně jako domácí zrádce. Byly vynesené dva rozsudky smrti a byly vykonány téhož dne o 18. hodině večer na dvoře bývalé tělocvičny Turnvereinu pod Špilberkem. (5) Druhým MLS který zahájil svou činnost byl MLS v Uherském Hradišti, kde první přelíčení se konalo 14. srpna 1945. (6) Po vynesení rozsudku nad Karlem Ullrichem byl tento popraven v 15 hod. 54 min. a zde také byla popravena 21. srpna 1945 první žena, konfidentka gestapa Ludmila Ullrichová, která dokonce udala i svého manžela. (7) MLS v Praze, ke kterému se vázala největší pozornost, zahájil svou činnost přelíčením 5. září 1945 proti profesoru historie na německé universitě v Praze a náměstku primátora dr. Josephu Pfitznerovi, rodáku z Petrovic u Krnova. Žaloba ho vinila, že ve svých pracích falšoval dějiny a ponižoval český lid. Dále, že v roce 1942 vydal knihu Cesta do ráje očerňující Sovětský svaz, který v roce 1936 navštívil, a že na radnici navrhl, aby na hranicích města slavnostně byly vítány německé oddíly obsazující zbytek Č-SR. Byl obviněn, že prý dal vyplenit hrob neznámého vojína, avšak za stejný čin byl o rok později odsouzen a popraven správce magistrátu Leo Rudel, původním jménem Lev Drtílek. Soud vůbec nevzal v úvahu zásluhy o rozvoj města, kterého zbavil dluhu. O druhý den soudního jednání byl již menší zájem, dav se přestěhoval k tribuně proti remíze elektrických podniků na Pankráci, na niž přes noc vyrostly tři dřevěné šibenice. Rozsudek trestu smrti byl vykonán v 18 hodin 30 minut a tomuto divadlu přihlížely i děti. Další veřejné popravy se již prováděly v uzavřených prostorách. Další přelíčení s bývalým státním zástupcem při německém zemském soudu dr. Kurtem Blaschtowitschkou se konalo 13. září 1945. Soud vůbec nepřihlédl ke svědectví lidí ze Zlína, kterým Blaschtowitschka za války pomohl, další svědky v jeho prospěch soud nepřipustil. Nikdo si již nemohl dělat iluze o objektivnosti projednávaného případu. Bylo jasné, že musí zmizet svědek aktivit Vladimíra Hájka a Ivana Holého na Zlínsku. Osud uzavřeli svědci obžaloby. Po vynesení rozsudku mu nebylo ani umožněno, aby se rozloučil se svým otcem a ženou. Rozsudek trestu smrti byl vykonán na nádvoří pankrácké trestnice 14. září 1945 v 19.30 hod.. (8)

U MLS v Brně se do 5. září uskutečnilo 89 přelíčení, vyneslo se 5 rozsudků smrti, 3 tresty na doživotí a 68 dalších trestů žaláře, 2 případy osvobodil, v 1 upustil od trestu a 10 odstoupil krajskému soudu trestnímu v Brně. V Praze v polovině září 1945 působilo při MLS již celkem šest senátů. Vyšetřovatelé SNB se sice hodně činili a měli hodně udání, avšak řádné prošetření většinu z nich zpochybnilo. Obvykle se prý se jedná o „akt osobní msty - tedy pomluvy a ničím nedoložená obvinění".

V měsíci září zahájily činnost další MLS. U MLS v Hradci Králové byl 11. září 1945 vynesen trest smrti na příslušníkovi gestapa Jindřichem Fibingerem a tento byl popraven na nádvoří krajské věznice. MLS v Ostravě zahájil první přelíčení 26. září 1945. Dle statistiky ministerstva spravedlnosti bylo do konce září 1945 u osmi MLS (Praha, Brno, České Budějovice, Hradec Králové, Kutná Hora, Moravská Ostrava, Písek a Plzeň) projednáno celkem 202 případů, týkajících se 91 Čechů, 110 Němců a 1 příslušníka jiné národnosti. Bylo vyneseno 19 rozsudků trestu smrti, 10 trestů doživotí a 146 trestů na svobodě, 20 případů bylo postoupeno řádným soudům, 6 obžalovaných bylo osvobozeno a u 1 bylo upuštěno od potrestání. Více než polovina případů (127) byla projednána u MLS Brno, 34 případů u MLS Praha, 18 případů u MLS České Budějovice, ostatní MLS projednaly jen 3 až 6 případy.

.

V polovině měsíce vykazovalo činnost celkem 15 MLS, na konci už 19 MLS. Za říjen bylo projednáno 496 případů (218 Čechů, 273 Němců a 5 jiné národnosti), bylo vyneseno 29 rozsudků trestu smrti a 24 doživotní tresty, celkem 40 obžalovaných bylo osvobozeno. V listopadu bylo u již existujících 21 MLS projednáno 795 případů (292 Čechů, 493 Němců a 10 jiné národnosti), bylo vyneseno 15 rozsudků trestu smrti a 28 doživotí, 86 obžalovaných bylo osvobozeno. Ministerstvo spravedlnosti mimo to zjistilo, že praxe mimořádných lidových soudů není jednotná, zvláště pokud se týká posuzování některých trestních podstat a výměrů trestů. Začalo tedy soudům posílat pomocné materiály o činnosti a struktuře nacistických a fašistických organizací, jež vypracovali soudní experti. Od října 1945 začaly vycházet i měsíční přehledy činnosti MLS umožňující soudům porovnat vlastní výkonnost a sladit také postupy s ostatními MLS. Bohužel jednotná praxe nemohla být vytvořena, neboť proti výrokům MLS neexistovaly opravné prostředky, které by je mohly korigovat.

Statistika za rok 1945 uvádí již 23 MLS (dosud však nebyl ustanoven MLS Cheb), u kterých bylo projednáno 4581 případů. Vynesly 88 rozsudků trestu smrti, 81 trestů doživotí a 1751 dočasných trestů vězení. Celkem 288 obžalovaných bylo osvobozeno, ve 36 případech bylo upuštěno od potrestání. Dalších 194 případů bylo postoupeno řádným soudům, 60 bylo vyřízeno jinak (zastavením řízení aj.) a zbývajících 2083 případů zůstalo nevyřízeno. Počátkem roku 1946 byl přímo u soudů shromážděn materiál proti 12.600 osobám. Veřejným žalobcům při MLS do konce roku 1945 „napadlo", jak zní přesný právnický termín, celkem 37.954 případů. Z toho 5886 případů předali MLS, 1753 postoupili řádným soudům, 7266 vyřídili jinak, u 6316 zastavili řízení. Celkem 23.049 případů dosud zůstalo nevyřízených. Podle odhadů se předpokládalo, že jim ještě "napadne" 58.000 nových případů. Skutečnost však překonala i tyto odhady, jež se tenkrát mnohým zdály poněkud nadsazené. (9)

V červenci 1946 měla skončit účinnost dekretu č. 16/1945 Sb., a proto Národní shromáždění prodloužilo účinnost dekretu o půl roku, do 8. ledna 1947. Ministr Drtina informoval na schůzi předsednictva vlády 17. července 1946, že MLS dosud projednaly 10 836 případů a vynesly 232 rozsudků smrti (124 pro Němce a 108 pro Čechy), 255 trestů doživotního žaláře a 8515 trestů na svobodě. Ve 200 případech bylo upuštěno od potrestání, 542 případů bylo postoupeno řádným soudům a v 1604 případech byli obžalovaní osvobozeni. (10) Koncem října 1946 bylo souzeno již 19.387 osob, z toho 12 496 Němců. K trestu smrti byly odsouzeny 362 osoby, k doživotí 426 osob a k trestům na svobodě 13.543 osoby, osvobozeno bylo 3771 souzených. Ze 106.599 předaných případů bylo vyřízeno 89.830 a mohlo by jich být vyřízeno ještě více, kdyby veřejní žalobci dostávali včas materiály od bezpečnostních orgánů. Ke zdržení dochází především v Praze a v Brně, obzvláště se zdržuje předávání bývalých příslušníků gestapa do rukou soudů. Zbývalo ještě vyřídit 16.769 případů. (11)

Národní shromáždění proto podruhé prodloužilo účinnost retribučního dekretu, tentokrát do 4. května 1947. Původní předpoklady představitelů zahraničního odboje, že daleko největší počet souzených v českých zemích budou tvořit němečtí okupanti, se však nepotvrdil. Před MLS však stanuli více tzv. domácí zrádci a kolaboranti. Orgány při zajišťování často chybovaly. Zajištění byli celé týdny ve vazbě, aniž byli vyslechnuti a bylo jim sděleno obvinění. Instituce lidových vyšetřovacích komisí nepřispěla ke zklidnění situace, spíše vzbudila hodně nespokojenosti a pocitů křivd. Zejména mnoho mravních i majetkových chyb bylo způsobeno zajištěním lidí nevinných, nevinných dle dekretu presidenta, na udání z nevraživosti, závisti a msty. Když se stalo, že byl zproštěn obvinění a vazby, pak ostuda a mezitím rozkradený majetek se již těžko nahradí. A co v případě, když byl na základě falešného obvinění odsouzen uvězněn či potrestán na hrdle? Mnoho německých pachatelů uniklo potrestání, přestože byli zatčeni nebo již odsouzeni. Zatímco Češi nebo Němci ze smíšených manželství si museli bezpodmínečně odpykat uložené tresty, byli Němci odsunuti, aniž si tresty odpykali, či dokonce aniž byla jejich vina soudně zjištěna. Došlo k tomu „z nejzávažnějšího státního a národního interesu", neboť „státní zájem na jejich odsunu a na odsunu jejich rodinných příslušníků byl větší, než zájem na jejich potrestání." Na druhé straně hrál zde zájem StB a rozvědky na využití těchto osob k využití rozvědné činnosti těchto Němců po odsunu do tzv. nepřátelských zemí. Část Němců byla dokonce odsunuta jen na základě rozhodnutí "lidových orgánů" bez vědomí soudů, prý z obavy, že po odpykání trestu bude již odsun Němců oficiálně ukončen, takže by zůstali i s rodinami "státu na obtíž". Při soudních jednáních před MLS došlo k mnohým přehmatům, k záměnám osob, nespravedlivému odsouzení a k justičním vraždám osob jako například Franze Xavera Sommerhofa, který byl odsouzen 19. 10. 1948 a popraven v Praze jako dozorce koncentračního tábora, ač přesvědčivě dokázal, že v té době byl na východní frontě. V roce 1969 jeho rodina podala návrh na rehabilitaci, obvodní soud v Praze ji v roce 1972 vyhověl a městský soud na nátlak prokurátora pak zamítl. Podobné přehmaty by se daly omluvit „nezkušeností soudců“ a „vlasteneckým nadšením lidových soudců“. Bohužel scénář byl předem již dán, na základě mnohdy nepřesvědčivých důkazů osoby odsoudit a to zvláště u občanů české národnosti či občanů, kteří před válkou patřili ke stoupencům stran nepatřících do současné Národní fronty. To měli zajistit členové senátu vybraní právě stranami socialistického bloku – KSČ, sociální demokracie a národních socialistů. Vzhledem k tomu, že na druhé straně odcházely od soudu s relativně nízkými tresty osoby, na kterých měly zájem tajné služby, ovládané v té době zcela KSČ, lze o nezávislosti MLS s úspěchem pochybovat. Tomu, že část rozsudků byla připravena přímo na objednávku dr. Edvarda Beneše či KSČ, svědčí například rozsudek Národního soudu nad Janem Antonínem Baťou. Ten byl odsouzen na 15 let žaláře za to, že se nepřihlásil k zahraničnímu odboji, ačkoliv odboji posílal statisícové částky a doplatil tak na dávný spor s Edvardem Benešem.

Mimořádné lidové soudy měly především postihnout zločiny vedoucích představitelů okupační správy. Zabýval se jimi MLS v Praze, ale ne všichni před něj byli postaveni. Některé spojenci nevydali, pokud jejich zločiny přesahovaly hranice protektorátu. Ti byli souzeni Mezinárodním tribunálem v Norimberku. Před pražský MLS se tak dostal jen zastupující říšský protektor Kurt Daluege, svého času i velitel pořádkové policie, který byl odsouzen k trestu smrti a 23. října 1946 popraven. Soud nad obergruppenführerem SS K. H. Frankem, vyšším vůdcem SS a policie v protektorátu, státním sekretářem v Úřadu říšského protektora a posléze státním ministrem pro Čechy a Moravu, probíhal v březnu a dubnu 1946 u senátu MLS vedeného předsedou Vladimírem Kozákem, veřejným žalobcem byl Jaroslav Drábek a obhájcem ex offo Kamil Ressler. Tři dny byly před soudem čteny důvody žaloby, podepřené množstvím usvědčujících důkazů. Obhájce Ressler podal ve svých zápiscích poutavou výpověď o posledních dnech Frankova života i o jeho popravě, které 22. května 1946 na dvoře pankrácké trestnice přihlíželo asi 6300 diváků. Píše v ní mj.: „Na lešení stál v pozoru kat Josef Nenáhlo v bílých rukavicích s pomocníky Václavem Mólzrem a Ladislavem Brothánkem, všichni v černých stejnokrojích SS, ve vysokých botách, v příšerné maškarádě, kterou si z jakéhosi rozmaru osvojili od Pfitznerova případu a kterou jim nadřízené úřady z rozmaru asi po rok trpěly." Když Frankovi pod šibenicí přečetli rozsudek, využil svého práva na poslední slovo ke vzdorovitému zvolání: „Ať žije německý národ! Ať žije německý duch!" Tak onu událost líčil dobový tisk. (12)

Před senáty MLS v Praze bylo souzeno také 15 poslanců a senátorů SdP. Šest obžalovaných Georg Böhm, Johann Westen, Josef Franz Werner, Franz Schreiber, Ernst Kundt, Hans Krebs bylo odsouzeno k trestu smrti a jejich poprava byla vykonána 15. února 1947. Rozsudkem trestu smrti mnohdy končívaly především procesy konané u všech MLS s bývalými příslušníky gestapa. Řada nižších úředníků proto vyvázla s nízkými tresty či bez trestu, i ti s většími tresty byli za čas odsunuti. Naprostá většina z oněch 5861 příslušníků gestapa evidovaných v českých zemích podle seznamu vyhotoveného ministerstvem vnitra včas uprchla do bezpečí a jen někteří z nich byli dopadeni a vydáni našim soudům k potrestání. Hodně sporů však vyvolala věrohodnost výpovědí zatčených příslušníků gestapa u bezpečnostních a vyšetřovacích orgánů i u soudů, neboť jejich svědectví bylo dosti často účelové a šlo ho snadno zneužít. Druhým stěžejním úkolem MLS bylo soudit a potrestat domácí české zrádce a udavače. Na posuzování jejich viny se však názory veřejnosti značně rozcházely a ani soudci z lidu neměli často jednotné hledisko. Vyskytovaly se možnosti politického tlaku na soudy a zvláště na vyšetřující komise a bezpečnostní orgány řízené komunisty. Spory se přenášely i do vlády, např. na její schůzi 10. září 1946 komunistický ministr informací V. Kopecký vystoupil s tvrzením, že jedině „komunisté, kteří byli perzekvováni a zatčeni, nezrazovali, poněvadž byli zvyklí na týrání, ale naproti tomu nebyli příslušníci ostatních vrstev, zejména vzdělanci, odolní a zrazovali". Ministr Drtina Kopeckému energicky vytknul, že „mluví nevěcně, že uráží památku četných hrdinů z řad inteligence, kteří za republiku položili své životy a nikdy nezrazovali", a dodal, že by mohl „předsednictvu vlády předložiti důkazy o tom, že zrazovali též příslušníci komunistických organizací". Již tehdy se zřejmě započal vytvářet obraz o vedoucí úloze KSČ v odboji, který se po únoru 1948 se stal na půl století názorem oficiální historiografie. Objektivní pohledy, které se v souvislosti s ukončením první fáze retribucí objevily v demokratickém tisku, byly zanedlouho zcela potlačeny: „Na konci působnosti retribučního dekretu si musíme uvědomit, že jest nutno viděti náš odboj jako nedílný celek, v němž domácí fronta jako fronta hlavní byla doplněna odbojem zahraničním, že prostě nelze rozdělovat národ."

MLS Uherské Hradiště jako první v republice oznámil 3. 5. 1947 ministerstvu spravedlnosti, že ukončil svou činnost a že nemá žádné nedořešené případy k předání řádným soudům. (13). Příštího dne skončila účinnost dekretu č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomáhačů a o mimořádných soudech a dekretu č. 17/41945 Sb. o zřízení Národního soudu. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina předstoupil 29. května 1947 před Národní shromáždění, aby podal zprávu, jak dopadla národní očista. Němci již byli vyhnání a odsunuti, ale „vyrovnání s minulostí“ je stále hlavním politickým tématem. Obsahem diskusí jsou témata týkající se oddanosti osvoboditelům a Stalinovi a zachování věrnosti památce padlým a především diskuse o vlastních zásluhách na porážce nacismu. Ze zprávy Prokopa Drtiny je možné citovat výsledky statistiky retribučního soudnictví: „Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho 475 Němců a 234 Čechů. 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z toho 443 Němců a 293 Čechů. K dočasnému trestu bylo odsouzeno celkem 19 888 osob, jimž byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206 334 let, tedy každému v průměru trest v trvání přes 10 let. Téměř všem, kdo dostali trest na svobodě, bylo uloženo, že celý trest nebo jeho značnou část si odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.“ V rozpravě se objevily útoky komunistů a vzájemné osočování, kdo je větší vlastenec a kdo se více zasloužil o vítězství nad nacisty. Poslanec dr. Hobza porovnal průběh retribuce u nás a ve Francii: „Nebude na škodu věci, zejména po nepříznivé kritice pana kolegy dr. Gregora, když si v této souvislosti porovnáme některé konečné cifry z naší retribuce s obdobnými z retribuce zahraniční. Tak na př. ve Francii, státu mnohem větším než jsme my, bylo podáno celkem 127 233 trestních retribučních oznámení. U nás naproti tomu 132 549, tedy u nás proti Francii o 5000 více. K tomu dlužno ještě poznamenati, že ve Francii trvá retribuční soudnictví již od srpna 1944, tedy o půl roku déle než u nás. Z toho bylo podáno obžalob ve Francii 50 066, u nás 42 908. Zastavených případů ve Francii 48 155, u nás 40 534. Osvobozujících rozsudků ve Francii 7 400, u nás 9 132. Tedy vidíme, že cifry jsou v obou státech přibližně stejné. Jedině v trestu smrti mají ve Francii rekord, ale jenom zdánlivý rekord. Trestů smrti tam bylo vysloveno 5386, avšak vykonáno jich tam bylo dosud toliko 637. Naproti tomu u nás bylo vyhlášeno 713 rozsudků smrti a vykonáno z toho 693, tedy všechny kromě 20. V Holandsku bylo dosud v retribučním řízení vyneseno 120 rozsudků smrti; vykonáno jich bylo dosud pouze 12, tedy právě jedna desetina. Při tomto porovnání se zahraniční retribucí jsme tedy zřejmě nedopadli špatně a toto srovnání čísel svědčí o pravém opaku toho, co tvrdil a vytýkal kolega dr. Gregor.“ (14)

Mimo MLS působil zde také Národní soud. Původně se s ním nepočítalo a o jeho zřízení se rozhodlo na v Moskvě na jaře 1945 a na rozdíl od MLS měli být před ním souzeni nejvýznamnější čeští představitelé protektorátního režimu, od členů protektorátní vlády až po zástupce aktivistických institucí, orgánů a organizací nebo prodejné novináře. Vláda na svém zasedání 4. června 1945 projednala osnovu dekretu prezidenta republiky o Národním soudu a bez větších připomínek ji schválila. První hlavní přelíčení se před Národním soudem konalo 15. ledna 1946. (15)

Dne 19. června 1945 byl vydán dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu jako jeden z retribučních dekretů prezidenta E. Beneše. Jím byl zřízen Národní soud se sídlem v Praze, jemuž příslušela agenda retribučního soudnictví v případech zvlášť vyjmenovaných osob § 2 citovaného dekretu. Dopustili-li se činů trestných podle dekretu prezidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, tj. státní prezident tzv. protektorátu, členové tzv. protektorátních vlád, členové ústředního vedení Vlajky, členové Kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovnicí České ligy proti bolševismu, vedoucí činovnicí Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, nebo vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem, budou souzeni Národním soudem jakožto soudem trestním. Obviněný měl sice právo na obhájce, ale proti rozhodnutí soudu nebyl přípustný opravný prostředek a v případě vynesení rozsudku trestu smrti musel být tento vykonán do dvou hodin a případná milost neměla odkladný účinek. Poprava musela být vykonána veřejně.

Poznámky:

1. Feierabend Ladislav Karel, Politické vzpomínky, díl III. ATLANTIS, Brno 1996, s. 259

2. Kaplan Karel, Dva retribuční procesy: Komentované dokumenty (1946-1947 s.76-77

3. Dekret č.16/1945 Sb. Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945 o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, změna: 22/1946 Sb., změna: 149/1946 Sb., Změna: 117/1946 Sb., změna: 245/1946 Sb. http://www.psp.cz/docs/laws/dek/161945.html

4. Drtina, Prokop, Na soudu národa: Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a národního soudu, s. 46-47

5. Zasedání lidového soudu v Brně, Nové slovo 10. 6. 1945, Lidový soud v Brně zahájil činnost. Nová svoboda 10. 6. 1945

6. Drtina, Prokop, Na soudu národa: Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a národního soudu, s. 47

7. Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu, Nakladatelství Tilia 1998, s. 50

8. Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu, Nakladatelství Tilia 1998, s. 51

Pospíšil Jaroslav, Hyeny, Nakladatelství Lípa Vizovice, 5. Vydání, 2002, s. 178-181

9. Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu, Nakladatelství Tilia 1998, s. 52-54

10. Kaplan Karel, Dva retribuční procesy: Komentované dokumenty (1946-1947), 2. vyd. Praha, 1992 s. 60

11. Proč ministerstvo vnitra zdržuje očistu, Nové slovo 5. 12. 1946, Bilance našeho lidového soudnictví, Hlas 6. 12. 1946

12. Plachý Jiří, Hrdelní retribuce - Absolutní vypořádání se nacistickou minulosti? Totalitarismus 4, s. 117

Tunys, Ladislav: Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, Praha, 1995

Český národ soudí K. H. Franka , Praha 1947

13. Drtina, Prokop, Na soudu národa: Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a národního soudu s. 71-72

Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu, Nakladatelství Tilia 1998 s. 59

14. Prohlášení ministra spravedlnosti dr. Drtiny podle § 64 jedn. řádu o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví. ze dne 29. 5. 1945 před Ústavodárným národním shromážděním

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/055schuz/s055005.htm až

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/055schuz/s055008.htm

Rozprava o prohlášení ministra spravedlnosti dr. Drtiny o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví, učiněném v 55. schůzi dne 29. května 1947 konána 10. 6. 1947 http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/056schuz/s056002.htm až

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/056schuz/s056021.htm

a 11. 6. 1947

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/057schuz/s057001.htm

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/057schuz/s057011.htm

15. Sbírka zákonu a nařízení Československé republiky, částka 9 ze dne 9. 7. 1945 č. 17/1945 Dekret presidenta republiky o Národním soudu

Literatura:

Borák Mečislav, Spravedlnost podle dekretu, Nakladatelství Tilia 1998, ISBN 80-86101-07-X

Drtina, Prokop, Na soudu národa: Tři projevy ministra spravedlnosti Dr. Prokopa Drtiny o činnosti mimořádných lidových soudů a národního soudu, Ministerstvo spravedlnosti, Melantrich Praha 1947

To nejpodstatnější je dostupné i v internetu

Prohlášení ministra spravedlnosti dr. Drtiny podle § 64 jedn. řádu o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví. http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/055schuz/s055005.htm

Rozprava o prohlášení ministra spravedlnosti dr. Drtiny o činnosti a výsledcích retribučního soudnictví, učiněném v 55. schůzi dne 29. května 1947.

http://www.psp.cz/eknih/1946uns/stenprot/056schuz/s056003.htm

Feierabend Ladislav Karel, Politické vzpomínky, díl III. ATLANTIS, Brno 1996, ISBN 80-7108-125-6

Jarkovská Lucie, Vina a trest po 60 letech http://www.rozhlas.cz/leonardo/historie/_zprava/580138 -

Jarkovská Lucie, Odplata, či spravedlnost?, Prostor 2009 ISBN 978-80-7260-206-3

Kaplan Karel, Dva retribuční procesy: Komentované dokumenty (1946-1947), 2.vyd., Praha: R, 1992 ISBN 80

Plachý Jiří, Hrdelní retribuce-Absolutní vypořádání se nacistickou minulosti? In:Totalitarismus 4, red. Ivo T. Budil, Dryada 2009 ISBN 9788087025208

Plachý Jiří, Případy mladoboleslavské hrdelní retribuce 1945-1947, In: Středočeský sborník historický 30-33, 2004-2007, Praha 2007

Pospíšil Jaroslav, Hyeny, Nakladatelství Lípa Vizovice, 5. Vydání, 2002, ISBN 80-86093-67-0

Státní okresní archivy v Praze, Mimořádné lidové soudy, http://www.soapraha.cz/soudy.php

Sbírka zákonu a nařízení Československé republiky, částka 9 ze dne 9. 7. 1945,

č.16/1945 Dekret presidenta republiky o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech

č.17/1945 Dekret presidenta republiky o Národním soudu

č.18/1945 Nařízení, jímž se provádí dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech

http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/zakon_3q.html#castka_9

Sbírka zákonu a nařízení Československé republiky, částka 57 ze dne 26. 11. 1945

č.137/1945 Ústavní dekret presidenta republiky o zajištění osob, které byly považovány za státně nespolehlivé, v době revoluční

č.138/1945 Dekret presidenta republiky o trestání některých provinění proti národní cti

http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/sbirka/1945/zakon_4q.html#castka_57

Státník Dalibor, Agenti nacistických bezpečnostních složek Gestapa a Sicherheitsdienstu ve službách StB , (Kurt Wilfer a ti druzí.), Internetová verze Sborníku AMV 1/2003 http://aplikace.mvcr.cz/archiv2008/ministerstvo/oabs/sbornik/2003/agenti_upr.pdf

Tunys, Ladislav: Noc před popravou: K. H. Frank a jeho obhájce: archivy promluvily, J & J, Praha, 1995, 80-901084-4-X

Žák Václav, O vyrovnání s minulostí, pro změnu protektorátní: Rukojmí nelze vraždit http://www.blisty.cz/art/10746.html